Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

MUDr. Stanislav Grof (* 1931)

• narodil se 1. července 1931 v Praze, má o 4 roky mladšího bratra Pavla

• na gymnáziu se zajímal o psychoanalýzu a rozhodl se věnovat psychiatrii

• rok před maturitou, v roce 1948 byl obviněn z šíření protikomunistických letáků a několik měsíců strávil ve vazbě

• přijali ho na gymnázium v Londýnské ulici pro dělnické kádry

• po maturitě ho díky výbornému prospěchu přijali na lékařskou fakultu

• po únoru 1948 vyhodili jeho otce z místa prokuristy v Chemapolu, neboť odmítl vstup do KSČ, rodině znárodnili nemovitosti

• v padesátých letech se zapojil jako student do vědeckých experimentů s LSD

• po absolvování medicíny pokračoval v laboratorním i klinickém výzkumu

• v šedesátých letech po něm StB chtěla, aby donášel na své kolegy, kterým se s tím svěřil

• rok 1967 strávil v USA jako klinický a vědecký pracovník na Univerzitě Johna Hopkinse v Baltimoru ve státě Maryland

• po invazi vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 zůstal v USA

• byl vedoucím výzkumu psychoaktivních látek v Marylandském centru pro psychiatrický výzkum a docentem na Psychiatrické klinice Henryho Phippse

• mezi léty 1973 a 1987 působil v Esalenském institutu v Big Suru v Kalifornii jako hostující vědec

• s manželkou Christinou Grofovou vyvinuli metodu holotropního dýchání

• založil Mezinárodní transpersonální asociaci

Stanislav Grof se narodil 1. července 1931 v Praze. Jeho životní pouť je příběhem cesty k duchovnímu vnímání světa, jež se mu nečekaně otevřelo v ostře střežených mantinelech nejtužší totality a navíc skrze vědu, od níž se běžně neočekává více, než je racionální, empirické poznávání skutečnosti.

Rodiče

Stanislav byl vychováván v duchu ateismu, což - jak říká - má své počátky ještě před jeho narozením. „Moje matka byla z bohaté katolické rodiny, otec z rodiny bez vyznání, a to byl důvod, proč je v kostele v jejich rodné České Třebové nechtěli oddat. Vyřešili to tak, že rodiče matky, kteří měli obchod na hlavní třídě, dali kostelu velkorysý finanční dar a svatba se mohla uskutečnit. Matčini rodiče měli velkou radost, mí rodiče byli ale rozčarovaní z jednání představitelů církve a rozhodli se, že jejich děti zůstanou bez vyznání,“ vypráví Stanislav.

Zatímco matčina rodina vlastnila nemovitosti a obchodní dům, otec pocházel z velmi chudých poměrů a třinácti dětí. Byl jediný z rodiny, kdo studoval a získal vysokoškolské vzdělání. Jakožto inženýr chemie pracoval v pražském podniku Chemapol jako prokurista.

Grofovi žili v Praze, po smrti matčiných rodičů se v roce 1934 přestěhovali do České Třebové, kde paní Grofová zdědila obchod.

„Měli jsme tam dva domy, ve větším domě byl obchod, v tom menším, který se nacházel v chudší čtvrti, jsme bydleli. Prožil jsem tam dětství v partě místních kluků a byli jsme docela darebáci. Prali jsme se a hráli si na indiány a naše služebné mě vždy před večeří musely mýt a převlékat, abych zasedl ke stolu jako slušný chlapec.“

Otec jezdil za rodinou do České Třebové jen na víkendy, a když se na podzim roku 1938 schylovalo k válce, matka se v zájmu sjednocení rodiny rozhodla obchod zlikvidovat a odstěhovat rodinu zpět do Prahy. Rodinné starosti však nakonec rozhodly o tom, že Stanislav musel odjet k tetě do Brna, kde zůstal celý rok. Vytržen ze svého světa, od svých kamarádů i od rodiny, prožíval toto období bolestně. „V té době jsem se začal spoléhat na svůj intelekt. Rád jsem maloval a číst jsem začal, když mi bylo něco přes čtyři roky. Měl jsem staršího bratrance a sestřenici, kteří se učili číst, a já rozhodně nechtěl zůstat pozadu, takže v pěti letech jsem četl Brehmův život zvířat.“

Válečná léta v Praze

Zatímco se před očima zdrcených Pražanů do města valila vozidla německých okupantů, v kinech v té době dávali novou kreslenou pohádku o Sněhurce z dílny Walta Disneye. Stanislavovi bylo 8 let a na filmovém plátně se mu otevíral kouzelný svět animovaných postaviček.

