Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Kurt Gernert (* 1930)

• narozen 12. ledna 1930 v Rokytnici nad Jizerou

• otec i bratr museli narukovat do wehrmachtu

• na jaře 1945 povolán k odvodu, dostal odklad

• po válce s matkou nemusel do odsunu

• bratr nebojoval, byl v americkém zajetí, po válce zůstal v Německu

• od mládí se věnoval skokům na lyžích, účast na mistrovství republiky

• v roce 1953 se mu vrátil otec z Ruska a Německa

• v roce 1954 dosáhl svého rekordního skoku na lyžích: 76 metrů na Šachtách ve Vysokém nad Jizerou

• v roce 1959 se oženil s Uršulou Vackovou, rozenou Donátovou

• vyženil syna Pavla a v roce 1959 se jim narodila dcera Elina

• v roce 1979 ovdověl

• pracoval celý život v textilních továrnách v Rokytnici nad Jizerou a dva roky v cihelně

• v létě 2023 žil v Rokytnici nad Jizerou

V létě roku 1953 se Kurt Gernert vracel z borůvek. Sbíral je na krkonošském Studenově, stačilo seběhnout kopec a skrz lesík se dostat do Berlína, části Rokytnice nad Jizerou, kde bydlel se svojí matkou Emmou, rozenou Dufke. Pod stromem stál muž. Poznali se. Po devíti letech odloučení se Kurt opět setkal se svým otcem, který prošel válkou, ruským zajetím, lágrem sibiřských lesů a roky čekání na sloučení s rodinou, kterou zanechal v rodné Rokytnici nad Jizerou.

Posledních několik let žil v Německu, část rodiny v Československu ale nepřemluvil, aby za ním odešla. Dopisy s fotografiemi putovaly přes hranice tam i zpátky, když se jednoho dne Joseph Gernert rozhodl je tajně následovat. Vlakem se dostal do Tanvaldu, odkud už šel pěšky do rodné Rokytnice. Přihlásil se na místních úřadech a dostal povolení tu zůstat.

Jeho druhý syn, Kurtův bratr Walter, už ale navždy zůstal žít v Německu, stejně jako pamětníkovi prarodiče a řada příbuzných a přátel rodiny. Čas, kdy Němci, které nepotkal odsun a museli tak nosit na rukávech bílé pásky, otce Kurta Gernerta minul. Vrátil se však do jiné Rokytnice, kde většina těch, které znal dříve, již nežila. V jejich domech se zabydleli noví lidé. Na základě Benešových dekretů oprávněně nahradili původní německé obyvatele. „Když museli Němci ven, šlo hlavně o matky s dětmi. Muž byl na vojně nebo někde v zajetí, byly samy, neměly to lehké,” vzpomíná Kurt Gernert.

Válka rodinu rozdělila

Kurt Gernert se narodil v Rokytnici nad Jizerou 12. ledna 1930 Emmě a Josephu Gernertovým. Měl o rok a půl staršího bratra Waltera. První dva roky žili v podnájmu v jedné místnosti chalupy v Horní Rokytnici. Rodiče byli německé národnosti a nemluvili česky, stejně jako jejich rodiče, kteří se zde také narodili. Dědeček Emil Gernert byl největším sedlákem na Studenově. S bratrem k němu ještě za války pamětník chodil pomáhat kopat brambory. Když dědeček ovdověl, žil tu se svojí druhou ženou. Jejich syn ve válce padl.

Bratr Walter byl do války povolán v roce 1944. Stačil projít částečným výcvikem na německém území, poté ho zajali Američané a konec války strávil v zajateckém táboře. “V americkém zajetí prý dostával jeden krajíc chleba denně. Když zajatecký tábor likvidovali, ti silnější šli do Francie, kde museli pracovat. Ti slabší – a on byl slabší – mohli zůstat v Německu a pracovali u nějakého sedláka,” připomíná osud bratra pamětník.

