Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Libuše Gallová (* 1929)

• Libuše Gallová se narodila jako Teplíková 19. února 1929 ve Frýdštejně

• na konci roku 1942 schovávala rodina parašutistu Lubomíra Jasínka

• v roce 1943 pamětnice nastoupila na nucené práce

• na konci války se zapojila do obrany Frýdštejna

• po válce dokončila obchodní školu v Jablonci nad Nisou

• v roce 1949 se vdala, narodily se jí dvě děti

• nesměla pracovat se zahraniční korespondencí, proto odešla ze Skloexportu

• v roce 1984 odešla do penze

• v roce 2023 žila ve Frýdštejně

Libušin otec František Teplík přivedl jednoho listopadového večera roku 1942 neznámého mladíka. Po pravdě řekl dětem, že je to parašutista, že u nich bude nějaký čas bydlet a že o něm nesmí nikomu říct. Tehdy třináctileté Libuši se vysoký kudrnatý mladík velmi líbil. Prozradil jim, že se jmenuje Luboš a příjmení má podobné jako název jednoho stromu začínajícího na písmeno „J“. „Hádali jsme, že se jmenuje Jedlička nebo Javůrek, ale on se jen smál a pravé jméno nám neprozradil,“ vzpomínala na více než osmdesát let staré události Libuše Gallová.

Strávil u nich Vánoce i Nový rok, Libuše Gallová uchovává v rodinném albu fotografii, kde sedí vedle parašutisty Luboše u vánočního stromečku. Že zemřel, jí rodiče řekli až po roce, co od nich odešel. Jeho plné jméno se dozvěděli až po válce. „Tatínek dal do novin inzerát, že se hledá rodina parašutisty Luboše J., který zahynul v lednu 1943 v Rovensku pod Troskami,“ vzpomínala Libuše Gallová.

Na výzvu zareagovala paní Jasínková z Přerova, matka Lubomíra Jasínka, parašutisty z výsadku Antimony. „Přijela k nám ještě s Lubošovou sestrou a nechaly si to od nás všechno vyprávět. Věděly, že Luboš zemřel, ale nevěděly jak. A tak jsme je vodili po těch místech, kudy Luboš chodil, a vzali jsme je s tátou i na plovárnu do Rovenska, kde je v zimě 1943 gestapo obklíčilo a kde si Luboš se svým velitelem vzali jed, aby se Němcům nedostali do spárů,“ vyprávěla Libuše Gallová.

Jasínkova maminka nebyla jediná, koho tyto události zajímaly. Libušinu rodinu navštěvoval například badatel Antonín Tichý, který v roce 1969 vydal o výsadku Antimony knihu Živé nás nedostanou.  Přesto ve vesnici o odbojové činnosti Teplíkových mnoho lidí nevědělo. „Nikdy jsme se tím nechlubili, a tak si myslím, že na Frýdštejně dodnes většina lidí neví, že se u nás někdo ukrýval,“ konstatovala Libuše Gallová.

Teplíkovi přitom neskrývali jen parašutistu z Antimony, úkryt u nich našel i gestapem hledaný Eduard Marek a poručík Antonín Jeník. „Eda mi po válce přinesl dárek, balíček, a v něm rozstříhaný padák. Maminka mi z toho bílého hedvábí ušila kolovou sukni na maturitní ples. Když jsem si sedla, sukně se rozprostřela kolem dokola. Všechny holky mi ji tenkrát záviděly,“ usmívala se při vzpomínce na válečný suvenýr Libuše Gallová.

Maminka rodila doma, v nemocnici byl tatínek

Libuše se narodila manželům Teplíkovým 19. února 1929 ve Frýdštejně. Maminka rodila už druhé dítě, a tak porod zvládla v domácím prostředí a navíc sama, neboť tatínek tehdy ležel v nemocnici. „Táta byl velký sokol, všestranný sportovec, a když maminka rodila, právě zkoušel nový skokanský můstek na Kopanině. Špatně doskočil, a tak se o mém narození dozvěděl v nemocnici,“ komentovala okolnosti svého narození Libuše Gallová.

