Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Klára Gerendášová (* 1921  †︎ 2015)

• narozena 4. února 1921 ve Velké Sevljuši (dnešní Vinohradiv) na Zakarpatské Ukrajině, pochází z židovské rodiny

• po smrti matky žila u prarodičů a od svých čtrnácti let v Budapešti

• po roce 1941 zažila první rasové perzekuce

• 1944 - internace v budapešťském ghettu, poté transport na práci u města Pázstó

• 1944 - transport do koncentračního tábora Ravensbrück a následně do pracovního tábora poblíž Penigu

• práce v továrně Max-Gehrt-Werken

• jaro 1945 - vážné zranění ruky

• útěk z pochodu smrti, osvobození americkou armádou

• po válce se odstěhovala do Karlových Varů a pracovala v pohostinství

• zemřela 30.dubna 2015

Drobné, věčně usměvavé dámě s dětsky čistou pletí by člověk sotva hádal více než devadesát let. Přesto má za sebou život naplněný těžkými zkouškami. Několikrát stála tváří v tvář smrti, a to vše jen proto, že se narodila jako Židovka.  

Klára Gerendášová  se narodila v roce 1921 v židovské rodině ve městě Sevluš (dnes Vynogradiv). Město ležící v Zakarpatské oblasti Ukrajiny na řece Tise bylo tehdy součástí předválečného Československa. Pocházela z pěti dětí. Maminka před válkou zemřela na tuberkulózu. Otec zasažen smrtí matky těžce onemocněl a nemohl se o děti starat.

„Otec měl hodně sourozenců a můj dědeček, jeho otec, vzal potom každého z nás za ruku a odvedl k různým příbuzným. Postrčil nás do dveří a řekl: ‚Budete se o dítě starat‘ a tak to také bylo. Co dědeček řekl, to platilo. Nikdo se mu nesnažil odporovat. Měl v rodině velkou vážnost. A já jako nejmladší ze sourozenců jsem zůstala u dědečka a babičky.“

Ve čtrnácti letech se Klára Gerendášová přestěhovala ke strýci do Budapešti, kde prakticky prožila svůj předválečný život. V hlavním městě Maďarska začala chodit do školy. Po vyučování pomáhala strýci v jeho obchodě s porcelánem. Po neshodě s ním bydlela v Budapešti u své kamarádky. Rodina kamarádky Kláru Gerendášovou přijala takřka za vlastní a mohla zde žít bezstarostný život, kdyby na ni nezačala stále tvrději dopadat protižidovská opatření. Jako všichni maďarští Židé nemohla navštěvovat divadlo a kino. Musela nosit žlutou hvězdu. Nesměla navštěvovat parky a další veřejné prostory. Nastaly události roku 1941, kdy bylo na základě rozhodnutí vlády vyhoštěno asi 17 000 Židů ukrajinského a polského původu, kteří žili na území Maďarska bez státního občanství. Byli odvezeni na území Ukrajiny pod německou civilní správou a po skupinách hnáni do města Kamenec-Podolský. Zde byla většina z nich zavražděna. Klára Gerendášová vzpomíná na vyhoštěnou polskou rodinu ze sousedství.

„Když měli odejít, tak aby se vyhnuli utrpení, sám jejich otec zabil své děti, manželku a sebe. Tušil, co s nimi bude. To bylo hrozné.“

V roce 1944 musela pamětnice spolu s ostatními budapešťskými Židy odejít do zřízeného ghetta. Odtud byla po čase vybrána na práci. Pracovala na maďarském venkově u města Pásztó, kde kopala protitankové výkopy. Spala ve stodole na slámě. Práce v zimě a dešti, neustále mokré oblečení a nedostatečná strava si vybraly svou daň.

