Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Helena Grégrová (* 1940)

V roce 1952 naši rodinu postihla velká katastrofa

  • narozena 31. března 1940 jako Helena Husníková

  • pradědeček Jakub Husník byl vynálezce světlotisku, otec Jaroslav Husník pražský advokát, místopředseda Společnosti přátel USA a právní zástupce Řádu Voršilek

  • v srpnu 1952 byl manželům Husníkovým zabaven byt v ulici Vítězná a zakázán pobyt v Praze

  • absolvovala střední školu ve Školské ulici, maturovala roku 1957, bylo jí však znemožněno další studium

  • od roku 1958 do roku cca 1962 pracovala jako úřednice v Ústavu zdravotní výchovy a osvěty, poté ve Farmakologickém ústavu ČSAV

  • v roce 1962 se provdala ze Eduarda Grégra mladšího, syna majitele Knihtiskárny Dr. Eduard Grégr, rodina Grégrova též přišla o podnik i majetky

  • od roku 1965 žila rodina Grégrova v Krocínově ulici ve společném bytě

  • v 70. letech byli Eduard a Helena kontaktováni StB kvůli svým vazbám na Milana Schulze, redaktora Rádia Svobodná Evropa

  • v roce 1999 byl dům v Hálkově ulici vrácen zpět rodině Grégrově, Helena s Eduardem tam žili do roku 2002

Přestože Helena Husníková, provdaná v roce 1962 Grégrová, pocházela z etablované pražské prvorepublikové rodiny právníků a vynálezců a provdala se za člena neméně významné rodiny tiskařů a národních obrozenců Eduarda a Julia Grégrových, sama studovat nemohla. Vyrůstala v malém pokoji spolu se svojí babičkou a sestrou a do kapsy jako pouhá úřednice měla hluboko. Majetné „buržoazní rodiny“ byly komunistům trnem v oku a Husníkovy i Grégrovy během padesátých let připravili o veškerý majetek i někdejší vysoký sociální status.

Helena je válečným dítětem – na svět přišla 31. března 1940. Manželé JUDr. Jaroslav Husník a Marie Důrasová spolu bydleli v Praze ve Vítězné ulici, čtyři roky po Heleně přibyla do rodiny ještě dcera Pavla (r. 1944, provdaná později Kučerová). Příjmení Husník nebylo pro tehdejší společnost neznámé. Jeden z jeho nositelů Jakub Husník (1837–1916) se zapsal do historie svými vynálezy a zlepšováky hned v několika oblastech – fotografie (tzv. světlotisk), grafiky (patent na tisk tzv. vodoznaků) a vedle toho vylepšil zařízením bránícím trhání nití (tzv. kličkař) šicí stroj. Dědeček Důras byl pro změnu významný právník a svému zeťovi JUDr. Jaroslavu Husníkovi rok před svou smrtí předal svoji advokátní kancelář. Krom toho mu patřil i dům ve Vítězné. Vedle majetků v Praze Důrasům patřil ještě velký statek v Tetíně, v malebné krajině nad řekou Berounkou. Místo, kam Helena i její sestra Pavla jezdily na prázdniny: „Babička statek vedla od doby, kdy ovdověla, to jí bylo asi 45 let, naučila se všechny práce na velkostatku. Já si ji ještě pamatuju… uměla vše – od rození telátek, zahradničení, pěstování šparglu, a hlavně úžasně vařila...“

Užívací právo na byt je zrušeno!

Zážitky spojené s válkou, ukrývání ve sklepě za náletů na Prahu, obraz rozstřílené skříně rodinného bytu ve Vítězné 8 v době Pražského povstání však nebyly tak silné, jako ty spojené s – pro rodinu Husníkovu osudným – rokem 1952. „Já to úplně cejtím ještě dnes a jde mi z toho mráz po zádech, když si na to vzpomenu, sedíme na schodech a přemýšlíme, co budeme dělat…,“ vypráví Helena Grégrová, „byli jsme s rodiči a kamarády ve Stráži pod Ralskem, užívali si prázdnin a najednou přijel táta za námi s tím papírem …“

„Ústřední národní výbor hlavního města Prahy ruší vaše užívací právo na byt o kuchyni a pěti pokojích s příslušenstvím v domě č. p. 550 v Praze 1, Malá Strana, ulice Vítězná 8…,“[1] znělo lakonické sdělení dokumentu, který změnil osudy členů rodiny na mnoho let. Vedle ztráty bytu byl Jaroslavovi a Marii Husníkovým zakázán pobyt v Praze. A důvod? Nikdy se jej přesně nedozvěděli, ale vysvětlení bylo nasnadě, jak doplňuje i Helena: „Tatínek sice nebyl po roce 1948 nějak politicky činný, ale zastupoval v právních věcech sestry Voršilky a taky byl místopředseda Svazu přátel USA – asi jediná činnost mimo advokacii, kterou dělal, mluvil dobře anglicky… jiný důvod nevím, byl prostě nežádoucí.“ 

