Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Grant (* 1920  †︎ 2011)

• narozen 30. června 1920 v Praze

• v dubnu 1939 odjezd z Československa, přes Jugoslávii, Itálii, Švýcarsko do Anglie

• 1939-1942 pobyt, studium v Londýně

• 1942-1945 u 312. (od 1944 u 310.) československé stíhací perutě RAF. Kvůli problémům se zrakem u pozemního personálu jako mechanik.

• 1945 návrat do Československa

• 1946 svatba se slečnou Helenou Vohryzkovou

• 1947 promoce na Vysokém učení technickém, titul inženýr. Nástup do práce ve Škodovce (Praha, Smíchov).

• 1950 zatčen, odsouzen za sabotáž a špionáž

• 1950-1955 vězněn v Leopoldově, v Jáchymově, Horním Slavkově

• 1968 emigrace do Švýcarska

• zemřel 3. března 2011

Jiří Grant se narodil 30. června 1920 v Praze v původně židovské, nicméně zcela asimilované rodině. Nebýt nástupu nacismu zřejmě by o svém židovském původu ani nevěděl. Otec pracoval jako prokurista v bance.

V březnu roku 1939 studoval Jiří Grant v maturitním ročníku reálného gymnázia v Truhlářské.

Cesta do Anglie

15. března byl otec Jiřího Granta s mladším bratrem obchodně v Londýně, odkud se už nevrátili. Jiří zůstal s tehdy nemocnou matkou v Praze. „Tatínek se chtěl vrátit do Prahy, ale všichni jeho známí mu doporučovali, aby zůstal venku a my se tam dostali za ním.“ Těm, kteří odjížděli do ciziny, bylo v té době umožněno skládat maturitní zkoušku v předstihu, spolu s dalšími šesti studenty proto Jiří maturoval už v dubnu 1939.

Díky značné dávce štěstí se Jiřímu a jeho matce podařilo získat povolení k opuštění země. Povolení se vydávalo na gestapu. „Hrozný fronty, přišli jsme na řadu asi v devět a řekli, že už vydali těch povolení dost, přijďte si zítra… Čekali jsme od tří ráno a zas jsme šli domů… Tak přišla paní Strašnotová, sousedka, že slyšela, že ta povolení vydávají taky v Čedoku… Tak jsem tam dal svůj a rovnou i matčin pas… a za několik dní jsem šel Na Příkopy, na Čedok, a měli jsem oba povolení… To bylo náhodou, úplně náhodou, že tam zrovna ležel můj pas.“ 28. dubna, ten samý den, kdy odmaturoval, Jiří Grant odjel s matkou ze země.

Nemohli odjet do Anglie, která mezitím zavedla vízovou povinnost (31. března 1939). Jejich cílem se tedy stala Itálie, Terst. Následovaly téměř dva měsíce hledání možných cest do Londýna. Především díky pomoci strýce dostal Jiří Grant anglické vízum a na jugoslávském konzulátu mu byla zpětně prodloužena platnost pasu – neměl však průjezdní francouzské vízum, jeho cesta tedy vedla přes Itálii, Švýcarsko, odkud se v červnu 1939 letecky dostal do Londýna. Matka přijela do Anglie ještě později.

Jiří Grant se ve škole učil francouzsky a latinsky. Když přijel do Londýna, téměř neuměl anglicky. „Měl jsem velký potíže, na začátku, to jsem vůbec nerozuměl… Oni totiž vyslovují úplně jinak, zvlášť v Londýně.“ Brzy zde však začal studovat na strojní průmyslovce.

Otec Jiřího Granta tehdy poměrně obtížně sháněl práci: „V té době v Anglii cizinci vůbec nesměli přijmout žádnou práci, až teprve, když byla válka, jedině ve zbrojním průmyslu.“ Otec absolvoval kovoobráběcí kurz a nastoupil do továrny vyrábějící součástky do letadla „Tak pak hrdě říkal: ‚Já jsem dělal na Lancastrech.‘“

V době studií Jiří zažil bombardování Londýna. „Já jsem většinou nechodil do krytu, bylo to povinné, ale… Jednou jsem tam byl, tam byly nějaký těhotný ženský, křičely, no, to bylo úplně příšerný.“

U letectva

Díky tomu, že studoval, nastoupil Jiří Grant do československé armády až v roce 1942. Během výcviku podal žádost o přidělení k letectvu. „Strýc se trošku znal s jedním leteckým generálem, byl jsem u něj a ten říkal: ‚Zařídíme to.‘“ Jiří tedy nastoupil letecký anglický výcvik s tím, že by se chtěl stát navigátorem „Tam jsme měli takový malý odděleníčko, kde byli samí Češi… My jsme tam přišli v anglické uniformě, ale byli jsme jako Čechoslováci… A krom toho, že jsme předtím přísahali na Československo, tak jsme museli přísahat ještě jednou na anglického krále.“

