Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

desátník Alexandr Gaupt (* 1953)

• narodil se 1. listopadu 1953 v Kyjevě

• potomek volyňských Čechů, kteří na Ukrajinu přišli v roce 1877

• v době ukrajinského hladomoru jeho matku a babičku opustil otec, který prchal před bolševiky

• jako potomci Čechů čelili neustálé životní nejistotě a podezírání

• v letech 1971–1973 byl na vojně mj. v Charkově

• dálkově vystudoval s titulem inženýr

• pracoval v Akademii věd, později jako konstruktér

• v 80. letech začal plánovat emigraci

• v 90. letech založil krajanský spolek na Ukrajině

• v roce 1995 přesídlil do Strakonic, pracoval mj. u firmy Bosch

• byl vždy aktivní v pomoci emigrantům

• v roce 2023 žil v Českých Budějovicích

Narodil se jako potomek volyňských Čechů. Z rodiny si odnesl spoustu historek o utlačování, vězněných příbuzných, všudypřítomném strachu, tajných náznacích během rozhovorů. Navzdory na první pohled spokojenému životu inženýra žijícího a pracujícího v 70. a 80. letech v hlavním městě Ukrajiny Kyjevě se rozhodl emigrovat do Československa, vlasti svých předků. „Každá malá kapička plnila ten hrnek, který pak přeteče,“ říká. Stál ještě u zrodu Československého spolku na Ukrajině v 90. letech, v roce 1995 se definitivně přestěhoval do jihočeských Strakonic. Jako emigrant měl pochopení i znalosti, aby následně dlouhé roky nezištně pomáhal svým krajanům s přesunem do nové země. 

Za novým životem do nové země

Alexandr Gaupt se narodil v Kyjevě 1. listopadu roku 1953. Jeho matka Jiřina se narodila roku 1927 a otec, Gregorij Gaupt, se narodil v roce 1916 ve městě Proskurov, jeho otcem byl Adolf Gaupt. S maminkou pamětníka se otec seznámil na návštěvě u bratra v Kyjevě v 50. letech. Pamětník má ještě sestru Helenku, která se narodila v roce 1954 v Kyjevě. Jak se jeho rodina dostala na Ukrajinu, popisuje pamětník takto: „Prapradědeček Josef Hoyer v roce 1877 zakoupil na Volyni ve vesnici Mirohošť pozemky a začal tam hospodařit. Jeho sestry se pak z Mirohoště přestěhovaly do Kyjeva a můj pradědeček, Josef Hoyer mladší, se k nim přidal a vystudoval tam technické učiliště, obor truhlář. Pracoval v rakousko-uherském podniku u Gretera a Křivánka. Druhá větev rodiny, rod Veselých, přijela ke Kyjevu o pár let později, když už u Kyjeva byla silná česká kolonie.“

Jaké byly původně podmínky příchodu na Volyň? „Podmínky se měnily. Nejdříve lidi lákali na ekonomické podmínky, ale pak se změnil car a vlastník půdy musel mít ruské občanství a přestoupit na pravoslaví. Za to však dostal tu výhodu, že nemusel jít do armády. Pokud nepřestoupil na pravoslaví, hrozilo vyvlastnění majetku.“ Babička pamětníka se jmenovala Marie Hoyerová, narodila se roku 1903 v Kyjevě, dědeček se jmenoval Vladimír Veselý, narodil se v Marjanovce u vesnice Vyšegrád, kde měli hospodářství, které zakoupili od Němců a pracovali na něm. Hospodářství bylo poměrně velké, pečovali i o několik zvířat a měli dva pracovníky na výpomoc. Tady vyrůstala pamětníkova maminka Jiřina, rodným jménem Veselá.

