Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Brigitta Gottmann (* 1939)

• narozena 11. dubna 1939 ve Svádově

• otec Willibald Kaschte za války přednostou stanice ve Velkém Březně

• vzpomíná na události z nádraží ve Velkém Březně z konce druhé světové války

• na jaře 1945 musela s matkou a sestrami opustit drážní byt a odjela do Sebuzína

• ze Sebuzína asi v červenci 1945 v první vlně divokého odsunu deportována přes Cínovec do tábora v Sasku

• po základní škole pracovala v povrchových dolech jako zámečník/soustružník

• po vycestování na Západ do Lüdenscheidu pracovala jako hospodyně v domácnosti

• brzy se vdala a měla tři děti

• kvůli zážitkům z dětství trpěla úzkostmi

• od roku 1956 aktivní v sudetoněmeckém Landsmannschaftu

• v Lüdenscheidu pracuje v charitativní oblasti

• rodný Svádov navštěvovala od 70. let

• po roce 2000 iniciovala vysvěcení a zprovoznění kostela sv. Jakuba ve Svádově

U Labe a na nádraží

Brigitta Gottmann, rozená Kaschte, se narodila v malé vesnici Svádov (německy Schwaden) pár kilometrů od Ústí nad Labem 11. dubna 1939 jako prostřední ze tří dcer. Matka pocházela ze Svádova z velmi chudé rodiny, její otec oslepl po pracovním úrazu v ústecké Schichtově továrně a dostal slepecký průkaz, který mu dovoloval žebrat. Matka musela ve dvanácti letech začít pracovat jako pradlena.

Otec Brigitty pocházel z nedalekého Sebuzína (Sebusein, dnes stejně jako Svádov součást města Ústí nad Labem). Po vypuknutí druhé světové války nebyl zpočátku kvůli nízkému vzrůstu nasazen, ale dostal místo přednosty stanice ve vedlejší obci Velké Březno. Než se přestěhovali do služebního bytu v nádražní budově, vzpomíná Brigitta na svádovské období jako na nejšťastnější roky svého dětství. Ve Svádově měli hodně příbuzných z matčiny strany a jedna teta bydlela v pronajaté vile hned u řeky, kde si spolu s ostatními dětmi hrála. Vybavuje si malý písečný ostrov v řece, velkou zahradu s fontánou a rybkami, sáňkování z kopců. Z Velkého Března si pamatuje jen cesty do školky přes koleje a všechno, co mohla pozorovat z okna jejich bytu.

Odtud, z kuchyňského okna do ulice, mohla sledovat události, které s sebou přinášel konec války. „Z okna jsem viděla v posledním roce války hodně zajatců. To ale nebyli Němci, celí otrhaní, opravdoví zajatci nevím odkud. Později jsme viděli uprchlíky ze Slezska. Vezli s sebou plné žebřiňáky s povozem a nahoře seděly přivázané staré ženy a děti, aby nemusely běžet a mohly se vézt. Slezské uprchlíky jsme museli nechávat přenocovat, ale pak táhli dál.“ Jednou přijel na nádraží vlak bez střechy plný židovských žen. Měly žízeň a prosily o vodu. Brigittina matka a ještě jedna Němka jim přinesly kávu a vodu, zatímco německý voják, který vagon hlídal, se otočil zády a dělal, že je nevidí. Něco takového bylo totiž nepřípustné a pro německé ženy velmi nebezpečné. Brigitta tento silný zážitek glosuje: „Za to jsem byla vždycky nějak vděčná, že se přece jen našli hodní Němci.“ Jednou zase pomohli holandské ženě najít její dvě děti v místním dětském domově a tajně vlakem odcestovat na Západ.

Ve Velkém Březně také zažili bombardování, které nejprve chtěli sledovat z ulice, ale byli zahnáni do sklepa. Brigitta vzpomíná na rudé nebe, když vyšli ven a slyšeli, že hoří Drážďany, i na letadla shazující lamety k rušení radiových signálů.

