Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Olga Glierová (* 1932)

• narozena v roce 1932 v Zákřově na Olomoucku

• dne 18. dubna 1945 zažila tzv. zákřovský masakr

• bratr Drahomír měl být mezi 19 muži popravenými u samoty Kyjanice, ukryl se a přežil

• po osvobození měla rodina dva roky na zahradě pohřbeného neznámého ruského vojáka

• v současnosti stále žije v Zákřově

Olga Glierová, rozená Oherová, se narodila v roce 1932 v Zákřově. Ve třinácti letech zažila přepadení Zákřova protipartyzánským kozáckým praporem. Ten z obce odtáhl 23 mužů a 20. dubna 1945, na Hitlerovy narozeniny, devatenáct z nich popravil u samoty Kyjanice. Její bratr Drahomír měl být mezi popravenými, ale podařilo se mu ukrýt pod lavici, kde se schovaný pod kabátem vyhnul zatčení.

Zákřov byla a je malou obcí v blízkosti Oderských vrchů. V jejím okolí se nacházely lesy, které skýtaly ideální prostor pro ukrývání partyzánů. Lidé se v malé obci dobře znali a navzájem si všemožně pomáhali. Několik místních obyvatel se také za války zapojilo do odboje, aby přispěli ke svržení nenáviděné hitlerovské tyranie. „Ono jich tady bylo víc. Třeba  Jan Ohera byl v té Lvici. Muži a chlapci v dědině se scházeli večer. Takže jeden o druhým věděl. Tady to bylo v obci takový družný, tak si to vykládali,“ vzpomíná Olga Glierová.

V prosinci roku 1945 bylo v blízkosti Zákřova nasazeno několik tisíc mladých mužů k budování zákopů proti postupujícím Rusům. Čtyři z nich byli ubytováni u rodiny Oherových. Jeden ze zákopníků, Josef Jakeš, založil v lednu 1945 partyzánský oddíl Juraj. Skupina se postupně rozšiřovala a mezi jejich členy patřili i ruští zajatci. Ti se krátce ukrývali i ve stodole patřící rodičům pamětnice: „Mezi těma zákopníkama se vytvořil takový oddíl partyzánů a dělali naschvály. Polámali krompáče a tak. Prostě kopali a nekopali. Ale dělali, museli, protože měli nad sebou dozorce. A mezi nimi se vytvořil oddíl. Ten velitel měl přezdívku Juraj. To já vím z vyprávění, co se dělo. Až to skončilo a přestalo se dělat, ty zákopy, tak oni získali sedmnáct sovětských zajatců, kteří utekli při pochodu smrti z koncentračního tábora. Jeli někde vlakem a ten vlak, jestli nějak sabotovali, že z něho utekli, tak se ukrývali po chalupách a potom přešli k  partyzánům. U nás ve stodole jich bylo taky pár schovaných. A moje maminka šla do stodoly a hýbala se tam sláma. Přišla vyjukaná, že tam někdo je. Otec ji chlácholil, že to jsou asi kočky, ale ten můj bratr Drahomír o tom věděl. Protože on je tam taky ukrýval. Pomáhal se strýcem Jendou Oherovým. Zásobovali je jídlem. Ta skupina potom navázala spojení s partyzánským oddílem Juraj a potom s partyzánskou skupinou Murzin z Valašska.“

Zákřovská tragédie – bratr Drahomír přežil jen zázrakem

Partyzánský oddíl Juraj provedl v okolí Tršic a Zákřova několik sabotážních a přepadových akcí za účelem získat zbraně. Několikrát se přitom objevil v Zákřově. I Olga Glierová vzpomíná, že je ve vesnici zpozorovala: „Oni tady měli všelijaký schůzky. Seděli třeba na kraji příkopu.“ Akce partyzánů neušly pozornosti gestapa. Na příkaz velitele týlové armády Mitte, plukovníka Baumana byl na partyzány nasazen 574. kozácký prapor, který na straně wehrmachtu prošel už boji na Ukrajině a na Slovensku. Akce proti partyzánům organizoval velitel tajné služby ve Velkém Újezdu gestapák Josef Geppert a olomoucký fašista Josef Hykade, který byl Geppertovi přidělen pro svou znalost češtiny a který dostal za úkol navázat spojení s partyzány. Spolupracoval s nimi také konfident Bedřich Hodulík z Tršic.

Olga Glierová vypráví, že před akcí Zákřov se kozáci několikrát objevili v obci. „Moje babička byla raněná mrtvicí a rodiče celou noc spali s ní, aby ji hlídali a opatrovali. Otec v noci slyšel venku nějaký hluk, tak otevřel dveře a pod veřejným osvětlením viděl jet někoho na koni. Kopyta ale neklepala. Ti koně měli obalený kopyta, aby nešli slyšet. Oni se chtěli spojit s partyzánama, a tak už tenkrát to tady pozorovali. Prostě od někoho museli mít ty nitky, aby je to vedlo k tomu, co se tu dělo.“

Průzkumná rota kozáckého praporu se v Zákřově objevila i 16. dubna, kdy její členové vydávající se za partyzány náhodou natrefili na sedmnáctiletého zákřovského občana Antonína Gliera. Ten bohužel jejich lest neprohlédl a oznámil jim, že v okolí Zákřova se ukrývají partyzáni. V té době se ale oddíl Juraj přesunul na Prostějovsko, protože pohyb kozáků v okolí se pro něj stával nebezpečným. Další den se kozáci opět objevili v obci, kde se předstírajíce, že jsou partyzáni, ještě jednou sešli s několika muži ze Zákřova. I přesto, že v obci na žádné partyzány nenarazili, bylo rozhodnuto o přepadení vesnice následujícího dne.