Atmosféra v Kyjevě třicátých let

V době dětství obou rodičů, konkrétně v letech 1932–1933 vládl na Ukrajině Stalinem uměle vyvolaný velký hladomor. Dotkl se nějak pamětníkovy rodiny? „Hladomor přímo ne,“ vzpomíná Alexandr Gaupt, „ale babička to měla těžké. Tehdy totiž začalo na Ukrajině velké ‚rozkolkulení‘ neboli rozkulačování. V těch časech se také na Čechy pohlíželo s velkou nedůvěrou jako na agenty cizí mocnosti. Dědeček se proto obával o svůj život a uprchl, odjel kamsi do světa a o jeho cestě nemáme žádné zprávy. Opustil babičku, která se musela pěšky vydat s tříletou dcerou, kterou nesla na zádech, do Kyjeva, kde pak žily bez dědečka v rodinném domě Hoyerových.“

Ve 30. letech byla už v Kyjevě silná česká komunita a čilý vlastenecký život. Bylo tam české divadlo, český Sokol, český orchestr – tohoto kulturního dění se pamětníkova babička s maminkou nadšeně účastnily. Uvrhávaly se tím ovšem v nebezpečí, které nebylo neopodstatněné. Když byly po roce 2015 zpřístupněny svazky KGB, dočetl se v nich pamětník, že tyto české aktivity byly skutečně vnímané jako protibolševické, a tudíž nebezpečné. Našel tam prý jmenovitě zmíněného i dědečka a strýce – jako strůjce nacionalistického českého spolku namířeného proti bolševismu. Pamětníka to jen utvrdilo v přesvědčení, že kdyby dědeček neutekl, skončil by v Gulagu. 

Závist, nedůvěra, udávání

Jeho výše zmíněný strýc byl totiž opravdu zatčen a rok strávil ve vězení. Byl propuštěn paradoxně díky válce a Němcům, kteří obsadili v roce 1941 Kyjev a propustili ho na svobodu. Zůstal však nadosmrti invalidní. Na otázku, proč byl strýc zatčen, pamětník odpovídá: „Někdo mu podstrčil protibolševické materiály,“ a dodává, že v Kyjevě vládl všudypřítomný strach a podezírání. „Všude byla spousta udavačů, protože to podporoval stát, který za udávání platil. Bolševici v Kyjevě chtěli všechnu českou inteligenci zničit, záviděli jak vzdělání, tak majetek, a k tomu odporu přispívalo i to, že Češi byli cizinci,“ říká pamětník. 

Vybavuje si jistou historku, kterou zná od babičky: „V roce 1934 chodil po naší čtvrti nějaký člověk a přemlouval lidi, ať se vrátí do Čech. A najednou ten člověk prostě zmizel a pak zmizely i ty rodiny, kam on chodil. Prostě všichni zmizeli, nevypadalo to, že by se vystěhovali, protože všechno po nich zůstalo, i zvířata, nic neodvezli. Najednou byli prostě pryč. Jestli byli posláni na Sibiř, nebo byli komplet zlikvidováni, to nikdo neví.“

Před válkou byl také zatčen jeho vzdálený strýc, profesor na polytechnické vysoké škole. Rodině tehdy sebrali úplně všechno a vyhodili je z bytu. Celou válku spali u nějakých příbuzných v jedné posteli. Během války otce rodiny sice pustili, ale někam vzápětí zmizel a už se nikdy nenašel. Jedna z jeho dcer se po válce, v roce 1948, proto rozhodla emigrovat do Československa. Podařilo se jim odjet a byli umístěni jako dosídlenci do pohraničí. Paradoxní bylo, že utíkali sice před bolševiky, ale netušili, že v Československu se mezitím udál státní převrat a k moci se dostali komunisté. „Informovanost tehdy nebyla absolutně žádná,“ vysvětluje to pamětník. S touto rodinou si rodina pamětníka nesměla psát ani žádné dopisy. „Maminku by zatkli, že je v kontaktu s cizí mocností. Od roku 1954, po smrti Stalina, se ovzduší začalo trošku uvolňovat, poslali si první dopisy, domluvila se i návštěva,“ říká pamětník.