Libuše měla o dva roky staršího bratra a společně navštěvovali obecnou školu ve Frýdštejně. Tam se neučila němčina, kterou za války pro další studium nutně potřebovala, a proto přestoupila v páté třídě do Turnova, kde později absolvovala i první ročník obchodní akademie.

„Ve třiačtyřicátém roce školu zavřeli a mne poslali do kuchyně hotelu Kafka na Malé Skále, kde tenkrát bydleli němečtí kluci z Hitlerjugend. Mazala jsem chleby a myla nádobí, vstávala jsem ráno ve čtyři hodiny a do postele jsem se vracela až po desáté. Když to tatínek viděl, tak řekl, že to teda ne, a odvezl mne odtamtud,“ vzpomínala Libuše Gallová.

Musela zůstat ve válečné výrobě, a tak jí tatínek sehnal místo ve Sněhově v dílně pana Berana, kde obšívala knoflíky pro německé uniformy. „Chodila jsem tam hodinu přes les, což bylo hlavně v zimě strašné. A tak tatínek zašel za jedním doktorem v Turnově a ten mu poradil, ať se trochu nadechnu kakaa a ať mne potom vezme na rentgen plic. Měla jsem tam nález na plicích a do výroby jsem už nemusela,“ vysvětlila válečné stíny na plicích Libuše Gallová. 

Rodiče se seznámili při sokolské družbě

Libušina maminka byla švadlena a pocházela z Prahy a tatínek spoluvlastnil firmu bratří Teplíků na broušení korálků.  Seznámili se díky Sokolu, protože oba byli sokolskými náčelníky. „Maminka na Pankráci a tatínek na Frýdštejně a tyto župy měly mezi sebou takzvanou družbu. Rodiče cvičili na každém sletu a já ještě jako starší žákyně v roce 1938 s nimi. To byla nádhera, ten průvod, přijel prezident Beneš a my jsme mu mávali,“ vzpomínala na svůj poslední slet Libuše Gallová.

Všesokolské slety nebyly jedinou příležitostí k návštěvě Prahy, do hlavního města jezdívala malá Libuše i na prázdniny k babičce. Měla na Pankráci zahradu, kde pěstovala zeleninu a pak ji prodávala na trhu v Nuslích. Libušin dědeček se staral o rozsvěcování a zhášení pouličního plynového osvětlení. „Když to ráno pozhasínal, šel do hospody a tam seděl celé dopoledne u jednoho piva. Babička mě pro něj posílala, ať už jde domů. Babičku by děda neposlechl,“ smála se svým vzpomínkám Libuše Gallová.

V Praze žila i maminčina sestra, teta Libuše Gallové. „Provdala se za komunistu, a tak tam náš táta odmítal chodit. Tatínek byl zapřisáhlý antikomunista,“ vysvětlovala Libuše Gallová.

Po Mnichovu měli hranici na dohled

Po záboru Sudet od podzimu 1938 se posunula hranice jen pár kilometrů od Frýdštejna, některá nejbližší města důležitá pro obchod se ocitla v Sudetech a lidé cestující za prací nebo obchodem museli mít speciální propustky pro průchod hranicí. Libušin otec byl napojen na obchodníky v Jablonci nad Nisou (Gablonz an der Neiße), který se také ocitl v Sudetech.

Zřídil si stálou propustku a do Jablonce se zbožím dál jezdil. Podle vyprávění pamětnice ale hranice nebyla příliš střežená. „Zespoda to hlídali naši četníci, ale žádné pochůzky nedělali. Do Jablonce chodívalo dost lidí. Několikrát jsem tam jela s tatínkem načerno, když už jsem třeba propustku neměla,“ vzpomínala Libuše Gallová.

