Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vilma Görnerová (* 1931)

• narodila se 12. května 1931 v Nižné Pisané

• v říjnu 1944 se její rodná vesnice stala dějištěm nejtěžších bojů Karpatsko-dukelské operace

• v tzv. Údolí smrti padlo až 11 tisíc vojáků

• Vilma s rodinou se tři týdny skrývala ve sklepě

• poté, co dům zasáhla sovětská střela, se z vesnice evakuovali

• zimu 1944/45 přečkali jako uprchlíci u známých

• v květnu 1945 se vrátili do zcela zničené Nižné Pisané

• zotavovala se v Tatrách díky podpoře UNRRA

• její sestra Emília odjela do Olomouce v rámci poválečné pomoci organizované dvěma českými studentkami

• po svatbě žila ve Svidníku

• v 60. letech odešla od manžela a začala žít v Liberci, kde získala práci v textilní továrně

• v listopadu 2024 žila v Liberci

Vyrůstala v obci Nižná Pisaná, jedné z devíti vesnic ve východoslovenském okrese Svidník, které na podzim roku 1944 zasáhly těžké boje Karpatsko-dukelské operace. Vojáci Rudé armády, kteří se tudy snažili probít na pomoc Slovenskému národnímu povstání, překřtili údolí potoka Kapišovka na Údolí smrti. Na obou stranách tu padlo až 11 tisíc vojáků a boje těžce dolehly i na místní obyvatelstvo. Vilmě Görnerové, tehdy ještě Patlevičové, se spolu s rodinou podařilo včas evakuovat. Když se fronta přehnala a oni se do Pisané vrátili, našli svůj domov zcela zničený. Museli pohřbít mrtvé vojáky, vyčistit zahnívající studny a potoky, znovu postavit své domy.

Zatímco Vilmina o sedm let mladší sestra Emilie odjela do Olomouce v rámci poválečné pomoci organizované dvěma českými studentkami, Vilma se několik měsíců zotavovala v Tatrách díky podpoře UNRRA. Po svatbě žila v nedalekém Svidníku a v šedesátých letech odešla se svými dětmi do Česka.

Poláci tušili, co je od Sovětů čeká

Předválečnou Nižnou Pisanou, kde se Vilma v roce 1931 narodila a odkud pocházel i její otec, obývali převážně Rusíni (“Rusňáci”, jak říká pamětnice), kromě nich ale i Slováci, Poláci, Romové, Němci a Židé. V obci byla škola, kde se vyučovalo rusínsky (slovenština byla druhým vyučovaným jazykem), a stál tu i kostel – řecko-katolický. Vilmin otec Robert zde tak jako jeho předci obdělával půdu a choval domácí zvířata. “Žili jsme v dřevěném domku, měli jsme ho ohozený cihlovou hlínou, vymíchanou s plevami, takže to bylo omítnuté, vybílené.” Skromný domek s doškovou střechou, hliněnou podlahou a jedinou světnicí obývalo sedm členů rodiny: rodiče, Vilma, její tři starší bratři Eda, Josef a Tadek a nejmladší sestra Emilie.

Maminka Hannelore pocházela z jiného prostředí, narodila se v Berlíně, v Breslau (nyní Wroclaw) se vyučila švadlenou a po sňatku v Pisané spravovala a šila kroje. S tatínkem a dětmi mluvila polsky, což na slovensko-polských hranicích nebylo nic neobvyklého. Nižná Pisaná byla sice převážně rusínská, ale více Poláků žilo už v okolí severněji položené Vyšné Pisané. Na tyto polské usedlíky spoléhala v počátku války polská šlechta, když po přepadení Polska nacistickým Německem a vzápětí i Sovětským svazem prchala ze země.

“Oni neutíkali před Němci, ale před Rusáky. Asi už věděli, co je čeká,” uvedla Vilma Görnerová. Poláci z lesů kolem Vyšné Pisané prchajícím šlechticům pomáhali a často je dál směrovali právě na Patlevičovy, takže mnoha z nich poskytla Vilmina rodina dočasné útočiště. “Všechny jsme je pak vozili dál, nejen my, ale i ostatní strejdové. Šlo jich strašně moc,” vyprávěla s tím, že o dalších osudech polských šlechticů bohužel nic netuší.

