Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Yaquelín González Jover (* 1949)

• 1949 narozena na Kubě

• 17. října 1958 byla během války proti Fulgencio Batista zraněna bombou povstalecké armády Fidela Castra

• obě nohy jí musely být amputovány

• dnes žije v Dos Palmas bez jakékoli vládní podpory, přestože se stala obětí války za kubánskou revoluci

„Jsem válečnou obětí. Když mi bylo devět let, v říjnu 1958, vzbouřenecká armáda Fidela Castra umístila výbušniny, aby zranila vládní stráž Fulgencia Batisty, proti kterému tehdy bojovali. Museli mi amputovat obě nohy. Má matka přišla o jednu nohu a ta druhá byla poraněná natolik, že by bylo snad lepší, kdyby ji ani neměla,” vypráví Yaquelín González Jover o dni, který zásadně změnil její život – 17. října 1958.

Yaquelín González Jover se narodila roku 1949 a své dětství strávila na kubánském venkově. Když jí bylo devět let, cestovaly s matkou do městečka Dos Palmas k lékaři, protože Yaquelín byla nemocná. A právě toho dne se její život převrátil vzhůru nohama. Exploze výbušnin namířených proti vládní stráži diktátora Fulgencia Batisty vzbouřeneckou armádou vedenou Fidelem Castrem sice žádný ze svých zamýšlených cílů nezranila, měla i tak ale na svědomí řadu raněných a mrtvých: „Vzbouřenci umístili bombu a pak utekli. Prostě ji odpálili a hotovo, mise splněna, zatímco my všichni jsme byli civilisté,“ vzpomíná na tehdejší události Yaquelín.

Žádali jsme revoluční kubánskou vládu o pomoc

„Nepomohli nám vůbec s ničím,“ rozčiluje se nad tím, jak veškeré nemocniční účty za ošetření a dvě operace ještě v roce 1959 a následně i protézy, musela hradit její vlastní rodina. I když mezitím roku 1959 zvítězila Kubánská revoluce, Yaquelínin život byl od vítězství daleko. „Jasně že jsme žádali revoluční vládu o pomoc, ale nikdy se nám jí nedostalo,“ vypráví o svém zklamání z nově nastoleného režimu Fidela Castra, který velmi rychle zapomněl na škody napáchané při své válečné cestě na vrchol.

Finanční situace

Její rodina na tom nebyla finančně dobře, a tak Yaquelín musela po ukončení šesté třídy základní školy zanechat studia: „Bylo mi 17 a každý den jsem jezdila dva kilometry na koni do práce – nastoupila jsem jako zapisovatelka v jedné kávové společnosti,“ vypráví. Tam si odpracovala následujících 25 let a ze zdravotních důvodů odešla do důchodu. A že ten důchod nebyl bůhvíjaký – původních 82 pesos jí sice zvýšili na 200 pesos měsíčně (cca 200 amerických dolarů), ale ani to není částka, za kterou by se na Kubě dalo důstojně žít.

Prý nemám právo

„Tady v Palmě mi nikdy nikdo z vlády či strany nepodal pomocnou ruku. Občas čtu o situacích, ve kterých vám můžou uhradit protézu anebo o tamtom zákoně, co ho mají schválit… Ale vždycky mi řeknou, že na to já nemám právo, protože jsem nebojovala za Revoluci a nejsem ani z ilegality,“ vyjmenovává důvody, pro něž se jí dodnes nedostalo pomoci. „Dokonce jsem napsala i Fidelu Castrovi, že mě Revoluce podvedla. A další dopis jsem poslala Celii Sánchez.[1] Napsala jsem jí, že jsem válečnou obětí a že si dodnes musím své protézy platit sama,“ dožaduje se toho, co jí patří. Ale na své dopisy jí nikdy žádná odpověď nepřišla.

Nezůstat na okraji společnosti

Roku 1980 se vdala, ale s manželem zůstali bezdětní. Od jeho smrti žije Yaquelín sama se svou 94letou matkou, obě s amputovanými končetinami po výbuchu bomby. Jen jednou měsíčně si dovolí vyjít z domu, čímž má na mysli cestu k lékaři či do městečka, „aby nezůstala na úplném okraji společnosti“, jak sama říká. Důvodem je cena za takovou cestu – musí si objednat motorku, která ji i s berlemi dopraví tam a zpět, celkem za „pouhých“ 40 kubánských pesos, tedy 20 % jejího měsíčního příjmu. „Můj život byl od toho dne, kdy bomba vybuchla, nesmírně samotářský,“ vypráví. „Byl to život dítěte, kterému vzali úplně vše,“ dodává na závěr svého životního příběhu, který změnila válka za Kubánskou revoluci.

 

[1] Celia Sánchez Manduley byla jednou z nejzásadnějších bojovnic Kubánské revoluce a jednou z nejbližších spolupracovnic Fidela Castra od roku 1957 až do jeho smrti. Byla také první ženou, která se zapojila do řad vojáků vzbouřenecké armády proti Fulgenciu Batistovi.