Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Eva Gärtnerová (* 1937)

• narozena 23. září 1937 v Ústí nad Labem-Střekov

• její otec Oto Singer byl Žid

• Eričina matka pocházela z německé rodiny

• na podzim roku 1938 rodina uprchla ze Sudet do Mladé Boleslavi

• v letech 1940 až 1943 byla rodina internována na zámku v Mladé Boleslavi

• otec deportován do Terezína v roce 1943

• Eva musela nosit židovskou hvězdu

• zůstali s matkou až do konce války v Mladé Boleslavi

• v roce 1945 se rodina přestěhovala do Liberce

• Němečtí příbuzní byli deportováni do Německa v roce 1946

• v roce 1947 její otec zemřel při autonehodě

• od roku 1949 Eva navštěvuje židovskou komunitu v Liberci

• vyučila se jako prodavačka obuvi a celý život prodávala boty

Start Evy Gärtnerové do života byl těžký – část dětství totiž strávila s cejchem židovské míšenky. Její maminka byla sudetská Němka a otec Žid. Po obsazení Československa hitlerovskou armádou se matka odmítla s manželem rozvést a všichni skončili zavření na mladoboleslavském hradě. Tatínka později převezli do Terezína, kde přežil válku. Měl větší štěstí než jeho bratr, který zahynul i s celou rodinou. Malá Eva se nemohla vídat s nežidovskými dětmi, a tak si hrála na židovském hřbitově. Vždycky když tam šla, zakryla si židovskou hvězdu na své hrudi panenkou. Měla oprávněný strach z agresivity kolemjdoucích Němců. Její němečtí příbuzní, odsunutí později do Německa, se s ní kvůli její židovské krvi nechtěli setkávat. Židovská víra ji přitahovala, přestože otec ji do ní zasvětit nechtěl, příliš se o ni bál. A tak začala chodit do synagogy až po jeho smrti, která bohužel přišla příliš brzy, když bylo pamětnici deset let. A poté celý život zůstala své víře věrná.

Eva Gärtnerová se narodila 23. září 1937 ve Střekově v Ústí nad Labem do smíšeného manželství Eriky a Oty Singerových. Zůstala jedináčkem, protože její maminka už další děti mít nemohla. Erika pocházela z německé rodiny, která vyznávala antisemitské názory, přesto si vzala muže židovské víry. Když po podepsání mnichovské dohody v roce 1938 museli Češi ze zabraných oblastí odejít, matka odmítla rozvod se svým mužem a odešla s ním a s jejich dcerou do Mladé Boleslavi. Poté dva roky bydleli v židovské škole u otcovy sestry, jejíž manžel byl Čech.

Židy zavřeli do mladoboleslavského hradu

V roce 1940 nacisté vytvořili internační tábor pro židovské a smíšené rodiny na mladoboleslavském hradě. Následujících několik let zde byli zavření spolu s další tisícovkou lidí. Když Singerovi pobývali na mladoboleslavském hradě, neměli dost jídla. Otec a Eva totiž neměli nárok na potravinové lístky, ty měla jen matka. A protože silně hladověli, musela matka směňovat svoji výbavu do domácnosti za jídlo. Ostatní internovaní lidé na tom byli stejně. Rodina Singerových na hradě pobývala do roku 1943, kdy odtud odjeli Židé do Terezína, mezi nimi i Oto Singer. Zbyli jejich nežidovští partneři, mezi nimi také Erika Singerová s dcerou. Odstěhovaly se do domku pod synagogou. Matka chodila do práce, vyráběla umělé květiny, a Eva zůstávala sama doma. Jediné místo, kde si mohla hrát, byl židovský hřbitov.

Hvězdu si zakrývala panenkou

Pamětnice musela od svých šesti let coby tzv. židovská míšenka nosit na oblečení hvězdu s nápisem „Jude“. Vztahovaly se na ni norimberské zákony se všemi omezeními, a tudíž si mohla hrát sama nebo s dalšími dětmi podobného osudu v podstatě jen na zmíněném židovském hřbitově. Pokaždé, když tam zamířila, zakryla si hvězdu na své hrudi panenkou. Bála se totiž nadávek a násilí ze strany Němců. Otcovi další sourozenci buďto také odjeli do Terezína, nebo měli jiný osud. Jak vzpomíná Eva: „Otec byl ze šesti dětí, měl bratra s malou holčičkou a manželkou a ti šli v roce 1942 rovnou do plynu.“

Pamětnice vypráví, že přežila bombardování Mladé Boleslavi na konci války ve sklepě v neckách. V sedmi letech se konečně dočkala vytouženého osvobození. Malá židovská holčička si na celý život zapamatovala příjezd tanků s ruskými vojáky na náměstí v Mladé Boleslavi i to, jak moc byli všichni lidé šťastní. Zanedlouho se Oto Singer vrátil z Terezína a s ním i několik dalších přeživších příbuzných. Otec nikdy o tom, co v Terezíně zažil, nemluvil. 