„Neměla jsem se kde usušit, neměla jsem se kde umýt, kde se napít. Onemocněla jsem zápalem plic. To bylo strašně špatné. Přeložili mě na ošetřovnu, kde mi dali léky, ale pracovala jsem dál.“

Jednoho zimního rána je místo odchodu na práci u nedalekého nádraží nahnali do vlaku. Klára Gerendášová seděla v rohu dobytčího vagonu a v duchu se loučila se všemi příbuznými a známými. Po těžkém stoupání vlak zastavil. Ze zadrátovaného větracího otvoru byl vidět les.

„Vyházeli nás z vagonu, někoho vykopli. Jedné ženě esesáci vytrhli malé dítě z rukou a hodili s ním o vagon. Dítě spadlo a bylo mrtvé. Matka zešílela, tak ji na místě zastřelili. Seřadili nás a šly jsme od vlaku. Myslely jsme, že jdeme na smrt. Prošly jsme vraty do tábora, kde k našemu údivu byli živí lidé.“

Klára Gerendášová se ocitla v největším ženském koncentračním táboře Ravensbrück nedaleko lázeňského města Fürstenberg, asi devadesát kilometrů severně od Berlína. Tábor byl přeplněn a nově příchozí ženy dozorci nahnali pod stanovou plachtu. Po dvou mrazivých dnech bez vody a jídla vězeňkyně vyvedli do koupelny. Všem ženám ostříhali vlasy. Klára Gerendášová měla krásné husté černé vlasy. Možná pro svou potěchu dozorci jí a jedné blondýně vlasy nechali. To bylo pro dívky z důvodu množství vší trestem. Vězeňkyně přespávaly v dřevěných barácích a přes den stály nekonečné apely. Po dvou dnech byla Klára Gerendášová spolu s ostatními ženami vybrána a převezena na práci do pracovního tábora Penig v Německu. Městečko, poblíž kterého se tábor nacházel, leží na břehu řeky Muldy, mezi Lipskem a Saskou Kamenicí (Chemnitz). Jednalo se o pobočku tábora Buchenwald a vězeňkyně zde pracovaly v továrně na letecké součástky Max-Gehrt-Werken.

Klára Gerendášová pracovala u soustruhu. Na zapracování měly vězeňkyně deset dní. Pro tu, která se práci nenaučila, byla připravena nedaleká šibenice. Pamětnice se zapracovala, a dokonce byla za dobrou práci odměněna dvěma talíři řepné polévky. Z tábora chodily každý den deset kilometrů do továrny a po osmihodinové směně se vracely do tábora. Čas od času dostaly vězeňkyně od zaměstnanců továrny trochu jídla na přilepšenou. Stalo se to i Kláře Gerendášové, a jak sama říká, od té doby na sobě poznala, že i v tak nelidském prostředí při vlastním strádání byla schopna myslet na druhé. V dnešní době je těžké si představit, jaký měly vězeňkyně hlad. Někteří vězni na pocit hladu v koncentračním táboře vzpomínají jako na nesnesitelnou bolest, daleko horší než rány holí. Je proto naprosto obdivuhodné, že se někdo dokázal o získané jídlo v takové situaci ještě podělit s ostatními.

„Jednou jsem po příchodu na směnu dostala od jednoho pána zabalený krajíc chleba s máslem a medem. To bylo něco neuvěřitelného. Neskutečně to vonělo. A já jsem dokázala půlku toho chleba schovávat pod oblečením celou směnu a pak i pod polštářem celou noc, abych, sama hladová, ten chléb dala druhý den jedné ženě, která měla pod srdcem dítě. Potřebovala to víc než já.“

Při těžké práci v továrně byly příděly jídla skutečně nedostatečné. Klára Gerendášová vzpomíná, jak se při ranní návštěvě táborové kuchyně dostala ke špinavým slupkám od brambor. Schovala si je přes směnu pod oblečením a večer na bloku si je spolu s ostatními vězeňkyněmi opékaly na rozžhavené komínové rouře.

To, zda se vězeň dostal k jídlu mimo obvyklé příděly, často rozhodovalo o jeho přežití. Jak to dokládá další vzpomínka pamětnice.

