Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vojtěška Gazdíková (* 1943)

• narodila se 22. července 1943 v Bánově

• otec za války nuceně nasazen v Rakousku, utekl odtud

• matka kvůli otci v roce 1944 zatčena gestapem a vězněna v Uherském Hradišti

• vyučila se prodavačkou textilu

• s manželem Břetislavem vychovali dvě děti, Jana a Kateřinu

Když maminku zatýkali, babička držela obě holky v náručí – Boženku a Vojtěšku, jednovaječná dvojčata. V jednu chvíli ji gestapák udeřil tak, že děvčátka spadla na zem. „Naše maminka byla za války zavřená kvůli tomu, že tatínek utekl z nuceného nasazení v Rakousku,“ říká Vojtěška Gazdíková, která se narodila 22. července 1943 v Bánově (obec na jihovýchodní Moravě).

Tatínek si během nuceného nasazení usekl prst

Vojtěščin tatínek Jan byl během roku 1943 povolán k nucenému nasazení v Rakousku. Doma musel zanechat syna Františka a svoji těhotnou manželku Boženu. Když za nimi jednoho dne přijel na opušťák a viděl, že místo očekávaného druhého syna má hned dvě dcery, rozhodl se, že z Rakouska uteče. Příležitosti se chopil, když byl v práci sám a nikdo jej nehlídal. „Tatínek se po útěku schovával všude možně, ale s maminkou byli v kontaktu. Jednoho dne, když spolu okopávali brambory, odešel z pole pro krávu. A v Bánově je taková skála, ze které pak uviděl, jak gestapo maminku zatýká,“ říká Vojtěška Gazdíková.

Božena Hauerlandová skončila ve vazbě v Uherském Hradišti. Bití, nedostatek jídla a vězeňská kobka bez postele, kde jí na hlavu pravidelně kapala voda, poznamenaly její zdraví natolik, že v roce 1957, po dvou letech v nemocnici, podlehla rakovině mozku. Bylo jí 42 let. „Celá rodina mu to vyčítala, že kvůli jeho útěku z nuceného nasazení maminka umřela,“ dodává Vojtěška Gazdíková.

Jan Hauerland se pod tlakem výčitek, že jeho vinou Božena trpí, rozhodl pro návrat do Rakouska. Za trest dostal ty nejhorší práce a snížený příděl potravy. A v hlavě mu uzrál plán – usekne si ruku: „To si nakonec rozmyslel, protože si uvědomil, že má doma další dvě děti a že by bez celé ruky nemohl pracovat a živit je. Tak vzal sekyru a usekl si prst, ukazováček. Říkal, že ho kvůli tomu vyšetřovali, jako by spáchal vraždu.“

I přes useknutý ukazováček musel Jan Hauerland v Rakousku zůstat a pracovat dále. Domů se vrátil až po skončení druhé světové války. Božena Hauerlandová prožila v uherskohradišťské vazbě tři čtvrtě roku.

Tatínek byl ve straně tři měsíce

Přestože Vojtěšce byly v květnu 1945 necelé dva roky, dodnes si živě vybavuje hřmot osvobození: „Pamatuji, jak to všude vybuchovalo. Měli jsme strach, nad námi létala letadla směrem na Slovensko, dokonce tam nedaleko nás bylo jedno sestřeleno.“

Tři roky po válce se moci v Československu chopili komunisté. Jan Hauerland si o novém pořádku myslel svoje. Hned po válce totiž vstoupil do komunistické strany – v domnění, že je to správně. Země zbídačelá válkou volala po obnově a komunisté se mu zdáli být k tomu povoláni: „Jenomže tatínek hned po třech měsících ve straně zase vystoupil. Říkal: ‚Víte, děcka, já jsem si představoval, že to bude strana, která bude pomáhat lidem a že bude dobrý život, ale opak je pravdou.‘“

Jan Hauerland dával najevo svoji nelibost vůči režimu také tím, že nerad chodil k volbám, které byly za dobu čtyřicetileté komunistické vlády v podstatě dobrovolně povinné. Kdo volit nešel, mohl mít problém. Během voleb v Bánově se často z místního rozhlasu ozývalo: „Ať se Jan Hauerland dostaví i se synem Františkem do volební místnosti!“ Jan a jeho syn František byli v obci jediní, kdo se volbám vzpírali: „Moje švagrová musela Frantu přemlouvat a prosit, ať jde volit alespoň kvůli jejich dětem, aby vůbec mohly jít na školy.“

Na návsi tleskali popravě Milady Horákové

Bánov byl, stejně jako další části jižní Moravy, silně katolický. Komunistů tu tehdy prý bylo asi deset v celé obci. Vojtěška Gazdíková si vybavuje, jak v rozhlase na návsi běžel proces s Miladou Horákovou, kterou komunisté ve vykonstruovaném procesu popravili v červnu 1950. Když padl rozsudek, stáli bánovští straníci pod reproduktorem a tleskali.