„Do Walta Disneyho jsem se úplně zamiloval. Bydleli jsme na Arbesově náměstí a tam, co je dnes Švandovo divadlo, byl biograf, kde dávali grotesky od dvou do osmi. Jednohodinový pořad, který se stále opakoval, a já tam seděl třeba několik hodin. Naučil jsem se kreslit všechny ty Disneyovské postavy a začala se rodit má představa, že se v životě budu věnovat kreslenému filmu.“

Mimo svět pohádek však panovala tísnivá válečná atmosféra. Za hranicemi nebo v transportech mizeli židovští přátelé a po atentátu na říšského protektora Reinharda Heydricha pouliční tlampače vyhrožovaly, že dokud se nenajdou atentátníci, každou minutu bude zabit jeden Čech. Pod hrozbou trestu smrti Grofovi poslouchali z vykuchaného a upraveného rádia vysílání československé exilové vlády z Londýna. Otec, v němž se nezapřel chemik ani doma, několikrát do roka v bytě ilegálně destiloval alkohol a rodina jen mohla doufat, že některý z německých sousedů neucítí podezřelý zápach chemických procesů a nenahlásí to.

V době Pražského povstání pak čtrnáctiletý Stanislav pomáhal stavět barikády a běhal mezi povstalci s informacemi jako spojka. Vzpomíná, jak lidé vyráběli tzv. Molotovův koktejl. „Do lahví na sodovky dávali benzín a olej a pak na střechách čekali na německé tanky, aby na ně házeli láhve. Obsah natekl do motoru a tank potom vybouchl.“

Nejhorší věci, které za války zažil, se odehrály před jeho očima po osvobození. „Češi vytáhli Němce na ulici, ostříhali jim hlavy a namazali je dehtem. Byla to pomsta. V našem domě, který patřil mezi ty lepší, bydlelo několik německých rodin. Celou válku se chovali velice nadřazeně. Když přišli do obchodu, všechny odstrčili a nechávali se přednostně obsloužit. Většina se jich chovala dost vulgárně. Takže pak po osvobození povolilo napětí a lidi dávali průchod svým emocím. My jsme se toho ale jako rodina nezúčastňovali, jen jsme to viděli.“

Kniha, která změnila jeho životní směr

Ještě když Stanislav studoval jedenáctileté gymnázium, stále uvažoval o povolání výtvarníka. Neodradilo ho ani setkání s Ondřejem Sekorou, který nedokázal ocenit, že malý kluk umí věrně napodobit postavičky z jeho knížek a zpražil ho nekompromisní výtkou o plagiátorství. V pozdějších letech pak navštívil Jiřího Trnku, u něhož se chtěl připravovat na dráhu animátora.

„V té době mi však přítel půjčil knihu od Sigmunda Freuda Group Psychology and the Analysis of the Egose slovy, že až si to přečtu, změní to můj pohled na svět. Začal jsem to číst večer a nedokázal jsem přestat. Během několika dní jsem se pak rozhodl, že nebudu dělat animovaný film, ale budu se věnovat psychiatrii.“

Rok 1948 byl jako zlý sen. Změněné stavy vědomí při výsleších

Únorový komunistický puč v roce 1948 postihl rodinu třemi drastickými způsoby.

Stanislavovu otci v Chemapolu sdělili, že nemůže nadále vykonávat funkci prokuristy, když není členem KSČ. „Otec tam vstoupit odmítl. Dali mu k ruce komunistického kádra s tím, že do dvou let ho musí otec zaučit, aby převzal jeho post. Přitom on sám se vypracoval z chudých poměrů a nebyl tedy z takzvané ‚nepřátelské třídy,‘ říká Stanislav Grof.