Dne 18. dubna 1945 byla obec obklíčena silně ozbrojeným kozáckým praporem. Vyslaná část kozáků v obci narazila na hlídku dvou mužů. Tyto hlídky byly ve vesnicích s možným výskytem partyzánů nařízeny K. H. Frankem. Kozáci přesto spustili palbu, při které zapálili stavení rodiny Švarců. Takto dnes vzpomíná na příchod kozáků do obce Olga Glierová: „Když to začlo, tak na dvoře nám bouchla pancéřová pěst. A konkrétně ten Drahomír seděl na záchodě. Byl to suchej záchod a z toho záchodu se nemohl dostat domů, tak se plazil po zemi. Otec nebyl doma. Ten byl u těch Skopalů nahoře. Jak to začalo, tak začal zvonit zvon a sousedka paní Vrzalová bouchla na okno: ,Hoří! Hasit!‘ Maminka kluky nechtěla pustit. ‚No musíme jít hasit, musíme jít pomoct.‘ Tak šli hasit. To bylo těch deset hodin. A vrátili se až ráno. Napřed přišel otec, ty, co byli starší padesáti let, tak pustili. Ptal se maminky: ,Kde jsou kluci?‘ – ,Hasí.‘ Tatínek se chytl za hlavu a říká: ,To je zlý.‘ Až potom muže odvedli, tak se kluci vrátili domů.“

Bratr pamětnice Drahomír přečkal zatýkání schovaný pod lavicí a zakrytý kabátem: „Ten bratr se schoval u těch Oherů pod lavici a tam na něj děvečka hodila kabát. Tak ten můj bratr Drahomír zůstal. Jinak byl mezi nima asi taky.“

V celé obci byl kvůli požáru vypnutý proud, a proto si také kozáci Drahomíra nevšimli, i když kolem něho několikrát prošli. Jednomu z nich přitom z kapsy vypadl seznam, který obsahoval jména mužů, kteří měli být zatčeni. Drahomír pod rouškou tmy seznam rychle schoval. „Ten seznam vypadl esesákovi a on ho sebral... Protože tam byly jména každého, koho měli vzít, a u každýho byly značky. Třeba když poslouchal rozhlas, tak tam byla taková vlnovka, takový drátek. Kdo měl ten revolver, tak u něho tam byl malý revolver. Prostě tam byly značky, koho mají vzít. A jak ho ztratili, tak už brali jenom počet. Já jsem ho konkrétně viděla jako děcko doma. Protože brácha ho doma měl, než se odevzdal.“ Olga Glierová si proto myslí, že seznam napsal někdo, kdo velmi dobře znal poměry v obci. „To musel být místní. Musel to být nějaký konfident gestapa.“

Mezi lidmi na seznamu byl i bratr Drahomír. Podle archivních pramenů ale seznam, který měl u sebe, odevzdal Okresnímu soudu v Olomouci až rok po válce. Proč tak učinil, dnes neví ani jeho setra Olga Glierová. Říká jen, že se seznam později ztratil. „Až ho odevzdal, tak ho měli znalci písma. Seznam se potom záhadně ztratil a žádnej o něm neví.“

Poté, co kozáci seznam ztratili, byli muži v obci zatýkáni víceméně nahodile. Důležitý už byl počet a ne jména. Dokonce Olga Glierová vzpomíná, že kozáci vytvářeli falešné důkazy o přítomnosti partyzánů, aby tak mohli ospravedlnit nesmyslnou akci v Zákřově. „Když chodili po dědině, tak třeba u Glierů udělali takový podfuk. Dali tam hrst patronů do koryta koňovi v maštali a řekli, že tam je partyzán, že tam jsou náboje. Shodou okolností sestra toho Svatopluka Gliera, Vlasta, byla za tím vlasovcema říká: ‚Ty jsi to tam teď dal‘. Ona ho totiž viděla, jak je vytahuje z kapsy a dává je tam.“ (Většina pamětníků mluví o vlasovcích, ale jednalo se o vojáky 574. kozáckého praporu, který bojoval na straně wehrmachtu – pozn. autora.)

