Marie (sestra Vlasta) Grisová (* 1930)

Marie Grisová (řeholním jménem sestra Vlasta)

Řekněte, nebyl to zázrak?

Marie Grisová (řeholním jménem sestra Vlasta) věří, že pro ni měl Bůh už od jejího dětství připravenou cestu. Kraj, kde se 30. ledna 1930 narodila, bývá ne nadarmo označován jako „kopanice“. Obec Ochodnica u Kysuckého Nového Mesta byla v každém ohledu nesnadným místem pro život. Práce na polích v těžko přístupném terénu a bez mechanizace kladla na rodinu s osmi dětmi velké nároky. Chovali sice dvě krávy, prase, slepice a husy, maso z nich ale nikdy nejedli. Vše prodávali, aby měli alespoň nějaké peníze. V kraji také vůbec nebylo zvykem navštěvovat lékaře. Například první vyšetření u očního specialisty, který jí předepsal brýle, Marie absolvovala až v dospělém věku.

Když v létě roku 1940 náhle zemřel tatínek, bylo Marii deset let. Přes zimu zůstala doma, ale na jaře roku 1941 se maminka rozhodla, že dcera půjde do služby k jinému hospodáři. „V té rodině měli malé děvčátko a poprosili mě, jestli bych jim ho nepřišla pohlídat. Zpětně to vidím jako takovou chytačku, protože děti jsem měla ráda. Večer, když jsem chtěla jít domů, tak mi řekli, že mě už nepustí, že zůstanu tam.“ Marie nebyla dítě, které by dělalo problémy. Poplakala si a se situací se postupně smířila. Dalších pět let se starala nejen o svěřené dítě, ale také pásla krávy, uklízela, myla nádobí, chodila pro vodu a pro roští, později i vařila. Za to vše dostávala jídlo a dvakrát ročně oblečení.

Ve službě prožila i válečná léta. V Ochodnici byli po téměř celou druhou světovou válku usídleni němečtí vojáci. Každá rodina musela ze svého povinně dva z nich živit. Do chodu vesnice ale vojáci nijak nezasahovali. Mimořádná situace nastala až poté, co v lesích nad vsí jednoho z esesáků kdosi postřelil nebo zabil. Co přesně se tam stalo, si Marie nepamatuje. Dobře si ale vybavuje, co následovalo. „Chodili od baráku k baráku a všechny muže nad patnáct let brali s sebou. Shromáždili je na dvorku fary, mířili na ně kulomety a hrozili, že pokud se někdo nepřizná, všechny je postřílí. My děti a ženy jsme se na to dívaly přes plot a viděly jsme, jak tam na ně řvali. Náš pan farář se zaručil, že to nebyl nikdo od nás, a pokud ano, dává on svůj život výměnou za ty muže na dvoře.“ Nakonec se ukázalo, že pachatelem skutečně nebyl nikdo ze vsi, a mužům se nic nestalo.

Ze služby mohla Marie odejít až v šestnácti letech, vážila tehdy pouhých 34 kilogramů. Rozhodla se, že si najde práci a ze Slovenska odejde. Když dostala nabídku jít vypomáhat do ústavu pro mentálně zaostalé děti a sirotky ve východočeských Slatiňanech, ihned ji přijala. Ústav spravoval řád Školských sester svatého Františka. Mezi sestrami si brzy připadala jako doma. Pracovala jako pomocná síla, starala se o všechno, co bylo zrovna potřeba. Sestry se k ní chovaly velmi pěkně, cítila se tam šťastná a po dvou letech se rozhodla, že vstup do řádu bude krok správným směrem. Když se o svém úmyslu poprvé zmínila při návštěvě doma, maminka i většina sourozenců se k jejímu rozhodnutí stavěli velmi negativně. Dokonce ji odmítali pustit zpět do Slatiňan. Vzhledem k tomu, že Marie nebyla ještě plnoletá, potřebovala ke vstupu do řádu souhlas rodičů. Rodina se ji ale snažila ze Slatiňan dostat za každou cenu. Jednou jí dokonce přišel telegram se zprávou, aby okamžitě přijela domů, že je maminka na smrt nemocná. „Sestra představená nechápala, proč nechci jet, když je maminka nemocná, a nakonec jsem jí musela celou situaci popravdě vysvětlit.“ Do té doby se nikomu kromě rodiny o svém úmyslu nesvěřila. Nejprve chtěla mít v ruce maminčin písemný souhlas. Od samého začátku tušila, že je maminčina nemoc jen lest, jak ji nalákat domů a pak už nepustit zpět. Pro jistotu ale napsala nejstaršímu bratrovi, který jí potvrdil, že mamince nic není a jde skutečně jen o nátlak. Tehdy se Marie uchýlila k modlitbám a přála si, aby se celá situace nějak vyřešila. Rozhodla se napsat na Slovensko ještě jeden dopis, ve kterém maminku prosila, aby jí ke vstupu do řádu souhlas dala. „Nedovedete si představit mé překvapení, když mi zpátky dorazil dopis, ve kterém mi maminka svolení udělila. Řekněte, nebyl to zázrak?“ Maminka pak s jednou z Mariiných sester dokonce dorazila na její slavnostní vstup do řádu. Tuto takzvanou obláčku pamětnice absolvovala v roce 1948 v Praze.