„Měla jsem neskutečný hlad. Jednou jsem v práci už vyčerpáním nemohla. Myslela jsem, že je konec. Svět se se mnou točil a nohy se mi podlamovaly. Najednou přede mne jeden dozorce postavil plnou mísu teplých brambor. Abych prý jedla. To byl zázrak. Přišlo to v pravou chvíli, už jsem to vše chtěla vzdát. Snědla jsem dvě brambory a o ostatní se podělila. To mě zachránilo, mohla jsem pracovat dál.“

Už v tak bezvýchodné situaci připravil osud Kláře Gerendášové ještě těžší zkoušku. Při jedné směně jí stroj zachytil rukáv a těžce si poranila prsty na levé ruce. V prostředí s minimální hygienou jí rána začala hnisat. Hrozila jí dokonce amputace ruky.

„Odvedli mě na nemocniční blok, kde už byla připravena pilka. Já jsem odtamtud utekla. Schovala jsem se na záchodě. Nenašli mě a naštěstí jsme se druhý den z tábora evakuovaly, to bylo moje štěstí. Ruku jsem měla ale v hrozném stavu. Celou rozřezanou, vypadalo to jak květ. A s tím jsem šla.“

Fronta se přiblížila a vězeňkyně nastoupily pochod smrti. Po několika dnech se situace vězňů zhoršovala. Spojenecká vojska se blížila a ke Kláře Gerendášové a jejím kamarádkám se donesla zpráva, že se dozorci chystají pochod zlikvidovat. Za deštivé noci se naskytla příležitost a šestnáct vězeňkyň, mezi nimi i pamětnice a již zmiňovaná těhotná žena, z pochodu uteklo. Schovávaly se v lese, celou noc ležely ve vodě. Transport se vzdálil a skupina žen nastoupila cestu neznámým a nepřátelským územím. Paní Klára Gerendášová vzpomíná na neuvěřitelnou situaci, kdy cestou těhotná žena potkala svého muže, který také utekl z nějakého tábora. Ta se od skupiny oddělila a pokračovala dále s ním. Ta žena dokonce po válce dítě porodila v Karlových Varech. Narodil se jí syn.

Ženy došly do Lipska, kde překročily most přes řeku. V tom momentě ustupující německá armáda most odstřelila. V Lipsku už nevěděly, jak dál. Vyčerpané a vyhladovělé dívky zariskovaly a v kuchyni jedné z hospod poprosily o něco k jídlu. Sál hospody byl plný německých důstojníků, ti dívky pozvali dál.

„Ptali se nás, kdo jsme a odkud jdeme. Vzali nás do hospody a nechali donést veliký kastrol bramborové polívky s chlebem. My jsme plakaly, až nám slzy padaly do talířů. Asi pochopili, co jsme prodělaly, a měli s námi soucit.“

Zní to až neuvěřitelně. Dívky se najedly a pokračovaly v cestě.

„Šly jsme pořád dál a já už byla špatná. Měla jsem otravu krve a ztrácela jsem vědomí. V jednom poli jsme uviděly dřevěnou boudu, kde byly uskladněny zemědělské stroje. Rozhodly jsme se tam schovat a odpočinout si. Škvírami ve dřevě jsme viděly, jak se prchající esesáci cestou převlékali do civilu a uniformy zahrabávali na poli. Najednou jsem uviděla maďarského vojáka beze zbraně. Holky mi pomohly ven a přivolaly jsme ho.“ 

Klára Gerendášová uměla dobře maďarsky. Od vojáka se dozvěděla, že míří k nedaleké americké jednotce. Domluvila se s ním, aby Američany přivedl. On bude mít protekci a patnáct vyčerpaných židovských dívek bude osvobozeno.