Od Teplíkových vysílal jen jednou

Během roku 1942 jezdila tehdy třináctiletá Libuše do školy v Turnově. Autobusem s ní občas jezdil i hezký vysoký kudrnatý mladík. „Kamarádkám jsem o Lubošovi řekla, že je to náš pražský příbuzný. Tenkrát ho k nám přivedl Josef Bursa. On nechtěl, aby nám tatínek řekl, kdo Luboš je. Ale táta si myslel, že bude lepší, když to budeme vědět. Řekl, že k nám přijede parašutista přímo z Londýna a bude od nás vysílat. On tedy od nás vysílal jen jednou, jinak chodil nad Malou Skálu na Sokol nebo někam nad Záborčí. A jezdíval do Rovenska, kde se schovával druhý parašutista,“ vzpomínala Libuše Gallová.

V Rychnově u Jablonce byla za války podzemní továrna Getewent, ve které se kromě roznětek do leteckých pum a granátů vyráběla i radiolokační zařízení, a právě kvůli testování naváděcích systémů stál na kopci nad Rychnovem vysílač a na Kopanině radar. „Kvůli všem anténám, které na Kopanině i v hospodě Na Vejpřeži byly, se Luboš bál vysílat přímo od nás. Když vysílal od Malé Skály, tak s ním chodil hlídat brácha. Já s ním byla jen jednou u Železného Brodu, kdy se mnou hlídal i pan Matěcha, který byl také v odboji,“ vzpomínala Libuše Gallová.

Teplíkovi vlastnili rádio a přes úřední zákaz poslouchali zahraniční vysílání. Pravidelně k nim na sedmou hodinu večerní přicházeli i dva sousedé, pekař Hadač a pan Havel. Teplíkovi umístili rádio do kuchyně, což byla jediná místnost, kde se topilo, a nechávali pootevřené dveře do sousedního pokoje, aby zprávy z Londýna slyšel i radiotelegrafista Luboš. Libuše Gallová na něho vzpomínala jako na skromného a milého mladíka. „Přišla jsem třeba ze školy a maminka chtěla, abych jí pomohla s nádobím. On mi vzal utěrku, ať se jdu učit, že to za mě udělá,“ smála se svým vzpomínkám Libuše Gallová.

Podle vyprávění Libuše Gallové měl u sebe Luboš Jasínek neustále tři ampulky. „Byly tak centimetr a půl dlouhé a měly různou barvu. Říkal, že je to jed a že ho má pro případ, že by ho chytili. Protože v Anglii slíbili, že živé je nedostanou,“ vzpomínala Libuše Gallová.

Gestapo nehledalo parašutisty, zajímala je zabijačka

Otec Libuše Gallové dělal za války ve Frýdštejně starostu a s Němci přicházel do styku i skrze úřad. Přesto je vyděsila návštěva gestapa ve chvíli, kdy s nimi Luboš Jasínek seděl v kuchyni. „Před domem zastavilo auto a vylezli z něj tři chlapi v kožených kabátech. Říkala jsem mamince: ‚Je tu gestapo!‘ Luboš popadl pistoli a utíkal do prvního patra, že vyskočí oknem, kdyby šli dál. Ale oni se ptali po tatínkovi. Německy jsem vyslabikovala, že není doma, že je na obecním úřadě. Tak šli tam a tam ho sebrali,“ vzpomínala Libuše Gallová.

Gestapo ale nehledalo parašutisty. Dostalo udání, že na jednom frýdštejnském statku načerno zabíjejí prase. Museli na kontrolu a starosta jim měl dělat doprovod. „Zabijačka se za války musela hlásit a musela se odevzdat část masa, kůže a sádla. Tenkrát toho sedláka odvezlo gestapo do Jičína. A druhý den přišla jeho paní a plakala u nás. Tatínek znal v Jablonci spoustu Němců, protože tam celou válku jezdil, a taky uměl jabloneckou němčinu. Tak se v Jablonci poptával, až se seznámil s nějakým Němcem, který měl bratra v Jičíně na gestapu. Dal mu nějaký kód, nepsal ani netelefonoval, bál se. Tatínek odjel s kódem do Jičína na gestapo a toho sedláka přivezl domů. To bylo slávy! A víte, jak se nám odměnil po revoluci? Po válce řekl, že můj táta a celá naše rodina měli styky s gestapáky! Takovou dostal tatínek odměnu,“ hořce vzpomínala Libuše Gallová.

