Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Jiřina Gímešová (* 1932  †︎ 2023)

• narodila se 2. října 1932 ve Šternberku

• svědkyně vyhrocených česko-německých vztahů v předválečném Šternberku

• její otec Václav Koláček v roce 1941 zatčen a vězněn za černý prodej potravin

• svědkyně bombardování Židenic 12. dubna 1945

• od roku 1949 pionýrská vedoucí, později i funkcionářka

• v letech 1953–1957 studium Pedagogické fakulty UK v Praze, obor biologie – zeměpis

• v roce 1968 vystoupila na setkání junáků a pionýrů v Olomouci

• v roce 1970 vyloučena z komunistické strany

• do roku 1989 pronásledována režimem

• zemřela v prosinci 2023

Když se vracela domů na oběd, měla trochu strach. Šla pozdě, hra s kamarády se dnes protáhla déle než obvykle a rodiče se po ní už určitě shání. Na rohu náměstí strnula. Vyrostla tu obrovská tribuna, rudá, lemovaná hákovými kříži a černobílými portréty muže s drobným knírkem pod nosem. „To na mne tak silně zapůsobilo, že jsem – přestože mi bylo šest let – okamžitě pochopila, že je to něco hrozného. Bylo to moje první setkání s německým fanatismem,“ říká Jiřina Gímešová, která se narodila v roce 1932 ve Šternberku.

Nevraživost mezi Čechy a Němci tu byla už od první světové války

Vyostřené česko-německé vztahy byly ve Šternberku patrné již po založení první republiky v roce 1918. Ještě v prosinci téhož roku musela národnostní napětí uklidňovat československá armáda. Nevraživost mezi Čechy a Němci zde však přetrvala i v průběhu dvacátých let a vyvrcholila v roce 1934, kdy byla ve Šternberku založena první organizace Henleinovy Sudetendeutsche Heimatfront, z níž následně vzešla Sudetoněmecká strana (SdP). Po Mnichovské konferenci v roce 1938 pak došlo k začlenění Šternberku do Říšské župy Sudety.

Začali být agresivní a oblékali německé kroje

Jiřina Gímešová vyrůstala v rodině štábního strážmistra Václava Koláčka a jeho manželky Jiřiny. Bydleli v centru města. Jiřina si na náměstí hrávala s českými i německými kamarády: „My jsme jako děti nedělali žádné rozdíly, bylo to pro nás naprosto samozřejmé.“ Situace se však během třicátých let začala výrazně měnit. „Městem začali pochodovat výrostci z Hitlerjugend a napadali stejně staré vrstevníky – Čechy. My jako děti jsme vždy nějak utekli, ale už to začínalo být špatné. Četníci museli hlídat město, aby zabránili bitkám. Někteří naši němečtí kamarádi se s námi nesměli bavit. Změnilo se i chování dospělých Němců. Někteří se začali chovat agresivně a oblékali německé kroje. V této protičeské náladě jsme nakonec museli Šternberk opustit,“ říká Jiřina Gímešová.

Během jednoho dne jsme se museli sbalit a odjet

Na podzim roku 1938 probíhala v Československu všeobecná mobilizace. Na hranice odjel i Jiřinin tatínek Václav. „On stále věřil a povzbuzoval ostatní, že jsme na to připraveni a že nedopustíme, aby nás Němci obsadili,“ říká pamětnice. Protičeská nálada ve Šternberku však byla natolik vyhrocená, že si Václav Koláček zařídil jeden den volna a svoji rodinu přestěhoval do Olomouce. „Museli jsme se narychlo sbalit. Seděla jsem v prázdném pokoji a plakala. Všechno se to odehrálo během jediného dne,“ vzpomíná Jiřina Gímešová.