Navigátorem se však Jiří Grant nakonec stát nemohl. „Už jsem se připravoval…, když přišli na to, že mám špatný oči… a že nemůžu lítat.“ To znamenalo návrat k pěchotě. Nakonec ale u letectva zůstal, díky předchozímu studiu byl přijat jako mechanik u 312. československé stíhací perutě. „Dostal jsem na starost jeden stroj – Spitfire… Musel jsem podepsat, já jsem ručil za to, že ten motor je v pořádku.“

Jiří sloužil u 312. perutě do roku 1944, pak byl v důsledku reorganizace přidělen k 310. peruti. Jeho o tři roky mladší bratr nastoupil do armády po anglické maturitě jako tankista, bojoval u Dunkerque.

Na období, kdy sloužil u letectva, vzpomíná Jiří Grant rád. „Bylo to klidný, že nás zbytečně nebuzerovali, protože, jak říkali, jsme byli dobrý, velmi dobrý mechanici, spolehlivý… Slyšel jsem, že u 311. to nebylo tak.“

„Jednou jsme šli na vycházku… A Peřina, pilot, tam letěl hlavou dolů, tak jsem si říkal, co se děje. A on sestřelil Němce, tak to takhle oslavoval… On byl úžasný, tenhle Peřina… A potom bylo hned v novinách, Čechové sestřelili německý výzvědný letoun blízko Peterheadu.“

312. peruť sloužila v různých částech Anglie – okolo Summersetu, ve Skotsku (Peterhead), na ostrově Orkney. U letectva byli jasně rozdělené služby. „Jeden den noční, další den pohotovost a potom den volno, každý třetí den… každý třetí den jsme někam vyletěli, každý měl kolo... Tak jsme projezdili všechny ty kraje okolo, každý měl spoustu známých, i mezi Angličany.“

Angličané dostávali k snídani čaj, ale pro Čechy byla termoska s kávou. „Tak ji pak pili i Angličané.“ Každý den fasovali deset cigaret. „I ten nekuřák tak kouřil, aby ty cigarety spotřeboval, že jo.“

U 312. perutě tvořili naprostou většinu (80-90 procent) pozemního personálu Češi. Mluvilo se česky, jen povely byly anglicky, vyjma zcela českých událostí, pohřbů. „Byli tam lidi, kteří žili pět, šest let v Anglii a neuměli ani slovo anglicky… A když měli dovolenou, jeli do Londýna, tam bylo český středisko... ‚Blbý čajáci‘, tak nadávali na Angličany.“ Naopak, u jednotky byl „jeden Wieler, takový typický Londýňan, a ten se naučil česky, mluvil pak takovou tou pražskou, typickou pepíkovskou češtinou.“

Jiří Grant hodnotí celkově česko-anglické vztahy velmi pozitivně. I když k nedorozuměním občas docházelo. „Já jsem u toho nebyl, ale říká se to…“ To, když někdo z Angličanů řekl: „This bloody check“ (ta zatracená kontrola), což v angličtině zní téměř stejně jako „This bloody Czech.“ – a tak to taky bylo v tu chvíli pochopeno. Na nějaké větší střety ale Jiří Grant nevzpomíná. „My jsme měli moc dobrou pověst… Poláci neměli tak dobrou pověst jako my, my když jsme řekli, že jsme Čechoslováci, tak hned bylo vše snazší.“ „A když jsme šli na nějakou zábavu, Češi, tak jsme zpívali české písně… To se Angličanům vždycky hrozně líbilo, kam jsme přišli, tak jsme museli zpívat.“

V té souvislosti Jiří Grant vzpomíná i na návštěvu Jana Masaryka. „Byl strašně oblíbený… On dělal propagandu pro Československo, tak tam byli všichni ti potentáti a mluvil s nimi anglicky… Apotom řekl, jestli můžou zůstat jen Češi… tak nás tam zůstalo asi 50, tak jsme se s ním bavili o tom všem, tak jsme se ho ptali, jak to je, my jsme měli už tenkrát strach, jestli nás nebude okupovat Rusko.“

Značnou pozornost Jiří Grant věnuje „kastovnictví“ v anglické armádě, ostrému dělítku položenému mezi různé hodnosti. Mužstvo, seržanti, důstojníci – každá z těchto skupin měla svoji kuchyni, ubytování. „A byly to obrovský rozdíly, ti se vůbec nestýkali… Přátelství se vyvíjelo jen horizontálně… svobodník, ještě tak četař, ale už ne seržant.“