Další tvrdý postih se týkal ztráty majetku. Oba domy v České Třebové, které byly zdrojem rodinných příjmů, neboť je maminka pronajímala, komunisté znárodnili.

„Na jednom z nich však byla hypotéka, kterou komunisté prohlásili za osobní dluh matky. Maminka pak tedy pracovala celých patnáct let na splacení dluhu.“

Největší osobní peklo si však prožil Stanislav. V roce 1948 byl v septimě a už rok předtím žádal o stipendium v Americe. „Tehdy v poválečných letech USA nabízely studijní programy pro cizince a studovat v Americe nebylo nic výjimečného. Já tam chtěl dokončit středoškolská studia,“ vysvětluje Stanislav. Ohledně žádosti o stipendium tedy dvakrát navštívil americké velvyslanectví.

V té době se mu jinou cestou dostal do ruky protikomunistický leták vydaný ve spolupráci s Američany.

„Měl jsem ho rozmnožit a poslat mezi přátele. Ještě ten den v jednu hodinu v noci pak zazvonil zvonek, do bytu vstoupili dva muži v kožených kabátech a dosti hrubě začali prohledávat náš byt. Já jsem se mezitím toho letáku zbavil, takže nic nenašli,“ vypráví Stanislav začátky peripetií, které se jevily jako zlý sen.

Odvezli ho do Bartolomějské ulice, kde ho hodili do cely mezi zloděje a pasáky.

„Při výsleších mi svítili ostrým světlem do očí a ptali se mě na nejrůznější věci z mého života. Když mě odvedli zpět na celu, nebylo nikdy jisté, jestli se pro mě vrátí za půl hodiny, nebo mě nechají spát,“ říká Stanislav. Dodnes má před očima své spoluvězně, otce se synem, u kterých komunisté našli pušku a z výslechů se vraceli celí od krve.

Stres, únava a nedostatek spánku způsobily, že se Stanislav dostával do psychických stavů, které dosud nepoznal.

„Při vyšetřování, když se mě ptali na dětství a tak podobně, jsem začal halucinovat a měl jsem vize. Zjistil jsem, že na tom bylo i něco, co bylo zajímavé. Zažíval jsem změněné stavy vědomí, s nimiž jsem později celý život pracoval.“

Stanislava drželi ve vazbě na Pankráci dlouhé tři měsíce a nakonec ho zprostili obžaloby pro nedostatek důkazů.

Zvláštní gymnázium pro komunistické kádry

Přestože byl obžaloby zproštěn, na gymnázium ho zpět nevzali pro jeho údajně špatný vliv na ostatní. Hrozilo, že nebude moci odmaturovat a na vysokou školu mohl také zapomenout.

Léto strávil na brigádě při budování Klíčavské přehrady, což nakonec pootočilo karty v jeho prospěch. Spolužáci, kteří se přidali ke komunistům a měli určitý vliv, ho chválili za vzornou práci a dobrý vztah k dělnické třídě, za což byl nakonec přijat na gymnázium pro komunistické kádry v Londýnské ulici. S úrovní gymnázia, z něhož přišel, se však škola nedala srovnávat. „Chodila tam velká spousta dělnických kádrů a ředitelem byl pan Materna, který byl velice dobře zapsaný u komunistů. Měl na mě dohlížet. Když jsem pak maturoval, dostal jsem Gottwaldovu medaili. Jenomže když jsem na toto gymnázium nastupoval, ředitel byl zrovna po nemoci a uniklo mu, že jsem přišel z vězení,“ vzpomíná Stanislav Grof, jehož ocenění v kombinaci s pochybným kádrovým profilem způsobilo na škole rozruch.

Přijímací komise na lékařské fakultě, kam se Stanislav hlásil po maturitě, nakonec díky výbornému prospěchu a ocenění přimhouřila oči nad vroubkem z minulosti a Stanislav v roce 1950 nastoupil na fakultu jako řádný student.

