Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Pavla Glazarová-Fröhlich (* 1952)

• narozena 17. října 1952 v Praze

• otec Richard Glazar, přeživší holocaust, autor knihy Treblinka, slovo jak z dětské říkanky

• matka vyučená krejčová, později sekretářka tenisových kurtů Dukly Praha

• v Praze žili v rodinném domě na Ořechovce

• v únoru 1969 rodina emigrovala do Švýcarska

• od roku 1969 žila v Bernu, později v Basileji

• nedokončila gymnázium, pracovala jako programátorka

• v 90. letech doprovázela otce na besedy na téma holocaust

• motorkářka, řidička rockové skupiny

• bojuje s traumatem druhé generace přeživších holocaust

„Táta o svých zkušenostech z války doma nikdy nemluvil. Velice se snažil žít v přítomnosti a vypouštět minulost,“ říká Pavla Glazarová-Fröhlich. Její otec Richard Glazar v knize Treblinka, slovo jak z dětské říkanky zachytil svůj osud vězně v nacistickém vyhlazovacím táboře. Přestože před dcerou o svých otřesných zážitcích mlčel, tak jako mnoho dalších dětí obětí holocaustu, i ona zdědila takzvané trauma přeživších, s jehož následky se potýká dodnes. 

Pavla Glazarová se narodila 17. října 1952 v Praze a vyrůstala s rodiči a mladším bratrem na Ořechovce v domě maminčiných prarodičů. O rodičích své matky toho mnoho neví: otec matku opustil a nestýkali se s ním, maminka jí brzy nato zemřela na leukémii. Babička z otcovy strany žila na Břevnově. I ona prošla koncentračními tábory, Pavla však o tom jako dítě neměla tušení. „Byla to dáma, vždycky krásně oblečená, uměla fantasticky vařit. Znala se se spoustou lidí, znala například spisovatele Ondřeje Sekoru nebo Karla Ančerla, dirigenta Pražské filharmonie,“ vzpomíná Pavla Glazarová. „Jako dítě jsem nevěděla, odkud všechny ty lidi zná. Až mnohem později jsem pochopila, že se s nimi setkala v Terezíně.“ 

Pavla vzpomíná na idylické dětství v ulicích a zahradách Ořechovky, kde se všichni navzájem znali, všichni sousedé byli „strýčkové a tety“ a děti volně probíhaly brankami z jedné zahrady do druhé. Maminka, původně vyučená krejčová s praxí ze salonu Podolská, pracovala v padesátých letech jako sekretářka na tenisových kurtech Dukly Praha u Prašného mostu. Otec byl zaměstnán v knihovně Akademie věd, ale sport byl jeho velkou vášní, ve volném čase působil jako tenisový trenér a Pavlu i jejího bratra učil také lyžovat. 

Rodiče byli pořád spolu

Obyčejné šťastné dětství. A přece v něčem trochu jiné. Už proto, že její otec si po válce změnil příjmení. Po svých zkušenostech už nechtěl nosit snadno identifikovatelné židovské příjmení Goldschmid: „Řekl nám, že chtěl mít jméno, ze kterého se nedá určit národnost ani náboženská příslušnost, aby se nedal nikam zařadit.“ Extrémní ohrožení, které prožil, ho přivedlo k celoživotní snaze o nenápadnost. Doma se nemluvilo o politice, rodiče se nijak neangažovali. 

A ještě v něčem se jejich rodina odlišovala: její otec odmítal být sám. Veškerý svůj volný čas trávil s maminkou. Dokonce i když hrál tenis, musela sedět u hřiště, aby na ni přes síť viděl. Pavla Glazarová říká, že to je jedna z mnoha věcí, které pochopila až mnohem později ve svém životě. „Když je člověk sám, nemůže přežít,“ definuje otcův pocit, se kterým prožil celé poválečné období. „Za války přežívali jen díky tomu, že fungovalo kamarádství a vzájemná pomoc,“ dodává. 

V Treblince a později na útěku byl jeho kamarádem a spojencem Karel Unger, který později se svou ženou Janou emigroval do Spojených států. Glazarovi s nimi zůstali ve styku, Pavla se dodnes přátelí s jejich dcerami, takže ví, že ani Ungerovi doma o zkušenosti s holocaustem nemluvili. „They were somehow funny,“ říkaly jejich dcery o svých rodičích, ale o tom, co v koncentračních a vyhlazovacích táborech opravdu prožili, neměly tušení. 