Pod stromečkem byly dárky i pro Luboše

Podle vzpomínek Libuše Gallové měl parašutista Luboš Jasínek jen jedny boty, lehké polobotky, které mu s nadcházející zimou přestávaly stačit. Potřeboval kvalitnější zimní obuv, ovšem sehnat ji ve válečném nedostatku a přídělovém systému nebylo vůbec jednoduché. „Tatínek jako starosta vystavil poukaz na mého bratra a koupili jsme Lubošovi pořádné zimní boty. Našel je pod stromečkem spolu se svetrem, který mu upletla maminka,“ vzpomínala Libuše Gallová na Vánoce roku 1942, které kvůli parašutistovi Lubošovi poprvé neslavili s babičkou a dědečkem.

Nešli na půlnoční mši a poslouchali rádio. Libušin bratr pořídil na samospoušť fotografii celé rodiny u štědrovečerního stolu, po sebevraždě parašutistů obklíčených v lednu 1943 v Rovensku pod Troskami negativ zničil a fotky uschoval do podlahy na půdě jejich domu. Tato fotografie je jedinou památkou a také jediným důkazem, že radiotelegrafista Lubomír Jasínek u Teplíkových skutečně přebýval.

„Když od nás odcházel, maminka jako by něco tušila a prosila ho, ať zůstane, že tam nebude spokojený. Ale on šel a hned druhý den je na na plovárně v Rovensku gestapo obklíčilo,“ vyprávěla Libuše Gallová.

Parašutisti z Antimony našli trosky domácího odboje

Tři muži z výsadku Antimony, velitel František Závorka, radiotelegrafista Lubomír Jasínek a šifrant Stanislav Srazil, seskočili 24. října 1942 ve východních Čechách, nedaleko Kopidlna. Šlo o první výsadek po heydrichiádě a měli za úkol obnovit komunikaci domácího odboje s londýnskou exilovou vládou. Zatýkání, popravy a strach po atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha však domácí odboj téměř zlikvidovaly.

Mužům z Antimony se nakonec podařilo spojit s posledním představitelem organizace ÚVOD (Ústřední vedení odboje domácího), docentem Vladimírem Krajinou, který se koncem roku 1942 ukrýval právě v okolí Rovenska a Nové Paky. Usilovně ho hledalo i gestapo a do oblasti vyslalo mimo jiné i bývalého parašutistu, zrádce a čerstvého konfidenta Karla Čurdu.

Řetězec zatýkání a krutých výslechů dovedl gestapo až k Lukšovým na plovárnu v Rovensku pod Troskami, kde se 16. ledna ukrývali dva muži z Antimony, velitel František Závorka a Lubomír Jasínek. Parašutisté věděli o míře nebezpečí, Lubomír Jasínek poslal do Londýna depeši, že je jim gestapo na stopě a že se na dva týdny odmlčí, přesto se rozhodli ještě jednu mrazivou noc u Lukšových zůstat a odejít až k ránu.

Gestapo bylo bohužel rychlejší. Ještě před rozedněním plovárnu obklíčilo a dovnitř poslalo vyjednávat učitele z Veselé Karla Hlaváčka a rovenského starostu Kouřila. Gestapáci chtěli výsadkáře zajmout za každou cenu živé, dostat je k výslechu a dostat z nich informace o výcviku i domácím odboji. Dokonce kvůli tomu sepsali smlouvu se starostou, že pokud se špičkově vycvičení českoslovenští vojáci vzdají, nepotrestají lidi, kteří jim pomáhali. A že s parašutisty naloží jako s válečnými zajatci. V opačném případě že Rovensko pod Troskami vypálí stejně jako Lidice.

