Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miloslava Geislerová (* 1945)

• narodila se 21. července 1945 v Boskovicích

• její strýc Ferdinand Debef byl letcem RAF

• rodina se rozpadla vlivem emigrace a sebevraždy sourozence

• pamětnice vystudovala Střední všeobecně vzdělávací školu ve Šternberku

• v roce 2023 žila v Olomouci

Stovkám lidí komunistický režim doslova zničil životy – v mučírnách a na popravištích. Jiným „jen“ zamíchal kartami tak, že nesměli žít, jak by sami chtěli. Rodinu Miloslavy Geislerové (* 1945) vláda jedné strany doslova rozeštvala do všech světových stran: „Jeden z bratrů spáchal sebevraždu, další dva sourozenci emigrovali. Nikdy jsme se potom již dohromady nesetkali.“

První vzpomínky

Miloslava přišla na svět v Boskovicích, ale rodina se brzy nato přestěhovala do Šternberku. Tatínek František Dvořák byl povoláním dřevař. „Měl se co otáčet, bylo nás doma hodně. Pocházím ze šesti sourozenců. Maminka byla v domácnosti s námi dětmi až do svých čtyřiceti let,“ vzpomíná Miloslava Geislerová. Rodina měla dům s velkou zahradou, která jí dávala dostatek ovoce a zeleniny. Dvořákovi také v rámci vylepšení rodinného rozpočtu chovali králíky. „Dětství mám hodně zamlžené, pamatuji si jen, že jsem bývala často nemocná,“ dodává pamětnice.

Jednu z prvních vzpomínek z dětství má Miloslava Geislerová na školní třídu. Pera, kalamáře, sklápěcí židle. Holé stěny, které zdobila jediná věc – zarámovaná fotografie tehdejšího československého prezidenta Klementa Gottwalda.

Kdo hodně mluvil, platil za provokatéra

Miloslava nastoupila k povinné školní docházce v době, kdy zemí otřásaly politické procesy. Rozhlas od rána do večera skloňoval jména souzených a režimem popravených lidí. „Rodiče s námi o těchto věcech nikdy nemluvili. K mlčení je vychoval už nacismus, což byla před nástupem komunismu také doba, kdy se lidé báli promluvit ze strachu před režimem. V podstatě, kdo tehdy hodně mluvil, byl považovaný za nastrčeného provokatéra,“ říká Miloslava Geislerová, která si také vybavuje, že její otec pravidelně poslouchal Svobodnou Evropu – zahraniční rozhlasovou stanici, která šla v komunistickém Československu jen obtížně naladit, po celé zemi totiž režim nainstaloval rušičky, aby dosah vysílání nanejvýš minimalizoval. „Nicméně o tom, kolik lidí komunisté oběsili, jsem se dozvěděla až po pádu železné opony, když jsem vyluštila křížovku, v jejíž tajence bylo to číslo obsaženo,“ dodává pamětnice.

Neznámým vojínům

Padesátá léta se nejen pro Miloslavu nesla v duchu častého opěvování komunistických hrdinů. Jedním z takových projevů zhmotnělé ideologie bylo kladení věnců. O slavných výročích se žáci povinně scházeli, aby se v průvodu, držíce květiny a svíce, vypravili na hřbitov k hrobům padlých sovětských hrdinů. V květnu se konaly prvomájové průvody, jež měly oslavit práci, potažmo její vojáky – dělnickou třídu. Přístup většiny obyvatel k těmto „spontánním“ projevům loajality k režimu Miloslava Geislerová glosuje jednou větou: „My jsme se vždy zajímali jen o to, jak z toho průvodu utéct za školu.“

Rok 1956 vnesl do celospolečenského života jednu zásadní změnu – tehdejší první tajemník ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu (ÚV KSSS) Nikita Sergejevič Chruščov pronesl na XX. sjezdu KSSS průlomovou řeč, ve které nahlas poodhalil a odsoudil zločiny svého předchůdce J. V. Stalina. Mýtus o dokonalosti a genialitě sovětského vůdce rázem splaskl. „Pamatuji si jako dnes, že k nám do školy přišli nějací cizí lidé a my jsme jim ke katedře jeden po druhém nosili čítanky a oni z nich vyřezávali Stalinovy portréty,“ vypravuje Miloslava Geislerová.

