Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Iva Galiová (* 1934)

• narozena 25. ledna 1934 v Příboře

• v roce 1949 nastoupila na zdravotní školu do Nového Jičína

• po čtyřech letech studium úspěšně zakončila maturitní zkouškou a posléze i diplomem

• v roce 1953 se vdala za Milana Galiu, pozdějšího hlavního konstruktéra Tatry Kopřivnice

• od roku 1961 pracovala na ambulanci pobočného závodu Tatry Kopřivnice v Příboře

• v 60. letech působila také jako soudce z lidu

• před důchodovým věkem pracovala v plicní ambulanci v Příboře

• roku 2022 žila v domě s pečovatelskou službou v Příboře

Zdravotní sestra Iva Galiová prošla od roku 1949 různými odděleními nemocnic, na to novorozenecké by se však nikdy nevrátila. Zažila tam nejhorší služby. „Vozila jsem děti na vozíku k matkám na kojení. To znamená, že jsem tam měla mezi dvaatřiceti až osmatřiceti dětmi a byla jsem na to sama. Musela jsem je všechny před kojením zvážit, zapsat, odvézt těm matkám. Poslední kojení bylo nějak před půlnocí. Poté jsem je dovezla po kojení zase zpátky a musela jsem je zvážit znovu, abychom věděli, kolik vypily,“ popisuje práci ve zdravotnictví v časech komunistického režimu.

Jenže ne každé dítě bylo nakojeno podle tehdy předepsaných tabulek nebo matka měla pocit, že vypilo málo. Proto odstříkala mléko a mladá Iva Galiová, tehdy ještě Kotoučková, musela děti sama dokrmit. „To jsem si celou noc nesedla na pět minut, že bych se vůbec napila,“ dodává.

Kromě této práce musela někdy vypomáhat na porodním sále ve chvíli, kdy porodní asistentka nebyla schopná postarat se o dvě rodičky. „Nechej děcka, ať ti řvou, a pojď mi pomoc,“ volala na Ivu Galiovou kolegyně. Na porodnicko-gynekologické oddělení novojičínské nemocnice nastoupila ihned po složení maturitní zkoušky a úspěšném získání diplomu v roce 1953. „Aby se ze zdravotní sestry stala sestra diplomovaná, musela skládat ještě zkoušku zvlášť u lůžka pacienta,“ podotýká pamětnice.

S pokorou poslouchala příkazy porodní asistentky

I proto, že Iva Galiová ke své profesi přistupovala velmi zodpovědně a s láskou, jí otřásla zkušenost starší sestry Věrky. Sestra se při porodu marně chtěla dovolat pomoci porodní asistentky, která jí jen velmi povýšeně připomněla, že jako prvorodička má ještě dost času, než vůbec porodí. Díky nezájmu porodní asistentky postupně porodní bolesti odezněly a dítěti začaly klesat srdeční ozvy. Nakonec porod ukončil přivolaný lékař kleštěmi. Chlapec však žil pouhých pár minut. Možná měla sestra pamětnice smůlu, že se porod rozběhl o víkendu.

„Maminka samozřejmě volala do nemocnice, zda je sestra v pořádku a zda už se něco narodilo. Bylo nám jen řečeno, že máme přijet, že po telefonu nám nic neřeknou,“ vzpomíná smutně pamětnice. Vzhledem k tomu, že Iva Galiová měla zdravotnické vzdělání, švagr ji poprosil, aby ho do nemocnice doprovodila. Měla možnost vidět tělíčko svého synovce.

Rodina nechtěla nechat smrt vytouženého vnoučka a synovce vyšumět, rozhodla se tedy celou věc nahlásit. Ani netušili, že se jim tak podařilo upozornit na nezákonné praktiky tehdy přítomné porodní asistentky a lékaře. Oba si údajně přivydělávali ilegálními potraty. Nakonec byli nemocnicí Nový Jičín propuštěni. I přes tragickou zkušenost je pamětnice přesvědčena, že porod v domácím prostředí je ještě větší risk než v porodnici, kde má matka i dítě nejlepší péči.

Davaj vodku, davaj

Iva Galiová, rozená Kotoučková, se narodila 25. ledna 1934 v Příboře do rodiny továrního kontrolora Františka Kotoučka a jeho manželky Aloisie. Iva Galiová měla ještě o čtyři roky starší sestru Věru. Na válku tak vzpomíná dětskýma očima. Nejsilnější momenty si však vybavuje dodnes.

Malá Iva Galiová se sestrou a rodiči přečkala nešťastné události druhé světové války v bezpečí. Jedině sestra Věra v roce musela v roce 1944 nastoupit do služby k sedlákovi do Ženklavy. Otec František si ji okamžitě při zahájení osvobozovacích bojů přivezl zpět do Příbora.