Vzpomínka na Lidice byla ještě velmi živá

Po krátkém vyjednávání v domku plovárny vyšli oba parašutisté ven s rukama nad hlavou. Ampulky s kyanidem měli v ústech a skousli je ve chvíli, kdy je čeští četníci spolu s gestapem zatýkali. „Nás živé nikdy nedostanete!“ stačili křiknout, než jed zapůsobil. Velitel Závorka upadl do bezvědomí ještě před plovárnou, Luboše Jasínka naložili do auta a odvezli k rovenskému lékaři Krusovi, který se mu pokusil vypláchnout žaludek. Po několika pokusech však konstatoval, že je pozdě, že se jed už příliš rozšířil po těle. Lubomír Jasínek zemřel na podlaze ordinace.

Třetího parašutistu z Antimony Stanislava Srazila dopadlo gestapo živého u Horáků v Horní Kalné a použilo ho v rádiové protihře Hermelín. Ani šifrant Srazil se nedožil konce války, popravili ho v Terezíně 20. dubna 1944.

Gestapo smlouvu se starostou Karlem Hlaváčkem dodrželo a ušetřilo lidi přechovávající parašutisty. Z nebezpečí vyvázlo také Rovensko, které mělo v lednu 1943 k osudu Lidic a Ležáků nesporně velmi blízko.   

Parašutistu nahradil další uprchlík

Činnost gestapa v oblasti Rovenska pod Troskami neskončila dopadením parašutistů z Antimony. Třetího února 1943 dopadlo i dlouho hledaného docenta Vladimíra Krajinu. Ten se poslední týdny před zatčením schovával u vdovy Markové na Michovce, nedaleko Malé Skály. Když se jeho úkryt prozradil, gestapo odvezlo starou paní Markovou, ale jejímu synovi Eduardovi se podařilo utéct. Do konce války se schovával po známých lidech z okolí.

Jednou z rodin, která mu poskytla přístřeší, byla také rodina Teplíkova z Frýdštejna. „Eda u nás býval až do konce války. Někdy jsme potají chodili na Michovku, kde měli hospodářství, o které se starala jeho mladší sestra, pro mléko a pořádné máslo. Paní Markovou poslalo gestapo  do koncentračního tábora v Ravensbrücku, po válce ji Eda hledal. Řekli mu, že maminka zemřela týden před koncem války hladem a vyčerpáním,“ vzpomínala Libuše Gallová.

Za kopcem stál pracovní tábor

V posledních týdnech války se ve Frýdštejně stále častěji objevovaly rusky mluvící ženy, které prosily o jídlo. Byly z nedalekého pracovního tábora z Rychnova u Jablonce nad Nisou a v táboře ke konci války vázlo zásobování.

„Už je nikdo pořádně nehlídal, Němci je nezvládali živit, a tak je vždycky v neděli pustili, ať si jídlo seženou samy. Slibovaly nám, že až se vrátí domů, že nám napíšou. Ale nikdo nenapsal, asi je všechny odvezli na Sibiř, aby nemohly vyprávět, jak se u nás jinak žije,“ konstatovala Libuše Gallová. V revolučních dnech odešel Libušin otec spolu se sousedy tento tábor osvobodit, a nebyl tak u tragické události, která se stala před frýdštejnskou školou.

Před školou zmasakrovali Němce

Ve výletní hospodě Na Vejpřeži měli za války posádku němečtí vojáci, v květnových dnech je odzbrojili, zajali a odvedli do školy muži z Frýdštejna, kde je vyslechli. Ještě před hlavní kolonou sovětské armády projížděly krajem průzkumné jednotky.

„Ke škole přijelo terénní auto a v něm seděli nějací vojáci. Ptali se po těch Němcích z Vejpřeže a nechali je vyvést před školu. Tam je pak postříleli jednou dávkou ze samopalu a odjeli. Frýdštejňáci z toho byli úplně vedle. My děti jsme slyšely střelbu a běžely se podívat. Před školou leželi dva mrtví, ale ostatní byli zranění a naříkali. Nevím, co se s nimi stalo, ale myslím, že z nich nikdo nepřežil. Dva jsou pohřbení na hřbitově ve Frýdštejně a ostatní údajně zakopali pod lesem na hřbitovní půdě,“ vzpomínala Libuše Gallová.

