Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Helena Glancová (* 1938)

• narozena 9. února 1938 v Praze

• 1943–1945 internována s maminkou v Terezíně

• 1955–1960 studium na DAMU, obor divadelní režie

• rok vysokoškolského studia v Leningradu

• asistentkou Otomara Krejči v Národním divadle

• 1965–1972 působení v Divadle za branou

• 1973–1990 práce v Lyře Pragensis

Podkrkonoší je kraj předků Heleny Glancové. Dům v Semilech, kde vedl pradědeček Schorsch koloniál se smíšeným zbožím, už nestojí. Dědeček, ředitel textilní továrny v Hořicích, se s rodinou ve 20. letech přestěhoval do Prahy. Založil prosperující firmu na tkaní prádlových brokátů, pro kterou navrhoval vzory.

Až budu moci nosit židovskou hvězdu

Helena Glancová se narodila 9. února 1938 v Praze do smíšené židovské rodiny. Otec árijec je opustil o rok později. Spolu s obsazením republiky Německem se začaly objevovat zákazy a nařízení pro židovské obyvatelstvo. Židé nesměli v tramvajích sedět, mohli pouze stát vzadu na plošině, kam malou Helenu při jedné cestě cizí pán dost nevybíravě vykázal. Ani do školky nemohla pamětnice chodit, s čímž si ale hlavu moc nelámala, stejně tam nechtěla. „Moje árijská teta se mnou chodila od školky ke školce, ale všude mě odmítali. Vyrozuměla jsem, že jsem nějak nežádoucí.“

Helena se nemohla dočkat šestých narozenin. Od toho věku bylo povinné nošení Davidovy hvězdy na oděvu. „Tolik jsem ji chtěla nosit a bylo mi divné, proč na mě má maminka takový vztek. Také jsme nemohli k normálnímu doktorovi. Maminka ale byla statečná, hvězdu si odpárala, vzala do ruky kabelku tak, aby to vybledlé místo po hvězdě nebylo vidět, a šly jsme.“

Smyčka okolo židovského obyvatelstva se pomalu utahovala a do transportů na Východ byli povoláváni stále častěji i Heleniny příbuzní, první na řadě byli dědeček s babičkou. Ačkoliv přesnou podstatu koncentračních táborů nikdo neznal, většina tušila, že je to něco neblahého. Tatínek se o osud své dcerky nezajímal, ale maminka na úřadě uvedla, že se dítě s otcem pravidelně stýká, a tím jim zřejmě zachránila život.

Pach zatuchliny a plesniviny

V roce 1943 přišel povolávací rozkaz do transportu i Heleně a její mamince. Shromaždiště se nacházelo v Holešovicích v místech, kde je dnes Parkhotel Praha. „Směli jsme si nést 50 kilo, ubytovali nás v dřevěných barácích a po několika dnech nás odvedli na nádraží Praha-Bubny. Osobním vlakem jsme odjeli do Terezína.“

Obě byly ubytovány v domě pro matky s dětmi. Když maminku nasadili do továrny na loupání slídy, Helenu přesunuli do kinderheimu, domova pro děti. Na starost je měly bývalé studentky pedagogického gymnázia v Poděbradech, které je potají vyučovaly. Někomu se podařilo propašovat do Terezína dětské slabikáře, a tak se Helena v ovzduší beznaděje naučila číst a psát.

Nacisté chtěli, aby Terezín vypadal jako město pro Židy zaslíbené, nezakazovali ani divadlo. Plánovali natočení filmu o tom, jak krásně se žije ve městě, které Vůdce daroval Židům. Herečka Vlasta Schönová nastudovala s dětmi Karafiátovy Broučky, operní pěvec a režisér Hanuš Thein představení doprovodil hudbou. Pamětnice na to s radostí vzpomíná: „Hrálo se to v roce 1943, pak je zakázali a v roce 1945 představení opět obnovili. To už jsem v něm měla roli i já a od té doby jsem chtěla dělat divadlo. Bylo to neuvěřitelné, dílo evangelického faráře Jana Karafiáta hrané v Terezíně.“

Ačkoliv děti snášely pobyt v ghettu mnohem lépe a bezstarostněji než dospělí, idyla to rozhodně nebyla. Umíralo se na tyfus, podvýživu, stres. Ztratit lístek na večeři byla tragédie. Strava nadto nebyla nijak kvalitní. „Maminka chodila krást do sklepa brambory, abychom měly přilepšení. Dodnes cítím pach shnilých brambor a zatuchlých kostek hrachové polévky. Tenhle čichový vjem pro mě znamená Terezín.“

Jednou za čas mohli obyvatelé ghetta dostat od příbuzných a přátel korespondenční lístek, cenzurovaný a povinně psaný německy. Výhodnější bylo dostat balíček. Helena si na ně dobře pamatuje: „Mohl se posílat chleba. Často ho vydlabali a dovnitř schovali vajíčko, nějakou sladkost nebo necenzurovaný dopis.“

