Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marketa Goetz-Stankiewicz (* 1927  †︎ 2022)

• narozena 15. února 1927 v Liberci

• v letech 1935–1948 rodina žila v Místku na severní Moravě

• v letech 1942–1945 pracovala ve fotografickém studiu Foto Doda

• v letech 1944–1945 otec vězněn v Terezíně

• v září 1948 rodina emigrovala do Kanady

• v letech 1950–1955 vystudovala na univerzitě literaturu a historii

• 1973 – první návštěva Prahy

• roku 1978 se setkala s Pavlem Landovským, počátek kontaktů se zakázanými spisovateli

• roku 1988 jí Václav Havel, Ivan Klíma a Ludvík Vaculík udělují tajný diplom Řád české knihy

• v roce 2000 obdržela od prezidenta Havla Medaili II. stupně za zásluhy o českou literaturu v zahraničí

• roku 2016 se stala laureátkou Ceny Jiřího Theinera za šíření české literatury ve světě

• zemřela 6. listopadu 2022

Knižní veletrh Praha, květen 2016

Letos jako každý rok: spousta stánků s knihami, dospělých i dětí a samozřejmě množství doprovodných programů. Autoři čtou ze svých nejnovějších knih, děti si vyslechnou pohádky, čtenáři uvidí své oblíbené herce a spisovatele. V tom mumraji a horku je jeden program výjimečný: od roku 2011 je každoročně udílena Cena Jiřího Theinera, dlouholetého šéfredaktora Indexu on Censorship, za šíření české literatury ve světě. Letos je touto cenou poctěna Marketa Goetz-Stankiewicz, emeritní profesorka komparatistiky a germanistiky, ale také editorka a překladatelka, literární a divadelní historička na University of British Columbia v kanadském Vancouveru.

Kořeny

Narodila se jako Markéta Götzová 15. února 1927 v Liberci. Její rodiče by mohli reprezentovat multikulturní atmosféru nově vzniklého Československa: rodina tatínka Gustava Götze (narozen 1894, zemřel 1965) pocházela z Tanvaldu ze Sudet, kde byla po staletí součástí místní židovské komunity. Erna a Ludvík Götzovi vlastnili továrnu na vydělávání kůží. Erna mluvila česky, Ludvík uměl česky i německy. Jejich dvě děti už mířily výš: dcera Hilde se vdala a byla, jak bylo tenkrát zvykem, v domácnosti, ale syn Gustav, ačkoli uměl truhlařit a rád pracoval se dřevem, zvolil studium v Jablonci a stal se textilním inženýrem. „Maminku poznal v sedmnácti letech v Chrastavě. Tam byla promenáda, tatínek ji uviděl a už hořel.“

Maminka Helena (narozena 1907, zemřela 2007) pocházela ze smíšené rodiny. Tatínek František Hrnčíř byl z malé vesnice Brtev u Lázní Bělohrad, jako student se vydal do Paříže na Světovou výstavu, když tam stavěli Eiffelovu věž, a uměl výborně francouzsky. Učil a později řediteloval na německé obecné škole v Chrastavě. Maminka, paní Emma Hrnčířová, sudetská Němka, „se nikdy nenaučila česky a neuměla ani vyslovit svoje jméno. Dědeček byl andělský a nenutil ji.“ Chrastava u Liberce byla převážně německá. U Hrnčířových zřejmě rozdíly v náboženství a etnicitě nehrály výraznou roli a Helena a Gustav se roku 1926 vzali. Rodiče si původně přáli, aby dcera Helena studovala na konzervatoři v Liberci. „Měla úžasný soprán. Zpívala hodně, ale pak poznala mého tatínka. Byla velice krásná, moje máma. Říkala – já nejdu na jeviště, ale budu zpívat pro svoje dítě. A to dítě jsem byla já.“

Bilingvní vzdělání

Tatínek pamětnice se pracovně ocitl v Hořicích a potom na dva roky v Rumunsku. Maminka jela s ním, ale dceru Markétu vychovávali její prarodiče v Chrastavě. Za ty dva roky v německém prostředí zapomněla češtinu, chodila rok do místní (německé) školy a česky se znovu musela učit, když se rodiče přestěhovali do Místku na Moravě. Od 19. století byl Místek převážně český. Pamětnice na konci třicátých let už uměla slušně česky, přesto v roce 1937 neuspěla u zkoušky na české gymnázium v Místku, ale až na gymnázium německé v Ostravě.