Traumata a jahody

Jakmile skončila válka, vyvěsila rodina Kaschteových z okna drážního bytu bílé prostěradlo a pak jako Němci museli veřejnou budovu opustit. Směli si s sebou vzít všechno, i nábytek, a v dubnu 1945 odjely matka, teta a tři dcery do Sebuzína k otcově rodině. Otec byl totiž tou dobou ve válce, musel nakonec po narození nejmladší dcery v roce 1944 narukovat. Cesta z Velkého Března do Sebuzína zůstala Brigittě v paměti celý život. Podél Labe zahlédla v příkopu u cesty ležet mrtvého vojáka. Neviděla mu do obličeje, ten měl odvrácený, ale pro šestiletou Brigittu se tento okamžik stal nesmazatelným symbolem války a odsunu, ačkoliv sama na sobě žádné fyzické násilí nikdy nepocítila. Brigitta vzpomíná: „Ještě po letech, když se vysvěcoval hřbitov padlých německých vojáků v Chebu, mi bylo do breku, protože jsem pořád myslela na toho mrtvého vojáka. Během slavnosti jsem si představovala, že ten můj voják, kterého jsem jako malá zahlédla, je tam taky pohřbený. To jsou zážitky, kterých se jen tak nezbavíte. Musíte zkrátka stavět mosty.“

Cestou všechny ženy viděly plovoucí objekty v Labi, předměty, zvířata, ale i lidské postavy. Krátce poté, co dorazily do Sebuzína, chtěla matka se všemi dcerami spáchat sebevraždu. Tenkrát ukončilo hodně sudetských Němců svůj život v Labi, většinou se jednalo o celé rodiny nebo jen o páry svázané k sobě. Matka byla tenkrát už na cestě k řece, když potkala jednu příbuznou, a ta jí zoufalý čin rozmluvila. S babičkou a matkou potom během pár týdnů v Sebuzíně chodily sbírat jahody na pole a všechny cenné věci a potraviny, co měly, ukrývaly po různých skrýších.

Brzy k jejich domu přišli Sověti a domáhali se vstupu. „Vtom moje babička ze zadního okna zavolala: ‚Pomoc, pomoc!‘ Načež jeden oficír, nebo kdo to byl, odpověděl: ‚Kde, matičko, kde?‘ Byl to Rus. A pak přišli a něco si odnesli, jeden přišel a chtěl jenom vejce. Moje máma vždycky říkala, promiňte mi ten výraz: ‚To byli takový chudý prasata.‘“ Kaschteovým však nikdy v Sebuzíně ani později v tehdejší Německé demokratické republice (NDR) neublížili. Když se ženy jednou vracely z trhání jahod s plnými košíky, prošly loukou plnou zraněných sovětských vojáků a téměř všechny jahody jim rozdaly. „A babička [po jejich návratu] prohlásila: ‚Cože? Víc zralých tam nebylo?‘ - ‚Ne,‘ řekla máma. ‚Ty zralé dostali Rusové.‘ To byla zkrátka věc lidskosti. Ani rodiče, ani prarodiče nebyli nikdy na nikoho zlí, ani na Čechy.“

Masakr znám podrobně z vyprávění

Dne 31. července 1945 vybuchl na ústeckém předměstí velký muniční sklad. Zahynulo tam asi 27 pracovníků a desítky jich byly zraněny. Pár hodin po výbuchu se na několika místech ve městě, především na mostě Edvarda Beneše, rozpoutalo vraždění všech německých spoluobčanů, kteří šli náhodně kolem. Brigitta se svou rodinou byla tou dobou už zřejmě odsunuta, nikdy se nedopátrala přesného data jejich vysídlení, ale zná z vyprávění svých příbuzných a známých mnoho příběhů, které dávají celou tragickou událost do nových souvislostí. Babička z matčiny strany ten den zrovna nešla ze Schichtových závodů obvyklou cestou domů, a proto si zachránila život. Vydala se cestou do kopce do horní části Svádova, kde stál jejich dům, a tam ji potom nalezla teta, která jí chtěla jít naproti, ale kvůli křiku se vrátila zpět. Většina dělníků, kteří ten den skončili odpoledne směnu a šli domů přes most, se totiž stala obětí bezhlavého násilí.

Jeden pamětník vzpomíná, že mu český mistr ten den řekl, aby v továrně zůstal a nevracel se domů. On to nepochopil, vyšel ven a byl zmlácen. Dalšího pamětníka ze Střekova kdosi na ulici zatáhl do domu a schoval ho před běsnícími Revolučními gardami. Z vyprávění ústeckého historika Vladimíra Kaisera se Brigitta dozvěděla i o mladé české ženě, která tou dobou rovněž přecházela přes most a stala se obětí. Jeden starý oční lékař z Ústí vyprávěl Brigittě o případu, kdy se slovenský manželský pár ujal německého dítěte, které vytáhli z Labe. „Známý“ případ se vypráví o německé matce, která byla hozena do vody i s malým dítětem v kočárku, ale nedaleko kotvící holandská loď je zachránila.