Z ghetta s maminkou odcházely 11. května 1945. Na cestu dostaly bochník chleba. Šly na nádraží do Bohušovic a odtud jely do Prahy. Doma nejprve přespávaly na kufrech z Terezína, potom si mohly v hale, kde se shromažďoval zabavený nábytek, vzít, co potřebovaly. Většina příbuzných se z koncentračních táborů nevrátila a dostat zpět věci uschované před válkou u známých či sousedů bylo obtížné. „Když šli prarodiče do transportu, nechali různé látky z textilní továrny u různých lidí. Po válce jsme pro ně s maminkou šly, ale oni tvrdili, že je nemají. A maminka poznala, že z toho je ušitý potah na gauči.“

Divadla jsem se nevzdala

Helena chodila na jedenáctiletou střední školu, na jejímž konci třída nastudovala Sněhovou královnu. Z výtěžku za představení chtěly děti koupit dárek třídní učitelce. Pamětnice hrála a zároveň hru i režírovala. Zjistila, že divadelní režie ji baví víc, takže o oboru studia na DAMU měla jasno. Tohle povolání ostatně v rodině už bylo, její strýc Gustav Schorsch pracoval jako asistent režisérů v Národním divadle. Byl ovšem jedním z těch, kteří se po válce nevrátili domů.

V posledním ročníku dostala Helena na vybranou, buď vyjet na rok na stáž do Leningradu, nebo asistovat Otomaru Krejčovi v divadle. Na dilema vzpomíná: „Otomar Krejča slíbil, že mi bude držet místo asistentky, ať jedu na stáž. Když jsem se vrátila, už byl z divadla vyhozen. Ale ten rok v Leningradě byl velmi poučný. Skvělé bylo, že jsem se mohla věnovat jenom divadlu, ale zarážel mě stav společnosti. Na ulici mě třeba cizí paní poslala domů se převléci, protože jsem na sobě měla kalhoty.“

Promovala v roce 1960. Na stolci stál hornický kahan, aby studenti nezapomněli, že i jako divadelníci jsou spjati s dělnickou třídou. Pamětnice dostala angažmá ve Východočeském divadle v Pardubicích a od roku 1964 asistovala Otomaru Krejčovi v Národním divadle.

Komunismus? Člověk měl stále strach

V roce 1965 dostala Helena nabídku, zda se v Praze nechce účastnit vzniku nového Divadla za branou. Ačkoliv v něm nedělali nic protirežimního, komunistům byli po čase stejně trnem v oku. Od roku 1968 divadlo postupně zakazovali a zase povolovali. „Tvrdili, že tam jsou nevyhovující požární dveře. Náš technik, vyučený zedník, je zazdil, stejně to nestačilo. Pak varovali, že spadne lustr, ale je tam dodnes. Všechno to byly jen záminky.“ Divadlo režim zrušil roku 1972.

Existovala funkce takzvaného likvidátora, který musel všem, kteří zde přišli o práci, sehnat novou. Tak se Helena ještě s dalšími dostala do Lyry Pragensis, která byla součástí Supraphonu. Provozovali tam podle slov pamětnice něco mezi hraním, hudbou a uměním. Se smutkem vzpomíná: „Když to divadlo zrušili, udělali jsme delegaci na ministerstvo kultury a orodovali za jeho povolení. Ministr Brůžek zákaz sice podepsal, aby nepřišel o funkci, ale sám mu nevěřil. Bylo mu zjevně trapně a byl v rozpacích, z jeho obhajoby si nepamatuju jedinou větu. Nemyslela jsem, že je něco takového možné, nesouhlasit s tím, ale stejně to podepsat.“

Většina lidí přesunutých do Lyry Pragensis byla přesvědčena o tom, že je to jen na chvíli. Nakonec to trvalo osmnáct let. Dostali malou zkušebnu a měli tam relativní svobodu, ale režim je stejně hlídal. O jejich práci se nesmělo psát, stále jim něco zakazovali a lidem hrozili vyhozením.

Člověk si podle pamětnice nemohl být jistý ani v běžném životě, kde se navíc komunistická zvůle dotýkala i jejího jediného syna Tomáše. Když s ním šla na Dušičky na Olšanské hřbitovy, zastavili se u hrobu Jana Palacha. Helena vypráví: „Na náhrobku bylo jméno Marie Jedličková, ale stejně všichni věděli, že se ten hrob odkazuje k Janu Palachovi. Tomáš dělal to, co děti obvykle dělávají, zapaloval zhasnuté svíčky od těch ještě hořících. Přišel tajnej a začal ho někam tahat. Když zjistil, že k němu patřím, chtěl po mně legitimaci. Řekla jsem, že jsem ji nechala doma, tak nás odvezl na služebnu a kvůli svíčkám se mnou sepsal výpověď. Měla jsem strach, zda Tomáše nevyloučí ze základní školy.“

Z Lyry Pragensis Helenu málem vyhodili kvůli účasti na pohřbu Jana Patočky. Problémy měla i za uvedení večera založeného na díle Vladimira Vysockého. Když v roce 1989 komunistický režim padl, věnovala se dál již svobodně své lásce, divadlu, převážně jako externí režisérka. Do Terezína, kde prožila jednu z nepříjemných kapitol svého života, se vrátila až se svojí vnučkou. „Všechno mi přišlo menší, než jsem si to pamatovala, všude haldy německých turistů. Je to takový skanzen, žít bych tam nechtěla ani dneska.“