Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Rostya Gordon - Smith (* 1949)

• Rostya Gordon-Smith se narodila 19. června 1949 jako Rostislava Lusková v Havlíčkově Brodě

• v lednu 1969 emigrovala do Anglie, kde vystudovala University of London a La Sainte College of Education

• v roce 1972 se jejím manželem stal anglický aristokrat Simon Gordon-Smith; manžel pracoval jako stavební inženýr v řadě zemí světa, kam ho se syny doprovázela

• studovala v Kanadě, Hongkongu a Austrálii, vystudovala magisterské studium na Macquarie University

• 35 let působila v oblasti řízení a rozvoje organizací, lidí a týmů nejen v Čechách, ale i v Kanadě, Velké Británii, Hongkongu, Japonsku, Thajsku, Filipínách, Brazílii, Estonsku, Rusku a v mnoha dalších zemích

• je majitelkou konzultační společnosti People Impact s.r.o.

• založila celonárodní soutěž pro nejlepší projekt v HR – „HREA“, HR Excellence Award

• v roce 2001 byla jmenována jednou z 50 vrcholových, světových HR manažerů

• v roce 2006 byla zvolena mezi 20 nejvlivnějšími ženami v České republice

• spolu s Věrou Staňkovou je autorkou knihy „Úspěšně s kůží na trh“; publikovala řadu článků v českých i zahraničních časopisech

• v roce 2015 založila neziskovou organizaci Minerva 21

Rostye Gordon-Smith bylo devatenáct let, když do Československa v srpnu 1968 vtrhla okupační vojska. V tu chvíli si byla jistá, že v nesvobodné zemi nedokáže žít, a o půl roku později odletěla do Londýna. Bez peněz, bez znalosti jazyka, bez jakékoliv podpory. Získat pas a potřebná povolení k vycestování jí pomohl otec, elitní letec, na kterého mělo dceřino opuštění republiky tvrdý dopad. Rostya začala v Londýně nový život; živila se jako uklízečka i jako barmanka, ale zároveň se intenzivně učila jazyk a již za rok a půl nastoupila na univerzitu v Londýně. Brzy se také seznámila se svým budoucím manželem, anglickým aristokratem; se svými syny potom žili na různých místech světa, kde manžel pracoval. Na prahu čtyřicítky vstoupila Rostya Gordon-Smith do světa byznysu a již v roce 2001 byla jmenována jednou z padesáti vrcholových, světových HR manažerů. V roce 2006 byla zvolena mezi dvacet nejvlivnějších žen v České republice.

Babička s dědou mě zachránili

Rostya Gordon-Smith se narodila jako Rostislava Lusková 19. června 1949 v Havlíčkově Brodě. Odtud pocházela její matka Jiřina, rozená Fidlerová, která vyrůstala jako jediné dítě v živnostnické rodině. Babička byla švadlena, dědeček krejčí, legionář z první světové války. K legionářům se dal s bratrem po útěku z ruského zajetí. K těmto prarodičům měla Rostya velmi blízký vztah, do patnácti let u nich v Havlíčkově Brodě prakticky vyrůstala. Zde se také její rodiče seznámili, velmi rychle se vzali a brzy po sobě se jim narodily dvě dcery. A protože péči o ně matka nezvládala, starší Rostya trávila většinu dětství právě u dědečka a babičky.

Otec Rostislav Luska pocházel z Vyškova z chudších poměrů; byl prostřední ze tří sourozenců, kterým v dětství zemřel tatínek, což byla pro rodinu i finanční ztráta. Do Havlíčkova Brodu byl přeložen jako absolvent vojenské akademie. Jeho životním přáním, za kterým si šel, bylo stát se letcem. Byl průbojný a soutěživý a po roce 1948 vstoupil do komunistické strany, což byla jediná cesta, jak svůj sen o létání realizovat. Matčiným rodičům otcovo členství ve straně vadilo a z náhlého sňatku nebyli příliš nadšeni. Později se ukázalo, že manželství rodičů pamětnice nebylo šťastné hlavně kvůli jejich autoritativním, individualistickým povahám, které na sebe narážely.