Rodina se na přechodnou dobu usadila v Olomouci u vzdálených příbuzných. Čekalo se, kam bude četník Václav Koláček přeložen. Volba úřadů padla na Novou Bělou u Ostravy, kde Koláčkovy zastihla druhá světová válka: „Ten příchod Němců mám pořád před očima. Pěší jednotky, které pochodovaly sněhovou břečkou od Ostravy směrem do vnitrozemí. Všechny manželky, co byly doma, vyběhly ven, dívaly se na to a plakaly.“

Tatínek prodával Čechům pod pultem

Václav Koláček se v roce 1940 rozhodl, že ukončí svoji kariéru četníka. Již nějakou dobu v něm dozrával pocit, že nechce sloužit okupantské moci. Začal se vymlouvat na zdraví a podařilo se mu dosáhnout propuštění do penze. V Brně měl švagra, který mu pomohl zařídit obchod s drobným zbožím, a rodina se zde usadila v okrajové čtvrti Nové Černovice. Válka s sebou přinášela bídu a hlad. Václav Koláček se snažil černým prodejem potravin podporovat české rodiny, které nedosáhly na dostatečné množství přídělových lístků. O rok později si pro něj přišlo gestapo. „Otec byl souzený spolu se švagrem a ještě jedním člověkem, obvinili je z černé hospodářské kliky, což pro něj bylo horší, než kdyby v tom byl sám,“ říká Jiřina Gímešová a dodává: „Věznili ho v rakouském Steinu a později v Německu v nacistickém lágru Griebo. Propuštěn byl až na samém konci války.“

Poslední rok jsme škrtali den po dni

Rodina se po uvěznění otce ocitla bez finančního zajištění. Obchod byl zabaven spolu s četnickou penzí a Jiřinina maminka neměla práci. Rodina situaci řešila tak, že do malého bytu Koláčkových se nastěhovali dva maminčini mladší bratři, kteří na živobytí skromně přispívali. O nedělích přicházela ještě maminčina sestra a ze společně našetřených potravinových lístků se vařily obědy. Roky plynuly v bídě a starosti o tatínka. „Když se na rok přiblížilo datum jeho propuštění, udělali jsme si na spodní stranu stoličky 365 čárek a ty jsme postupně odškrtávali. Já jsem si to vzala na starost. Také jsme poslouchali zakázanou stanici Londýn, a i když to bylo hodně rušené, dozvídali jsme se pravdu o tom, jak spojenci postupují. Bylo jasné, že válka se blíží ke konci, i když v oficiálních novinách se neustále psalo o tom, jak Německo na všech frontách vítězí,“ vzpomíná Jiřina Gímešová.

Stáli jsme ve vratech domu a kolem nás padaly bomby

Během posledního válečného roku bylo Brno silně bombardováno spojeneckými svazy. Ničivé nálety amerických Liberatorů, které postihly vnitřní části města, se Koláčkových nijak zásadně nedotkly. V dubnu 1945 však začali Brno bombardovat Sověti. V pořadí druhý sovětský nálet ze dne 12. dubna 1945 značně poškodil čtvrti Komárov a Židenice. Jiřina se zrovna vracela ze školy. „Cestou na mě čekávala teta. Ten den jsme ani nestačily doběhnout domů a už to kolem nás padalo. Byla jsem hubená, školní kabela mi byla těžká. Utíkaly jsme se schovat do futer nějakého domu, kde jsme to naštěstí přežily. Potom už nás rodiče do školy vůbec nepouštěli,“ říká Jiřina Gímešová.