Němečtí příbuzní ji vytěsnili ze svého života

Rodiče se dohodli, že se nebudou vracet do Ústí nad Labem, ale odejdou do Liberce. Otec získal zaměstnání na bytovém úřadě a mohl si vybrat ubytování. V Liberci sice bylo mnoho krásných a prázdných vil po uprchlých německých obyvatelích, ale Singerovi se přesto nastěhovali do činžáku. Otec pak pracoval jako národní správce obchodu s textilem. Pamětnice konečně začala ve svých osmi letech chodit do školy. Příbuzní z matčiny strany byli v roce 1946 odsunuti do Německa. Byli to přesvědčení antisemité a Evu už nikdy vidět nechtěli, protože to přece byla po otci Židovka... Ani pamětnice na ně už nechtěla myslet, natož se s nimi vidět. Matka je poté navštívila pouze jednou, když dostala povolení vycestovat.  

Otcova smrt přišla příliš brzy

V roce 1947 jel otec do Prahy nakoupit látky, a protože neuměl řídit auto, najal si osobního řidiče. Zřejmě nepříliš dobrý šofér na vlakovém přejezdu nezastavil, přehlédl jedoucí vlak a způsobil tragickou nehodu. Oto Singer byl na místě mrtvý. Erika Singerová byla poté velmi dlouho sama, ale nakonec se znovu provdala za muže židovského původu.

Eva Gärtnerová se stala členkou obnovené židovské obce už v roce 1949. Otec ji s židovstvím seznamovat nechtěl pro případ, že by zase přišlo něco tak hrozného jako válka... Nicméně matka do modlitebny docházela, zprvu sama a navzdory tomu, že nebyla Židovka. Jednou se přidala i pamětnice, a jak vzpomíná, když ji uviděl rabín, řekl: „Na vás jsme už dlouho čekali.“ Rabín (kantor) se jmenoval Weitzen a stejně jako velká část z poválečné komunity libereckých Židů patřil k imigrantům z bývalé Podkarpatské Rusi. Eva ho měla moc ráda, přestože byl poměrně konzervativní.

V pětačtyřicátém nás osvobodili, teď nás napadli

Pamětnice po absolvování základní školy nastoupila v roce 1952 do učení na prodavačku obuvi. Učení trvalo pouhý rok a poté celý život až do důchodu prodávala boty. Jak sama říká, velmi ji to bavilo. Život jí zpestřoval tanec, který měla opravdu ráda. Do komunistické strany nikdy nevstoupila, stala se pouze členkou Svazu bojovníků za svobodu. Pozorovala, že prodavačky, které jsou ve straně, mají lepší zboží a mohou jezdit do zahraničí. Eva byla pouze jednou v NDR.  

Poprvé se vdala v roce 1960 a o rok později se jí narodila první dcera. Druhá dcera přišla na svět v roce 1966. Obě vystudovaly, jedna z nich se zabývala sportem a druhá se stala stavební inženýrkou. Po patnácti letech se však s manželem Poláčkem rozvedla, prý kvůli jeho nevěře. A teprve když už byly dcery dospělé, vzala si Františka Gärtnera, bývalého spolužáka ze základní školy.

Posun v politické atmosféře v šedesátých letech pamětnici nijak nezasáhl, oči jí otevřel až 21. srpen 1968. Na příjezd sovětských okupantů vzpomíná takto: „Tenkrát v pětačtyřicátém nás osvobodili, ale teď nás tady napadli, to bylo kruté, že zrovna oni.“ Zažila jeden z nejsilnějších okamžiků okupace v Liberci. Byla zrovna na náměstí Bojovníků za mír (dnes Edvarda Beneše), když sovětský tank narazil do podloubí dvou domů, částečně je pobořil a pod troskami zahynuli lidé.

Sametovou revoluci v roce 1989 pamětnice vnímala pozitivně, protože mohla s manželem začít cestovat. V té době byla také znovu vybudována liberecká synagoga namísto té původní, kterou nacisté vypálili v listopadu 1938 v průběhu takzvané Křišťálové noci. Eva Gärtnerová celý život patřila k liberecké židovské obci a docházela do modlitebny. Nyní navštěvuje novou synagogu a stala se i členkou výboru. Její druhý manžel, přestože není Žid, ji do synagogy doprovází.