Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ladislav Goral (* 1939)

Jediná světská spravedlnost je ta, že všichni musíme umřít

  • narodil se 18. listopadu 1939 ve vesničce Ihráč na Slovensku

  • během druhé světové války přišel o osm členů rodiny

  • roku 1953 odešel ze Slovenska do Prahy

  • vystudoval večerně střední průmyslovou školu

  • v roce 1960 se setkal s Milenou Hübschmannovou

  • v 60. letech krátce studoval indologii a historii

  • z politických důvodů byl ze studií vyloučen

  • patnáct let vystupoval s romskou cimbálovkou Raidž

  • v 70. letech založil se Zdenkem Pincem oddíl pro romskou mládež

  • v letech 1990–2004 pracoval na Sekretariátu Rady vlády ČR pro národnostní menšiny

  • hrál v mnoha filmech a seriálech, například Bony a klid, Zdivočelá země či Přítelkyně z domu smutku

  • mluví několika dialekty romštiny

Narodil se na samém začátku druhé světové války v romské osadě na středním Slovensku. Velkou část rodiny včetně matky a sourozenců mu zabili nacisté. Ve čtrnácti letech odjel sám do Prahy a z ničeho vybudoval kariéru, kterou završil na úřadu vlády České republiky.

Rodinná tragédie 

Dětství prožil Ladislav Goral (narozený 18. listopadu 1939) na Slovensku. Spolu s širší rodinou obývali několik domků na kraji vesnice Ihráč. Otec byl kovářem a matka pocházela z maďarského muzikantského rodu. V rodině Goralových se tedy potkávaly oba nejtradičnější způsoby obživy Romů na Slovensku. Během války otec narukoval do německé armády, ale zběhl k Rusům. V roce 1944 přišel zpět na Slovensko. „Vrátil se domů jako partyzán, a protože byl ve válce, tak se přišel podívat na rodinu. A zřejmě nějaký dobrodruh, ti pomahači Německu – prostě ti Slováci – šli žalovat, že je doma. Než přišli Němci, máma to zpozorovala, že jdou k nám, tak on přes okno utekl do lesů a zachránil se, ale odskákala to rodina.“ 

Pro výstrahu byl zastřelen pamětníkův dědeček a tři strýcové a krátce před koncem války i jeho matka, babička a dva sourozenci. „Táta byl potom ještě ve válce raněný, a když přišel domů, tak šel hledat rodinu – kde má děti, kde má manželku, kde jsou, kde je rodina, kde je příbuzenstvo. Tátu – mého dědu – a tři bráchy našel v tom společném hrobě hned vedle osady, kde jsme bydleli. No a mámu šel hledat. Jenže kriminál, dům v Kremnici, už byl prázdný. Všechny ty zatčené odtáhli do Horné Štubni a tam je postříleli. A mě jako malého kluka táta táhnul s sebou – šli jsme hledat mámu. V zemi byl asi tři metry dlouhý a dva a půl metru hluboký hrob. Mrtví posypaní vápnem, zase vrstva a tak... Zrovna vyndávali nějaké mrtvé a táta poznal mámu podle šátku, který nosily babičky v zimě, když nebyly kabáty. Ale měla malého chlapečka v náručí. Takže ona byla zastřelená, ségra taky, babička taky a kluka udusila, jak spadla.“

Do Prahy!

Druhá světová válka po sobě v Evropě zanechala spoušť. Rozvrátila a vyhladila celé rodiny a vyhnala miliony lidí z jejich domovů. Ani zbytek rodiny Goralových nemohl zůstat v Ihráči. Společně s dalšími romskými rodinami z okresu Žiar nad Hronom se vydal do vysídlené vesnice Kunešov, kde jim byla svěřena zkonfiskovaná hospodářství po odsunutých Němcích. Otec se později znovu oženil a koupil dům v nedaleké Kremnici. V létě roku 1953 se Ladislav Goral rozhodl vydat se za svým snem. Podnikl 500 kilometrů dlouhou cestu vlakem do Prahy – poprvé, načerno a sám.