Němci nejsou všichni stejní 

Přestože Richard Glazar se snažil svou rodinu chránit před temnotami z válečné minulosti, zároveň cítil silnou potřebu podat svědectví o tom, co se v Treblince odehrávalo. Na knize Treblinka, slovo jak z dětské říkanky pracoval už v padesátých letech. „Pamatuju si, že táta seděl na posteli, měl přes nohy stoleček, na něm nějaké papíry a máma se zlobila: ,Vždycky, když děláš na tý knize, tak jsi z toho nemocnej!ʻ“ Trvalo ale celá desetiletí, než se knihu podařilo vydat, nakonec k tomu došlo až v 90. letech. Svědectví o hrůzách holocaustu byla za totalitního režimu nežádoucí, mimo jiné proto, že v Treblince bylo kromě Němců i mnoho ukrajinských dozorců z bývalého Sovětského svazu. 

V letech 1961–1965 však otec měl příležitost svědčit v Düsseldorfském procesu s bývalými dozorci z Treblinky. Jeho svědectví bylo v rámci procesu velmi důležité díky tomu, že dokázal vypovídat důvěryhodně, věcně a s mnoha detaily, předložil dokonce i nákres vyhlazovacího tábora. „Musel unést i to, že advokáti obviněných ho osočovali ze lží,“ vysvětluje Pavla Glazarová. Jeho kamarád Karel Unger právě z toho důvodu svědčit odmítl: domníval se, že by to psychicky neunesl. 

„Jednou jeli rodiče v Düsseldorfu z hotelu taxíkem k soudu. Taxikář, aniž by tušil, koho veze, mluvil o soudním procesu a prohlásil, že tenkrát měli všechny Židy raději zavraždit. Rodiče mu řekli, ať zastaví, a zbytek došli raději pěšky,“ připomíná Pavla Glazarová jeden z mála antisemitských výpadů, které v té době otec zažil. Naproti tomu se během procesu spřátelil se státním zástupcem Alfredem Spiessem, kterého celá rodina později často navštěvovala. 
„Říkala jsem tátovi, jak se můžeš po tom, co jsi zažil, kamarádit s Němci? A on mi odpověděl: ,Nejsou všichni stejní.ʻ To jsem od táty taky zdědila. Nedělím lidi podle národnosti, náboženství nebo barvy pleti, ale na dobré a špatné. Nic jiného neexistuje.“ 

Až časem mi došlo, že se nevrátíme

Strach a potřeba bezpečí přivedla Richarda Glazara k tomu, že po invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 se rozhodl s rodinou emigrovat. V únoru 1969 odešli do Švýcarska. „Pro tátu to byla jediná země, která byla jistá. Vždycky neutrální, vždycky bez válek, vždycky korektní. Pro něho to byla jediná jistota na světě,“ říká Pavla Glazarová. „Vždycky říkával: ,Švýcaři jsou extrémně čistotní, extrémně korektní a extrémně bez humoru.ʻ“ 

Pavle tehdy bylo šestnáct let, jejímu bratrovi čtrnáct a emigraci zpočátku nebrali vážně. „Byla to kovbojka, legrace, takový velký výlet vlakem. Až časem jsme pochopili, že už nemůžeme zpátky. Mně se tak děsně stýskalo, že jsem v noci nespala,“ vzpomíná. Rodiče jí navíc zakázali psát přátelům dopisy, protože jejich adresáti by z toho v době nastupující normalizace mohli mít problémy. 

Po příjezdu do Bernu otec doufal, že mu pomůže místní židovská obec, to se ale nestalo. Nechtěl žádat o pomoc od státu, a tak zprvu bydleli u přátel, ale v jejich stísněných podmínkách to nebylo možné dlouho. „Nakonec šel táta na úřad a poprosil o pomoc,“ říká Pavla Glazarová. „Ubytovali v nás v takovém hotelu v oddělení pro zaměstnance.“ Otec si našel práci ve stavební firmě, maminka začala pracovat v malé dílně, kde montovala dohromady zdravotnické pomůcky. Při hledání bytu často naráželi na odpověď: „Aha, vy jste Češi? Ne, nepřichází v úvahu.“ 

Pavla krátce předtím začala studovat v Praze matematické gymnázium, najednou se ale musela učit tři cizí jazyky naráz: kromě němčiny také francouzštinu a angličtinu nebo italštinu. Po prázdninové brigádě ve firmě Losinger, kde pracovala na prvních počítačích, objevila svou vášeň pro tento právě začínající obor. „Rozhodla jsem se, že na gymnáziu skončím a půjdu programovat. Na to tenkrát žádné školy nebyly, člověk musel absolvovat jen test inteligence,“ říká. 