Otec, který před rokem 1939 dělal jako dělník na stavbě silnice, do války musel. Zažil mnohé, včetně ruského zajetí a sibiřského tábora, pak o tom ale téměř nemluvil. 

Kurt Gernert se už od dětství věnoval skoku na lyžích. Skákal na rokytnickém můstku i během války. Vzpomíná, jak tam přišel jemu tehdy ještě neznámý český skokan František Hnyk a ptal se, jestli by tam také mohl skákat. Pamětník ho přizval, ať s nimi určitě skáče, že to nikomu nebude vadit. František Hnyk mu jeho laskavost oplatil po válce.

Po válce probíhal odsun, my jsme do něj nemuseli

Poválečný odsun německého obyvatelstva se dotkl vedle mnoha sousedů a přátel také pamětníkova dědečka ze Studenova. Kurt Gernert se s ním a jeho rodinou neměl možnost rozloučit, nevěděl, že následovali pokyn sbalit si během pár chvil nejnutnější věci. “Dostali se do malé vesnice, jenom pár baráků, nastěhovali se nejdřív do stodoly, kde mohli zůstat, a časem šli do města Bautzen [Budyšína],” uvádí pamětník.

On sám ani jeho matka do odsunu nemuseli. “Byla to náhoda, že jsme tu s mámou zůstali. Do tkalcovny ‚na Donthu‘, později Severky, kde jsme i bydleli, přišel národní správce Štěpánek z Pasek a on tam mámu držel, že všechno ve fabrice znala. Ještě si trochu pamatuju, jak šel poslední transport s Němci ven a on říkal mámě: ‘Vy nemusíte jít, vy nemusíte jít.’”

Paní Donthová, jejíž manžel byl vyslán do války, se dvěma dětmi opustila Rokytnici nad Jizerou také v prvním transportu. S jejím synem Horstem se Kurt Gernert přátelil. 

Křičeli: Všichni Němci ven

Když se chtěl po válce vrátit domů také Kurtův bratr Walter, na hranicích ho zrazovali, ať to nedělá, že ho tu zastřelí. Zůstal tedy v Německu.

V té době bylo Kurtu Gernertovi 15 let. Pracoval už v mechanické tkalcovně Erdmann Donth jako jeho matka, německé školy se zavřely, na českých už nepokračoval. “Jak válka končila, museli jsme na radnici odevzdat rádio, kdo měl foťák, kolo. Máma šetřila, abychom něco měli, až budeme velcí, vkladní knížky a peníze se musely také odevzdat. Také jsme měli jiné potravinové lístky, žádné maso například, ten začátek byl sakramentský.”

Na bezprostřední atmosféru po konci války nevzpomíná rád. Rodina rozdělená, Němci byli v nemilosti, v jeho vyprávění jsou to jen úzké průhledy do minulosti, které si pamětníkova paměť dovolí osvětlit nebo chce sdílet. Na jednu stranu bylo úžasné, že mohli zůstat doma, na druhou byli zástupci těch, kteří bojovali za Hitlera. Kurt byl mladý, češtinu se učil celkem rychle, ale maminka se nový jazyk nikdy pořádně nenaučila. Na úřadech a v obchodech německy mluvit nesměla, řešil to za ni syn a možnost nakupovat v samoobsluze bez nutnosti více komunikovat. 

Od patnácti jsem tkalcoval

Po dvou letech vyměnili v roce 1948 správce Miloslava Štěpánka za nového, jakéhosi Vancla, během jehož působení vzniklo v továrně značné manko. Pamětník na něj má vzpomínku, jak před volbami v roce 1948 vyvolával, ať lidé nevolí komunisty. To vzhledem k jednotné kandidátce Národní fronty znamenalo hodit do urny prázdný bílý lístek. Později tento druhý správce utekl na Západ a zanechal v Rokytnici manželku s dcerou.