Díky prarodičům ale na své dětství Rostya vzpomíná jako na šťastné a svobodné: „Zvukem mého dětství bylo ladění zahraničních stanic v rádiu.“ Měla tehdy volnost a důvěru, byla průbojná a plná energie. Hodně sportovala, chodila na gymnastiku a hlavně milovala krasobruslení. I ona si ale vybavuje dětské křivdy a obavy. Škola vychovávala ke strachu z atomové války; snažila se tomu čelit smíchem, ale ne vždy se to dařilo. Velký zlom v jejím životě nastal s nástupem na gymnázium, kdy byl otec přeložen do Prahy a rodiče si ji vzali k sobě. Tehdy už se s nimi a dvěma mladšími sestrami nedokázala sžít. Otec očekával disciplínu, stejně jako matka, krásná a odtažitá, vyžadovala plnění nesmyslných příkazů a bezmezné dochvilnosti. To mělo pro Rostyu těžko pochopitelné důsledky: „Jednou jsem přišla domů asi o půl hodiny později. Ona stála v obýváku, vzala mi brusle a bruslit mi zakázala. Já jsem krasobruslení milovala a výsledek toho byl, že jsem se dlouho nemohla dívat na mistrovství v krasobruslení, protože jsem začala brečet.“ Navíc atmosféra doma se stávala neúnosnou, rodiče se bouřlivě rozváděli, s mnoha konflikty a scénami, kterým musely sestry čelit.

Řekla jsem, že musím pryč, že tady žít nemohu

Není divu, že se toužila osamostatnit, a společenské klima Pražského jara, kdy právě maturovala, tomu nahrávalo: „My jsme měli takovou naději, takový pocit, že bude všechno jinak. Jako by se rozhrnula záclona a my viděli celý svět.“ To se ale mělo brzy změnit; přišel 21. srpen 1968: „Slyším telefon a můj kamarád Miloš křičí do telefonu: ,Rusové nás okupují, už jsou v Praze!‘  Bydleli jsme na Sokolovské ulici, vyběhla jsem do obýváku, a venku vidím tanky s rudou hvězdou a vojáky se samopaly.“ Brzy Rostya zjistila, že je v bytě jen s nejmladší sestrou. V tu chvíli ještě netušila, že matka již v noci odjela do Rakouska a otec je zatčený: „Já jsem tam byla sama se svojí jedenáctiletou sestrou. A nevěděla jsem, co s ní mám dělat, nevěděla jsem, co bude, nikdo nikde, neměla jsem peníze. Tak jsem se rozhodla, že pojedu stopem do Havlíčkova Brodu, že ji odvezu k babičce.“ Tento riskantní plán se jí podařilo uskutečnit. Měla štěstí, že řidič, který jim zastavil, ji dokonce dovezl zase zpátky do Prahy. Teprve postupně zjišťovala, co se stalo s rodiči; už to osudné ráno jí přišlo něco divného: „Když jsem se probudila, zjistila jsem, že mámina ložnice je zamknutá. Šla jsem do kuchyně a vidím, že tam hromada věcí není. Později jsem hledala mamku v práci, ale tam vůbec nepřišla.“ Málokdo asi dokáže pochopit, že matka tak náhle opustí své tři dcery. Ani později, když Rostya žila v zahraničí, jí matka nepomáhala a stýkaly se minimálně.

