Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Kitty Galdová (* 1930)

• narozena 22. května 1930 ve Znojmě

• otec Albert Senger byl německé národnosti

• matka Marta, rozená Grossmannová, pocházela z židovské rodiny

• po podepsání mnichovské dohody museli prarodiče Grossmannovi odejít do uprchlického tábora v Ivančicích

• ve věku dvanácti let vyloučili Kitty z rasových důvodů ze školy

• období okupace prožila ve službě u rodiny ze sousedství

• několikrát se ukrývala na moravském venkově

• po válce se vyučila švadlenou

• pracovala ve znojemských textilních firmách Vkus a Gala

• v roce 1966 se přestěhovala do Brna

• pracovala pro Služby města Brna v prádelně městských lázní

• v současnosti je členkou brněnské židovské obce

• účastní se setkávání v rámci Německého kulturního spolku region Brno

Kitty Galdová stála několikrát v životě před rozhodnutím, zda zůstat na rodné Moravě, nebo hledat domov jinde. Ve třicátých letech váhala s útěkem generace jejích rodičů. Po skončení války nastala možnost odejít do Rakouska s odsunem německého obyvatelstva. Sestřenice ji v roce 1947 lákala do Palestiny a na jaře 1968 zase bratr do Německa. Přestože se podobná situace zopakovala několikrát, zůstala tady.

Narodila se ve Znojmě jako dvojče s bratrem Kurtem 22. května 1930. Otec Albert Senger byl profesí krejčí a pocházel ze šesti sourozenců z německé katolické rodiny z Lechovic. Matka Marta Grossmannová, původem z chudé a početné znojemské rodiny židovského původu, pracovala jako modistka. Grossmannovi se také hlásili při sčítání lidu k německé národnosti. Sňatek rodičů uzavřený v roce 1925 si u katolické části rodiny velké sympatie nezískal, takže bližší vztahy panovaly spíše s příbuznými z matčiny strany. Zejména k prarodičům Cecílii a Hermanovi Grossmannovým chodily děti Kurt a Kitty často, protože bydleli nedaleko. Manželé Sengerovi se po vybudování tzv. Masarykovy dělnické kolonie (dnešní „Kolonka“) přestěhovali s dětmi sem do malého sociálního bytu, odkud je od prarodičů dělil pouze park. Nebyli majetní, a tak se snažili rodinnou finanční situaci vylepšovat různým způsobem. „Otec neměl přes zimu práci, a tak se pracovalo doma, aby byl nějaký výdělek. Aby bylo na nájem, vzali si rodiče do podnájmu jednu dceru z rodiny advokáta. Bylo jí mezi šedesáti a sedmdesáti lety a byla psychicky nemocná, pomatená. Takže maminka se starala o nás a ještě o slečnu Charlottu.“ Matka byla členkou místní židovské obce a Kitty Galdová si dodnes vybavuje nedělní výlety místního tělocvičného klubu Makabi, oslavy některých svátků a samozřejmě majestátnou synagogu na Divišově náměstí. Kulisy náměstí vzaly s okupační dobou bohužel zasvé a stejně tak i existence sedmisetčlenné židovské komunity.

Znojmo sudetské

„Když přišel Hitler, tatínek nepřišel domů. Maminka obcházela sousedy a ptala se, jestli ho neviděli. Jeden povídá: ‚Je tam, kam patří.‘ On ho udal a tatínek byl jako antifašista tři měsíce vězněný na krajském soudě. Maminka vždycky říkala, že kdyby se mu něco stalo, tak jsme všichni v koncentráku. On nás chránil.“ Tak se začínají odvíjet vzpomínky Kitty Galdové na podzimní události roku 1938. Matka během okupace radši nechodila na ulici. Finanční situace rodiny se dále komplikovala tím, že otec byl invalida a byl často nemocný. Dvakrát podstoupil operaci dvanácterníku. Vzhledem ke smíšenému sňatku bylo na něj nahlíženo jako na nespolehlivého. Mnoho zakázek tedy neměl. Potravinové lístky dostávala rodina označené červeným razítkem „J“ jako „Jude“, což znamenalo výrazně redukované množství přídělů. Některé potraviny se alespoň dařilo obstarat z venkova.