Když se oslavovalo osvobození, sestru rodiče před příslušníky Rudé armády ukryli, poněvadž vojáci hledali potěšení u mladých dívek. Zřejmě udělali dobře, jelikož samotná Iva Galiová slyšela minimálně o dvou případech, kdy musely příborské ženy podstoupit potrat po znásilnění. „Když přišel jeden z Rusů k nám domů, hned říkal davaj vodku, davaj a zajímal se gdě děvočka. Rodiče tak ukázali na mne. Já sotva desetiletá, jsem se jim asi úplně nelíbila, tak dali pokoj,“ vzpomíná teď již pobavením Iva Galiová.,

Strýci chybělo půl hodiny, aby válku přežil

Pamětnice poukazuje na pamětní desku umístěnou na fasádě radnice na námětí Sigmunda Freuda v Příboře. Jsou na ni vytesaná jména jejího strýce a tety, kteří se stali obětmi nacistické perzekuce. Ve fondech Vojenského historického archivu se dochovala výpověď jejich mladšího syna Pravomila Kotoučka, kde se píše: „Můj otec, jako dlouholetý pracovník strany sociálně demokratické byl rovněž povolán ze školy z Příbora a zasazen v Drnholci a přípisem uvědoměn, že v případě neloyálního chování bude vzat do vazby. Bratr Luděk již v roce 1939 byl jičínským gestapem pro protiněmecké smýšlení a výroky zbit, zatčen a vězněn v Novém Jičíně, později degradován z učitelského místa, vypovězen z celého pohraničního pásma a totálně nasazen ve Vídni jako výpomocný dělník.“

Pravomil se postupně připojil k odboji na Příborsku. Kvůli národnímu smýšlení rodiny a také pro aktivní pomoc partyzánům byli v dubnu 1944 Josef, Josefina i Pravomil zatčeni gestapem a skončili v koncentračních táborech Buchenwaldu a Ravensbrücku. 

„Josefina šla ihned do plynu, ale strýci chybělo půl hodiny do osvobození. Kdyby půl hodiny vydržel, mohl by žít,“ vzpomíná pamětnice. Podle dostupných informací byl Josef Kotouček zastřelen při pochodu smrti z Buchenwaldu do Dachau. Vzhledem k tomu, že jeho ostatky spočinuly ve Wetterfeldu, datum jeho úmrtí se uvádí 23. dubna 1945 a dle vyprávění rodiny chybělo jen půl hodiny do osvobození, můžeme se domnívat, že v době kolem osvobození pobýval v koncentračním táboře Flossenbürg. Dne 22. dubna 1944 Němci tábor evakuovali před blížící se americkou jednotkou. Když dorazili do Wetterfeldu, přenocovali a 23. dubna 1945 bylo asi 50 lidí neschopných další chůze popraveno příslušníky SS v nedalekém lese. Ještě téhož dne se Američané dostali do této oblasti a osvobodili několik tisíc vězňů.

Tatínek se podílel na obnově města 

Po konci války se její otec angažoval v politice jako člen místního národního výboru (MNV) za sociální demokracii. Podle příborské kroniky měl na starosti resort Úřadu práce a veřejné práce. Vzhledem k tomu, že škody po válce byly v Příboře vyčísleny na 1 275 773 korun, vyvstala nutnost zaměřit se na urychlené opravy domů rodin s malými dětmi. Tohoto úkolu se opět zhostil spolu s Čeňkem Štěpánem otec pamětnice. Ta vzpomínala, že maminka neměla radost, že nemá manžela tak často doma.

„On si nedá říct, bude tam celou dobu. Přijde z práce a první jde na národní výbor a přijde večer,“ stěžovala si prý často maminka. Jako člen MNV otec se setkal s prezidentem Edvardem Benešem, kterého obdivoval a setkání s ním považoval za velkou čest.

Vedoucí konstruktér z Tatry nesměl do kostela

Iva Galiová měla velké štěstí. Se svým manželem si byli navzájem oporou. Ona mu vycházela vstříc, když se rozhodl dále si rozšířit vzdělání na vysoké škole a on ji bral na nejrůznější dobrodružné cesty i dovolené s dětmi. Díky tomu navštívila Rusko, Turecko, Egypt nebo třeba Ukrajinu.

Budoucí manželé se setkali na plese, kam dostaly pozvání i dívky ze zdravotní školy v Novém Jičíně. Mladý Milan Galia ihned Ivě Galiové hlásil: „V neděli bych přijel do Příbora, můžeme jít do kina nebo na kluziště. Co budeš chtít.“ V době, kdy již tvořili pár, uvažovali o společné dovolené. Maminka nechtěla dceru pustit, protože měla strach o její pověst. Nakonec jeli, ale na dovolenou s nimi odcestoval také tatínek.