Jako Mischling 1. stupně směla studovat pouze rok, a ukončila tak svoje formální vzdělání ve čtrnácti letech, v roce 1941. Tento jeden rok však paradoxně zachránil jejímu tatínkovi život:  „Oni sbírali české smíšené rodiny, nejen smíšené, ale židovský mužský, Židi. Vezli je nebo museli jít pěšky na nádraží, tam zapisovali a pak jeden, nějaký gestapák, se ptal: Je tady jeden... někdo... samozřejmě německy – Ist jemand ein Jude hier, který má dítě v německý škole? Tak tatínek se hlásil, vytáhli ho z té skupiny a o těch ostatních nikdo už nic neslyšel.“

Místní německé děti byly k pamětnici kruté, ačkoli nemusela nosit hvězdu ona ani její maminka. Perzekuce, které následovaly, byly pro rodinu Götzových zlé: byli vystěhováni z bytu nad spořitelnou, tatínek nesměl pracovat ani opustit město a cestovat, ale naštěstí roční věznění v Terezíně na sklonku války přežil. Bohužel jako jediný z rodiny Götzových. Tehdy čtrnáctiletou Markétu zachránila „velice energická paní“, majitelka Fotoateliéru Doda v Místku. Vzala si ji k sobě jako učednici se všemi příslušnými povinnostmi (nošení uhlí, vybírání popele, zatápění, uklízení, odklízení sněhu atd.) a tím jí nejen pomohla přežít, ale naučila ji profesi: pamětnice fotografovala, rámovala a retušovala, což se jí víc než hodilo později v kanadské emigraci. „Doda mě zachránila.“

Fotografování

Markéta Götzová mluvila plynně německy, a proto dostala za úkol fotografovat německé vojáky před odjezdem na frontu. Samozřejmě v nich viděla nepřátele. „A potom se stalo něco divného. V roce... snad trochu později – 43, 44 – přišly dopisy z malých vesniček v Rakousku. Dopisy, které... my jsme se, ona taky... my jsme se s Dodou rozplakaly. Psali tam rodiče: Náš milovaný syn už nežije. Byl zabitý ve válce, ist gefallen v němčině, on padl. Tak se to asi dá říct v češtině. Prosím vás, udělejte mi... on se u vás vyfotil, udělejte mi čtyři velké fotky a asi dva tucty menší fotky, a tak jsem dělala ty fotky. A některý zarámovala. A já jsem viděla ty obličeje těch kluků. To byli kluci, to byly děti skoro. A nějak to ve mně vypálilo tu nenávist k těm vojákům.“

Osvobození

Místek ležel blízko hranic s Polskem a Rusové přijeli koncem dubna. Maminka pamětnice měla doma schovanou lahev brandy a chtěla ji osvoboditelům zanést. Sousedi ji však varovali, aby to nedělala. V té době bylo Markétě Götzové osmnáct let a její mamince o dvacet víc, když se k nim nastěhovali Rudové: „Oni si nás vybrali. Byli u nás jednu noc: šest Rusů a místecký velitel. Bylo to strašný. My jsme to přežily, tu noc, a zpívaly jsme pro ně. Velitel Jaša říkal – ruské ženy nezpívají, když se bojí, a vy se bojíte a zpíváte.“ Naštěstí se nic nestalo, osvoboditelé se opili, vyspali se na koberci a jejich hostitelky dostaly jako dárek chleba a kleště Made in USA. To bylo 5. května.

Začal úplně nový život. Doda Lichtenbergová dál vedla svůj fotoateliér. Po smrti svého muže si vzala hodného člověka, řezníka pana Blechtu, a spolu vychovávali její dceru Brigitu. Tatínek se po roce pěšky vrátil z Terezína a okamžitě dostal zpět své ředitelské místo v Landsbergerově textilce ve Frýdku. Podařilo se mu prosadit zásadní změnu: udělal z ní první továrnu po osvobození, kde dělníci dostali o víkendu dvoudenní volno a pracovali jen pět dní v týdnu. „Oni ho milovali, přinesli mu květiny. To byl můj tatínek.“

Markéta Götzová začala studovat na Grafické střední škole v Praze. Nebyly to jednoduché dva roky: neměla stejné vzdělání ani stejnou či podobnou životní zkušenost jako její spolužáci. „Uměla jsem česky, ale oni říkali – no ty jsi z toho moravského kouta. No, jak ty mluvíš! A smáli se.“

