Šaul Gattenyo

* 1940

  • „Našli jsme úkryt u jeptišek v klášteře ve Skopji, ale brzy, protože bulharští i němečtí vojáci byli všude okolo, dostaly jeptišky strach. Po několika dnech nás poslaly spolu s jednou Židovkou a asi desetiletým chlapcem s vozíkem a koněm a odjeli jsme ze Skopje. Jeli jsme nejdřív s vozíkem a koněm, až někde pak jeptiška řekla, abychom pokračovali pěšky. Šli jsme tři dny pěšky až na jih Kosova do kláštera Letnice. Cestou jsme se nebáli, nebyli tam Němci ani Bulhaři, v noci jsme seděli na pařezech a zapálili si oheň, protože byla zima, a modlili se, aby nás nesežrali vlci. Pak jsme došli do Letnice, kde nás přijaly jeptišky, pokřtily mě, daly mi jméno Saša. Všechny křesťanské modlitby jsem se naučil zpaměti a zůstali jsme tam celou válku. Bylo to tam velmi dobré. V roce 1945, když skončila válka, vydali jsme se se Zorou, zase s vozíkem a koněm, do Skopje.“

  • „Po vojně, když mi bylo asi jedenadvacet let, jsem si uvědomil, že nevím, kde je Zora, která mě zachránila. Doposud jsem na to nemyslel. Rodina, která mě vychovala, s ní nebyla ve styku. Znal jsem jednu rodinu přeživších z Jugoslávie, byla to moje příbuzná, žili v Jeruzalémě a často jsem k nim chodíval o šabatu, dával jsem jim i trochu peněz, byli skvělí, ona i její manžel. Její druhý manžel jel pak do Jugoslávie a poprosil jsem ho, aby hledali Zoru. Psali do novin, zkoušeli to přes Červený kříž, nic se nezjistilo. Jednou, v září roku 1973, mi telefonovala jedna známá, že našli Zoru. Kde? V Lublani. Dostal jsem adresu i telefon, ihned jsem jí napsal i volal a prosil jsem ji, aby přijela do Izraele.“

  • „Jad Vašem chce, aby lidé vyprávěli, co se jim stalo během šoa. Říká se tomu svědectví. Šel jsem do Jad Vašem a byl jsem na několikadenním kurzu. Od rána do večera jsme se učili, jak mluvit před lidmi, co bylo potom a tak dále. Bylo nás tam šedesát a bylo to asi před dvěma nebo třemi lety. Začal jsem tam mluvit s dalšími přeživšími z celé Evropy, se kterými jsem se tam seznámil. Ptal jsem se jich, co a jak, vzpomínám si na jednoho příjemného pána, byl v Osvětimi, a když ho osvobodili, tak měl čtyřicet nebo čtyřicet pět kilo. Pak se dostal do izraelského letectva. Mluvil jsem skoro se všemi. Zjistil jsem, že část z nich byla v Osvětimi, část jinde, měli strašně těžký život, je zázrak, že zůstali naživu. Ale skoro všem zůstal někdo z rodiny naživu. Někomu sestra, někomu babička, někdo prostě zůstal. Mě sice nikdo tělesně nezranil, nebyl jsem v koncentračním táboře, kde vraždí Židy. Nikdo mě nebil. Na druhou stranu mi nezbyl nikdo z rodiny, ani blízké, ani vzdálené.“

  • „Až do roku 1945, kdy jsme byli v klášteře Letnice, jsem si myslel, že Zora je moje maminka. Říkal jsem jí majka, to je maminka. Jako dítě jsem si myslel, že jsem křesťan, znal jsem všechny modlitby, modlil jsem se a myslel, že je moje maminka. Když jsme se vrátili do Skopje, k Ester, Chananjovi a jejich dceři Šeli, tak mi řekli, že maminka, mí rodiče a celá rodina, tatínek, dva otcovi bratři, babička, celá velká rodina, zahynuli v Treblince. Bylo to pro mě velmi těžké. V noci jsem pořád plakal, bylo to hrozné. Míval jsem sen, že unáším letadlo a letím bombardovat Německo. Bylo mi hrozně těžko.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Tel Aviv, 08.12.2017

    (audio)
    délka: 01:01:14
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Za války mě nikdo neuhodil, ale vzala mi celou rodinu

Šaul, Cerkvenica, 1946
Šaul, Cerkvenica, 1946
zdroj: archiv pamětníka

Šaul Gattenyo se narodil 21. srpna 1940 v Bělehradě v tehdejší Jugoslávii. Jeho rodiče Vinka a Leo Gatenjo patřili k sefardským Židům. V roce 1941, po okupaci Srbska, se rodina přestěhovala do makedonské Skopje. Po anexi části Makedonie Bulharskem v březnu 1943 byli Židé soustředěni v táboře Monopoly ve Skopji, odkud byli deportováni do Treblinky. Pamětník v té době vážně onemocněl a matka ho tajně předala bývalé chůvě, Slovince Zoře Pičulin, která se s chlapcem od března 1943 do konce války ukrývala v klášteře Letnice nedaleko makedonsko-kosovských hranic. Většina členů rodiny Gatenjo včetně rodičů zahynula ve vyhlazovacích nebo koncentračních táborech (Treblinka, Osvětim, Jasenovac, Sajmište). Po válce se chlapce ujala Ester Biti, sestra jeho babičky, s manželem Chananjou. S nimi odešel Šaul Gattenyo v roce 1948 do Izraele. Vystudoval matematiku a pracoval jako středoškolský učitel v Jeruzalémě. Od sedmdesátých let navštěvoval každoročně svou zachránkyni Zoru v Lublani, kde žila. Zora Pičulin získala v roce 1975 ocenění a titul Spravedlivý mezi národy, udělovaný izraelským památníkem Jad Vašem. Zemřela v roce 1998. Šaul Gattenyo spolupracuje jako dobrovolník s izraelským památníkem Jad Vašem a vypráví svůj životní příběh.