Tehdy 21. srpna zmizel i otec a teprve po jeho návratu se dozvěděla, co se stalo: „Taťka asi se čtyřmi dalšími piloty se rozhodli, když slyšeli, že Rusové překročili hranice na Slovensku, že budou bojovat. Jeli do Kbel, ale někdo je udal, a tak je prostě zatkli.“ Otec byl v roce 1968 podplukovníkem na ministerstvu národní obrany, kde testoval letadla, a byl považován za jednoho z nejlepších odborníků. Z vazby byl naštěstí brzy propuštěn a tehdy mu Rostya vyčetla podíl na sovětské okupaci: „Ječela jsem na něho a dávala mu za vinu, že jeho generace toto všechno zavinila. Ptala jsem se ho, jak to mohl udělat. A on mně začal vyprávět svoji historii, kterou jsem vůbec neznala. Ptala jsem se ho také, co mám dělat, a on řekl: ,Máš tři možnosti: buď se připojíš, jak je to třeba, a budeš mít pohodlný život, nebo se staneš disidentem, což jsem ani nevěděla, co to znamená, nebo pojedeš pryč.‘ A já jsem řekla, že musím pryč, že tady žít nemohu.“

Poznala jsem, že se uživím a hodně vydržím

Kamarád jí tehdy sehnal práci jako au-pair v Londýně. Dostala pozvání od rodiny, která se zavazovala, že bude moci tři měsíce studovat a že se o ni v té době postarají. Bylo potřeba i povolení od zaměstnavatele, který jí napsal volno na devět dní; za devítku tedy připsala nulu… Otec pro ni získal pas a 3. ledna 1969 odletěla s malým kufříkem téměř bez peněz a znalosti jazyka. Tatínka viděla tehdy na letišti naposledy. Ve chvíli, kdy už doufala, že je v bezpečí, se v letadle objevila další pasová kontrola. „Nikdy jsem nezažila větší strach,“ vzpomíná pamětnice, ale nakonec letadlo vzlétlo a přišel pocit úlevy, svobody: „Tenkrát jsem pochopila, co při létání zažívá taťka.“ Dala se do řeči s mladíkem, který seděl vedle ní. A to bylo velké štěstí, protože na letišti v Londýně ji nikdo nečekal. Tehdy jí její nový známý nabídl nocleh. Bydlel s dalšími třemi studenty, kteří jí usnadnili vstup do nového života; dodnes jsou přáteli. Přesto byly začátky v nové zemi hodně těžké. Rostya si přivydělávala jako uklízečka a učila se anglicky. Zároveň si dala jasný cíl, dostat se do dvou let na univerzitu.

Ke studiu byla přijata již za rok a půl, měla ho zdarma, ale podmínkou bylo, že musí mít svoje finanční prostředky, protože nesmí při studiu pracovat. Tehdy slíbila, že ji bude podporovat matka žijící ve Vídni, což samozřejmě nebyla pravda. A tak ráno před školou prodávala noviny a večer pracovala jako barmanka v hotelu; polovinu mzdy jí stálo neutěšené ubytování. Měla ale svůj cíl, a to jí dávalo sílu: „Život byl plný a já jsem byla šťastná. Za první roky jsem dospěla, uvědomila jsem si, že jsem schopná se uživit, že mám hodně pevnou vůli a že hodně vydržím, když mám plán a sny. To mě již nikdy v životě neopustilo, ta nutnost neustále něco dělat, něco tvořit, jít dopředu.“ Již v prvním ročníku se na párty seznámila se svým budoucím manželem, i když právě tohle v plánu v té době neměla, a musel o ni hodně usilovat. Simon Gordon-Smith měl aristokratické kořeny; jeho otec byl v padesátých letech minulého století pravá ruka armádního atašé na britské ambasádě v Praze. Velká svatba se konala v posledním ročníku vysoké školy v roce 1972. Na svatbu pozvala také matku, která se mezitím znovu provdala ve Vídni. To setkání však pro Rostyu znamenalo jen další zklamání a znovu se potkaly až o dalších patnáct let později ve Vídni, kam se tehdy dostala i babička s dědou a jedna ze sester.