Papír místo pasu

Už o Vánocích 1947 se rodiče pamětnice rozhodli pro emigraci, ale vyřizování trvalo dlouho – vystěhovali se až koncem září 1948. Legálně. „Tatínek měl český pas, ale maminka a já jsme dostaly takový papíry, na kterých bylo napsáno, já si ještě pamatuju, Markéta Götzová, osoba žijící na nějaký čas v Československé republice, může opustit v ten a ten datum – bylo to čtrnáct dní, kdy bylo možné opustit zemi. Tatínkova a maminčina rodina žily sta a sta let v téhle zemi, a najednou jsme byly osoby neurčitého národního příslušnictví.“ Na cestu dostal každý deset dolarů. Naštěstí měli přátele v Antverpách, u kterých se mohli šest týdnů zdržet, a hodné a přející prarodiče, kteří jim dali nějaké šperky, aby měli na letenky do Toronta.

Nelehké začátky

Začali, jako mnozí, u Armády spásy. Několik dní dostávali ke snídani špek a vajíčka a pravidelně jim bylo po tak vydatném a nezvyklém jídle špatně. Markéta Götzová si našla práci u fotografa a mohla uplatnit retušování, které se tak dobře naučila u Foto Doda, maminka krátce vařila dětskou kaši v továrně, pracovala s parfémy u firmy Yardley of London (pamětnice zde v létě brigádničila u pásu za dvacet dolarů týdně) a nakonec byla knihovnicí. Tatínek zpočátku pracoval jako textilní inženýr a dojížděl za prací do Montrealu. Měl však nemocné srdce. Později dělal sazeče tisku pro nízkonákladový časopis Journal of Plumbing and Heating.

Markéta Götzová neměla žádné formální vzdělání, bylo jí dvaadvacet let, a tak si moc přála studovat. Potřebovala si nejprve dodělat maturitu, ale studium na College by stálo sto osmdesát dolarů. Ty rodina neměla, zato měla štěstí. Dostala radu, aby se přihlásila do posledního ročníku střední školy a udělala si maturitu. „Naučila jsem se všechno nazpaměť.“ Podařilo se. Touha po vzdělání, silná vůle, skvělá paměť a také trocha štěstí a pamětnice unikla proletářským poměrům a vydala se vlastní cestou. „Dostala jsem stipendium. Tatínek měl našetřeny nějaké peníze, myslel si, že zaplatí ten první ročník, ale já jsem mu řekla – nemusíš to platit, já se tam dostanu na to stipendium. A tatínek plakal – on neplakal často, ale tehdy plakal.“ Markéta Götzová si přivydělávala retušováním i při studiu – za jeden negativ dostala 75 centů a týdně vydělala pět dolarů. „To pomohlo.“

Nejprve získala titul BA a potom MA. Studovala komparatistiku – anglickou, francouzskou a španělskou literaturu a historii, doktorát z germanistiky a komparativní literatury získala, opět na stipendium, na Columbia State University v New Yorku prací na téma Wilhelm Raabe.

UBC, Vancouver

Její první a celoživotní profesní pozice byla také trochu otázkou štěstí: ve Vancouveru na univerzitě se právě otevírala katedra a šéfovala jí žena – což samo o sobě bylo značně progresivní – a pamětnice místo dostala. Po léta zde vyučovala literaturu, dějiny literatury a komparatistiku, ale také češtinu v literárních překladech. Na univerzitě potkala Wladka Stankiewicze, politologa a filozofa, který před válkou utekl z Polska, sloužil v britské armádě a domů už se nevrátil. Vzali se v roce 1965. 

Do socialistického Československa

V roce 1973 se pamětnice s maminkou rozhodly, že začnou jezdit do Československa. Maminka byla pro ni vlastně více než rodičem – byla to její nejlepší kamarádka. Každý rok zažádaly o vízum a jely. Chodily do divadel, viděly všechna ta skvělá představení a Marketa Goetz-Stankiewicz, která už měla načtené divadelní hry, jež vyšly v šedesátých letech, si přála proniknout do disidentských kruhů a seznámit se s teď již opět zakázanými lidmi od divadla a literatury. „Bez Landovského by se to snad vůbec nestalo.“ Náhodné setkání na ulici, její upřímný výraz a smělost a také Landovského pozvání ji zavedly nejprve na představení Macbetha k Vlastě Chramostové do domácího divadla, pak ke Kohoutovi na Sázavu a o týden později už jela na Hrádeček. Wladek s nimi do socialistických Čech nejezdil, považoval to jakožto emigrant přece jen za nebezpečné. „Já jsem pak říkala mamince: Když bych se nevrátila, ty půjdeš na nádraží, na vlak, jedeš do Mnichova a sedíš a počkáš, až se objevím.“

Okruh přátel se každoročně rozšiřoval. Kohoutovi, Landovský, Klímovi, Uhdeovi, Topol, Havlovi a mnozí další.