Milan Galia byl o čtyři roky starší a patřil do rodiny tatrováků. Otec Alois pracoval celý život v Tatře jako archivář. Milan Galia po střední škole tedy nastoupil do stejného podniku. „Začal jsem pracovat na monopostu, to znamená, že jsem rýsoval výkresy. Nikdo se se mnou příliš nebavil. Prostě mi dali za úkol detailovat přední nápravu. Přijímal mě inženýr  Julius Mackerle, významný konstruktér teoretik,“ vzpomínal Milan Galia v autobiografii s názvem Život s erbem Tatry.

Popsal také studium na Českém vysokém učení technickém. „Pravidelné studijní konzultace jsme absolvovali v Ostravě. Naši nadřízení nám neposkytovali žádné studijní volno, měli jsme na ně nárok pouze den před zkouškami a v den zkoušek, jinak jsme si museli brát náhradní volno. Tehdy ještě nebyly volné soboty, a protože jsme konzultace mívali většinou v sobotu, přicházeli jsme o výdělek. Nebylo to zkrátka jednoduché. Já jsem se v té době oženil, takže jsem měl starosti dvojnásobné.“ 

Manželka mu nikdy nevyčítala, že je málo doma, podporovala jej, jak nejvíce mohla. Milan Galia se stal ve svých pětatřiceti letech hlavním konstruktérem Tatry. Ovšem, aby mohl zastávat vysokou pozici, musel vstoupit do Komunistické strany Československa (KSČ) a vzdát se návštěv bohoslužeb v kostele. Mnozí pracovníci pak tajně navštěvovali bohoslužby v sousedních městech, aby se to funkcionáři nedozvěděli.

Dělala soudkyni z lidu

V 60. letech dostala Iva Galiová návrh, aby dělala takzvaného soudce z lidu. Přiznává, že ji nepřišlo v pořádku brát de facto obyčejné lidi bez právnického vzdělání a nechat je rozhodovat u soudu. V hlavě jí utkvěl jeden z případů, kdy bratr znásilnil vlastní sestru. 

V této době pracovala v ambulanci pobočného závodu Tatry Kopřivnice v Příboře. Měla však jednu nespornou výhodu oproti druhé zdravotní sestře. Byla totiž zaměstnankyní nemocnice v Novém Jičíně, nikoli Tatry, a tak měla volnější  pracovní dobu. Iva působila i jako zdravotní sestra po podnik Loana a školitelka první pomoci. V ambulanci Tatry pracovala od roku celých 23 let.

V Sovětském svazu měli lidé těžký život

Když přišel srpen 1968, manželé si zrovna pořídili chatu v Hradci nad Moravicí. V den příjezdu okupantů na chatě pobývali rovněž rodiče Ivy Galiové s vnoučaty a manžel Milan byl na služební cestě. Okamžitě se rozhodl vrátit, vyzvednout všechny na chalupě a odvézt je domů do Příbora. Iva se i přes obavy vydala do ambulance v Tatře, kde ji okamžitě zastavil jeden ze sovětských vojáků.

Vzhledem k její znalosti ruštiny se vcelku rychle domluvili a sám ji odvedl na pracoviště. Pamětnice vzpomíná, že se s ním spřátelila, a dokonce si dopisovala s jeho ženou Sašou, se kterou ji pojila práce ve zdravotnictví. „Aby dopisy nešly přes cenzuru, tak jsem je dávala manželovi, který jel do Ruska na služební cestu a poslal dopis až odtamtud. Pak nehrozilo, že bude někdo kontrolovat obsah. Oni se na nás dívali jako na západní zemi. Saša mě prosila o nákup podprsenek nebo kalhotek pro její dceru. Bylo to pro ně asi málo dostupné,“ podotýká pamětnice.

Se sovětskými manželi se nakonec spřátelili a vyrazili s nimi na dovolenou na Ukrajinu. „Když jsme tam dorazili, vystrojili na naši počest malou svatbu. Sešlo se na dvacet lidí a byly plné stoly,“ vzpomíná Iva na slovanskou pohostinnost.

Nikdy jsem v žádné straně nebyla

Pamětnice zdůrazňuje, že se nikdy politicky neangažovala. V 80. letech však s manželem získali byt v Kopřivnici a v této době také kývla na nabídku stát se poslankyní ve zdravotní komisi, jež měla za úkol kontrolu vybavenosti lékárniček v nejrůznějších podnicích, jako byly restaurace či obchody. Ve funkci vydržela čtyři roky.

Kolem roku 1984 pamětnice odešla po více než dvaceti letech z ambulance Tatry a získala místo na plicním oddělení v Příboře, kde setrvala až do odchodu do důchodu v 90. letech. V důchodových letech si s manželem užívali společnosti vnoučat a pravnoučat. V roce 2017 zemřel Milan Galia a Iva Galiová se nastěhovala do Domu s pečovatelskou službou v Příboře, kde v době natáčení rozhovoru žila.