Poté, co se výroba tkalcovny zastavila, museli si s maminkou hledat bydlení jinde. Do té doby to měl pamětník 15 metrů do práce. Dostali dvě místnosti v dřevěných barácích, které se stavěly pro zaměstnance vybombardované továrny Siemens v Berlíně a jejíž pobočka se poté přestěhovala právě sem. “Tyhle baráčky se stavěly za války. Bylo to hodně brigádnické. Každý občan měl odpracovat už nevím kolik hodin. I já jsem tady něco dělal. Byly to nouzové baráky, všechno ze dřeva, ty nejsou cihelné.”

Tato část Rokytnice nad Jizerou dodnes nese název Berlín. Nyní se dělili o dvojdomek s českou rodinou. Kurt Gernert poté tkalcoval v textilní továrně Franze Haneye.

V roce 1948 obdržel pamětník výměr podepsaný prezidentem Edvardem Benešem, kde stálo, že má 8. dubna téhož roku nastoupit k práci v cihelně ve Studenci. Pokud se tak nestane, hrozí mu pokuta 100 tisíc korun nebo vězení. Nastoupil spolu s dalšími Němci i tamními Čechy. Přes týden pracovali, vyráběli cihly na stavbu haly, nocovali v jedné místnosti. Na konci týdne jel domů. Byl tam nejmladší.

Když přišla zima, vrátil se do tkalcovny, ale potom přišel výměr na další půlrok. Naučil se tu ale mezi Čechy celkem brzy česky. “Nebyla to lehká práce. Měli jsme větší cihly, dva na to byli třeba, každá vážila 12 kilo. Ve Studenci je červená hlína, cihelnu dali s nástupem komunistů znovu do chodu,” říká pamětník.

Komunisti chtěli všechno ve velkém

Po roce 1948 sledoval Kurt Gernert proměnu tkalcovské výroby. Končili malí živnostníci, kladl se důraz na vysoké cíle a velké objemy. “S nimi přišel konec malých fabrik. Všechny byly pryč. Za komunistů tu zůstala jen jedna velká fabrika Glaser v Horní Rokytnici a Haney, kde jsem pracoval. Měla šest sálů, dělal jsem tam přes 40 roků. Vyráběl se zde damašek a pěkné zboží. Když se musel splnit plán, dělalo se ve dne v noci. Byly dvě směny.”

Tkadlec měl 18 stavů, na kterých průběžně pracoval. Kurt Gernert rád vzpomíná na sešlosti v závodní jídelně, kde se na konci roku oslavovalo splnění plánu. Alkoholem a jídlem se nešetřilo a hodně se tancovalo.

Estébácká Akce Kamenec zasáhla i Kurta Gernerta

Pamětník měl rokytnického kamaráda Ervína Müllera, který po nástupu komunistů utekl do Západního Německa. Jeho rodiče tu zůstali. Tatínek Rudolf byl Němec, maminka Anežka Češka. A protože zahraniční činnost Ervína Müllera byla z pohledu komunistického režimu podvratná, snažila se Státní bezpečnost (StB) všemi způsoby, aby ho dostala zpět do Československa. Rodiče zavřeli, matku podle pamětníkových slov odsoudili na pět let, otce ještě na delší dobu a pustili ho zhruba po šesti letech na amnestii v roce 1960.

Poté, co bezpečnostní složky zjistily, že během srpna 1953 Ervín Müller ilegálně utekl, vznikl 18. září téhož roku skupinový estébácký svazek pod názvem Akce Kamenec. Státní bezpečnost sledovala příbuzné a známé uprchlého Ervína Müllera a vedla si na dotyčné osobní spisy.

Osobní svazek založila StB také na Kurta Gernerta a průběžně jej doplňovala v letech 1953-1956. Zajímali se o něj jako o člověka, který se znal s Ervínem Müllerem, o němž se ve spisech píše jako o agentu americké zpravodajské služby CIC. Tehdejšímu režimu ležel kamarád Kurta Gernerta v žaludku a komunistické bezpečnostní složky o něm uváděly, že je jedním z vedoucích organizátorů ilegální organizace Junák přibližně od roku 1949, jejíž hlavní působiště bylo v okrese Nová Paka. Připisovaly mu také sestrojení ilegální vysílačky v roce 1951.