Většinu obětí házeli do řeky a ti, co se nezachránili, utonuli a jejich těla doplula v mnoha případech až do Saska. „Labe bylo celé rudé,“ říká Brigitta na základě výpovědí očitých svědků. Mrtvá těla se podle pamětnice převážela do Terezína, kde je německé jednotky pálily v krematoriu. To je možná důvod, proč se nikdy nedohledaly všechny oběti masakru. Například otec jedné Brigittiny známé z Düsseldorfu, který při masakru zahynul, se nikdy v žádných oficiálních seznamech nenašel. „Tenkrát to bylo úplně jednoduché. Neměli u sebe přece žádné průkazy,“ říká Brigitta. Bohužel se nevrátily ani německé hlídky z Terezína, které by mohly říct pár dalších jmen. „Zkrátka jich bylo víc, než všichni tvrdí. Moje babička unikla jen o vlásek. Zahynula by, kdyby šla o pár kroků blíž k mostu. Naháněli je bez rozdílu z obou stran,“ tvrdí paní Gottmann. 

Ukázali na nás pistolí

Rodina Kaschteových byla vysídlena hned začátkem léta 1945 v první vlně tzv. divokého odsunu, kdy nebyly pořizovány žádné seznamy osob a jejich jména se proto nenajdou v žádných archivech. Když se Brigitta zpětně své matky ptala, kdy byly vyhnány, ta vždycky odpovídala: „Myslíš, že jsem se dívala do kalendáře?“ Odehrálo se to pro tu dobu typickým způsobem. Češi si vybírali ty nejhezčí domy. I k nim jednou přišel jeden německý komunista s jedním Čechem, ukázali na ně pistolí a přikázali jim dostavit se v určitý čas na nádraží. Na nádraží vzali matce koženou luxusní kabelku. „Načež jí vrátil do ruky peníze a ona mu ještě poděkovala.“

Každá z nich, matka, babička a dvě starší dívky měly zavazadlo na zádech. Brigitta měla to nejnutnější ve školní aktovce. Mladší sestru vezly v kočárku. Nastoupily do zastřešeného vagónu s kýblem v rohu, babička s matkou je stále hlídaly, zapomněly totiž dětem dát jmenovky, kdyby se náhodou ztratily. Cestou přespaly v nějaké tělocvičně a druhý den už musely pěšky do kopce na Cínovec. Nůši plnou potravin a ložního prádla cestou zapomněly v náklaďáku, který je popovezl, když už jim pod nákladem na zádech docházely síly. Měly s sebou jenom oblečení, nejnutnější věci jako příbor a nádobí pro každého a potraviny. Nejlepší příbor pak matka ze zoufalství vyměnila v táboře za kousek másla.

Za hranicí získaly kontakt na jednoho otcova známého železničáře Heralda, u kterého mohly zpočátku bydlet, než se uvolnil dělnický barák. Všechny místní ženy tam pracovaly v sovětských kasárnách jako loupačky brambor. „Matka uměla se Sověty vycházet, a nikdy jim proto neublížili. Jednou, když se stěhovaly do nově uvolněného baráku, přijel nějaký německý policista, vytáhl pistoli a řekl: ‚Zastřelím vás, jestli se hned nesvlečete.‘ To si pamatuju přesně. Máma držela malou a nám řekla: ‚Udělejte to, jinak střelí.‘ My děti jsme brečely, babička brečela, matka brečela,“ vypráví Brigitta. Pak se zase přestěhovaly do jiného baráku. „Byla jsem barákové dítě, vůbec jsem se tam necítila dobře. Cítila jsem se vyloučená z kolektivu spolužáků i místních obyvatel. Nikdy mě nepozvali na narozeniny. (...) Byly jsme pro ně chátra, co ani neuměla sasky.“ Její vrstevníci ji nepřijali, a proto svou pozornost nasměrovala k četbě a návštěvám kostela. Jejím dětským snem byla misijní práce. Hledala si postupně vztah k církvi: „Kostel byl pro naši rodinu místem, kde jsme mohli být trochu pospolu.“

