„Nebyl to lehký krok. Když si uvědomíte, že odjedete a už se nikdy nevrátíte. Poslední den doma mě maminka vzbudila a řekla mi, abych se neutopil. Já jí na to odpověděl: ,Čau, za čtrnáct dní jsem doma.‘ Zavíral jsem vrata a věděl jsem, že se tam už nikdy nevrátím. Kamarádi mně pak povídali, že estébáci zuřili, protože jsem jim tak nějak proklouzl pod rukama a oni s tím vůbec nepočítali. To bylo zajímavý. Vybaven deseti tisíci denáry jsem vyrazil s ruksakem a konzervami tak, abych se nelišil od ostatních. Začal jsem novou fázi svého života. Ale ještě předtím jsem šel navštívit svého zpovědníka Mons. Ferdinanda Bílka v Němčicích na Hané a říkal jsem mu: ,Otče, přišel jsem se s vámi rozloučit, protože já odjíždím do Itálie a už se nikdy nevrátím.‘ On mi na to nic neřekl a jen mi požehnal: ,Jdi ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého.‘ A když jsem pak po návratu sloužil primiční mši svatou, on tam byl jako čestný host, tak jsem mu říkal: ,Kdykoli jsem narazil na to, že bych odešel, vy jste na to nikdy nereagoval.‘ On mi odpověděl: ,Víš, to jsou určité momenty v našem životě, kdy se každý musí rozhodnout sám. A to bylo tvoje rozhodnutí a já jsem to nemohl ovlivňovat. Já ti dal jen požehnání na cestu.‘ Já jsem to pak pochopil, že to z jeho strany byla vlastně odpověď.“
„To bylo těsně před odchodem do emigrace. V roce 1984 estébáci znervózněli, protože se připravovalo jubileum na Velehradě a oni si tipovali mezi mladými křesťany své spolupracovníky. Dostal jsem předvolání na StB v Prostějově. Vůbec jsem netušil, co by mohli chtít. Drželi mě tam pak dvě a půl hodiny. Musím říct, že byli slušní, ale zároveň byli chytří. Když si někdo myslí, že je zblbne nějakým povídáním, tak je na omylu. Dobře věděli, co chtějí slyšet. Dávali nepřímé otázky a zjišťovali, co víte, co ne. Jaký máte přehled. Pak si z těch informací udělali mozaiku a mě si vytipovali jako svého spolupracovníka. Taky nás asi chtěli zastrašit, že o nás ví. Ten jeden mi totiž říkal: ,Podívejte se, vy chodíte občas do Národního domu do kavárny, co kdybychom se tam někdy sešli a popovídali si. Vy máte přeci jen přehled v těchto kruzích.‘ Dodnes jsem Pánu Bohu vděčný, že jsem měl odvahu říct ne. Řekl jsem jim, že buď jsem něco udělal, pak mě můžou zavřít, ale já nebudu donášet na své kamarády, já bych se jim nemohl podívat do očí. On na mě tedy nijak dál nenaléhal, musím říct. Ale vyšel jsem ven hodně vyděšený.“
„Velehrad byl definitivní tečkou, [rozhodl jsem se], že odejdu. Já jsem to nikdy nezažil. Na Velehradě bylo asi tři sta tisíc lidí. Venku byla mše svatá, oni to schválně dali bokem do úzké uličky. Celou noc jsme zpívali, modlili se, samozřejmě se tam motali ti estébáci. Na začátku bohoslužby předseda okresního národního výboru řekl: ,Vítám vás na mírové manifestaci.‘ A těch tři sta tisíc lidí ho vypískalo, křičelo, že jsou na pouti a ne na mírové manifestaci. Korunu pak tomu dal ministr kultury Klusák. V řeči nepoužil u Cyrila a Metoděje slovo ,svatý‘. Lidé ho přerušili a křičeli: ,Svatý Cyril a svatý Metoděj!‘ Nakonec ti estébáci šli za biskupem Vranou, který byl kolaborant, to se vědělo. Vrana poprvé v životě řekl něco chytrého, šel k mikrofonu a řekl: ,Bratři a sestry, uvědomte si, že jste na pouti.‘ A všichni tleskali, že jsme na pouti. To bylo v červenci a já jsem v srpnu utekl.“
Augustin Ladislav Gazda se narodil 22. února 1960 v Kojetíně v Olomouckém kraji. Spolu se dvěma sestrami vyrůstal v rodině dělníka v Pivíně. I když rodiče své děti k víře nevedli, vzrůstala v Augustinovi touha po životě v klášteře. Zlomovou událostí pro něj bylo setkání s StB, jejíž příslušníci si ho v době před Národní poutí na Velehradě vytipovali jako svého budoucího spolupracovníka. Augustin pochopil, že i z malé rybky je režim schopen udělat svého konfidenta. Zároveň si uvědomil, že ve své vlasti svou touhu po životě v řeholním společenství nikdy nenaplní. V roce 1985 proto emigroval do Itálie. Do Československa se spolu s dalšími řeholníky vrátil po sametové revoluci, v roce 1991. Dnes je převorem Benediktinského opatství v Rajhradě u Brna. Zemřel 19. června 2019.