Pamětník mohl podle Státní bezpečnosti znát pozadí Müllerova útěku do zahraničí a sám o zakázaném překročení hranic se západní Evropou uvažovat. Skrze tajného agenta, pracujícího pod krycím jménem Hary, sledovala StB Kurta Gernerta, aby zjistila, zda se na útěku Ervína Müllera mohl podílet a jestli by ji k němu mohl dovést. Zároveň se estébáci snažili zjistit, co pamětník ví o Müllerových rodičích a jejich kontaktu se synem a dalšími sledovanými osobami v Akci Kamenec.

Z agenturních zpráv, které se v archivu bezpečnostních složek dochovaly, vyplývá, že se Státní bezpečnost zaměřovala také na lidi kolem pamětníka, včetně jeho matky Emmy Gernertové, a sledovala, kdo se u nich doma schází. “U Gernertů je místo schůzek Němců zaměřených proti režimu,“ vepsala StB do spisu.

Žádného fízla vám neudělám, to se radši zabiju

O tajném sledování pamětník podle všeho nevěděl. Přiznanou pozornost komunistického aparátu Kurt Gernert zakusil poté, co ho v roce 1954 nechal Ervín Müller pozdravovat přes skokany na lyžích, kteří jeli z Krkonoš do Oberstdorfu v tehdejším Západním Německu. Československo tam reprezentovali Hubert Rieger, Zdeněk Remsa a Miloslav Bělonožník.

“Já šel kvůli Müllerovi také k výslechu. Předvolali mě do Jilemnice, prý kvůli vojně. Pak mě vzali autem do Liberce, kde jsem byl až do večera. Chtěli po mně, abych s nimi jel do Německa a oni Müllera mohli dostat a zavřít.” Kurt Gernert jim opakoval, že nic takového neudělá, a když pod sílícím tlakem zakřičel, že se radši zabije, než by jim dělal fízla, výslech ukončili. Musel podepsat, že o ničem s nikým nebude mluvit a propustili ho.

Osobní spis vedený na Kurta Gernerta dala Státní bezpečnost ‚k ledu‘ po třech letech. V hodnotící zprávě Akce Kamenec stálo: „Výslechem odsouzeného R. Müllera a agenturními zprávami spolupracovníka Hary je prokázáno, že Kurt Gernert neměl v úmyslu ilegálně opustit ČSR a že neprovádí v souvislosti s Ervínem Müllerem protistátní činnost.”

Rodiče Ervína Müllera po propuštění nedostali zpátky dům, bydleli pak v Tanvaldu. Žádali o možnost se za synem vystěhovat, což jim komunistické úřady po letech umožnily. Pamětník svého kamaráda Ervína Müllera viděl ještě po sametové revoluci, k podrobnostem ale nechtěl více hovořit.

Já se ve vzduchu bál jen toho, abych neztratil lyži

Kurt Gernert měl rád zimu. Chodil po horách, jezdil na lyžích a už od dětství ho lákaly skokanské můstky. “Začal jsem skákat v sedmi nebo osmi letech. Měl jsem nějaké staré dřevěné lyže, na tom se nedalo pořádně skákat, to až potom, když jsem měl pořádné skokačky.”

Jak pamětník říká, nezajímal se nikdy o politiku, chtěl znovu a znovu šlapat do schodů můstku a potom se spouštět dolů a letět. “Hned po válce se konaly všude závody. V pětačtyřicátém i šestačtyřicátém roce. V hlavě jsem měl jen skákání. Byl tu Hnyk a Pacholík, ten byl dobrý, o moc lepší než já. Tady bylo tolik můstků! V Tanvaldu, v Liberci na Ještědu, ve Špindlu a Harrachově. Udělal jsem si rekord 76 metrů ve Vysokém, tam byly Šachty, tenkrát největší můstek na 80 metrů.”