Přesun na Západ

Během základní školy, jak vzpomíná paní Gottmann, měli jako katolíci jistou úlevu a nemuseli se účastnit všech komunistických slavností. Směli chodit do kostela, ale Brigitta nejvíc jako dítě toužila po členství v Pionýru. „Jen jednou jsem si půjčila kroj a mohla s nimi pochodovat.“ Doma nechávali rozhodnutí na ní a do Pionýru nakonec nevstoupila. Ani otec nebyl nikdy ve straně, i když byl členem zemského sněmu. K režimu se rodina chovala mlčky. „Jednou večer u piva pronesl otec něco proti vládě a pak u nás v noci zaklepali. Pozvali otce na výslech a on pak s babičkou zmizel.“ Cestou do Meklenburska vystoupili v Berlíně, přešli do Západního Berlína a odtud letěli na Západ. Zase to byla církev, která jim poskytla oporu, když jim jeden kněz donesl dobré zprávy o otci. „Rodiče sice sotva chodili do kostela, ale oni kněží nám pomáhali. Nosili nám i jídlo na Vánoce.“

Brigitta nastoupila po základní škole do povrchových hnědouhelných dolů na místo zámečnice/soustružnice. Tenkrát tam pracovaly převážně ženy, měly totiž lepší výsledky díky většímu citu v prstech. Po dokončení praxe chtěla nastoupit na zemědělskou školu. K tomu však nedošlo. Starší sestře se mezitím napodruhé podařilo utéct na Západ do Lüdenscheidu a Brigitta odjela za ní.

Bydlela zpočátku s jednou šestinedělkou. Když do Lüdenscheidu jako poslední z rodiny dorazila matka s nejmladší sestrou, bydlely na ubytovně. Brigitta však bohužel musela pracovat jako hospodyně v jedné továrnické rodině, kde jí dávali malé příděly jídla a chovali se k ní hrubě. To nebylo nic pro ni. Na oplátku jim kradla vajíčka, která nosila sestře na přilepšenou. Zase následovala hladová léta. Chodily s matkou paběrkovat brambory a klasy obilí, které směňovaly za chléb. „Ale nějak jsem se proboxovala, vidíte, to všechno mě posílilo.“ Brigitta se rychle vdala a založila rodinu. V Lüdenscheidu působila později v charitativní oblasti.

Má vlast a strýc v NSDAP

Otec nakonec v roce 1944 narukoval do války, i když byl malého vzrůstu a jak říkala Brigittina matka, „neuměl střílet“. Krátce po narukování padl do sovětského zajetí, kde si přilepšoval přepisováním dopisů z kurentu do latinky. Starší generace vojáků totiž psát latinkou neuměla a pro Rusy bylo staré německé písmo nepřijatelné. S rodinou se shledal v roce 1949 v NDR, vrátil se s prostřelenou rukou. Ačkoliv byla Brigitta, jak říká, jeho oblíbená dcerka, vzpomíná na shledání s otcem takto: „První setkání po válce bylo příšerné, odstrčila jsem ho. Byly jsme v táboře, koukaly ven na ulici a najednou máma křičí: ‚Willy jde, Willy jde!‘ Všichni jsme se vyřítili ven, on mě chce obejmout, ale já ho oběma rukama odstrčila. Smrděl těmi zajateckými hadry, narostly mu fousy a připadal mi prostě cizí.“

Pro oba manžele bylo společné soužití zprvu těžké, po tolika letech, kdy byla matka odkázána sama na sebe a všechna rozhodnutí dělala bez ohledu na něj. Pro Brigittu byla matka velmi odvážnou a silnou ženou, i když ji těžké dětství fyzicky i psychicky poznamenalo. „Provedla nás hladovými roky, nás tři i babičku. Hodně jsme hladověly, lidé k nám nebyli přátelští - k chátře, která ani neuměla sasky.“ Doma se mluvilo sudetským dialektem, na ulici sasky a ve škole se učili spisovnou němčinu.