Jiří Grant měl tedy známé mezi piloty, ale už ne přátele. „Tak jsem přišel do toho pubu. Nikdy jsem nešel sám, s kamarády, ale piloti, ti většinou chodili do jiných hospod. Ale když jsme se přece jen setkali, tak jsme si s nimi sedli, zpívali jsme české písničky… Ale přátelství mezi pozemním a pilotem, to ne“. Ostatně to také vytýká filmu Tmavomodrý svět, podle něj není příliš pravděpodobné, že by se důstojník natolik přátelil se seržantem. „Kde jsem se já setkal s důstojníkem? Akorát když jsem od něj něco potřeboval, propustku…“

Na druhou stranu „když byly svátky, Vánoce, tak to nás obsluhovali důstojníci, nosili nám jídlo…“ A určitý formální odstup byl i mezi českými blízkými spolupracovníky. „Taky jsme si vykali… i mezi sebou, říkali si pane, pane Bartoník, pane Grant.“

Jiří Grant uměl anglicky podstatně lépe než většina Čechoslováků, takže se navzdory zvyklostem seznámil s některými anglickými důstojníky, kteří měli zájem o Československo. Díky podpoře Angličanů také mohl v armádě pokračovat ve studiu. „To tam hodně podporovali, u naší perutě jsme měli anglického důstojníka, který se staral o tom, abychom se dál vzdělávali, a ten mi pomohl.“

Přes znalost angličtiny se ovšem dostával i ke zcela speciálním úkolům: „Jeden známý, tak tomu jsem psal dopisy pro ty jeho anglický přítelkyně.“ Ostatně známé měl v okolí každý. Jiří Granty popisuje, jak jezdili ve volných dnech po farmách kupovat vajíčka. Tak se seznámil s jednou rodinou, tam měli mladou dívku „a tak jsem chodil do té rodiny.“ Střílel králíky, které pak vozil do Londýna, rodičům.

„Byly tancovačky… Když jsme byli na Orknejích, tam byli samí mužský, a když se jednou za čas pořádal večírek, tak vyjel autobus a sbírali vafky (vojačky), ty přijely na zábavu, potom je zase vezli k druhé jednotce.“

V popisu Jiřího Granta působí služba u anglického letectva téměř idylicky, nebýt několika krátkých vět: „Pořád, každou chvilku někdo umřel, vždycky jeden, dva, ten se nevrátil, ten se nevrátil, ten se nevrátil…“ Jiří Grant ovšem nikdy zraněn nebyl (kromě pracovního úrazu při opravě letadla). A jednou když „šel na procházku a najednou mi do zimníku přiletěl takovýhle kousek šrapnelu, to jsem měl štěstí“, nic se mu nestalo. „Já jsem to všechno bral strašně lehko, neměl jsem nikdy strach…“

I přes svůj židovský původ se Jiří Grant nehlásil k žádnému vyznání, s čímž měl, stejně jako řada dalších českých vojáků lehce problém v anglické armádě. „Tam musí každý napsat, k jakému náboženství patří, aby věděli, jak ho pohřbít, kdyby umřel… A oni jeden čas neuznávali ‚bez vyznání‘… Někteří tam pak psali cokoliv, mohamedánskou víru a takové… A také to muselo být na identifikačních štítcích, co jsme nosili na krku.“

Sám s antisemitismem nikdy problém neměl, ale „byli tací, co neuměli dobře česky, že se s nimi nedalo dobře jednat, s těmi to bylo někdy problematické.“

V červnu 1944 se Jiří Grant nepřímo účastnil vyloďování Spojenců. „My jsme mysleli, že půjdeme za nimi… Zřejmě to tenkrát Beneš zařídil, nevím z jakého důvodu, že nás nechtěl vystavovat nebezpečí, takže jsme zůstali…“

„Když začala invaze, my jsme spali ve stanech, hrozně pršelo, my jsme byli ve stanech, promočený, úplně, no a přesto se startovalo… Jak jsme měli každý třetí den volno, tak jsme měli poblíž nějaké známé, kde jsme se mohli vyspat v suchu v posteli…“

Když začala pohotovost, tak bylo „za noc pět, šest náletů přes kanál. Přeletěl, hodil bombu a vrátil se pro další… A to bylo ve dne v noci… To si vzpomínám, to jsem měl od tý jedný, co jsem tam měl známé v Chichesteru, půjčenou knihu, Jih proti Severu, tenkrát to zrovna vyšlo. Tak tu jsem četl, vždycky za chvilku jsem musel dát bombu, a zase jsem četl… Tak jsem nespal, několik celých dnů jsem nemohl spát…“

Stejně jako ostatní měl Jiří Grant dvě hodnosti, v české a v anglické armádě, původně svobodník v anglické a rotný v české armádě. V září 1944 složil důstojnické zkoušky, válku končil jako podporučík. „Dostal jsem peníze, abych si nechal udělat uniformu… V ní jsem pak přijel do Československa.“ V říjnu 1945 byl povýšen na poručíka.