S otcem se Rostya již nesetkala, mluvili spolu jen telefonicky. Tehdy se jí svěřil, že se po něm chce, aby ji veřejně odsoudil. Její emigrace mu zastavila služební postup, byl vyloučen ze strany a propuštěn z ministerstva. Jen díky tomu, že byl výjimečný pilot, mohl dál testovat letadla. Dne 26. října 1972 se stíhací letoun MiG-21PF, který pilotoval, zřítil krátce po vzletu z letiště v Kbelích: „Katapultoval se na poslední chvíli, nikdo nevěřil, že by mohl přežít. Přežil s mnoha zraněními. Já už byla tehdy v Londýně na univerzitě, kde jsme měli noviny. Nic jsem netušila, a najednou vidím fotografie svého táty, jak leží v nemocnici, a u toho nápis: ,Podplukovník Luska bude volit komunisty.‘ Volala jsem pak jeho sestře, a ta mi řekla, že to byla propaganda. Táta byl přitom pod léky, nevnímal.“ Brzy po nehodě prodělal otec první ze tří infarktů. Na ten poslední v květnu 1979 zemřel v sanitce. Na jeho pohřeb Rostya přijet nemohla. Po šesti měsících pobytu v Londýně jí přišlo odsouzení na osmnáct měsíců v rehabilitačním táboře. Na základě toho získala v Londýně jako osoba v ohrožení tzv. Nansenův pas: „Nemáte národnost ani státní příslušnost, ale jste pod ochranou královny a britské vlády.“ Získala tak pracovní povolení i další výhody.

S rodinou po celém světě

Po svatbě se Rostye Gordon-Smith život opět velmi změnil. Manžel jako stavební inženýr pracoval na různých místech světa a ona ho doprovázela. Nejdříve sama, ale postupně se jejich rodina rozrostla o čtyři syny. Jejich první společná cesta vedla do Brazílie, kde žili pět let. Tam se také zapojili do Církve Ježíše Krista svatých posledních dnů (mormonské církve), protože je oslovil způsob života jejich přátel, kteří byli součástí tohoto společenství. Pro Rostyu, které do té doby víra nic neříkala, to byla zásadní životní změna, která přinesla do jejího života nový, hlubší rozměr. Tehdy už toužila po dítěti, které však nepřicházelo. V Brazílii bylo v sirotčincích mnoho dětí, za kterými chodila s ostatními členkami církve. Nakonec v roce 1977 získali s manželem k adopci novorozeného chlapce Davida. Brzy nato otěhotněla, a když bylo druhému synovi Georgovi dva a půl roku, narodil se třetí chlapec, Richard; tehdy byla rodina již zpět v Anglii. Rostya se chtěla dětem věnovat, rodina pro ni byla vždy na prvním místě, a proto se rozhodla, že s nimi bude doma, dokud nepůjdou do školy. Když byl nejmladšímu Richardovi rok, získal manžel práci v Kanadě; nakonec se ale stavba, na které se měl podílet, nerealizovala a rodina zůstala bez pravidelného příjmu. Rostya ale nebyla zvyklá propadat obavám, vždy raději hledala možnosti: „Uklízela jsem domy ženám, se kterými jsem předtím chodila do klubu, ale věděla jsem, že to zvládneme.“

V Kanadě měla i jednu velmi nepříjemnou zkušenost, když se snažila získat vystěhovalecký pas. Bylo to v době, kdy již byli její prarodiče vážně nemocní a ona toužila je navštívit. Vydala se tedy z Vancouveru, kde žili, na pohovor na ambasádu do Montrealu: „Vyslýchali mě a věděli o mně všechno. Řekli mi: ,My vám můžeme dát vystěhovalecký pas. Ale proč tady jste? Proč se nevrátíte i s manželem do Čech? Tam je takových možností. Teď se bude stavět plynovod, vždyť on je na to kvalifikovaný. Tam byste měli všechno. My vám dáme všechno.‘ A začali se mě vyptávat, s kým se stýkám. Ptala jsem se: ,Co po mně budete chtít, proč byste mi dávali všechny tyhle věci?‘ – ,Vy nám dáte informace.‘ – ,Jaké informace bych vám dávala?‘ – ,Informace o lidech, kteří jsou v emigraci.‘ Strašně se mi to protivilo, tohle jsem samozřejmě nechtěla dělat. Vyplnila jsem přihlášku, ale když jsem odjela, zavolala jsem, že pas nechci, ať to hodí do koše. Na to mi řekli: ,Vy jste pěkná bestie, že jste schopná opustit babičku a dědu, kteří vás vychovali a kteří umírají.‘ Obrečela jsem to, ale byla jsem ráda, že jsem ten pas nedostala. A věděla jsem, že dědeček s babičkou tomu určitě rozumí.“ Nakonec za ní přišla i tajná policie Kanady, která měla informace, že takové praktiky existují.