Do jejího dalšího životního osudu už ale zasáhla politika, což Marie tou dobou ještě zdaleka netušila. Pokud v Československu koncem čtyřicátých let žil někdo naprosto odtržený od okolního dění, byly to právě sestry novicky. „Během noviciátu jsme nečetly noviny. Netušily jsme nic. Jednou mě sice magistra vzala na jakousi schůzi, ale já vůbec nechápala, co se to tam děje. Až později se mi to spojilo.“ První sliby, kdy přijala řeholní jméno Vlasta, měla 10. dubna 1950 a potom byla v rámci kongregace vyslána zpět do Slatiňan. Likvidace mužských klášterů, po které následovala i likvidace klášterů ženských, tak pro ni byla značným překvapením. „Měly jsme připravený civil, v některých klášterech zažily sestry i nátlak ze strany komunistů, aby z řádu vystoupily. Slibovali jim všechno možné.“ V zestátněném slatiňanském ústavu mohla nakonec zůstat jako běžný zaměstnanec.

V roce 1951 se u sestry Vlasty začaly projevovat neobvyklé zdravotní problémy. Nenadálé přechodné ochrnutí končetin a velké bolesti byly pro lékaře záhadou dlouhých šestnáct let. Až v roce 1967 jí konečně diagnostikovali roztroušenou sklerózu. I když se začala ihned léčit, musela v roce 1968 nastoupit do plného invalidního důchodu.

Ve Slatiňanech pracovala až do roku 1976, kdy si požádala o tzv. exklaustraci neboli povolení žít na čas mimo řád. Když jí bylo vyhověno, odjela na Slovensko a další dva roky se starala o umírající maminku. Po její smrti se do řádu vrátila. Františkáni, kteří byli aktivní i v totalitním režimu, zakládali tajná komunitní centra, jejíž členové předstírali rodinný život. Vznikala tak jakási společenství, kde se scházeli lidé podobného smýšlení. Komunitní charakter místa sestře Vlastě vyhovoval, takže se i přes své zdravotní omezení odstěhovala do jednoho z center v Brně. Do činnosti se zapojila tak, jak uměla nejlépe, tedy péčí o členy komunity a jejich návštěvníky.

V druhé polovině osmdesátých let se o jejich nepovolené a neoficiální komunitě dozvěděla StB. Sestra Vlasta dostala předvolání k prvnímu výslechu. „Večer před výslechem jsme dostali od představených školení, jak máme vystupovat, co máme říkat. Rozhodli jsme se, že na přímou otázku svou příslušnost k řádu přiznáme. Před výslechem mě nechali čekat a já dostala strach. Začala jsem se modlit a to mi pomohlo se uklidnit. Nic špatného jsem přece neudělala.“ Předem připravená sestra Vlasta u výslechu dokonce citovala některé z paragrafů a odvolávala se na ně, čímž vyšetřujícího dostatečně zmátla i rozčílila. Proti svým bratrům a sestrám odmítla vypovídat. Na výslechy pak byli v následujících měsících zváni pravidelně.

V komunitě zůstala i po roce 1989. Po revoluci se činnost komunity příliš nezměnila, jen o něco rozšířila. Věnovali se třeba i drogově závislým. V Brně zůstala až do roku 2012. Po letech věnovaných péči o své bližní tráví sestra Vlasta zasloužené dny odpočinku ve své mateřské komunitě Školských sester svatého Františka v Praze.

____________

Nahrál Martin Reichl.

Zpracovala Tereza Hunalová.