Nad alby s fotografiemi vzpomínal na dřinu skokanů, když v těžkých botách s lyžemi na zádech stoupali po dřevěných schodech můstků a ještě se museli sněhem z dlouhého dojezdu vracet zpět na nájezdovku. Také na to, jak se často závody rušily kvůli silnému větru a jak postupně dřevěné můstky chátraly.

V roce 1959 se Kurt Gernert oženil s Uršulou Vackovou, rozenou Donátovou. Vyženil také devítiletého syna Pavla a narodila se jim dcera Elfrída, které říkali Elina. Žili jako rodina v rokytnickém Berlíně. Pamětník pracoval v textilce, jeho žena jako dětská zdravotní sestra. Kvůli neustálým bolestem kolene musel ve svých 35 letech skončit se skoky na lyžích a postupně se začal věnovat hraní kuželek. Několikrát se ještě účastnil závodu veteránů, naposledy v roce 1982.

Svého bráchu jsem dvacet roků neviděl

V roce 1964 se Kurt Gernert po 20 letech setkal se svým bratrem Walterem. Od začátku pětačtyřicátého roku spolu měli pouze dálkový kontakt. Navštívit Československo přijel Walter ze Západního Německa, až když měl dceru, které bylo deset let. “Přijel sem vlakem. To už jsem i já byl ženatý pět let,” vzpomíná Kurt Gernert, který pak za bratrem ke Stuttgartu vyjel na návštěvu a od té doby se pravidelně vídali.

Bylo tomu tak i 21. srpna 1968. “Právě tady byl, tentokrát sám. V rádiu bylo najednou slyšet, jak přišli Rusáci s tanky. Vůbec jsme nevěděli, jak brácha pojede domů. V Harrachově byl zrovna někdo s autem, šli jsme za ním pěšky a on říkal, že za dva tři dny pojede do Německa a vezme bráchu s sebou. Já jsem byl zrovna U Kroupů, jak je benzinová pumpa. Přijeli od Harrachova. Házelo se na ně. Ti vojáci, ti vypadali, byli strašní! Vůbec nevypadali jako Rusáci a vůbec nevěděli, kde jsou a proč. Je to jako teď Putin. On je opravdu jako Hitler,” uzavírá pamětník své úvahy o historických paralelách a dodává, že v dnešním boji s Ruskem potřebuje Ukrajina zbraně, aby se mohla ubránit a vyhrát, protože si zaslouží samostatnost.

Jakmile mohl, začal se do Rokytnice nad Jizerou vracet také pamětníkův dobrý kamarád Horst Donth. Společně lyžovali a stejně tak Kurt často navštěvoval Východní Berlín, kde jeho přítel s rodinou žil a živil se jako kameraman. Zemřel nečekaně při plánované operaci.

Ve 49 letech Kurt Gernert ovdověl. Manželka Uršula bojovala s rakovinou a její odchod ze života byl pro rodinu velmi traumatizující.

Pamětník v textilní továrně, kde pracoval celý svůj dospělý život, získal v 50 letech pozici mistra. Vydržel v ní deset let, až do svého nástupu do důchodu v roce 1990. Vstoupit do KSČ ale prý nikdy nemusel. Ještě v 50 letech skákal na malém harrachovském můstku při skocích veteránů. Rád fotografoval a sám si filmy v temné komoře vyvolával, hrál závodně kuželky a od té doby, co nemůže na lyže a topit dřevem v kamnech, už nemá zimu raději než léto.

Nedávno (2023) zemřel jeden z jeho posledních rokytnických kamarádů Walter Pfeifer, se kterým si mohli popovídat německy. Zbývá mu vedle rodiny ještě dobrý soused a kamarád Jan Hanuš, se kterým se rád potkává. V létě roku 2023 žil Kurt Gernert ve svém domečku v Rokytnici nad Jizerou.