Režimní politika začala brzy pronikat i do školních tříd. Děti místo do náboženství začaly chodit do Pionýra. Když v roce 1953 zemřel J. V. Stalin a krátce po něm i tehdejší prezident Československa Klement Gottwald, držel se povinný smutek. „Nutili nás, abychom plakali. Měli jsme pionýrské šátky, stáli jsme u pomníku a snažili se plakat, všichni povinně. Moc jsme to neuměli,“ vzpomíná Vojtěška Gazdíková.

Tety nám házely tisícikoruny

V témže roce proběhla také měnová reforma. Tehdejší vláda v čele s prezidentem Antonínem Zápotockým se snažila dosáhnout znehodnocení měny a vypořádat se také s přídělovým systémem a zastavit černý trh. Reformu komunisté prezentovali jako vítězství pracujícího lidu a úder buržoazii, ovšem jejím konečným důsledkem bylo znehodnocení úspor, propadnutí vázaných vkladů všeho obyvatelstva a také pokles jeho životní úrovně: „Ještě večer před tím, než měna proběhla, nás tatínek volal k rádiu, kde mluvil prezident Zápotocký o tom, že nic takového nebude. Ale bylo. My jsme byli chudí a nic jsme neměli, ale pamatuji, jak za námi chodily různé tety a házely nám tisícovky, abychom to pro ně vyměnili ještě ve slušném poměru.“ Mzdy a ceny se totiž přepočítaly v poměru 5:1. Hotovost do tří set korun na osobu se přepočítávala v tomto poměru, u částek vyšších šlo potom o poměr 50:1.

Nesmíte mluvit o tom, co se povídá doma!

Hauerlandovi měli v Bánově jako první rádio. V době padesátých let to byla událost. Vojtěška Gazdíková vzpomíná na to, jak se u nich doma pravidelně scházeli muži, aby si poslechli vysílání Svobodné Evropy a Hlasu Ameriky, rozhlasových stanic, které režim považoval za závadové: „My jsme jako děti byli zvyklí, že táta s těmi chlapy probírali otevřeně politiku. Ale tatínek nám pokaždé říkal: ‚Nikomu se o tom nesmíte ani zmínit!‘ Měli jsme to tak naučené, že jsme venku ani nemukli.“

Protože rodina měla skromné hospodářství, které čítalo dvě malá políčka, krávu, kozu a prase, museli Hauerlandovi plnit povinné dodávky – Vojtěška s Boženou chodily každé ráno do mlékárny odevzdávat litr mléka. Těžší to bylo pro bánovské sedláky. Tlačili na ně, ať vstoupí do jednotného zemědělského družstva, a pokud nechtěli, režim jim dodávky neúměrně navyšoval. „To bylo pro ty lidi strašné. Když měl někdo málo, vypočítali mu deset vajec jako dodávku, když měl hodně, musel dávat i pět set. A pak mu za to v obecním rozhlase zahráli písničku,“ říká Vojtěška Gazdíková a dodává k tomu: „My jsme také museli odevzdat krávu a pole do družstva. Prostě nám rozorali meze, neptali se. Když si měli přijít pro krávu, tatínek nás děti raději poslal pryč.“

Nejvíc chyběly dětské pleny

Vojtěška se poté, co ukončila povinnou školní docházku, vyučila prodavačkou. V roce 1960 nastoupila do své první práce – do obchodu s textilem. Šedesátá léta vnesla do módy více barev. A také se více vyráběla konfekce. Když v srpnu roku 1968 překročila vojska Varšavské smlouvy hranice Československa za účelem potlačení domnělé kontrarevoluce, pracovala Vojtěška stále v obchodu s textilem. K sortimentu patřily i dětské látkové pleny, o které v tu dobu byla zrovna velká nouze: „Všechno chybělo, ale nejvíc ty plenky. Zoufalé ženské za mnou chodily až domů. Ale jak jsem jim mohla dát pleny, když jsem žádné neměla? To prostě přišlo zboží a venku už čekalo 30 lidí ve frontě. A dostalo se na prvních deset.“

Vojtěška Gazdíková vzpomíná také na okupanty, kteří v Bánově uvízli na rozestavěné silnici: „Přijely tanky a zabořily se do bahna a vykopaného příkopu. Stály tam tři dny. A na nich mladí kluci, kteří ani nevěděli, proč tady jsou. My jsme jim říkali: ‚U nas nět kontrarevoljuciji,‘ ale oni tomu vůbec nerozuměli. Tatínek mi pak řekl: ‚Běž těm klukům dát aspoň vajíčka a trochu vody.‘“

S manželem jsme zůstali přátelé

Vojtěška se v roce 1972 provdala za Břetislava Gazdíka a měli spolu dvě děti, Jana a Kateřinu. Manželství však nevydrželo, Břetislav ji po několika letech opustil poté, co si našel mladší ženu. „Ale dodnes jsme něco jako přátelé. On za mnou pravidelně chodí,“ uzavírá Vojtěška Gazdíková, která v době natáčení rozhovoru pro Paměť národa žila v Domově pro seniory v Uherském Brodě.