„Zanedlouho přijel na místo džíp se čtyřmi americkými důstojníky, lékaři maďarského původu. Mě hned ošetřovali na poli na zemi. Ubytovali nás v nedalekém táboře. Zastřelili koně, vyjmuli z něj játra. Ty uvařili ve vodě a každé z nás dali lžíci vařených koňských jater. Pak přivedli německého lékaře-důstojníka, ten mě operoval. Předtím mu řekli: ‚Jestli ta žena zemře, tak tě zastřelíme.‘ Operace se povedla a pak nás patnáct děvčat dovezli do takové vily, kde jsme vařily americkým důstojníkům. Tam jsme se pořádně najedly. “

Po čase se Klára Gerendášová zotavila a dostala nabídku odletět do Švýcarska. Do letadla však nenastoupila. Místo toho mířila repatriačním vlakem k domovu - chtěla se setkat se svými sourozenci. Cesta domů nebyla jednoduchá. Ve vlaku byla okradena, cestou ji a její kamarádky obtěžovali ruští vojáci. Incident měl dohru u jejich vedení a vojáci byli zastřeleni. Vlak často stavěl a na jedné ze zastávek, na nádraží ve slovenské Nitře, se Klára Gerendášová dala do hovoru s československým zahraničním vojákem. Byl to dobrý kamarád jejího bratra, se kterým mimo jiné sloužil jako stráž u prezidenta Beneše v britském exilu. Díky této neuvěřitelné náhodě se od něj dozvěděla, že odjel Kláru Gerendášovou hledat do Budapešti. Ta se tam s ním nakonec setkala. Po válce se pamětnice setkala i s dalšími sourozenci, kromě jedné sestry, která se z koncentračního tábora nevrátila.

V roce 1946 se s manželem Františkem Gerendášem, který za války působil v týlu Svobodovy zahraniční armády a prošel boji až na území Československa, přestěhovala do Karlových Varů, kde si zařídili malý zlatnický krámek. Těžké chvíle však připravil osud Kláře Gerendášové i po válce. S manželem se všemožně bránili vstupu do KSČ, jejich obchod byl znárodněn. Rodina se dostala do tíživé situace. Tím to však zdaleka neskončilo. Manžel pamětnice odjel na návštěvu za příbuznými do Budapešti, odkud se již nevrátil. Tragicky zde zahynul při dopravní nehodě. Klára Gerendášová tak zůstala na výchovu syna a dcery sama. Navíc se o ni kvůli kontaktům s příbuznými v zahraničí začala zajímat komunistická Státní bezpečnost, a tak musela dokonce podstoupit několik nepříjemných výslechů.

Paní Klára Gerendášová až do důchodu pracovala v pohostinství. Vychovala dvě děti, na které je patřičně hrdá. Její syn Ladislav je známým hercem a hudebníkem. Dcera Anna emigrovala do Ameriky, kde vybudovala velkou zubní laboratoř. Dcera bohužel v minulém roce po těžké nemoci zemřela. 

Paní Klára Gerendášová končí své vyprávění slovy:

„Někdy si říkám, že to, co jsem prožila, to, co jsem viděla, nemůže být ani pravda. Ten, kdo tu hrůzu neprožil, kdo měl v životě všechno, ten to nikdy nemůže pochopit. Prožila jsem šílené věci. V koncentráku jsem viděla, jak házejí živé lidi do kotle s vařící vodou. Viděla jsem, jak pověsili člověka a stáhli z něj kůži a udělali z ní lampy. Viděla jsem vězně, kterému usekali prsty na rukou. Viděla jsem, jak táhli mrtvoly za vlasy jak kus hadru až do toho pekla, kde je spalovali. Viděla jsem, že tohle všechno a mnohem víc dokázal člověk udělat člověku...“ 

Je opravdu těžké si představit, co člověk, který byl svědkem takových událostí, prožíval a vlastně dodnes ve vzpomínkách prožívá. Paní Klára Gerendášová nikdy o tom, co prožila, nemluvila. Rozhodla se až teď.  A my těmto vzpomínkám můžeme jen s úctou naslouchat a vážit si doby, ve které žijeme. Paní Klára Gerendášová je ve svých více než devadesáti letech důkazem, že člověk s vůlí k životu dokáže překonat neskutečné překážky.