Všechno se ale týkalo jen horní části Zákřova, kde kozáci dům od domu systematicky rabovali. „Odnesl to ten horní konec dědiny. Protože po naše, po ten roh, po tu desítku se nerabovalo. Ti vlasovci byli v baráku, ale dál do dolního konce nešli… Nám odešla prasnice. Museli jsme ji zabít. Tak bylo vyuzený maso a všechno. A oni nám to všechno ukradli. Pobrali i prádlo. Maminka chtěla klukům v neděli dát čistý košile a oni vzali prádlo i ze skříně. A byla  válka, takže toho nebylo. Zůstalo tam jen pár kousků. Prostě si to do těch ruksaků vzali. Jim to bylo jedno, jestli tam dávají špek nebo tam dávají knihy. Tak knížky, to tam bylo pomaštěný. Říkám, brali s sebou všechno. Jak jsem byla děcko, nebyl to krásný pohled, co jsem viděla tu noc do toho rána.“

V obci bylo zatčeno celkem třiadvacet mužů a chlapců. Až do rána byli drženi v domě Anežky Závodníkové. Ráno potom ve dvojstupu pěšky a zranění na vozech byli přemístěni do Velkého Újezdu. Tam byli tři starší muži spolu s Bedřichem Hodulíkem propuštěni. Zbylých 19 mužů prošlo výslechy a brutálním mučením na dvoře radnice, než je 20. dubna 1945 s přeráženými údy naložili na nákladní auto a odvezli do lesa v blízkosti samoty Kyjanice. Tam byly jejich životy ukončeny střelou do týla. Potom je naházeli do lesní chaty, kterou zapálili. Zahynuli tam Oldřich Ohera, Jan Ohera, Josef Marek, Drahomír Marek, Antonín Glier, Miroslav Závodník, Jaroslav Závodník, Josef Calábek, František Švarc, Vladimír Švarc a Jan Plánička, všichni ze Zákřova. Dále Vlastimil Bém a Otto Wolf z Tršic, Klement Přikryl a Jan Pazdera z Doloplazů u Olomouce, Josef Jahn a František Švec z Velké Bystřice, Josef Musil z Bystrovan a Jaroslav Žák z Brna. Při pozdějším ohledání bylo zjištěno, že všichni muži do jednoho měli polámané stehenní kosti a někteří z nich po výstřelu nebyli ještě mrtví, a tak je čekala bolestná smrt v plamenech.

Zavražděn byl i osmnáctiletý židovský chlapec Otto Wolf, který se s rodinou poslední dva měsíce skrýval v Zákřově v domě Oherů. I když se pamětníci z obce shodují, že o přítomnosti židovské rodiny v obci nikdo nevěděl, přesto si Olga Glierová dnes myslí, že jejich pobyt mohl přispět k zákřovské tragédii. „Byli tady partyzáni, ale byli tady taky čtyři lidi, kteří denně chodili na procházku v noci k lesu. Možná by to bylo i bez těch Židů. Ale myslím, že to byla ta třešnička, jak se to říká.“

Osvobození a život po válce

Drahomír se potom neustále obával, že vojáci si přijdou i pro něho. Proto až do konce války žil v neustálém stresu a pohotovosti. „Od toho osmnáctého spal doma snad jen jednu noc. Prostě pořád byl oblečený a nachystaný k útěku,“ vzpomíná paní Glierová. Rodina se pro změnu skrývala často ve sklepě domu. Tam také zažili osvobození obce, při kterém padl jeden ruský voják, který byl ještě dva roky po válce pohřbený na zahradě u domu.„Tady byl všude klid. Střílelo se tam na vrchním konci. Tam postřelili tři ruský vojáky a jednoho zastřelili. Tak ten byl pochovaný u nás na zahradě. Pod takovou košatou hruškou u cesty s vojenskýma poctama. Dali jsme prostěradlo, tak byl zabalený do prostěradla. Žádná truhla, nic. Nevěděli jsme a nevíme jeho jméno. Ten voják ležel u nás na zahradě dva roky. Osázenej byl  květinama, měl dřevěnou ruskou hvězdu. Tu mu udělali občané Zákřova. Uctívali jsme ho květinami, které jsme tam dávali. Na tu mši svatou rožla se tam svíčka. No prostě uctívalo se to. Za dva roky ho vykopali a převezli do Olomouce. Nevíme jméno, nevíme nic. Tak jsme prožili osvobození.“

Až po válce vyšlo najevo, že muži byli povražděni a spáleni v lesní boudě. Krátce na to proběhl pohřeb zavražděných mužů, kteří byli pochováni na tři kilometry vzdáleném hřbitově v Tršicích. „Byl to obrovský pohřeb. Krásný a hrozný. Začátek pochodu byl v Tršicích a konec tady v Zákřově.“

V roce 1956 se paní Olga vdala za Antonína Gliera a dva roky na to začala pracovat v JZD, kde v živočišné výrobě zůstala až do důchodu. I dnes v domě, kde zažila tragédii, často přemýšlí, proč k zavraždění devatenácti rodáků došlo. „Těch proč je hodně. U celé té akce.“

ZA Opava, pob. Olomouc, MLS Olomouc, Ls 126146-L. Uhlíř, Krajský soud v Olomouci v říjnu 1946 o výpovědi svědků ze Zákřova – uloženo v dodatečných materiálech