Osud není náhoda, ale dosažitelný cíl

Další pět let rodina strávila v Hongkongu, kde se narodil nejmladší syn Henry. Tam také pamětnice vystudovala další magisterský obor, organizační rozvoj a personalistika, ale teprve po čtyřicítce začala budovat svoji kariéru. Byla tehdy přijata jako personalistka díky kvótám, kdy byla vyhrazena pracovní pozice pro ženu po mateřské dovolené. I díky tomu tento systém sama podporuje. V Hongkongu je zastihly zprávy o sametové revoluci: „Sledovali jsme tam osmdesátý devátý v televizi, volala jsem známým, prožívali jsme to.“ Na počátku devadesátých let minulého století se rodina přesunula ještě do Japonska, kde strávili další tři roky. Rostya Gordon-Smith už ale věděla, že se chce vrátit do Čech a právě tam využít všechny znalosti, které do té doby načerpala. Proto také nejmladšího Henryho poslala do Prahy k přátelům, aby zde chodil do školy a naučil se česky. Sama ho pak následovala a působila v oblasti řízení a rozvoje organizací, lidí a týmů nejen v Čechách, ale i v Kanadě, Velké Británii, Hongkongu, Japonsku, Thajsku, Filipínách, Brazílii, Estonsku, Rusku a v mnoha dalších zemích. Založila i vlastní konzultační společnost People Impact s.r.o. V roce 2011 spolu s Věrou Staňkovou publikovala knihu o důležitosti osobního rozvoje: „Úspěšně s kůží na trh“; je autorkou mnoha článků v našich i zahraničních časopisech. Po ukončení aktivní kariéry založila v roce 2015 neziskovou organizaci Minerva 21, tehdy s přáním, aby se české ženy navzájem podporovaly, rozvíjely se a byly společensky aktivní.

Rostya Gordon-Smith tedy v České republice zůstala, i když manžel se za ní trvale přistěhoval až v roce 2008 a všichni synové dnes žijí v USA. Díky tomu, že žila v různých částech světa, má v zahraničí mnoho přátel. Jsou mezi nimi i Rusové, kteří odsuzují současnou invazi na Ukrajinu a zároveň těžce pociťují dopady této situace. Sama pamětnice hned na počátku konfliktu ubytovala ukrajinské ženy a děti na jejich chalupě; jejich osudy jí vhánějí slzy do očí a dodává: „Věřím, že tím, že Ukrajinci bojují, nás zachraňují.“

Rostya Gordon-Smith patří k těm lidem, kteří se nevzdávají, nelitují a raději se dívají stále dopředu. I když přišly v jejím životě velmi těžké okamžiky, vždy se snažila najít konstruktivní řešení. A tento postoj nakonec proměnila ve své životní motto: „Osud není náhoda, ale dosažitelný cíl.“ Cesta k jeho naplnění je přístupná každému, kdo je ochotný k sobě být upřímný a nestaví se do role oběti: „Udělejte si priority, mějte hodnoty, buďte poctiví. Všichni jsme děti Boží. Je ale třeba vědět, odkud pocházím, proč tady jsem a kam jdu. Mladý člověk by měl jít do světa, poznat jiné kultury a vrátit se do své země dělat dobro.“