S ukrajinským příjmením bylo lépe

Jaký byl vztah mezi Rusy a Ukrajinci vůči Čechům? „Vládla závist, ale hlavně takové ruské povýšenectví,“ vysvětluje pamětník. „V Rusku bylo vytvořeno ovzduší, že všichni kromě Rusů jsou druhořadé národy. Základem byl dekret Kateřiny druhé o hranicích osídlení. Každý, kdo mluvil rusky s přízvukem, byl pro Rusy Žid, a to byl pro ně nejpodřadnější národ. A Češi mluvili s přízvukem, takže když Rus potkal Čecha, myslel, že to je Žid, čili to není člověk.“ 

Pamětník popisuje, jaké měl celoživotní problémy se svým německo-židovsky znějícím jménem Gaupt. Už na základní škole se mu děti smály, že je Žid, na vojně dle svých slov zažil výsměch a ústrky, byť ne úplnou šikanu, protože dělal mechanika na letadlech a tam brali jen vzdělané lidi, a proto si respekt udržel. Ale má třeba i konkrétní příklad z rodiny, kdy jeden z jeho příbuzných dostal dobrou práci na moskevské univerzitě až v okamžiku, kdy si vzal jméno své ukrajinské manželky. Když se pamětník oženil, tak si také vzal příjmení své ženy, Iriny Zinčenko. Část svého života tedy strávil jako Alexandr Zinčenko, než se později vrátil ke svému rodnému příjmení. 

Babička podplatila úřady

Díky práci u již zmíněné firmy Greter a Křivánek nebyl nikdo z rodiny v koncentračním táboře ani na frontě. Tato firma totiž přešla pod správu Němců a ti potřebovali udržet výrobu. Tento podnik měl obecně zajímavou historii, dělal např. stroje pro cukrovary, a během turecko-ruské války na Balkáně v něm předělávali perkusné zbraně na zbraně nabíjecí. Pro německou válečnou výrobu za druhé světové války měl tedy velký význam, i když pamětník nezmiňuje, co konkrétně se v továrně tehdy vyrábělo. 

Alexandr si ještě vybavuje zajímavost, že babička podplatila úřady, aby snížily věk matky, aby ta nebyla odvedena do Německa na nucené práce. Takže matka pamětníka je oficiálně narozená roku 1929, ale skutečný rok narození je rok 1927. Pamětník si pak přeci jen vybaví, že se jeho strýc Láďa jako student vysoké dopravní školy účastnil nějakého odboje a v roce 1965 za to dostal auto.

Kontrarevoluce v Československu na zadních stranách listů

Roku 1968 měl zrovna na návštěvě své bratrance z Československa, a tak řešili, jak se dostanou zpět. Měli strach, v době okupace samozřejmě nikdo pořádně nic nevěděl. „V novinách se to prakticky neobjevilo, možná někde na zadní straně obecná informace o jakési kontrarevoluci,“ vykládá pamětník kontext té doby. “Lidi to samozřejmě nijak nezajímalo, slovo kontrarevoluce vnímali jen jako prázdné a bezobsažné.“

Tři roky poté zamířil Alexandr na vojnu, kterou absolvoval v letech 1971–1973, a strávil ji na třech místech, mj. v Charkově a na dnes již neexistujícím letišti Vysoká Kruče. Po vojně v roce 1973 započal dálkové studium na škole geologie, geodézie, hydrotechniky a meliorace ve městě Rovno. „Jinde jsem moc studovat nemohl, ale byla to pro mě nesmírně cenná zkušenost. Studovaly tam dvě třetiny Židů a já jsem se tak dostal do židovské komunity, chodil jsem s nimi třeba i do synagogy.“

Po vysoké škole pracoval Alexandr Gaupt jako mechanik přístrojů na úřadu Akademie věd, ale měl tam malý plat, a tak šel na nějaký čas pracovat jako dělník. Následně našel práci coby konstruktér, to ho bavilo, vydržel tam osm let. „Líbilo se mi, že jsem měl přímý kontakt s výrobou, bylo hned vidět, jestli jsem udělal chybu, nebo jestli všechno funguje dobře. Byla to skvělá praxe,“ vzpomíná. Je dodnes hrdý na osvětlení metra ve stanici Svatý bratr v Kyjevě, které je jeho dílem a které denně vidí statisíce lidí.