Po válce

Po válce se Jiří Grant v Praze přihlásil na Vysoké učení technické. Nejdříve měl studijní dovolenou, později demobilizoval. V roce 1946 se oženil. O rok později promoval, díky předchozímu studiu v Anglii dokončil školu už po dvou a půl letech. Nastoupil do práce ve Škodovce na Smíchově, pracoval na konstrukci dieselových motorů.

28. srpna 1950 byl v práci zatčen jako anglický špión. V následujícím procesu byl odsouzen na 18 let. „Dostal jsem obránce ex offo, který stál víc proti mně než ten soudce… Když jsem se chtěl bránit, tak nevzali mi ani jednoho svědka.“ V době zatčení pracoval na konstrukci kompresoru. Byl obviněn, že jako špión „úmyslně udělal špatnou konstrukci kompresoru a tím jsem sabotoval a udělal republice školu asi za půl milionu… a že jsem chtěl utéct, ale to není tak podstatné.“

Krátce po svém zatčení se setkal s jedním ze svých bývalých spolupracovníků, který mu popisoval, „že ten kompresor funguje bezvadně, už jsme ho vyvezli, a my mu říkáme Grantův kompresor, protože je fakt výborný.“

Byl zavřen nejdříve v Leopoldově, pak na Jáchymově. „V Leopoldově, to s námi nabyl ani jeden kriminálník, to byli samí političtí, většinou vzdělaní lidé, doktoři… Horší to bylo na Jáchymově, tam jsem taky zkusil hrozně moc… Tam byli ještě esesáci, ti si dovolovali, měli ještě moc, různé věci na povel … Oni ti Němci říkali: ‚Vy jste nám způsobili, že jsme zavření, a teďka jdete na řadu vy.‘“ Později byl odeslán do Horního Slavkova. „Tak tam byl Vondráček, co byl u nás přístrojář, myslím, že byl desátník. Ten mě viděl a hned řekl: ‚My tu máme skupinu, co jsme byli RAFáci.‘ … A že mi zařídí, abych nemusel dělat těžkou práci… Tak jsem se dík němu dostal do kompresorovny.“

V roce 1953 se mu podařilo znovuotevřít proces, část obvinění byla stažena, nicméně byl vězněn až do roku 1955.1

Po srpnu 1968 se Jiří Grant rozhodl emigrovat. „Viděl jsem v tom repetici toho, co jsem už jednou zažil v roce ̕39. Tak jsem si řekl, že musím co nejdřív pryč a už 23. (srpna)jsem jel…“ Původně chtěl jet do Anglie. Nakonec se rozhodl pro Švýcarsko, kde měl známé. „Nebylo to lehký, ale jel jsem… Ale dobře jsem udělal, protože jsem tam měl dobré místo.“

Brzy po té, co přišel do Švýcarska, vstoupil do Svazu letců svobodného Československa, jehož je zřejmě jediným švýcarským členem. V roce 1991 byl s dalšími letci slavnostně přijat prezidentem Václavem Havlem. „A tam jsem dostal to povýšení a medaili, už nevím přesně, takový glejt… a hlavně tam bylo, že jsem se stal majorem ve výslužbě.“ V roce 2000 (1999?) se účastnil londýnského zasedání Svazu, na kterém se sešlo už jen asi osm členů.

Jiří Grant si ponechal české občanství, do republiky se pravidelně vrací.

„Musím být rád, že jsem to prožil… Nakonec, těch zklamání bylo dost, musel jsem zastrčit nějaké ty rány, ale zase jsem si to vynahradil na jiných věcech… Poněvadž moje přání bylo vždycky cestovat a od toho roku, kdy jsem se dostal ven, se mi to podařilo, já jsem dvakrát objel zeměkouli, jednou po směru hodinových ručiček, podruhé proti, viděl jsem spoustu věcí, byl na různých místech… A to je pro mě vždycky to nejkrásnější, že člověk může něco vidět, někde být a potom se vrátí domů a může se z těch věcí radovat.“

1Bohužel, konec nahrávky rozhovoru s Jiřím Grantem chybí, není z ní tedy přesně zřejmé, jak přesně k obnovení procesu došlo, ani jaké mělo výsledky.