Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Hana Gerzanicová (* 1928  †︎ 2023)

• narozena 11. května 1928 v Plzni

• roku 1950 emigrovala do Německa

• v roce 1951 se vdala, usadila se v Austrálii

• od roku 1960 působila jako soukromá učitelka

• roku 1995 složila rehabilitační doktorát

• od roku 1999 žila v České republice

• zemřela 25. září roku 2023

Narodila se v rodině vzdělaného muže, jedináček, kterého otec i o prázdninách „trápil“ výukou mnoha jazyků, klasických i živých. Kdysi opečovávaná Hanička nakonec prožila život plný neočekávaných zvratů a těžkých situací. Přesto neztrácela naději a dočkala se i mezinárodního uznání za svou literární činnost.

V protektorátní Plzni

Profesor klasických jazyků, tatínek Hany Šlaufové, vychovával svou jedinou dceru dosti přísně. Jak vzpomíná, na prázdniny ve Volšovech poblíž Sušice ji doprovázel i kufr plný jazykových učebnic. I když si idylické prostředí venkova dívka užívala ve společnosti klasiků, nikdy toho nelitovala a později se ukázalo, že znalost jiných řečí jí umožnila se dobře společensky uplatnit.

Když bylo Haně deset, schylovalo se k vyhlášení protektorátu. Začala tehdy navštěvovat reálné gymnázium v Plzni a jak vzpomíná, výuku postupně prostoupila germanizace. Válka se v jejich každodenním životě projevovala zavedením přídělových lístků, strachem z gestapa, kontrolami vedenými proti „šmelině“, popravami či zmizením těch, kteří vystrčili hlavu z davu. „Lidi byli trestaní za maličkosti. Měli jsme lístky na salám, maso, mléko atd., ovšem někdo za hranicemi udělal padělané lístky, takže jste mohli mít dvakrát víc toho masa… A jeden řezník tady, Němci zjistili, že dává salám na ty falešné lístky a stálo ho to smrt. Jeden salám… ta přísnost!“ Protože se rodiče obávali stále častějšího bombardování, musela Hana přespávat mimo město, ve Vlkově u Spáleného Poříčí, dokud rodiče nevybudují bezpečný kryt u domu, což bylo až v posledním roce války.

Byl už květen 1945, když rádio hlásilo, že americké tanky se blíží na plzeňské náměstí. Všichni hned vyběhli, aby je s šeříky v rukách uvítali, ale ještě se stále střílelo. Nyní však nastal čas uplatnit jazykový talent. Nějakou náhodou se ukázalo, že Hana hovoří velmi dobře anglicky a zanedlouho se stala oficiální tlumočnicí samotného generála Pattona! Důstojníci ubytovaní u jejich domu jí pak poskytli bizarní obrázek setkání dvou kultur – evropské a americké. „Dodneška, když přijdou veteráni, mám připravené básničky k osvobození, přijede vnuk generála Pattona, … já s ním mluvím, jak Američani osvobodili Plzeň. …. Ale přeci jenom ti Američani byli úplně jiní…. Přišli sem, oficíři, normálně nohy na stůl! ...A já si myslela, že jim něco ukážu, to byli vzdělaní lidé, tak jsem jim ukazovala nějaké obrazy, knížky, ale pro ně to nemělo žádnou hloubku, nějaká kultura. Pro ně spíš, aby ta holka hezky vypadala a tak…“.

Daleko za hranicemi

Nadaná Hanička se po válce rozhodovala, jak dále směřovat své vzdělání, nejdříve uvažovala o kariéře operní zpěvačky, ale přísný otec nechtěl nic takového dopustit. Nakonec odešla do Prahy na filozofickou fakultu, aby se stala učitelkou. Starostliví rodiče nechali dívku v klášteře, ale ani ten ji neochránil. Dívka se do spolustudenta Václava Honse zamilovala i přes klášterní fortnu. To už se ve velké politice schylovalo k převratu. O jedněch prázdninách, které Hanka trávila opět ve Volšovech, dorazilo psaní, že její přítel už je za hranicemi, protože neprošel fakultními prověrkami, a ať uteče za ním. Dlouho se nerozmýšlela, rozhodla se z lásky k muži odejít, ale jak sama vzpomíná, neměla nejmenší představu, že je to navždycky, otce že už nespatří, maminku jen na sklonku života…