Každá malá kapička plní ten hrnek

V 80. letech se nicméně snažil emigrovat. „Každá malá kapička plnila ten hrnek, který pak přeteče. Kdybych mohl, jel bych do Izraele, už jsem tehdy podnikl i nějaké kroky. Jak se říká, není důležité kam, ale odkud,“ připomíná si začátky svých úvah o změně místa k životu. V roce 1988 šel proto na kurz češtiny, v roce 1995 přijel do České republiky. Usadil se ve Strakonicích, kde pracoval ve slévárnách jako dělník. Postupně se doučil normy i předpisy, takže jej časem přetáhla firma Bosch, s níž pamatuje její začátky v Českých Budějovicích. Časem se vypracoval na mistra, měl pod sebou 50 žen dělnic. V roce 2014 ve firmě Bosch skončil, po pár letech se tam vrátil, nicméně dělal již jen dělníka. Později měl mrtvici a s prací skončil. 

Pamětník založil v roce 1989 v Kyjevě český spolek, později ještě založil celoukrajinský český spolek, který sdružoval všechny české spolky na Ukrajině. Oficiální název zní Všeukrajinská česká národní společnost. Dnes už v ní ale pamětník není činný. Ke vzniku spolků a pamětníkově aktivitě na tomto poli se nicméně váže spíše kuriózní historka. Spolek vznikl vlastně na popud tehdejšího československého velvyslance na Ukrajině. Když šel pamětník na velvyslanectví a žádal více informací k možnosti vystěhování, velvyslanec mu tehdy řekl, že jako s jedincem s ním může jednat těžko, ať založí spolek, a bude mít větší vyjednávací sílu. Ten první spolek se jmenoval Česká a slovenská kulturně osvětová společnost Jana Ámose Komenského na Ukrajině.

Opětovné spojování lidí 

V 90. letech byl také v kontaktu s velvyslancem v Rusku Rudolfem Slánským mladším, synem popraveného Rudolfa Slánského. „Slánský přijel po revoluci do Kyjeva a jezdil po českých vesnicích – Žitomiru a dalších, já jsem mu dělal průvodce. Chodili jsme na hřbitovy, Slánský hovořil s lidmi, ti mluvili skvělou češtinou, včetně mladých lidí, to bylo překvapující,“ vzpomíná pamětník. Alexandr Gaupt s Rudolfem Slánským mladším pak spolupracoval ještě na projektu pro černobylské děti. Vymýšleli i způsob, jak přesídlit Čechy zpátky do Čech. „Byla to složitá – hlavně právnicky – otázka, protože technicky to byli občané Ukrajiny. Jednalo se o cca patnáct set až dva tisíce lidí. Většinou pak dostali ubytování v severních a západních Čechách.“ 

Pamětník pomáhá uprchlíkům prakticky celý život, pomáhal jim se zákony, integrovat se. Dobře si uvědomuje, že klíčová je integrace skrze český jazyk, a snažil se na to vždy upozorňovat. Ne každý na to ale podle něj slyší.

Nad otázkou, zda se cítí být víc Ukrajincem nebo Čechem, chvilku přemýšlí. Na Ukrajině žil do svých 40 let, v Čechách žije 30 let. Kým se cítí? „Taky se ptám sám sebe, kým jsem. Ale řeknu to takhle – na Ukrajině jsem necítil, že jsem doma. Když jsem přijel sem, tak některé věci mi přišly, jako bych již dobře znal, nebylo to pro mě cizí. Nemůžu říct, že jsem Čech jako poleno. Ale doma jsem tady.“ 

Válka na Ukrajině bude podle něj trvat dlouho a její konec může být všelijaký. „Jsem realista a to znamená, že spíš nastane ta horší varianta. Znám oba ty národy a vím, jak se budou chovat. Rusové si myslí, že mohou všechno. A ta válka bude dlouhá.“ Přál by si, aby lidé zůstávali střízliví a studovali, vzdělávali se. „Znát všechno a střízlivě uvažovat o světě, rodině, národu. A žít podle pravdy,“ uzavírá své vyprávění Alexandr Gaupt.