Poslední dny války prožila s kamarádkou Věrou Hadačovou na rozhledně Kopaniny, odkud pozorovaly pohyb v kraji a měly hlásit případný příjezd německých kolon. K tomu účelu měly provizorně natažené telefonní vedení až z Frýdštejna. „Dole nás hlídal o čtyři roky starší Olda Košků, měl zbraň a my jsme se mu smály, jestli vůbec umí střílet. On ani nevěděl, jestli má nějaké náboje,“ vzpomínala na revoluční dny Libuše Gallová.

Nesměla pracovat se zahraniční korespondencí

Po maturitě pamětnice nastoupila do exportního oddělení firmy Skloexport. Po komunistickém převratu, který se odehrál v únoru 1948, musela v rámci komunistické akce 77 tisíc do výroby změnit zaměstnání, byla ale čerstvě vdaná. „Vdaných žen se nařízení nemělo týkat. Tak jsem se ohradila a nakonec mně dovolili zůstat, ale chtěli mne přesunout na fakturaci. Řekla jsem jim, že na opisování číslic nepotřebuji maturitu, a odešla jsem z trucu,“ popisovala počátek padesátých let Libuše Gallová. Z výroby odešla na mateřskou dovolenou, v roce 1953 se jí narodil syn Štěpán a po třech letech druhý syn, Jan.

Podpora parašutistů vyslaných ze Západu byla po komunistickém převratu šmouhou na kádrovém profilu Libuše Gallové. Přestože mluvila několika jazyky, nesměla pracovat se zahraniční korespondencí a skončila ve výrobě. Jako členka Svazu protifašistických bojovníků měla mít později nárok na důchodový příplatek, ten jí ale komunistické úřady za podporu západního odboje nechtěly přiznat. Příplatek získala až po urgencích Čestmíra Šikoly, radiotelegrafisty z výsadku Clay, který žil v nedaleké Malé Skále.

Čestmír Šikola byl také spolu s badatelem a právníkem Antonínem Tichým iniciátorem soudního sporu s komunistickým spisovatelem Františkem Ťopkem, který v knize Údolí výstrahy z roku 1960 tendenčně zpochybnil úlohu západních paradesantních skupin. Na jaře 1968 sepsali proti Ťopkovi žalobu spolu s dalšími přeživšími parašutisty Otmarem Riedlem, Janem Vavrdou, Jaroslavem Klemešem, Vladimírem Škáchou, Josefem Otiskem, Janem Zemkem a Rudolfem Krzákem. K žalobě se připojili také rodiče obětí z řad výsadkářů – otec Stanislav Srazil, matka Alžběta Jasínková, Anna Scheinkönigová. Soudní spor ovlivnily společenské změny po srpnové invazi vojsk Varšavské smlouvy a Antonín Tichý v dubnu 1969 žalobu vzhledem k dané situaci stáhl. Soudní spis se nachází ve Státním okresním archivu v Pardubicích.

Žít v duchu: Co sokol, to skála!

Po mateřské dovolené v roce 1958 se Libuše Gallová pokusila znovu nastoupit do zahraničního oddělení Jablonexu, ale po zásahu frýdštejnských komunistů ji nepřijali.  Pracovala tedy jako účetní například v podniku Žula Jenišovice a v roce 1984 odešla do penze. Zpočátku vypomáhala v okolních prodejnách Jednota a později se věnovala zahradě a vnoučatům.

Libuše Gallová během rozhovoru pro Paměť národa vzpomínala s velkým obdivem na svoje rodiče, kteří ve vypjaté době po heydrichiádě nabídli pomoc pronásledovaným parašutistům, odbojářům i hledaným osobám. Přitom dobře věděli, že v případě prozrazení hrozí smrt celé jejich rodině. Na závěr svého vyprávění vyslovila Libuše Gallová přání, aby i její potomci dokázali být tak odvážní, čestní a rovní. V duchu sokolské myšlenky, kterou se řídili i její rodiče: Co sokol, to skála!