Smutný okamžik přišel v roce 1938, kdy byli prarodiče Grossmannovi s dcerou Elsou nuceni odejít do uprchlického tábora v Ivančicích. Osudy jejich dalších pěti dětí byly také pohnuté. Pouze jednomu strýci, Hansovi, se podařilo včas utéct do Palestiny. Matku Martu zase zachránilo před perzekucí smíšené manželství. Strýc Artur s rodinou, stejně jako tety Greta a Marianne, řečená Mitzi, byli bohužel zavražděni. „Jako sedmiletá jsem byla u toho, když se babička s dědečkem loučili a balili do toho tábora v Ivančicích. Tam to bylo v bývalé koželužně. Babička nám odtamtud poslala malou fotku s popisem ‚kabina 11‘. Jsou tam vyfocení všichni i s tetami. Umřelo tam čtyřicet osm lidí. I můj dědeček, takže on je pochován na ivančickém hřbitově. Vlastně to bylo štěstí, že umřel tam. V jiném dopise pak babička psala, že celou noc nespala, že budou odjíždět. Psala, že si myslela, že se za nimi můj tatínek přijede rozloučit, že nás moc objímá a druhý den budou pryč. To byl její poslední dopis. Pak jeli do Terezína.“

Ivančický uprchlický tábor ve dvorní budově bývalé Sinaibergerovy koželužny byl zřízen v říjnu 1938 na popud židovských náboženských obcí v Ivančicích a Brně. Obce se tak snažily řešit tíživou situaci židovských uprchlíků z obsazených Sudet, kteří se stávali bezprizorní po útěku či vyhnání ze svých původních domovů. Velkou část osazenstva tábora tvořili také rakouští uprchlíci. Tovární haly koželužny byly dřevěným pažením rozděleny na boxy vždy pro dvacet osob. V lednu 1939 žilo v táboře 500 uprchlíků a tento počet se udržoval víceméně do jeho uzavření. Tábor se po vzniku protektorátu proměnil na internační a začal podléhat brněnskému gestapu. V březnu 1942 byli všichni přítomní odvezeni do Brna a zde zařazeni do transportů směřujících do Terezína.

Pflichťák

Kvůli částečnému židovskému původu byli sourozenci Sengerovi v šesté třídě vyloučeni ze školy. „Jednoho dne přišla paní učitelka do třídy a děcka říkají: ‚My tady máme Židovku.‘ A já jsem na to řekla, že se nechám pokřtít. Na to mi učitelka odpověděla: ‚Stokrát kdyby ses nechala pokřtít. Židovka zůstane Židovkou.‘“ Ředitel školy si Kitty Galdovou předvolal a sdělil jí, že již nemůže ve školní docházce pokračovat. „Jeden učitel z našeho domu, Appel se jmenoval, mi řekl, že mi obstará pflichťák. Jako jít do služby jako služka do domácnosti nebo k dobytku. Chtěl mi obstarat službu u Bornemanna, což byl největší nacista ve Znojmě. Tak to jsem samozřejmě odmítla.“ Službu jí nakonec maminka ze strachu, aby neposlali dceru pryč na venkov, domluvila u rodiny Jiříkovských, kteří žili ve stejném domě. „Nebylo to pro třináctiletou holku jednoduché. Byla jsem u nich soboty a neděle. Drhla jsem podlahy, myla okna, nádobí, pomáhala jsem s dětmi. Panu Jiříkovskému, který se dal k Němcům, jsem nosila do práce obědy.“ Během posledních měsíců války se sourozenci Sengerovi v obavě před rasovým pronásledováním několikrát skrývali u příbuzných v Lechovicích a u různých známých na venkově.

Příběh sestřenice Lucy

Jako jediná z příbuzných pamětnice se z koncentračních táborů vrátila sestřenice Lucy Mandelstamm. Narodila se roku 1926 ve Vídni tetě Mitzi a strýci Ottu Drachslerovým. Byla deportována do Terezína s matkou a mladší sestrou Evelínou v září 1942. „Lucy říkala, že v Terezíně šla vždy informace, odkud přijel nový transport, a lidé mezi sebou hledali příbuzné. Tak se tam s babičkou a ostatními ze znojemské rodiny sešla. Teta Mitzi a Evelína zahynuly v Osvětimi, babička Cecílie v Treblince, strýc Artur s rodinou a tety Elsa, Luisa a Greta s manželem v dalších táborech. Uchovávám doma doklady a fotografie ke všem příbuzným.“