Podle pamětníkova líčení měl štěstí hned po výstupu na hlavním nádraží. Setkal se s pracovním náborářem a dostalo se mu kromě zaměstnání i střechy nad hlavou. Žil pak mnoho let u bezdětných manželů Michálkových, kteří se pro něj stali náhradní rodinou. Začal plně využívat nových životních možností a motivován setkáními s lidmi, kteří do něj vkládali naděje, si dokončil základní vzdělání a po čase vystudoval večerní průmyslovku.  

Seznámení s Milenou Hübschmannovou

V roce 1960 se při pobytu na Slovensku setkal s Milenou Hübschmannovou, pozdější zakladatelkou romistiky na Univerzitě Karlově, a Evou Davidovou. Velice ho zaujala Hübschmannové dobrá znalost romského jazyka a pod jejím vlivem se sám začal více zajímat o historii a kulturu Romů i o genealogii vlastní rodiny. S Hübschmannovou pak spolupracoval na výzkumu romského příbuzenství. Absolvoval několik semestrů historie a indologie na FF UK, ale z politických důvodů studium nedokončil. 

Romská kapela, herectví a Skaut

Praha se mu stále více otevírala tím, jak navazoval nová přátelství. V roce 1967 se setkal s muzikantem Jožkou Fečem, založili cimbálovou kapelu Raidž a hrát vydrželi následujících patnáct let, během kterých koncertovali po celé Evropě. Díky Fečovi se pamětník také dostal k účinkování ve filmech a seriálech. Zahrál si například pod vedením režiséra Dušana Kleina nebo v seriálech Hynka Bočana.

Zájem o historii a kulturu Romů, který se mu stal kvůli přerušení studia nakonec spíše koníčkem, přivedl pamětníka i k sociální práci. Ladislav Goral se na dlouhá léta stal spolupracovníkem skupiny romských sociálních kurátorů v hlavním městě. S přítelem Zdenkem Pincem, kurátorem pro Prahu 8, se rozhodli založit oddíl pro pražskou romskou mládež – jakéhosi romského Skauta. „Měli jsme asi šedesát pět dětí. Stálých bylo asi tak pětačtyřicet padesát, ale z celé Prahy. Učili jsme je poznávat přírodu, jak přežít v lese a tak dále. Takže tam jsme se opravdu trošku vyřádili. A dělali jsme to až do roku osmdesát. Pak přišli na to, že Zdenek je chartista a že by ovlivňoval výchovu dětí.“

Doba po převratu

Konec komunismu a rok 1990 znamenaly v pamětníkově životě předěl. Do té doby zastával i během muzikantské éry zaměstnání řidiče autobusu. Nyní se mu naskytla příležitost svou profesi proměnit. Stal se poradcem pro otázku Romů v době zakládání Sekretariátu Rady vlády pro národnostní menšiny. Nastoupil v době, kdy vládě předsedal Petr Pithart, a setrval až do roku 2004, kdy končil jako zaměstnanec úřadu vlády České republiky. Stál například u vzniku tzv. Bratinkovy zprávy (zprávy o situaci romské komunity v ČR v roce 1997).

Romština a romství

Ladislav Goral hovoří několika romskými dialekty a k asimilačním tendencím z doby před rokem 1989 (např. tlak na Romy, aby opouštěli romštinu) se vyjadřuje takto: „Já neuznávám asimilaci, jak si ji někdo přeje. Podívejte se, jsem občan České republiky. Jak mě máma naučila, tak budu mluvit. Budu ctít zákony, naučím se řeč majoritní společnosti, ale to, co dělá společnost, to dělat nebudu. Vždyť romská kultura je jedna z nejdávnějších, co na světě je. Proč já bych se měl opičit a zpívat jen česky, když znám i romské písničky, které jsou nádherné? Jestli žiju v České republice, pracuju, ctím její zákony, nemám se proč asimilovat.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Romani Memory:Recollections of Roma from the Central Europeen Perspective