Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Milena Grenfell-Baines (* 1929)

• narodila se v roce 1929 v Praze, vyrůstala v Proseči u Skutče

• otec Rudolf Fleischmann inicioval pozvání Thomase Manna do Československa a stál za udělením československého občanství pro jeho rodinu

• 1931 – zemřela její matka, otec se znovu oženil, o šest let mladší sestra

• od roku 1937 rodina žila v Praze

• 29. července 1939 odjela s mladší sestrou tzv. Wintonovým vlakem do Velké Británie

• za války navštěvovala Československou státní školu ve Velké Británii

• po válce se do Československa nevrátila

• vystudovala ošetřovatelství, péči o malé děti

• v roce 1954 se provdala za architekta a urbanistu George Grenfell-Bainese (1908–2003)

• 1978 – manžel byl oceněn královnou Alžbětou II. a povýšen do šlechtického stavu

• v roce 1999 vyznamenána cenou Ministerstva zahraničních věcí České republiky Gratias Agit

• žije v Prestonu ve Velké Británii

text: Moravec Hynek

Lady Milena Grenfell-Baines je jedním z tzv. Wintonových dětí. Od roku 1939 žije ve Velké Británii, do Československa se poprvé znovu podívala nakrátko až v šedesátých letech. Většinu svého života prožila v Prestonu na severu Anglie nedaleko Manchesteru. Šlechtický titul Lady může užívat po svém zesnulém manželovi, velmi úspěšném britském architektovi Georgi Grenfell-Bainesovi (1908–2003)[1], který byl v roce 1978 povýšen do šlechtického stavu královnou Alžbětou II.

Narodila se sice v Praze, ale vyrůstala v Proseči u Skutče (okres Chrudim), odkud pocházel dědeček z matčiny strany. Matka však zemřela, když byly Mileně tři roky, a otec se znovu oženil, a to s lékařkou původem z Lotyšska, která vystudovala lékařskou fakultu v Praze. Otec pamětnice, Rudolf Fleischmann, účetní, se nejen účastnil kulturního a společenského života v Proseči, ale byl také aktivní v celorepublikovém měřítku. Byl jedním z hlavních iniciátorů udělení československého občanství německému spisovateli Thomasi Mannovi. Vyjednal udělení občanství s prezidentskou kanceláří na Pražském hradě i domovského práva na prosečské radnici a předával mu potřebné dokumenty ve Švýcarsku. To byl také jeden z důvodů, proč musel utéct z Československa ihned po okupaci nacistickými vojsky. Paní Milena vzpomíná, že jeho útěk dokonce příchodu Němců předcházel. Dostal echo od jednoho svého známého.

„Roku 1937 jsme se odstěhovali do Prahy. Třináctého března 1939 k nám prý přišel nějaký pán a varoval mého otce, že by měl hned rychle odjet, protože ho bude hledat gestapo, už jen kvůli tomu, co udělal pro Manna. On vážně ten večer odjel, 15. března přišli Němci.“

Z cesty si nic nepamatuji

V červenci 1939 odjela dětským transportem i Milena Fleischmannová se svou o šest let mladší sestrou, jako poslední odešla do Británie její nevlastní maminka. Nejbližší rodina se tak zachránila celá.

„Mně bylo devět a půl let, já jsem si nebyla tak vědomá toho, že přijde okupace. V květnu nám řekla máma, že pojedeme do Anglie s mojí sestrou. Měly jsme se učit trochu anglicky, ale jediné, co jsme se naučily, bylo trochu zpívat anglickou hymnu. Devětadvacátého července jsem se sestrou byla na hlavním nádraží v Praze, kde jsme se se sestrou loučily s maminkou a dědečkem. Ostatní si nepamatuji, že by přišli na nádraží, ale dědeček mi dal památník, kde byla podepsaná celá rodina s přáním, aby se mi vedlo dobře.“

Otec i celá rodina utíkali před nacismem hlavně z důvodu rasové diskriminace. I když rodiče byli fakticky bez vyznání, oba byli židovského původu. Z širší rodiny se prakticky nikdo nezachránil. Vzdálenou sestřenicí pamětnice je slavná cembalistka Zuzana Růžičková, která přežila koncentrační tábory. Otec nebyl věřící, Milena i mladší sestra byly pokřtěny protestantskou církví. Bylo to snad pragmatické rozhodnutí, které mělo usnadnit začlenění do „kindertransportů“, ve kterých se také angažovaly křesťanské spolky? Milena dodnes přesně neví, svého otce se nezeptala v době, kdy ještě mohla.