Ty jsi Židovka?

Programátorkou zůstala Pavla až do důchodového věku. Už v devatenácti letech se provdala za Švýcara Fröhlicha, ale po sedmi letech se zase rozvedli. „Teprve potom jsem začala žít,“ usmívá se. 

S protižidovskými výpady se ve Švýcarsku téměř nesetkávala, jen jednou ji v baru zaskočil jeden kamarád, kterého celá léta znala. Zahlédl, že nosí přívěsek v podobě Davidovy hvězdy, a začal ji vyslýchat: „Víš, co to je? Ty jsi Židovka? A víš, co je Tóra?… Tak to už se s tebou bavit nebudu!“ „Židovka jsem byla i před pěti lety, když jsme se seznámili. A dodneška ti to nevadilo,“ odpověděla mu Pavla. Ten přívěsek dnes už ale viditelně nenosí, protože dělá šoférku rockové skupině a na různých veřejných akcích se chce vyhnout příležitostem ke konfliktu. 

Švýcarsko, přestože se pro ni i pro její rodiče stalo bezpečným útočištěm, ale nikdy nemohlo úplně nahradit domov. Takže hned po roce 1989 začali její rodiče často jezdit do Čech. Otec navíc přivítal možnost vyprávět o svých zkušenostech s holocaustem na přednáškách, kam ho maminka vždy musela doprovázet. 

Dobrovolně bych tam nešla

O Velikonocích 1996 jí otec zatelefonoval z Prahy do Švýcarska a zněl vyděšeně: „Máma má embolii plic, je v nemocnici.“ Z jeho hlasu Pavla pochopila, že musí ihned přijet do Prahy. Od té doby, protože maminka bývala v nemocnici čím dál častěji, ho musela na přednášky doprovázet ona. Teprve tehdy, ve svých čtyřiačtyřiceti letech, si vyslechla většinu jeho otřesných vzpomínek, kterých se ji celý život snažil ušetřit. 

„Dobrovolně bych tam v životě nešla,“ přiznává. „Pro mě to byl děs a hrůza. Většinu času jsem byla úplně mimo. Po přednášce jsem bývala úplně vyřízená. A táta si ještě povídal s posluchači, šli jsme s nimi třeba někam na večeři, byl paradoxně úplně v pohodě.“ 

Z otcových vyprávění na těchto setkáních si pamatuje jen útržky: „Jednou na přednášce říkal: ,Přijel transport a my jsme museli vodit ty staré lidi, kteří nemohli rychle chodit, někam stranou, aby je zastřelili. A když jsem s tou jednou babičkou šel, přemýšlel jsem, co udělám, kdyby sem přivezli moji babičku.ʻ“ Jindy se přihlásila o slovo žena z publika, která vyprávěla svůj vlastní osud: když se po válce vrátila z koncentračního tábora, našla naživu jen tetu. Ale ta ji vyhnala, protože nemohla unést, že její vlastní syn válku nepřežil. 

„Snažila jsem se na těch přednáškách vypnout. Se mnou to dělá to samé, co s tátou dělalo psaní té knihy: když o tom mluvím, jsem z toho nemocná,“ konstatuje Pavla Glazarová. 

Pochopila jsem to až později

Od Velikonoc 1996 se maminčin zdravotní stav postupně zhoršoval. Lékař jí omylem diagnostikoval žloutenku a až později se přišlo na to, že ve skutečnosti má rakovinu slinivky břišní. Současně s tím se zhoršoval i psychický stav otce, který musel čas od času pobývat na klinice u Basileje. V Praze bydlel v židovském domově pro seniory v Janovského ulici. Pavla Glazarová jezdila střídavě mezi oběma rodiči a sama byla na pokraji zhroucení. „Chápu, že můj bratr se toho nechtěl účastnit. To je psychická obrana,“ říká. 