Rodina se na několik let rozdělila: „Otec řešil, co budeme dělat, kde budeme bydlet, oni měli zakázanou Prahu a okamžitě babička ze Školské řekla: ,O holky se neboj, ty budou bydlet tady!‘“ Někdejší majitelka tetínského statku se po jeho znárodnění ocitla ve svém pražském bytě ve Školské. Rodiče se na několik let nastěhovali do Bělče u Lítně, dcery za nimi pouze dojížděly: „V Bělči to navíc bylo tak malilinké, že jsme spali na rozkládacích ruských lůžkách, nebyla tam ani voda. Tak jsme se pak myly až v Praze u babičky,“ vzpomíná Helena na nepříjemné roky 1952–1960, kdy byla rodina rozdělena.

Bez bytu, bez peněz, bez vzdělání

S majetkovými poměry pak zahýbala ještě rok poté měnová reforma, kterou se tehdejší komunistická vláda snažila dosáhnout znehodnocení měny, vypořádat se s přídělovým systémem, zastavit černý trh a také snížit poměr poptávky vůči chudé poválečné nabídce. „Vím jenom, že babička taky neměla peníze. Tři máminy sourozenci u babičky v bytě nám vždycky dali jídlo… otec nesměl vykonávat nic, byli oba bez zaměstnání, tak začali ve velkém prodávat, matka měla slušné věno. Já si na to pamatuji přesně – v Mikulandské ulici byl antikvář Růžička, všechno bral, ale moc peněz za to nedával, ale alespoň něco… už jsme pak doma neměli nic...“

V roce 1957 se podařilo manželům Husníkovým opět vrátit do Prahy, někdejší významný advokát už však mohl vykonávat jen podružnější zaměstnání: „Otec vůbec nemluvil, pak dostal tuberu, byl hrozně nemocný, dělal právníka v ZOO, potom v hasičském sboru, nějaká dobrá duše otci pomohla, tak pak dělal právnické poradenství podnikům, kde nezáleželo, že je v situaci, ve které je... maminka si po večerech dodělávala zdravotnickou školu a pak pracovala u železničního zdravotnictví na hlavním nádraží.“

V sedmnácti letech v roce 1957 Helena horko těžko odmaturovala na škole ve Štěpánské ulici: „Přišla jsem k maturitě v sukni a bílé blůze, kluk, co maturoval přede mnou, říkal, že takhle tam nemůžu a půjčil mi svoji svazáckou košili, že si to musím vzít, jinak neodmaturuji, měla jsem ji do půli kolen, ale v tomhle jsem odmaturovala. Ve Svazu mládeže jsem nebyla.“

I přesto, že dobře prospívala, na vysokou školu pokračovat nemohla: „,A s tímhle původem byste chtěla na vysokou?‘ řekla mi tehdy ředitelka… Sestra na tom byla lépe, ta už s tím počítala. Tak hned začala pracovat po střední v Psychologickém ústavu ČSAV, dobře se tam zapsala a na základě toho jí dali doporučení na večerní studium, pak přešla na denní. Věnuje se celý život dětské psychologii.“ Helena složila státnici z angličtiny a z psaní na stroji, to jí pomohlo při hledání zaměstnání, pracovala jako úřednice v Ústavu zdravotní výchovy a osvěty a poté přešla do Farmakologického ústavu ČSAV.

Helena provdaná Grégrová

Osud dříve movité pražské rodiny Husníkových sdílela i řada jiných neméně významných rodů, mezi nimi Grégrovi. S nimi se v roce 1962 spojil život Heleny, kdy se provdala za Eduarda Grégra mladšího (r. 1931). Rodiny se již dlouho znaly a vzájemně si v těžké situaci pomáhaly [2]: „Tatínek znal starého Grégra, asi přes právnické věci, byl ročník 1900… Táta se mu v tehdy v tom roce 1952 svěřil, že neví, co s tím nábytkem a věcmi z Vítězné bude dělat… Starý Grégr říkal, já mám syna, tomu je jednadvacet a má už papíry a my máme „pádidlo“, tatrovku, ten Eda, to je můj muž. Jemu bylo jedenadvacet. Mně tehdy dvanáct, stihl se ještě mezi tím jednou oženit…“

Knihtiskárna Eduarda Grégra sahá svojí historií až k bratrům Juliovi (1831-1896) a Eduardu Grégrovým (1827-1907), výrazným osobnostem Národního obrození. Ti tiskárnu v roce 1862 založili a vydávali krom knih Národní listy. Sídlila od roku 1910 v Hálkově ulici. Stejně jako advokátní kancelář JUDr. Husníka i Grégrova tiskárna padla do rukou chamtivého lidově demokratického státu a nadále nesla název Národní podnik polygrafie.