Dobrodružný útěk uskutečnila bez peněz, zato ales kufrem knih, s sebou navíc vzala ještě jednu dívku. Při bloudění šumavských lesích kufr nakonec zahodila, snad tam ještě leží… „Odešla jsem v padesátém roce, krátce řečeno, nevěděla jsem, kudy jsem šla, utíkala jsem, chytili mě, sebrali mi občanku, pak jsem šla přes ty dráty, trvalo to dva dny… A teď jsem hledala toho milýho, ale nakonec jsme ho našli.“

V Německu ji poslali do lágru v Mnichově, kde na ni Václav čekal, posléze do Ulmu. V táborech byl hlad a tvrdé podmínky, přiživovali se například sběrem šrotu, aby získali alespoň nějaké peníze. „Tahala jsme dráty z rozbitých tanků, rozdělala jsem ohníček,spálila ten obal a měla jsem měď nebo co to je v tom, to jsem prodala a dostala jsem marky a kluci se aspoň najedli!“ Pak řekli, že akademici mají jít do Ludwigsburgu. Hana díky svým jazykovým schopnostem získala místo učitelky angličtiny na místní univerzitě, která pomáhala připravovat studenty na maturitu z angličtiny, ale to byla bezplatná práce. Protože Václav stále snil o Austrálii, rozhodli se vzít, aby je na kontinentu nerozdělili a v červnu roku 1951 opustili Německo.

V Austrálii platila podmínka, že imigranty přijmou pouze tehdy, pokud budou po dva roky pracovat v jakémkoli oboru, který jim Australané přidělí. Namáhavou cestu na válečné lodi Castelbianco si ukrátila tím, že pomáhala kapitánovi a rozdávala cestujícím prášky proti mořské nemoci. Na kontinent dorazili v australské zimě, sněžilo, oblečení jen v letních šatech. Na úvod jí přidělili různé práce, u pásu, pak uklízet v nemocnici, ale jednoho dne se chopila příležitosti. Jeden francouzský pacient si stěžoval na jídlo, nikdo mu však nerozuměl. Pomohla při tlumočení a poté se rozhodla, že už takové práce dělat nechce. „Pak jsme byli v Sydney, měla jsem jedno dítě za druhým, no krátce řečeno, můj manžel ... se mentálně zhroutil, peníze nebyly, byly tam problémy, nebylo to snadné. Já jsem studovala, po večer jsem učila, pak mě dokonce žádali, abych se stala zástupce ředitelky. No tak jsem to vzala...“ Paní Hana vzpomíná na rozdíly mezi australskou a naší školou, na jazykové rozdíly, na jinou mentalitu vzhledem k titulování, které je Australanům cizí. Mluví o Češích, kteří v cizině nedokázali vytvořit solidární společenství, zatímco třeba Italové si ihned pomáhali.

Když se manžel zhroutil, rozhodla se trochu si přivydělávat psaním básní. Začala tedy psát v angličtině. Ale sedm let ji odmítali, všichni jí říkali, že je to nesmysl, ať si raději přivydělává něčím jiným. Nevzdala to, a nakonec získala několik ocenění za básníka roku! Se šesti dětmi musela po velkém finančním karambolu uživit sama rodinu, ohroženou zastavením jejich domu, nemocný manžel se zhroutil. Pozoruhodná vitalita této ženy jí pomohla i po jeho smrti, dokázala ještě vystudovat další vysokou školu, učila jazyky na různých institucích, psala básně, literárně žila naplno.

Po roce 1989 se několikrát na delší čas vrátila, až se nakonec v roce 1999 vrátila už natrvalo do Čech, to již byla vdaná za rovněž australského emigranta, pana Gerzanice. Na Austrálii jí zůstanou jen vzpomínky, vracet se už nechce, znamenalo by to se loučit, protože by tam s největší pravděpodobností přijela naposledy. Cítí, že tady v Čechách má ještě její existence smysl, nechala opravit kapličku, kterou kdysi vystavěl její děda, přispěla na rekonstrukci dalších církevních staveb, intenzivně se zapojila do místního kulturního dění. V Plzni dostala řadu ocenění, například významná žena Plzeňského kraje, získala i titul „Významná Češka žijící ve světě“ a další.

Životní poselství

„Nejdůležitější v životě je život sám. Život nám nikdo nedal, život je největší dar. Neutrácet život zbytečně, uvědomit si, že jsme tady jenom na návštěvě. … Já jsem si nechala vyrobit erb, to můžete, když máte třicet šest předků, a dala jsem si tam také moto. Dala jsem si ho latinsky, když táta byl latinář a nechala jsem si tam napsat: Omnia vincit amor. A je to pravda.“