Jejich ves zasáhly nejtěžší boje Karpatsko-dukelské operace

Po vlně polské emigrace se válka na čas odmlčela. Znovu a mnohem drsněji jí obyvatelé vsí z údolí Kapišovky pohlédli do tváře na podzim 1944. Rudá armáda spolu s 1. čs. armádním sborem zahájily Karpatsko-dukelskou operaci na pomoc Slovenskému národnímu povstání. Nacisté (spolu s Maďary) však karpatské průsmyky urputně bránili. Koncem září se boje přesunuly do bezprostřední blízkosti Nižné Pisané.

První sovětští vojáci se v obci objevili nejspíš 21. září. “Odpoledne mě a menší děti poslali pást krávy,” líčí Vilma, které bylo 13 let. “Večer přišli na pastvu naši starší sourozenci s řetězy – že ty krávy už nemůžeme hnát domů, protože jsou tam Rusáci. Že by nám ty krávy vzali.” Krávy tedy uvázali na pastvě a vraceli se domů, cestou narazili na sovětské vojáky, kteří v polích hloubili bunkry. Vojáci žádali jídlo, starší děti tedy běžely do vsi, ty menší prý zatím musely počkat s vojáky. “My jsme říkali, že nic nemáme. Ale kluci přinesli v kýblech mlíko a chleby. Tak nás pustili.”

Část vojáků se stáhla do obce a nastěhovala se k místním. Také Vilma našla svůj domov plný Sovětů. “Co našli, to sebrali. Záclony rozstříhali na fáče – budiž, nemám jim to za zlé, bylo to zapotřebí. Ale co se jim hodilo – všechno brali.” Patlevičovi nemohli s vojáky zůstat pod jednou střechou a noc strávili spolu s dalšími rodinami v jakési stodole. Další den se přesunuli do sklepa pod domem jednoho z otcových bratrů.

Ve sklepě strávili tři týdny. Mezitím Němci Sověty ze vsi vytlačili a Rudá armáda začala ves ostřelovat. Údolím se valily tanky, probíhala těžká dělostřelba. 6. října německé velení nařídilo evakuaci obyvatel, Patlevičovi však zpočátku doufali, že boje přečkají ve sklepě. Měli malinovou šťávu a chléb, který se vždy jedna z tet vydala nahoru do domu upéct. Pak ale dům nad nimi zasáhla sovětská střela. “Barák se rozlítl. Sklep zůstal, ale už jsme tam nemohli zůstat. Pod tou dírou, co se jí sypou brambory, byl udělaný takový kavalec – kdo byl unavený, si tam mohl lehnout. Jedna teta tam zrovna ležela, v tom okýnku byly nacpané pytle – ty pytle vylítly, tetu to vyhodilo z kavalce, říkala: ‚Co se to děje?’”

Ráno se rozhodli odejít. Po ostřelování Sověty do vsi znovu pronikali nacisté. “To už byla válka na nože, dá se říct. Tam bylo mrtvých! To se nedá vyprávět. Těch mrtvol, zvířat nafouklých – koní i slepic, koček. Všechno tam leželo, museli jsme to překračovat.”

Na útěku před frontou

S vozem taženým raněnou kobylou se jim podařilo dostat ze vsi. Přes Svidník a Stropkov doputovali do asi 25 km vzdálené osady Sitníky, kde žila jedna ze strýcových dcer. Našli jen opuštěný dům, většina obyvatel už odešla. V jednom z uprázdněných domů bydleli němečtí vojáci. Patlevičovi navázali styky s jejich ukrajinským kuchařem – díky němu měli v Sitníkách pravidelně masité obědy i večeře.

Seznámili se s několika místními děvčaty, která se ještě neevakuovala. Když s nimi Vilma šla vykopat brambory pod les, potkaly skupinu asi deseti slovenských partyzánů na koních – ti se zřejmě chystali zneškodnit nacistická letadla, která přistávala na nedaleké louce. “Ty holky před nimi klečely, ony je znaly – byl to nějaký pan Polončák, šéf těch partyzánů. Ony říkaly: ‚Nemůžete to udělat,’ protože asi dvě vesnice pod nimi Němci vypálili celou ves, kde taky něco provedli.” Partyzáni se podle Vilmy nechali zviklat a akci neprovedli.