Na rozdíl od manželů Husníkových však Grégrovi Prahu opustit nemuseli: „Po znárodnění šel Eda a jeho bratr na vojnu. Z toho důvodu je nesměli vystěhovat, ministr národní obrany generál Alexej Čepička prohlásil, že když slouží vlasti, nemohou být vystěhováni. Vzali jsme se po roce, ale neměli jsme kde bydlet, tak jsme žili v jedné cimře všichni čtyři, můj manžel, já a Grégrovi. Grégrovi nám moc pomáhali s našimi dětmi Janem (1965) a Zuzanou (1967). Potom kvůli nám, asi v roce 1965, vyměnili byt v Ostrovní číslo 4 za trochu větší v Krocínově ulici č. 3, v Hálkově už nebyli od roku 1959. V Krocínově jsme dohromady žili až do roku 2002, kdy jsme se vrátili zpět do Hálkovy. Manžel říkal, že když je vystěhovali z Hálkovy, byt jim pomohl sehnat Adolf Burger. Byl totiž zaměstnanec Grégrovy tiskárny. Podrobnosti mi ale Eda nikdy říct nechtěl, vždy kolem toho mlžil…“[3]

Stejně jako Helena na tom byl s přístupem k vyššímu vzdělání i starší z bratrů Eduard, Helenin manžel. Na vysokou školu kvůli svému buržoaznímu původu nemohl, stejně jako Helena dělal celý život podružné práce: „Manžel byl u úklidu asi dvacet let, brousil parkety ručně, pak strojem, ale bavilo ho to, pak byl zeměměřič a řidič u Krátkého filmu… tak jsme to nějak pytlíkovali“.

„Nebezpečné kontakty“

Rodina se nijak politicky neangažovala, ani v době šedesátých let, kdy se mnozí opájeli naději, že režim lze reformovat: „Byla jsem prostě vychovaná, že jsou to naši nepřátelé, dokonce to byla přímo nenávist, daleko široko se v našem okolí nikdo nestal komunistou. Že je to zločinný režim, nikdo nepochyboval.“

Pozornosti StB v době normalizace však neunikli. Stačilo, že se s lidmi (z pohledu režimu nepřátelskými a nebezpečnými) nadále potkávali, a to díky rodinným vazbám a přátelstvím, která vznikla dávno před Vítězným únorem: „Tchyně zemřela při dopravní nehodě, když manželovi bylo 15 let a bratrovi 13. V roce 1945 se tchán znovu oženil se sestrou prvorepublikové sportovkyně Běly Friedländerové, to byla první žena starého Václava M. Havla, nemohli mít spolu děti a rozvedli se.“ S Havlovými ale udržovali kontakt i nadále, Eduard i bratr Vladimír Grégr se potkali též s Václavem Havlem či bratry Mašíny, neboť stejně jako oni absolvovali internátní školu v Poděbradech.[4] Jak ale Helena dodává, vztahy udržovali, protože se znali, politika se neřešila: „Manžel byl apolitický, sledoval dění a občas zašel do Lucerny za Havlem, ale nechtěl být nijak nápomocen, vídali se, protože se znaly rodiny.“

Po roce 1968 emigroval Eduardův bratr Vladimír do Švýcarska a Eduardova první žena Jana Levante, s níž se též – i přes rozchod – manželé Grégrovi nadále vídali, emigrovala spolu se svým druhým mužem Milanem Schulzem, redaktorem rádia Svobodná Evropa a blízkým přítelem Pavla Tigrida, do Mnichova. To stačilo, aby se o Helenu a Eduarda začala zajímat StB: „Občas jsme byli se Schulzovými v kontaktu. Na manžela byl nasazený pan Hájek, kvůli styku se Schulzovými nás nechtěli nikam pouštět, atakovali manžela i mě a lákali nás ke spolupráci – nabízeli nám i návštěvu Mnichova a chtěli, abychom jim podávali hlášení. Vytypovali si Edu i z důvodu, že se bude třeba chtít setkat s bratrem ve Švýcarsku…“ Helena ani Eduard nikdy nevstoupili do KSČ a spolupráci nepodepsali.