Život disidenta

Pamětnice nechtěla při svých cestách hrát roli běžné turistky, hosta nebo letní návštěvy. Chtěla participovat a být platná: zažila spoustu příhod s StB hlídající disidentské špičky, úniky před nimi, skrývačky, riskování, veselé i méně veselé situace. „A pak nás Vašek pozval na houby a udělá nám houby s vajíčkem o týden později. Jo, jo, pojedeme. A jely jsme. Už se trošičku stmívalo, což bylo dobrý, a jely jsme zase k tomu Hrádečku. Tenkrát jsem měla maminku s sebou. Světla a policie na nás. Tak co tady? A policie nás zastavila. A maminka mi říká: No, tak už jsme v tom. Ale policie: Proč tady jezdíte? Ne, nejdřív: Warum fahren sie hier?, protože my jsme měly německý auto. Potom: Passport, bitte. Tak jsme mu daly kanadský pasy a potom jsme mluvily česky. Tak to bylo pro ty policajty trošičku moc.“

Marketa Goetz-Stankiewicz celou dobu tajně vozila do Československa knihy, které u nás nesměly vyjít, uvedla Havlovy hry do povědomí diváků v Severní Americe, zprostředkovávala osobní kontakty mezi našimi spisovateli a jejich zahraničními přáteli. Ukázala se jako žena statečná a obdivuhodná. Ne nadarmo jí v roce 1988 její přátelé – Scriptores Bohemici (jinak Vaculík, Havel a Klíma) – vystavili diplom za zásluhy, Řád české knihy – Ordo libri bohemici. 

Václav Havel prezidentem

Václav Havel v roli prezidenta, to byla situace, která změnila leccos: „Šla jsem za Vaškem na Hrad, ale on měl hodně práce, samozřejmě. Byl prezident. A tak jsem seděla s Olgou, povídaly jsme si a pily čaj a ona se tak dívala. Měla tak úžasně světlemodrý oči. A dívala se na mě. To byl tak veliký zážitek.“

Změnilo se i vybavení a atmosféra kanceláří, ta prezidentská teď vypadala spíš jako kancelář umělce. Když se stal Václav Havel prezidentem, začalo za ním chodit hodně lidí, bývalých i současných přátel. „Já jsem to dělala opačně.“ Marketa Goetz-Stankiewicz, stejně jako autor hry, zažili i pocit štěstí z vydařené premiéry Odcházení ve Filadelfii. Překlad pořídil Paul Wilson, režie se ujal Andrej Krob a dostavila se i Madeleine Albrightová.

Po představení se oslavovalo, pilo a tancovalo. „Havel jí říkal Madam Albright. Měla vysoký podpatky. Vzala ty boty, hodila je někam na stůl a tančila.“ Havlovy hry se po změně režimu hrály všude, pamětnice a Wladek se za nimi vypravili do Jelenie Gory. Jednu hru z Vaňkovek tam hráli v polštině a jednu v češtině. Režíroval Andrej Krob a každý večer přejížděl Krkonoše do Polska a v noci zase zpátky, aby viděl všechna představení. Hrálo se celkem čtrnáct dní, Audience a Vernisáž.

Práce pro českou literaturu v Kanadě

Pamětnice napsala mj. řadu esejů a statí o zakázaných spisovatelích. Publikovala je knižně v The Silenced Theatre – o českém divadle, vydala The Vaněk Plays, kde si havlovskou postavu Vaňka vypůjčili i další disidenti – Kohout, Landovský a Dienstbier a napsali svoje verze Vaňka, v New Yorku jí vyšly kritické eseje o Václavu Havlovi, je autorkou  esejů v Good-bye, Samizdat. V současné době má pamětnice s Paulem Wilsonem v plánu sebrat a sepsat, co Václav Havel napsal o divadle. Práce se bude jmenovat Havel on Theatre. Nejvíc ji zajímá Havlovo Pokoušení. Kdo pokouší? A koho? Toto téma ji inspirovalo k napsání čtyř esejů a k cestě do Stratfordu v Anglii, aby viděla The Temptation v anglosaském provedení.

„Pokoušení je nadčasové,“ řekla pamětnice na závěr rozhovoru. Na podzim roku 2022 nás pak zastihla smutná zpráva, Marketa Goetz-Stankiewic zemřela 6. listopadu ve věku 95 let..