Lucy se podařilo utéct při pochodu smrti z tábora Stutthof v lednu 1945. Po tom, co se její zdravotní stav zlepšil, odjela v roce 1948 do Izraele. Do Československa se vrátila několikrát. „Přijela, aby mohla dětem ukázat Znojmo, protože to prý byly její nejhezčí chvíle z dětství, když sem přijížděla za babičkou a dědečkem na prázdniny. Jely jsme za mojí maminkou do Znojma, aby si spolu mohly zavzpomínat, a navštívily jsme také Terezín. Všechno, co se stalo, znám vlastně jen od ní.“ Lucy Mandelstamm napsala pro své potomky vzpomínky, které nechala přeložit i do češtiny. Jejímu otci Ottu Drachslerovi se podařilo před hromadnými deportacemi z Vídně uprchnout. Dostudoval v Kyjevě medicínu a podruhé se zde oženil. Jeho dvě dcery z druhého manželství, Lisa a Lena, se obě v dospělosti s dětmi přestěhovaly do Izraele. S adaptací v nové zemi jim v počátcích pomáhala právě nevlastní sestra Lucy, s níž měly možnost se vůbec poprvé setkat.

Proměny sousedů

S blížícím se koncem války prodělalo Znojmo několik náletů. „Když bylo bombardování, paní Jiříkovská se nechtěla jít schovat do sklepa, ale pro mě maminka vždy běhala. Na Dolním náměstí měla jedna známá nesmírně hluboký sklep, kde jsme se před nálety schovali. Bydleli jsme v tom sklepě několik týdnů. Dokonce i sousedka s novorozencem. V tom samém domě se usadili SS, ale nikdo nás neudal, že jsme Židi. Pak nám někdo přišel říct, že už nakládají brašny, strašně spěchají a pakují se. Tak bylo jasné, že Rusové už jsou blízko.“ Nálety cílily především na oblast nádraží, kde zahynulo mnoho civilistů. Ze strachu před sovětskými vojáky posílali rodiče tehdy patnáctiletou Kitty Galdovou přespávat k sousedům do bytu obráceného do dvora.

Osvobození přineslo otázku odsunu německého obyvatelstva z města. „Na Pražské ulici, kde bydlela německá armáda, nahnali Němce na odsun. Češi dostali zbraně a teď se mstili. Winter, který vozil lidem uhlí, dostal kvér a v tom německém lágru řádil. Manželku jednoho faráře tam ostříhali, hlavu jí strčili do záchodu a prostě různé ošklivé věci se tam děly.“ Vznikaly situace, že se někteří sousedé z odsunu vrátili a zjistili, že jejich byty byly mezitím vykradeny. Rodina Sengerova mohla díky otcovu antifašistickému přesvědčení ve Znojmě zůstat. Rodiče se ale česky nikdy nenaučili. Doma se mluvilo jen německy a češtinu pochytili oba sourozenci lépe až během učení po válce.

Bratr se vyučil elektrikářem a Kitty Galdová švadlenou. Dvojí národnostní identitu řešila občas pragmaticky. „Po válce jsem stála v mlékárně a tam byly dvě fronty, v jedné stáli Češi a ve druhé Němci. Já jsem si říkala, tak kam já si mám vlastně stoupnout, protože tam jsme se všichni znali. Češi měli přednost, tak jsem si stoupla tam.“

Ocenění od německého prezidenta

Po vyučení pracovala ve znojemských podnicích Vkus a Gala. V roce 1966 se Kitty Galdová přestěhovala do Brna a žila zde sama se synem. Nastoupila do Služeb města Brna, kde pracovala pro prádelnu městských lázní až do svého odchodu do důchodu. Po zániku znojemské židovské obce přešla spolu s matkou do brněnské obce, kde je členkou doposud. Aktivní je ale už více než dvacet let i v Německém kulturním spolku region Brno. V červnu 2020 jí bylo uděleno vyznamenání německého prezidenta Kříž za zásluhy za dlouholeté zasazování se o německou menšinu, neúnavnou snahu o udržení německé kultury v regionu a za zásluhy v oblasti smíření Čechů a Němců.