Z tísně pražského bytu a nepříjemných kleští režimu, který tak brutálně zasáhl do života celé rodiny, pak často utíkali do venkovské samoty. „Ta chalupa byla únik… Koupili jsme ji v roce 1963 s manželem a jeho rodiči napůl, manžel byl manuálně zručný, dělala různé opravy, nebyla tam elektřina ani voda. Nevadilo mi prát na valše, nikdy jsem neměla nalakované nehty… Chalupu tam máme pořád a to pádidlo, kterým v roce 1952 Eda stěhoval věci z našeho bytu, tam je taky! Bude mu sto let,“ vypráví Helena Grégrová.

Od roku 1989 mám v chodbě prošlapaný koberec

Přesto, že se do protestů v listopadu 1989 nijak aktivně nezapojili, díky poloze pražského bytu sledovali dění z bezprostřední blízkosti: „Bydleli jsme pořád v té Krocínově ulici, tchýně si šla koupit cigarety na Národní třídu, dlouho se nevracela, oba jsme vyběhli a šli ji hledat a ona byla na Národní zavřená v příšerné trafice a my říkali, tady se něco děje… bylo to v době, kdy tam došel průvod. Ve čtyři hodiny ráno jsme pak vstali a šli se podívat, jak to vypadá před Café Louvre. Bydleli jsme blízko a vše, co se tam dělo, jsme slyšeli... A ano, měli jsme radost!“

Po roce 1989 je čekalo i shledání s někdejšími přáteli, byt Grégrových se díky své poloze stal místem setkání s lidmi, kteří dlouho hranice republiky překročit nemohli: „Někdo k nám přišel a říkal – Máte tady nějaké víno? Já říkala, kořalku ne, ale víno jo.... Přišel Pavel Tigrid, poslal ho asi Milan Schulz, znali se z Mnichova.  Muselo to být krátce po jeho příjezdu do republiky. Bylo to hrozně hezký... Nevím, jak se k nám Pavel dostal, telefony nebyly… Prostě se najednou objevil. V předsíni jsme měli od devětaosmdesátého od těch všech návštěv prošlapaný koberec, na to si pamatuju dodnes...“

Statek v Tetíně byl v restitucích vrácen rodině Důrasů, hospodaření na něm se ujal syn jednoho z bratranců Heleny. Budova někdejší Knihtiskárny Dr. Eduard Grégr a syn a přilehlé byty se v roce 1999 v restitucích vrátily rodině Grégrově. V roce 2002 se tam nastěhovala Helena a Eduard, tchyně a tchán Grégrovi se vrácení majetku nedožili.

„Vše jsme nesli hrozně statečně, věděli jsme, že to musíme přežít. Naši měli spoustu dobrých přátel, všichni nám moc pomáhali, jenom díky tomu, že byli silní a hrozně optimističtí a povzbuzovali nás, jsme to všechno přečkali,“ konstatovala během natáčení 28. března 2023 v Eye Direct studiu Paměti národa v Hálkově ulici, sídle někdejší rodinné tiskárny, Helena Grégrová.[5]

 

 

 

[1] Dokument viz Dodatečné materiály na kartě pamětníka

[2] K historii rodiny Grégrů viz Eduard Grégr – Ivana Koutská: Historie rodiny, Eduard Grégr a synové, 1996

[3] Adolf Burger byl slovenský Žid, zapojil se do odbojové činnosti komunistické skupiny, která se snažila o záchranu slovenských Židů. Adolf Burger tiskl falešné křestní listy. V roce 1942 byl zatčen a spolu se svou ženou Giselou transportován nejdříve do Žiliny a poté do Osvětimi. Manželka Osvětim nepřežila. V 60. letech byl zaměstnán v tiskárně, která dříve patřila rodině Grégrů. Napsal knihu vzpomínek Ďáblova tiskárna.

[4] K této instituci viz článek Barbory Šťastné: Škola, ve které se nelže. Navštěvovali ji Václav Havel či Miloš Forman. [11. 01. 2021; https://www.pametnaroda.cz/cs/magazin/pribehy/skola-ve-ktere-se-nelze-navstevovali-ji-vaclav-havel-ci-milos-forman]

 [5] K osudům rodiny Grégrů viz též příběh Vladimíra Grégra vzniklý na základě rozhovorů pro Paměť národa https://www.pametnaroda.cz/cs/gregr-vladimir-1933

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of the 20th Century TV

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Stories of the 20th Century TV (Veronika Jáchimová)