Maminka zemřela před Vánocemi 1997 a otce poté převezli do Prahy. „Po cestě měl táta záchvat paniky a já tenkrát nechápala, co se děje. V jeho bytě jsem uklidila všechno, co připomínalo mámu. Nakoupila jsem mu všechno, co měl rád k jídlu. Druhý den jsme vstávali brzo, on byl ještě v pyžamu a v pantoflích. Musela jsem ještě rychle zajet za známými poblíž Pardubic. Odjeli jsme… A tam jsem se dozvěděla, že táta skočil z okna.“ 

Od Irky, otcovy sestřenice, která žila ve stejné budově, se později dozvěděla, co se přesně stalo. „Táta, který nikdy nevyšel ze dveří neupravený, vyšel z bytu v pyžamu, županu a v pantoflích a z toho přízemí vyjel výtahem do pátého patra za Irkou, že jde na snídani. Ona vytírala koupelnu a řekla mu, Richarde, vrať se dolů, hned za tebou přijdu. Táta řekl, že ano, vyšel ven z toho bytu, a místo aby šel do výtahu, vyšel ještě půl patra nahoru a skočil z okna. A tenkrát jsem ho nechápala.“ 

Pavla Glazarová dodává, že otcův čin pochopila o léta později, když ji nečekaně opustil dlouholetý přítel. „Já dostala záchvat paniky. V tom stavu člověk udělá cokoli, jen aby to přestalo. Ale díky tátovi jsem věděla, co tím člověk způsobí lidem, kteří ho mají rádi. Takže jsem sedla do auta a jela k doktorovi. Dostala jsem prášky, které jsem brala tři měsíce. Potom jsem to už zvládala sama.“ 

Zatím je to fifty-fifty

Pavla Glazarová hovoří o tom, že si uvědomuje, že sama je obětí traumatu přeživších holocaust v druhé generaci. „Pochopila jsem to, až když mi můj bratr řekl, že jsem to po tátovi zdědila,“ připouští. Stejně jako otec je velice fixovaná na blízké lidi, trpí panickým strachem ze samoty, i když si uvědomuje, že nemá reálné opodstatnění. Druhým syndromem je takzvaná vina přežití. „Projevuje se tím, že když se vám vede dobře, uděláte něco, aby se vám dobře nevedlo. Může to být úraz, těch jsem měla habaděj, víceméně jsem si je zavinila sama. Anebo jsem něco zvorala, pohádala jsem se s lidmi, a hned se mi vedlo špatně.“  

Mnoho lidí, kteří přežili holocaust, později spáchalo sebevraždu. „Rozumím tomu. Já jsem jen druhá generace, ale lidé, kteří tím skutečně prošli… Žít s těmi strachy opravdu není jednoduché. Že to na konci někdo nevydrží, je absolutně pochopitelné,“ říká Pavla Glazarová a dodává: „Bojuju s tím s pomocí psychologů a doufám, že vyhraju. Zatím je to fifty-fifty.“ 

Jejím psychickým ventilem (ale zároveň také příčinou několika jejích těžkých úrazů) je vášeň pro jízdu na motorce. „Já jsem na rychlost. To je fascinace. Motorka – to je buď, anebo. Teď už jezdím opatrněji, věk člověku trošku pomůže k rozumu, ale ne moc.“ 

Vždycky jsme byli jednotní

„Celý život jsem věděla, že na rodiče se můžu stoprocentně spolehnout. Bylo jedno, jak se pohádáme, navenek jsme vždycky byli jednotní. Mohla jsem přijít domů s jakýmkoli problémem, kdykoli, stoprocentně vždycky. To je taková jistota v životě,“ říká Pavla Glazarová.  

I když to v tak tíživém vyprávění zní nepravděpodobně, její rodiče vždy spojoval také smysl pro humor. Dokonce se seznámili díky tomu, že si na jedné studentské párty navzájem vyprávěli vtipy.

„Jednou mi máma ukázala souhvězdí Orion,“ vzpomíná Pavla Glazarová. „Takže občas jdu večer ven na balkón, hledám na obloze Orion a pak se pobavím s mámou. A táta? Ten stojí vždycky vedle ní. Táta byl vždycky spíš ten tišší.“