„Tak jsme z nádraží odjely. Vážně si na to skoro nepamatuji. Vím, že byla noc, vím, že jsme nebrečely. V kupé se mnou seděla jedna další dívenka, která se jmenovala Dáša, později provdaná Šímová.[2]Dáša mi po letech řekla, celá léta jsme se znaly, že jsme se držely v tom kupé za ruce a řekly jsme, že nebudeme brečet. Na cestu si skoro vůbec nepamatuji, měly jsme s sebou každá ruksaky. Kufry byly uložené jinde. Celý vagon byl zavřený. Byl to obyčejný vlak, který jel až do Holandska, ale my jsme v tom vagonu byli zavřený, nemohli jsme nikde vystupovat. V tom vagonu nás tenkrát bylo asi šedesát nebo sedmdesát, to byl sedmý vlak. Ten poslední, co skutečně vyjel.“  Další transport, ten největší, ve kterém mělo být přes dvě stě dětí, byl naplánován na 1. září 1939. Začala však válka a nacisté jeho odjezd už nepovolili. 

Československá státní škola v Británii

Oba rodiče sice odešli do Anglie, nicméně zpočátku nebylo možné, aby žili spolu. Otec měl zdravotní potíže, ani jeden si nemohl najít zaměstnání. Pamětnice žila nejdříve se sestrou v anglické rodině, chodily do anglických škol. Později si mohli vzít rodiče do péče jen její mladší sestru.

„Já jsem dva roky chodila do anglické školy a potom se rodiče dozvěděli, že česká (československá) vláda otevřela Československou státní školu v Anglii. Otec nechtěl, abych zapomněla česky, a pro ně to bylo také výhodné, že mne poslal do té školy, to byl internát. Nás se tam sešlo asi 120 dětí a to nebyly všechno děti z Wintonových vlaků. Někteří to byli tzv. baťovci. Některé děti také skoro zapomněly česky, některé děti byly ze Sudet, tak mluvily poloněmecky a poločesky. Profesoři byli vojáci, protože v roce 1940 přijelo české vojsko. Náš pan ředitel byl kapitán v české (československé) armádě, ale předtím profesor v Čechách. Tam byli samí Češi a Slováci a jedna anglická učitelka. Samozřejmě si museli všichni napsat vlastní učebnice, nic nebylo. Byla to velmi zajímavá škola.“ 

Propadla jsem z matematiky a latiny

Československá škola byla zřízena československou exilovou vládou, původně v polorozpadlém zámečku v Anglii, později se přestěhovala do vesnice Llanwrtyd Wells ve Walesu. Paní Milena s láskou vzpomíná na dětství strávené ve škole, ovšem nebyla, jak by se mohlo zdát, dobrou studentkou. „Jak jsem dříve řekla, propadla jsem z matematiky a latiny. Z čeho jsem měla jedničku, to bylo ze zpěvu. Paní učitelka mi řekla, že by chtěla, abych ten zpěv studovala. Zpívala jsem ve sboru, když byla nějaká sóla, tak jsem je zpívala já.“Ze školních let se jí zachoval památník. Paní Milena pokračuje ve vyprávění:„Dobře jsem také cvičila. Náš pan ředitel nás učil tělocvik. V tom památníku mi napsal: ,Škoda, že tak hodné, ale nedbalé Mileně.‘ Pan profesor češtiny mi napsal: ,Mileno, zpíváš jako ta pěnice, škoda, že chabá je ta tvoje mluvnice. Mileno, pomni, ta naše mluvnička, zrovna tak hezká je jak naše písnička.‘ Pan profesor Komínek na matematiku mi napsal: ,Schováš se panenko v koutě, najdou tě.‘“

Mnohé děti z Československé státní školy navázaly přátelství, které přetrvalo desetiletí. Později, v devadesátých letech, organizovala sraz studentů školy v Británii. Na českém velvyslanectví v Londýně byla v té době malá výstava školních vysvědčení z té doby. K pobavení ostatních tak bylo odhaleno, že hlavní organizátorka byla „repetent“. 