Ze školy má Brigitta důležitou vzpomínku, která byla určující pro její pozdější směřování. Zadané téma slohové práce znělo: Má vlast. Psala samozřejmě o Sudetech, byla doma vedena k myšlence, že se do svého domova jednou vrátí, jenom najdou své příbuzné a známé a pojedou zpátky. Slohová práce se nesetkala s pochopením od pana učitele, který chtěl, aby se Brigitta cítila doma v Sasku, jí ale pomohla k sebeurčení a nasměrovala ji k pozdějšímu působení v sudetoněmeckém Landsmannschaftu. Její zájem o minulost a minulost její vlastní rodiny ji přivedl i k otázkám, které kladla svému strýci, jenž patřil k národním socialistům a byl nasazen v Terezíně. Alibisticky jí tvrdil, že netušil, jaký osud čekal terezínské vězně po transportech na Východ.

Jezděte domů co nejčastěji!

Při jednom srazu jí pravnučka položila trefnou otázku: „Mohla sis vzít s sebou svého plyšáka?“ Ne, hračky si při odsunu samozřejmě brát nesměli. Jediné dva předměty, které jí připomínají starou vlast, zdědila po babičce z matčiny strany. S touto babičkou se setkaly v roce 1946 ve východním Německu, spolu se slepým dědečkem odešli jako poslední z celé rodiny. Zatímco druhé babičce, se kterou prožily celý odsun, říkaly děti „maminko“, vůči prarodičům z matčiny strany měly odtažitější vztah. Oba prarodiče celý život pracovali v Schichtových závodech a jak říká Brigitta: „Kdyby byli tehdy [31. července 1945] na ulici, oba by přišli o život, zahynuli by. Všichni ze závodů, kteří byli na ulici u mostu, byli zadrženi.“

Nejvíc se paní Brigitta o jejich minulosti, například dědečkově pracovním úrazu, který vedl k oslepnutí, dozvěděla z malé černé knížky, kterou jí babička odkázala. Tam si babička, jež jinak vedla tvrdý dělnický život, zapisovala básně i rodinné a politické události. Mezi verši je například zmínka o Masarykových narozeninách. Kromě deníku uchovává paní Gottmann jako jedinou hmotnou památku na svou vlast babiččinu sošku madonky z roku 1927 z Filipovské pouti, kterou chudí prarodiče jednou za rok podnikali.

K velkému zájmu o její sudetskou domovinu a vlastní minulost přivedly paní Brigittu paradoxně i psychické potíže, které ji překvapily v mladém věku po narození tří dětí. „Byla jsem upracovaná, měla jsem strach, strach, strach a přitom jsme pro něj nenacházeli žádný důvod v mém okolí.“ „Byla jste dost stará na to, abyste všechno vnímala, ale moc malá na to, abyste to dokázala zpracovat,“ trefně popsal její situaci ošetřující psycholog. Celé roky trvalo, než úzkosti spojené s ranými zážitky vymizely, a pamětnice sama uznává, že přitom velkou roli sehrála i rada dalšího terapeuta: „Jezděte co možná nejčastěji do své vlasti. To vám pomůže zážitky zpracovat.“

S návštěvami manželé Gottmannovi začali již v 70. letech. Návštěvu podnikli po letech i se svými dospělými dětmi, které se o matčin původ také zajímají. Jejich syn často oponuje Brigittě na základě načtených knih, v nichž sudetští Němci nevyznívají jen pozitivně. „A pak mu říkám: ‚Hele, to bylo jinak. To mi můžeš věřit, nic nepřikrášluju.‘“ Zároveň uznává, že trauma a prožitý strach nese i druhá až třetí generace a pro její děti je to aktuální téma.

Díky své aktivitě v sudetském Landsmannschaftu se paní Brigittě podařilo vyhledat a propojit téměř všechny pamětníky ze Svádova. Zprvu kontaktovala místní faráře, kteří jí umožnili přístup do kostelů. Dokázala uspořádat nejednu sbírku na obnovu místního památkově chráněného kostela sv. Jakuba a hospicu. Připojila se také ke každoročním srazům na mostě Edvarda Beneše, díky kterým našla další vzdálené příbuzné. Přese vše, co Brigitta díky své aktivitě v místě svého rodiště dokázala, přiznává, že ji vzpomínky jitří dodnes. „I včera v kostele ve Svádově mi vyhrkly slzy. Děje se to spoustě známým v mém okolí, že když mluví o vlasti, vyhrknou jim slzy. Nikdy bych neřekla, že je Lüdenscheid má vlast. Ano, cítím se tam dobře, ale moje vlast je tady, v Sudetech. Jezdím sem domů. I když jsem byla tak malá, ten pocit ve mně zůstal.“