Tatínek hledal po lesích partyzány

Těsně před koncem války se Václav Koláček vrátil z lágru. Po 14 dnech, kdy jej zesláblého a celkově fyzicky poznamenaného tří a půl letým žalářem rodina jen těžko dávala dohromady, přišel rozkaz, aby nastoupil v rámci nuceného nasazení k práci pro Říši. „Tatínek si nějak domluvil, že bude nasazený u Nedvězího. Tušil, že tam jsou partyzáni a chtěl se k nim přidat. Každý den po práci chodil po lese a hledal je. Naštěstí je nenašel,“ vypravuje pamětnice. Válka pro rodinu skončila s prvním vojákem Rudé armády, který se objevil v ústí ulice. „Ti první Rusové, co přišli, se jenom mihnuli a pokračovali dál do města. Fronta tam ještě několik dní byla pohyblivá. Ale ti, co přišli po nich, už se dost opíjeli a dělali kravál. Jednou vtrhli k nám do bytu a chtěli maminku a její sestru. Tatínek jim to musel dlouho vysvětlovat, že to je jeho žena a sestra a že rozhodně nejsou k mání. Potom objevili jeho četnické holínky. Krásné kožené boty. A jeden z nich hned, že si je obuje. Tak tatínek si jednu nazul a o druhou se přetahovali. Ten Rus na něj dokonce mířil pistolí, ale nakonec to dopadlo dobře,“ líčí dramatické okamžiky Jiřina Gímešová. Po konečném osvobození Brna se rodina přestěhovala zpátky do Šternberka.

Věřili jsme všemu, co nám řekli o Sovětském svazu

Dny po válce plynuly v radosti nad získanou svobodou. Jiřina Gímešová vzpomíná, že jediné volné dny byly neděle, o kterých se chodilo na brigády: „Aby se země dala brzy dohromady. Sklízeli jsme brambory, řepu, chtěli jsme se podílet na tom, ať je zase dobře. Byli jsme nadšeni z míru a vůbec nám nevadilo, že pořád ještě funguje přídělový systém.“

V rodném Šternberku navázala na studium gymnázia, které bylo v Brně násilně přerušeno blížícím se koncem války. Nastoupila znovu do tercie, aby si promeškaný ročník zopakovala. Když se o několik let později moci chopila komunistická strana, prožívala to Jiřina radostně: „My jsme byli tak šťastní ze svobody, že jsme bohužel věřili všemu, co se říkalo v rozhlase a psalo v novinách. Byli jsme vděčni Sovětskému svazu za to, že nás osvobodil a věřili jsme všemu, co nám o něm řekli. A trvalo to hodně dlouho, než jsme zjistili, že ne všechno je pravda.“

Táto můj, prodejte voly

V roce 1949 se Jiřina Gímešová zúčastnila šestitýdenního poznávacího zájezdu do Bulharska. Cesta vlakem trvala dlouho a na některých zastávkách je cestou vítaly děti s rudými šátky uvázanými kolem krku. „Poprvé jsem viděla pionýry a strašně se mi to líbilo. Bylo mi líto, že něco takového není i u nás,“ vypravuje pamětnice. Hned po návratu domů se Jiřina, doposud ovlivněna pouze knihami Jaroslava Foglara a časopisem Mladý Hlasatel, začala shánět po tom, jak by se ve Šternberku dal založit pionýrský oddíl. Rozhodla se pro nábor v jedné z městských základních škol, kde dětem nadšeně vylíčila své zážitky z cest a mnoho dětí tak pro svoji ideu získala. Působení nového oddílu pionýrů však na dlouhou dobu ustrnulo na tanečně hudebních vystoupeních při různých stranických schůzích. „Té přírody a tábornictví tam moc nebylo. Pořád nás někam zvali. Měli jsme dva malé zpěváky, kteří nejraději zpívali píseň Komandir, geroj Čapajev. Také jsme si napsali vlastní častušku na slova melodie známé polky. Text první sloky zněl: ,Táto můj, táto můj, prodejte voly, dnes už máme v JZD nové traktory,‘ to mělo tehdy obrovský úspěch,“ vzpomíná Jiřina Gímešová na počátky své práce s dětmi, jíž později zasvětila celý svůj život. Během roku 1951 se rozhodla k přestupu na nově zřízené pedagogické gymnázium do Olomouce, kde také úspěšně odmaturovala. „V tu dobu za mnou a mojí kamarádkou přišli a nabídli nám možnost stát se kandidátkami na členství v komunistické straně. Považovaly jsme to za obrovskou čest,“ říká pamětnice.

