Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Anna Grillová (* 1923)

• narozena 5. července 1923 v Pasekách nedaleko Protivína

• z české rodiny

• od dětství byla vedena ke katolické víře

• od 14 let pracovala u sedláka Antonína Malkuse, největšího sedláka v Pasekách

• v roce 1941 se vdala za elektrikáře Václava Grilla

• od roku 1959 žili s rodinou natrvalo ve Vodňanech

• několikrát za život byla vyhodnocena jako nejlepší zaměstnanec

• nikdy nevstoupila do KSČ a politika ji nezajímala

Anna Grillová je skromná žena, se kterou se život nemazlil. Od 14 let pracovala u sedláka, v 18 se jako nejmladší ve vsi vdávala. Narodily se jí dvě děti, které obě přežila o několik desetiletí. Přesto všechno těžké, co jí život připravil, neztratila nikdy svůj životní optimismus, víru v Boha a chuť pomáhat ostatním.

Že je nevlastní, nikdy nepocítila

Anna Grillová začíná své vyprávění vzpomínáním na maminku Aloisii Lhotovou (roz. Košatkovou): „V chalupách sloužila 15 let, protože byla pracovitá, příbuzní chtěli, aby šla do Kluk, aby si ho vzala – tatínka, on byl sedlák. Jenže maminka, když se to stalo, tak ho nechtěla.“ Říká, že i když její matka se sedlákem z Kluk otěhotněla, nevzala si ho. Nestála prý o sňatek z rozumu. „Tatínek druhej [Jan Lhota], jak ovdověl, se dozvěděl, že maminka je v jiném stavu, a on toužil po dětech, tak si maminku vzal a já jsem se narodila,“ pokračuje. Jan Lhota si nechal Annu Grillovou hned po narození uznat za vlastní. Měl ji moc rád, říkal jí Anuško. Manželství Lhotových bylo šťastné, nedlouho po narození pamětnice se rodičům narodily další dvě děti, dcera Marie Kurfiřtová (1925–2006) a syn Jan Lhota ml. (1926–2007).

O tom, že je nevlastní, neměla Anna Grillová dlouho ani tušení, nic tomu nenasvědčovalo. Jmenovala se stejně jako sourozenci. Všichni ji měli velmi rádi, nikdo z rodiny se k ní nechoval jinak než k ostatním. „Až děti ve škole mi to řekly,“ vzpomíná a dodává, „já přišla domů a plakala jsem, že nejsem vlastní, že to není můj tatínek. Kdyby maminka umřela... Tatínek se rozzlobil, proč mi to říkají, on si to nepřál.“

Od dětství jezdila s maminkou za příbuznými do nedalekých Kluk, do vsi, kde žil její pravý otec. Občas se s ním potkala, někdy za ní chodil. Hlásil se k ní, ale nikdy jí neřekl, že je její otec. Sem tam ji dokonce i vodil na procházku po vsi. „Vždycky nevěděl, co by mně dal. Peníze. Pouť mi koupil. Jenže to já jsem nevěděla, že je to můj táta.“ Jako malé jí nikdy nepřišlo divné, proč se k ní chová důvěrněji než k ostatním. Vůbec ji tehdy nenapadlo, že by mohl být její otec. Dozvěděla se to až o mnoho let později, až když byla dospělá.

V kostele jsme se naučili chovat

Rodinu Lhotových živilo malé hospodářství, ke kterému patřilo pole a kus louky. Kromě tří krav chovali drobné zvířectvo. Když bylo potřeba, chodili rodiče za výplatu vypomáhat ostatním sedlákům. Nedaleko byl les, kam chodili na maliny, borůvky a houby. „Maminka vzala nůšku a všechny tři děti a šup do lesa,“ vzpomíná na dětská léta pamětnice. Život to byl podle všeho chudý, ale dobrý. „Měla jsem krásné dětství. Měla jsem hodnou maminku i tatínka a nedělali žádné rozdíly, že bych byla nevlastní,“ vzpomíná Anna Grillová.

Každou neděli chodili s rodiči pěšky do kostela v Albrechticích nebo v Myšenci u Protivína. „Tam jsme se naučili poslouchat. Opravdu. Protože kněz nás vedl, jak se máme chovat,“ říká pamětnice. Anna Grillová chodila navzdory okolnostem do kostela celý život. „My jsme byli pobožní. My jsme byli celá rodina katolická.“ Navštěvovala kostel za války i po nástupu komunistů k moci v únoru 1948, v době, kdy se mnoho kostelů vylidnilo.

Sloužila u největšího sedláka v Pasekách

V roce 1929 začala chodit na základní školu v Pasekách. „Tam jsem vyšla školu. Tam byla trojtřídka. Protože do Protivína do měšťanky bylo daleko, kola nebyla. A chodit pěšky, to bychom nezastali,“ vysvětluje. Škola ji bavila, ale rodina neměla dostatek prostředků, aby mohla ve studiu pokračovat. Ve 14 letech v roce 1938 musela nastoupit do služby k Antonínu Malkusovi v Pasekách.

Lhotovi bydleli nedaleko Malkusových, ale i tak ji matka budila ve tři hodiny ráno, aby se na statek dostala včas a obstarala všechnu ranní práci. „Měli čtyři páry koní, byl tam kočí, děvečka a já,“ vypráví. Na službu u Malkusových vzpomíná dobře. Sedlák se selkou ji měli rádi. Nejenže dostávala výplatu a stravu, ale občas jí koupili i něco pěkného na sebe nebo nové povlečení. Každý čtvrtek dopoledne ji sedlák navíc posílal do tzv. rodinné školy, kde se učila vařit, vyšívat a starat se o domácnost.

