„No samozřejmě ta škola, to nebylo přesvědčivé. Tam to bylo autentické, že jsme viděli, jaký to má dopad, ten systém. No když zavírají rodiče, tak asi nebudete velký kámoš s tím, co vám ve škole povídají. I když maminka byla ctižádostivá, že jsme se učili všechny ty básničky o Stalinovi a Leninovi, to jsem uměl na jedničku recitovat. Ale táta pro tohle neměl pochopení, zavřel se v pokoji, aby to nemusel poslouchat. Ale my jsme měli plnou knihovnu anglických knih, učili jsme se anglicky a pro něj byl vzor Anglie. My jsme chodili kolem stolu v jídelně, když nám byly tři roky, a zpívali jsme It’s a long way to Tipperary, s bráchou. Takže jsme byli nějakým způsobem někam naladění. A že by se mluvilo o těch Rusech nějak specificky, to se tehdy nemluvilo, to se mluvilo o komunistech. Já měl třeba ve třídě dva spolužáky a těm odvedli otce do gulagu. Protože to byli předváleční emigranti, ruští, a tak si pro ně přišla Směrč nebo co a už je odvedla. A už je děti nikdy neviděly. Ani nebudu říkat jejich jména, ale tak jsme viděli, že žijeme v nějakém divném světě. A že si musíme dávat pozor, že nesmíme říkat, co jsme doma slyšeli, a tak. A taky takové ty věci jako průvody – my jsme bydleli v pátém patře, tak tam na nás nedohlídli, tak jsme nemuseli vyvěšovat vlaječky do oken na 1. Máje a táta nikdy do žádného prvomájového průvodu nešel. Ale to už je potom další historie.“
„Znám dost lidí, kteří mi teď říkají, že v šedesátém osmém prokoukli teprve, co je to zač, ten komunismus, to Rusko. Jaképak 'prokoukli'! Vždyť jsme to tady všichni věděli! Všichni to věděli, protože ti kamarádi z té vysoké i v tom Podolí – tam nebyla žádná podpora komunistů, tam byl spíš strach před nimi, aby je zase někdo neudal. Taková to byla situace. A v tom šedesátém osmém, no to určitě stálo za to, to byl taky velký šok. Za prvé jsem zažil, jak tam zastřelili v Podolí ty dva kluky v dodávce, kterou shodou okolností řídil můj spolužák, takový dezolát, ožrala. Tak ten vzal ty dva kluky, aby jim pomohl dojet do těch Hodkoviček nebo odkud byli, a nezastavil na tom kontrolním bodu u vodárny. Projel a samozřejmě je rozstříleli. Já přišel domů několik minut předtím, slyšel jsem jenom výstřely. Vyběhnu na terasu a vidím, že z té špičky té vodárny, že je tam kulomet a střílí po tom autě. Z té vodárny, kde byla zřejmě ubytovaná ta posádka nebo kde, vyběhly stovky těch mužiků v těch až na zem dlouhých pláštích s těmi kalašnikovy a běželi na toho nepřítele ho tam zničit. Takže ty kluky oni rozstříleli a ten blbec, co to řídil, byl zraněný jenom na ruce a utekl do sokolovny, kde se schoval a kde ho ti místní lidi, kteří byli zrovna v hospodě, schovali a zavolali doktora, a ten se z toho dostal. Ale ti dva skončili, ani ty sanitky, které tam jezdily, tam nesměly zastavit, po nich stříleli.“
„My jsme byli na táboře, který organizoval nějaký ten národní výbor, a to bylo pro děti a jelo se do pohraničí, do Rudné u Nejdku, kde jsme bydleli v nějaké zabrané hospodě a chodili jsme sbírat mandelinku bramborovou. To byla náplň toho našeho letního pobytu. Nic jiného jsme prakticky nedělali, od rána každý den jsme šli na pole a sbírali mandelinku, která tam nebyla. Snad jednu tam někdo našel, ale byl to americký brouk a my jsme proti tomu museli bojovat. Přijeli tam za námi rodiče, protože my jsme si stěžovali, že nás ti velcí nějak šidí, a tak tam přijeli rodiče za námi. A když jsme jednou šli z té mandelinky bramborové, tak vidíme, že rodiče už odjíždějí v džípu a takhle nám mávají. No protože měli na rukách ta klepeta a vezli je na StB do Karlových Varů. Protože nějaký jeho [otcův] kamarád, kterého chytili při pokusu o útěk z Československa, tak asi povídal o svých kamarádech, kteří jsou přibližně stejného smýšlení. A tak když oni zjistili, že je právě někde v pohraničí, tak si tam pro něj dojeli.“
Jiří Gebert se narodil 6. června 1942 v Praze. Vyrůstal ve středostavovské rodině, jeho otec Miroslav Alfréd Gebert pracoval ve filmovém průmyslu a byl jedním z průkopníků československého dabingu. V dramatických dnech konce války byl otec zajat a stal se jedním z rukojmích u školy na Zelené lišce, kde příslušníci jednotek SS zavraždili několik desítek civilistů včetně žen a dětí. V roce 1950 byl otec zatčen za plánování pokusu o útěk z komunistického Československa. Během výslechů podepsal spolupráci se Státní bezpečností (StB), což pro něj i pro jeho rodinu mělo neblahé důsledky. Za porušení mlčenlivosti byl znovu zatčen a opakovaně vyslýchán v ústředí Státní bezpečnosti v Bartolomějské ulici v Praze. Spolupráci pravděpodobně přislíbil v domnění, že tím ochrání rodinu a zabrání svému odsouzení. Konec pronásledování ze strany StB ukončila až emigrace rodičů Jiřího Geberta do Austrálie v roce 1968. Jiří Gebert vystudoval na Českém vysokém učení technickém (ČVUT) architekturu, nedokázal se ale ztotožnit se stylem výuky ani s tehdejšími představami o poslání architektury jako takové. Studoval a do praxe odcházel v době, kdy hlavní náplní práce architektů byla masivní výstavba panelových sídlišť. Profesní naplnění mu přinesla spolupráce s architektem Karlem Filsakem při projektování pražského hotelu InterContinental. Jiří Gebert je autorem vnější fasády hotelu. Obsazení Československa vojsky Varšavské smlouvy bylo pro něj šokem. O to větším, když přímo před jeho očima sovětští vojáci zastřelili dva chlapce, patnáctiletého Karla Pariška a o rok staršího Karla Němce. Jiří Gebert krátce po srpnové invazi odjel do Německa, po roce se vrátil a krátce studoval na Akademii výtvarných umění (AVU). Již v 70. letech začal pracovat jako architekt na volné noze. V současnosti vede vlastní atelier, píše do novin, ale především se s velkou intenzitou zajímá o urbanistický rozvoj Prahy, zasazuje se o zachování její výjimečné historické podoby a celistvosti.