Navrhla jsem společnou práci junáků a pionýrů

Jiřina po krátkém působení na základní škole na Nové ulici v Olomouci nastoupila do Pionýrského domu jako vedoucí metodického úseku, kde se plně pohroužila do práce s mládeží. Organizovala a sama i vedla pionýrské tábory. Vždy dbala na co nejbohatší program a kvalitní táborové hry, jež se nesly v duchu nějaké literární či historické postavy. V roce 1968 došlo v zemi k celkovému uvolnění poměrů známému jako pražské jaro. Jiřina Gímešová patřila k předním pionýrským pracovníkům, kteří usilovali o obrodu organizace a celkově se snažili o její nové uchopení. V tu dobu také došlo k znovuobnovení Junáka. Představitelé obou organizací se sešli v olomoucké Redutě ke společnému jednání. „Junáci tam říkali všechno na rovinu. Musela jsem hodně krotit některé nenávistné projevy a v jednu chvíli jsem navrhla, že by obě organizace mohly vzájemně spolupracovat a soutěžit, kdo bude lepší. Setkala jsem se tam s legendárním skautským vůdcem Rudolfem Plajnerem, který se spoluprací souhlasil. Ale bohužel to netrvalo dlouho a Junák byl zase zrušený,“ líčí pamětnice atmosféru pražského jara, jehož naděje měla brzy skončit pod pásy okupantských tanků.

Na sázení stromků nemáte aprobaci

Na vlně obrozeneckého hnutí působil i Jiřinin manžel, historik a politolog Emil Gímeš. Během pražského jara z pozice ideologického tajemníka ÚV KSČ odmítl zastaralé složení delegátů na okresním zasedání strany s tím, že je potřeba dosadit delegáty nové a řádně je zvolit. „Na to všechno jsme potom oba doplatili. Při prověrkách jsme byli vyloučeni ze strany. Manžel pak 20 let pracoval v kotelně u rotační pece a mě se snažili všemožně vyštvat ze školství.“

Šikana režimu, které musela Jiřina Gímešová během téměř 20 let normalizace čelit, byla rafinovaně krutá. Školský odbor ji schválně překládal ze školy na školu tak, aby to vždy bylo co nejdál od Šternberku. Několikrát jí sebrali třídnictví a ve školách směla často učit jen na záskok. Na konci sedmdesátých let to došlo tak daleko, že se z učitelky měla stát vychovatelkou ve školní družině. Jiřina, uštvaná a znechucená mnohaletou šikanou, se rozhodovala, zda podat výpověď: „Obcházela jsem úřad práce, ale v nabídce byly jenom dělnické pozice. Zkoušela jsem to ve Šternberku u Lesních závodů. Měla jsem aprobaci na biologii, tak jsem myslela, že by se ty obory mohly krýt, ale ředitel mi řekl, že bych mohla leda tak sázet ve školce stromky. Pak se zamyslel a dodal: ,Ale na to stejně nemáte aprobaci.‘“ Celá věc skončila až u advokáta, který Jiřině slíbil, že společně podají žalobu. „Dopadlo to tak, že mě vrátili na místo učitelky. Ani na soud nečekali, to jejich jednání bylo totiž protiprávní,“ dodává Jiřina Gímešová.

Nikdy nedopusťte, aby se ty časy vrátily

Ani její dcery, Mirka s Naděždou, neunikly mstě režimu. Přes vynikající školní výsledky nesměly nastoupit na střední školy. Jiřina Gímešová se ve školství udržela až do sametové revoluce v roce 1989 a v učitelském povolání pokračovala i v devadesátých letech. Emil Gímeš byl v roce 1990 rehabilitován a působil na Katedře humanitních věd a evropských studií (dnešní Katedra politologie a evropských studií) na Filozofické fakultě Univerzity Palackého. Všem, kdo budou její příběh číst, Jiřina Gímešová vzkazuje: „Nikdy nedopusťte, aby se tyto časy, jež jsme my museli prožít, vrátily.“