Na začátek války nevzpomíná ráda, ze statku odvedli všechny koně. Statkář musel odvádět velkou část potravin – husy, dobytek. Anna Grillová zmiňuje, že začaly chodit kontroly, aby se nezabíjelo na černo. Malkusovi se prý ale nikdy nebáli, protože odváděli vše, jak měli.

„Měla jsem první rok 800 za rok, druhý rok 1 200 a třetí, tenkrát Němci nařídili, tak nám museli doplácet padesátníky, takže to dělalo 2 200,“ vybavuje si i po mnoha letech, jak se jí za války zvedla výplata. Díky tomu prý měla před svatbou v roce 1941 našetřeno poměrně dost peněz.

Vdávala se jako nejmladší děvče ve vsi

Po třech letech ve službě odešla pracovat do vinárny v Písku, aby se naučila vařit tzv. lepší jídlo a celkově se starat o domácnost. Nedlouho nato se seznámila s Václavem Grillem, elektrikářem původem z obce Hlavatec. Po krátké známosti se rozhodli vzít. „Nejmladší děvče z Pasek – jsem se vdávala,“ vzpomíná s úsměvem a pokračuje, „tatínek šel se mnou do Písku k soudu, protože mně bylo 18 let a plnoletost byla až v 21 letech.“ Po svatbě se s manželem přestěhovala zpátky k rodičům do Pasek, kde žili a pracovali až do roku 1947. Po dvou letech se jim narodil syn Václav (1943–1968) a za další čtyři roky přišla na svět dcera Jaroslava (1947–2003).

Anna Grillová měla velké štěstí, válečná běsnění se jejímu životu v zásadě vyhnula. „Za války nebylo nic. Nevím, že by tam někdo přišel o život nebo byl zavřený. To nebylo. My jsme tam každý jenom pracovali.“ 

Více na rodinu dolehl až zmatek a chaos v závěru války. Vzpomíná, jak někdy v posledních válečných dnech potkala na cestě od holiče z Protivína dva vojáky v polích. „Oni mě zastavili a ptali se, kdo v těch vesnicích je, co je to za vojáky. Já byla ráda, že mě pustili, že jsem došla domů. Protože jsem se bála, nemohla jsem jim věřit, aby mě neoddělali,“ popisuje. Vybavuje si také, že se tehdy ze strachu celá rodina držela doma. „My jsme byli zalezlí. Také jsme měli živobytí schované ve sklepě, kdyby něco, tak jsme měli. To si pamatuji. Tatínek nám tam udělal živobytí.“

Když byly děti malé, byla šťastná

V roce 1947 se přestěhovali do Vodňan a po třech letech do Sedlce, kde skoro 10 let bydleli na faře. Anna Grillová nejprve pracovala ve škole jako školnice a poté si našla práci poštovní doručovatelky. Ačkoliv Václav Grill jako elektrikář Jihočeských elektráren trávil hodně času v práci mimo domov, necítila se osamocená. Věnovala se dětem, měla hodně přátel.

Hlavním zájmem Anny Grillové byla rodina a její dvě děti. Politika šla tak trochu mimo ni. „Kam bych chodila s těma dětma. Na nějaké schůze? Nevstoupila jsem nikdy,“ odpovídá na otázku, zda byla členkou KSČ. Zároveň dodává, že jí vstup do KSČ nikdo nenabízel, ani se tím nijak nepodmiňovaly její pracovní pozice.

Ráno vstala a Dům služeb byl pomalovaný

V roce 1959 se již natrvalo přestěhovali do Vodňan, kde děti nastoupily na střední školy. Anna Grillová nastoupila do Domu služeb jako domovnice, kde pracovala dlouhých 18 let. Několikrát byla vyhodnocena jako nejlepší zaměstnankyně. Přestože to byla náročná práce, uklízela a starala se sama o celý areál Domu služeb, měla ji ráda. „Devatero kamen jsem zatápěla ráno a do devatera kamen jsem nosila uhlí,“ dodává.

„Ráno vstanu a barák pomalovaný: ‚Než bych Rusům vejce dala, radši bych si život vzala.‘ Já jsem musela to celý den mýt. Někdo to tam načmáral. Já jsem musela ráno vzít vodu, hadr. Nemohla jsem to vápno smýt,“ vzpomíná na srpnové dny roku 1968. Dodnes neví, kdo nápis přes celý Dům služeb napsal.

Anna Grillová za svůj život vyzkoušela mnoho profesí. Nejvíce ji však bavila práce v hospodářství. „Já měla radost, když jsme šli na pole a když jsme pleli tu buřinu nebo mrkev, že jsme něco udělali. Sedlák přišel a poděkoval, že byla práce udělaná. Mě to bavilo.“

Chtěla bych, aby se děti měly lépe než my

Pamětnice několikrát v rozhovoru zopakuje, že se o politiku nikdy moc nezajímala. V roce 1989 šla do důchodu a pád komunismu spolu s nástupem demokracie nijak nevnímala. Dnes k tomu pouze říká: „Já bych chtěla, aby se děti měly lepší, než jsme se měli my.“ Zároveň je ráda, že mladí dnes mohou svobodně cestovat, ne jako generace před nimi. Nechce více hodnotit listopadové události roku 1989, patří mezi ty, kterým se žije dnes podobně jako před rokem 1989. Přestože je pamětnice velmi vlídné a laskavé povahy, končí své vyprávění krátkým steskem: „Víte, co se mi líbilo, že lidi byli dohromady a nebyla závist mezi lidmi. Dneska je závist.“