Když se fronta přiblížila i k Sitníkám, museli pokračovat dál. Přesunuli se o 70 km jihovýchodně do osady Lúčky, tam je přijali známí. Dostali “parádní místnost”, ve které přečkali zimu. Když se tudy nacisté později stahovali, přibylo k nim na pár dní šest německých vojáků. “Spali tam s námi, oni spali na zemi, my na posteli. Chovali se k nám dobře. Vzpomínám si, jeden Němec přišel – oni si pouštěli i hudbu – a říkal: ‚Pojď, já tě naučím tancovat,’ líčí Vilma nejednoznačnou situaci místních. “Já jsem uměla německy. Než jsem chodila do školy, tak jsem opravdu uměla. Ale pak jsem se za to styděla.”

Němci však brzy museli utíkat před Sověty. Vilma se šla podívat na hlavní silnici, kde se nacisté připojovali ke kolonám maďarských vojáků, stahujících se směrem k Budapešti. “Za těmi Maďary už šli Rusáci. A ti už byli oblíknutí v bílých kožiších, elegantní, pěkní, čistí.”

Po válce našli svou ves zničenou

Do Nižné Pisané se Patlevičovi vrátili až v květnu 1945. Ve vsi nezůstal kámen na kameni, z jejich domu zbyl jen komín a kus zdi, pobořený byl i kostel, škola zmizela. Lidé si stavěli provizorní příbytky, vykopali brambory, které se na podzim nevykopaly. Protože hrozil tyfus, museli urychleně pohřbít padlé vojáky. Stovky a tisíce mrtvých těl stahovali z okolních strání, ukládali je do prkenných rakví a odváželi na hřbitov do Svidníku.

“Všechno páchlo, bylo to hnusné. Voda byla s hnisem, s krví – v těch potocích se nedaly ani umýt ruce.” Potoky a studny, znečištěné zahnívajícími těly, jim pomáhali čistit českoslovenští vojáci. Pyrotechnici odminovávali okolí, Sověti rozebírali zanechané tanky. Do obce zajížděly náklaďáky UNRRA s potravinovou pomocí.

UNRRA podle Vilmy také zřejmě pomohla s jejím přesunem do Vysokých Tater, kam brzy po konci války odjela spolu s další dívkou z Nižné Pisané na zotavování. Během několikaměsíčního zotavovacího pobytu zubožené děti doháněly zameškanou školní docházku, mohly se dobře najíst, absolvovaly lékařské prohlídky, chodily na procházky.

Vilmina o sedm let mladší sestra Emília (Milka) pak byla jedním z dětí, které v létě 1946 odjely do Olomouce díky dvěma českým studentkám, jež pro ně zajistily školu i ubytování v náhradních rodinách. Na pobyt v Olomouci celý život vzpomínala (zemřela v roce 2015, více o Emílii Patlevičové v Dodatečných materiálech). Některé osiřelé děti z Údolí smrti byly na Olomoucku adoptovány, jiné se po čase vrátily k rodičům. Vilmina sestra strávila v Česku rok, i tak přijela do Pisané “skoro jako Češka”.

Ze Slovenska odešla do Čech

Obyvatelé Nižné Pisané se pustili do poválečné obnovy, časem znovu postavili i školu. Vilma už do ní ale nechodila. Mezitím absolvovala dokončovací kurz ve Svidníku (do 12 km vzdáleného města docházela pěšky) a tím její vzdělávání skončilo. Dělala pak “doma” a na poli, v roce 1949 se jako osmnáctiletá vdala. S komunistickým převratem dorazila na východní Slovensko nucená pravoslavizace místních řecko-katolických komunit, perzekvován byl i farář z Nižné Pisané, který odmítl přestoupit k pravoslaví.

Vilma s manželem se přestěhovala do Svidníku a vychovala čtyři děti, poté si kolem roku 1960 našla první zaměstnání v Oděvě – šila dětská saka. S prvním mužem se rozešla a v roce 1963 se přestěhovala do Liberce, kam za ní postupně přišly i její děti. U šití zůstala, jen saka nahradily dětské kabáty v liberecké Severce. Koncem sedmdesátých let se vdala podruhé a po revoluci se s manželem přestěhovali na chalupu na Frýdlantsko. Do Pisané dnes pravidelně jezdí na hrob rodičům a bratrovi.