Umístěnky

Po ukončení základní školy se Miloslava přihlásila na šternberskou Střední všeobecně vzdělávací školu, kde také v roce 1962 úspěšně maturovala. V tehdejším Československu bylo železnou košilí, že absolvent, ať již učebního, či studijního oboru, dostal tzv. umístěnku, na jejímž základě byl v podstatě převelen na konkrétní pracovní místo. Sestru pamětnice Janu režim poslal za prací do textilní fabriky v Nejdku v západních Čechách. Miloslava ji brzy následovala. V Nejdecké česárně vlny, jak se továrna jmenovala, pracovalo tehdy ještě výrazné procento bývalých sudetských Němců, kteří nebyli v poválečných letech odsunuti. „Vztahy mezi místními Čechy a Němci zde byly i po takové době značně vypjaté,“ dodává pamětnice.

Mým hrdinou byl tatínek

Dva roky po maturitě, během léta 1964, se do Československa vrátil Miloslavin strýc z matčiny strany Ferdinand Debef. Jednalo se o muže s pohnutým příběhem. Muže, který svým návratem předurčil další osud celé rodiny. Ferdinand se po vypuknutí druhé světové války uchýlil na Západ, aby zde spolu s dalšími Čechoslováky bojoval proti nacismu. Poté, co byl hitlerovský režim v roce 1945 poražen, vrátil se Ferdinand do vlasti, kterou ovšem, s vidinou hrozby sílící moci komunistů, ještě před únorem 1948 znovu opustil, aby se vrátil do Anglie. „Strýc pro mne nebyl žádný hrdina. Hrdinou byl pro mne tatínek, který nás, šest dětí, dokázal uživit a zabezpečit. S Ferdinandovým návratem – dodnes si pamatuji, jak v ulici zaparkoval svůj zápaďácký automobil – přišel i rozpad naší rodiny. On pořád chodil za maminkou a vykládal, že nejsme žádní bojovníci, že bychom se proti komunistům měli nějak pořádně postavit. A tak dlouho chodil a hučel, až se maminka rozhodla pro rozvod. Nám dětem se to silně nelíbilo, ale nezmohly jsme proti tomu nic,“ vypravuje Miloslava Geislerová.

Ferdinand Debef, ať již přímo, či nepřímo, ovlivnil také Miloslaviny sourozence. Část příběhu skončila tragicky.

Osudy

Psal se rok 1968, když hranice Československa překročila vojska Varšavské smlouvy, aby zde potlačila domnělou kontrarevoluci. Mnoho lidí se tehdy rozhodlo pro odchod z vlasti. Hranice v tu dobu byly ještě otevřené, odjet ze země šlo snadno. Po nástupu normalizace, a s ní souvisejícím utažením režimních šroubů, se všechno změnilo. Vycestovat z Československa mohli jen ti, kteří získali výjezdní doložku, a stopy jejich aut či zájezdních autobusů směřovaly nejčastěji do ostatních socialistických zemí Evropy. Nejčastěji se jezdilo do Bulharska a zemí bývalé Jugoslávie – kvůli moři a slunci. Mnoho lidí se ovšem domů nevrátilo. Prošli utečeneckými tábory, aby později získali politický azyl v Americe, Austrálii, Kanadě či dalších zemích Západu.