Poválečné osudy

Po válce se československá škola v Británii uzavřela, Milena se vrátila k rodičům a pokračovala ve studiu na dětskou vychovatelku. Jiné děti ze školy se však k rodičům vrátit nemohly.

„Jak jsme se o tom potom bavili, tak oni je posadili do letadel, doletěli do Prahy, tam je více méně vyhodili a oni šli hledat, jestli jsou naživu rodiče. Většinou rodiče samozřejmě nenašli. Po roce 1948, když přišli komunisti, tak to někteří měli zase horší, tak se rozjeli do jedenácti zemí. Mám nebo měla jsem kamarády a kamarádky po celém světě. V Americe, Austrálii, Kanadě, ve Francii, v Holandsku, zkrátka každý měl svůj život. Mnoho z nich se stalo úspěšnými.“  

Na začátku padesátých let se seznámila se starším mužem, architektem a urbanistou Georgem Grenfell-Bainesem[3], zakladatelem dodnes činného architektonického studia BDP (Building Design Partnership). V roce 1954 se vzali, po většinu života žili v severoanglickém Prestonu nedaleko Liverpoolu a Manchesteru. Kromě vlastního syna a dcery vychovávala i jeho dvě děti z předchozího manželství.   

Lady Milena byla samozřejmě v kontaktu s mnohými dětmi z Československé státní školy v Británii, zejména s Věrou Gissingovou. Na rozdíl od ní však během poválečných let nezkoumala, kdo jejich transporty do Británie organizoval. Nicméně obě dámy se o Nicolasi Wintonovi a jeho předválečné aktivitě dozvěděly až v roce 1988 při přípravě dnes již legendárního pořadu se slavnou moderátorkou Esther Rantzenovou.

„Dostalo se to do ruky Esther Rantzenové, která tenkrát měla slavný pořad That‘s life, který se vysílal každou neděli. Něco jsme se trochu dozvěděli z novin, ale nám to tenkrát nedošlo. Jednou mi zvonil telefon a nějaká paní říká, že je Esther Rantzen. A já jí říkám: ,A tady je anglická královna.‘ Protože si říkám, že Esther Rantzen nevolá jen tak někoho. Ona mi říká: ,Jak jste se jmenovala za svobodna, Milena Fleischmannová? […] Našli jsme pána, který organizoval ty vlaky, kterými jste přijeli, my si ho zveme do Londýna do našeho programu a chceme pozvat několik z vás dětí, abychom ho překvapili. Byla bych ráda, kdybyste přijela. On o tom nebude vědět.‘ Pozvali nás do studia, tam jsem potkala kamarádku Věru Gissingovou, tu jsem znala, ta organizovala ten první sjezd.“

Děláme něco, abychom pomáhali

Životní krédo? Lady Milena Grenfell-Baines říká, že u Wintonových dětí, širší „Nickyho rodiny“ je často rozšířený pocit dluhu, který je třeba splatit určitou dobrovolnickou a charitativní činností. „Většina z nás, co můžeme, moc se o tom nebavíme, ale děláme něco, abychom pomáhali.“Ona sama v šedesátých letech pomáhala českým studentům architektury, později byli u ní ubytováni i jiní studenti. Pomáhala též škole v Proseči, organizuje výměnné studijní pobyty mezi hotelovými školami v Česku a v Británii. Je ve správní radě Společnosti přátel Liverpoolské filharmonie a je patronkou Nadace Emy Destinnové, která dává stipendia českým studentům hudebních škol pro studium v Británii či jinak propaguje českou hudbu v Británii. Ne nadarmo byla vyznamenána cenou Gratias Agit, kterou uděluje ministerstvo zahraničí lidem, kteří se zasloužili o dobré jméno České republiky v zahraničí. Velkou známost jí také přinesla popularizace české pečicí pánve ‒ remosky. Když zjistila, že v Británii není něco podobného k sehnání, obrátila se přímo na českého výrobce a pomohla mu proniknout na britský trh. Později napsala i několik kuchařek pro pečení v remosce, některá média ji tak dnes titulují přezdívkou „Lady Remoska“.

[1] https://en.wikipedia.org/wiki/George_Grenfell-Baines.

[2] http://www.pametnaroda.cz/witness/index/id/1541 ‒ sestřenice bývalé americké ministryně zahraničí Madeleine Albright.

[3] https://en.wikipedia.org/wiki/George_Grenfell-Baines.