Jednoho takového zájezdu využila i sestra pamětnice Jana. „O tom, že chce emigrovat, jsem věděla. Dokonce jsem jí pomáhala nést kufr na nádraží. Maminka pak se mnou kvůli tomu nemluvila,“ vypravuje Miloslava Geislerová. O tom, že do emigrace se chystá i její bratr Bronislav, však nevěděla. Když jednoho dne zmizel, nezůstala o něm žádná zpráva: „Nejspíš se ztratil někde v Kanadě, my jsme se po pádu komunismu jako sourozenci již nikdy nesetkali.“

Tragicky pak skončil příběh Miloslavina mladšího bratra Přemysla. Rodina se po příjezdu vojsk Varšavské smlouvy neustále potýkala s tím, že se Sověti, často projíždějící kolem jejich domu, zastavovali, aby v zahradě kradli ovoce. „Snažili jsme se to vyřešit tak, že na ně pošleme psa. Jenomže oni jej zbili pažbami samopalů,“ vzpomíná Miloslava Geislerová na důvod, proč se tehdy Přemysl rozhodl vzít spravedlnost do svých rukou – se svou stížností se vydal na národní výbor, a když tam nepochodil, napsal dopis, který odeslal prezidentské kanceláři. „Brzy potom si pro něj přijeli večer do práce. Ztratil se, prostě zmizel. Zavřeli ho do blázince, kde jej drželi skoro dva roky,“ dodává Miloslava Geislerová. Přemysl brzy po svém propuštění, v roce 1981, spáchal sebevraždu.

Léky ze Západu

Během osmdesátých let onemocněl Miloslavin druhý manžel Rostislav. Šlo o vzácnou nemoc, která postihuje pohybový aparát. V tehdejším Československu nebyly ani potřebné léky, ani lékaři, kteří by se odvážili Rostislava léčit. Miloslava nějaké léky získala přes svou sestru Janu, která v tu dobu již žila ve Švédsku: „Ale narazili jsme. Ty prášky mu nikdo nechtěl dávat, skončily v trezoru. Až když jsem psala na Červený kříž, dostala jsem doporučení na jednoho lékaře v Bratislavě, který pak Rosťu skutečně vyléčil. Ale trvalo to dva roky. Dva roky jsem byla slaměnou vdovou. Manžel dnes chodí a je to zázrak, dokonce i ve svých čtyřiasedmdesáti letech sportuje.“

Zatýkání disidentské rodiny

Přesto, že v Sovětském svazu od poloviny osmdesátých let běžela tzv. perestrojka čili proces ekonomických a politických reforem, který v tu dobu přinášel jisté uvolnění, režim v Československu držel stále situaci pevně ve svých rukách. Jeho odpůrci z řad disentu byli zatýkáni, vyslýcháni a vězněni. V Olomouci žil Michal Mrtvý, jenž navzdory hrozbám komunistického kriminálu i podmínečnému odsouzení na třináct měsíců rozmnožoval a šířil náboženské samizdatové texty. „Jednou jsem šla po olomouckém Horním náměstí, bylo to tam, kde stávala drogerie Mona. A tam byla mela. Byli tam oba manželé Mrtví, ona těhotná s bříškem a on ji bránil před estébáky. Byla to velká strkanice, všichni křičeli. A nejhorší bylo, že kolem stály hloučky lidí, kteří se na to dívali, ale nikdo nic neudělal,“ vzpomíná Miloslava Geislerová.

Trikoloru jsem měla již nějakou dobu připravenou

Když se režim v Československu dne 17. listopadu 1989 začal hroutit, Miloslava tu změnu vítala s otevřenou náručí. U olomouckého Sloupu Nejsvětější Trojice probíhala revoluční setkání veřejnosti s osobnostmi kulturního života, jež zde na improvizovaném pódiu podávaly čerstvé informace a svědectví těch, kteří sametový převrat prožili v Praze v první linii. „Měli jsme svíčky a trikoloru. Hodně lidí se tam divilo, kde jsme tu trikoloru vzali, a já jsem jim říkala: ,Vy jste čekali až na dnešek, a já mám trikoloru doma připravenou už dlouho,‘“ reflektuje konec komunismu v Čechách Miloslava Geislerová, která v roce 2023 žila s manželem v Olomouci.