Československo, velmoc ve výzkumu LSD

V roce 1952 v Československu započaly výzkumné experimenty s psychoaktivními látkami. Tehdy docent psychiatrické kliniky University Karlovy Jiří Roubíček obdržel krabice s ampulkami obsahujícími diethylamid kyseliny lysergové – LSD-25, sloučeninu objevenou v roce 1943 švýcarskými chemiky z farmaceutické firmy Sandoz. Popsali ji jako látku vyvolávající silné halucinace, která mohla být využitelná jako revoluční a nekonvenční učební nástroj pro odborníky z oboru duševního zdraví, pracující s psychotickými pacienty. Možnost prožít vratnou experimentální psychózu, se jevila jako jedinečná příležitost pro psychiatry, aby se na vlastní kůži seznámili se stavy svých pacientů a lépe jim porozuměli.

Stanislav Grof se jako student medicíny začal zúčastňovat experimentů s LSD v roce 1954 v roli asistenta. Dohlížel na pokusné osoby, které se rekrutovaly z řad mnoha českých psychiatrů, psychologů a také umělců.

Komunistům tajili, že LSD způsobuje spirituální zážitky

Po ukončení lékařské fakulty směl i on, pod vedením docenta Roubíčka, vyzkoušet působení LSD na sobě.

„Asi po třetí hodině působení látky mě zaplavilo nepředstavitelné zářivé světlo. Vzpomněl jsem si na popisy mystických prožitků, které jsem znal z duchovní literatury. Cítil jsem, jak mi to světlo katapultovalo vědomí z těla a mezi mnou a vesmírem už nebyly žádné hranice ani rozdíly,“ vzpomíná na přelomový životní zážitek Stanislav Grof. Podnítil v něm hluboké duchovní probuzení a způsobil radikální odklon od tradičního, materialistického způsobu uvažování v psychiatrii a západní vědě vůbec.

Po absolvování medicíny se v roce 1956 spojil s docentem Milošem Vojtěchovským, který působil ve výzkumném ústavu v Krči a měl přístup nejen k LSD, ale také k psilocybinu, meskalinu a dalším psychoaktivním látkám. „Pracovali jsme s asi 40 lidmi včetně nás samotných, brali jsme jim vzorky krve, moči a další testy a snažili se zjistit, zda se změny v těchto hodnotách u pokusných osob začnou podobat nálezům u schizofreniků. LSD mělo být klíčem pochopení psychóz.“

Zjistili, že LSD nefunguje jako farmakologická látka, nýbrž jako katalyzátor vnitřních, nevědomých procesů.

„Na každého totiž působilo LSD jinak. Někdo měl zážitky z dětství, někdo měl spirituální zážitky, jiní jen fyzické nevolnosti. Dokonce i když jeden člověk vzal látku opakovaně, každé to sezení bylo úplně jiné,“ vysvětluje Stanislav Grof, který pak ztratil zájem o laboratorní výzkum a začal ho provádět na klinice se zhruba 30 těžkými pacienty, kteří nereagovali na obvyklé terapie.

Během následujících tří let zjistil, za jakých podmínek terapie pomocí sezení s LSD měnila jejich stavy k lepšímu a zároveň se mu dařilo mapovat lidskou psýché. „Nakonec jsem zjistil, že jsem neobjevil nic nového. Viděl jsem, že v zážitcích jsou paralely se spirituálními filosofickými systémy východu, jako byl hinduismus, buddhismus, taoismus i šamanismus. Po tisíce let s těmito změněnými stavy lidé měli zkušenosti, ale s nástupem průmyslové revoluce a materialistického pohledu na svět začala být tato zvláštní prožívání odmítána jako patologie nebo iracionální primitivismus.“

Na otázku, jak je možné, že v Československu 50. let, kdy vládl tvrdý totalitní režim, komunisté dovolili experimentovat s látkami, které měly tak silný spirituální potenciál, Stanislav Grof odpovídá: „To proto, že jsme nehovořili o tom, co se při sezeních děje a nemluvili jsme o tom, že to má možná něco společného s psychoanalýzou a rozhodně jsme neříkali, že při těch sezeních měli lidé mystické, spirituální zážitky. Dohodli jsme se s kolegy, že o tom budeme mluvit jako o chemoterapii. Nemluvili jsme o mechanismech, jakými látka mění stavy vědomí. Až v Americe, kam jsem potom přijel, o tom nebyl problém psát. Nebyl problém s Freudem ani s psychospirituálními zážitky. Problémem se pak stala ta látka samotná.“

Snaha StB získat ho ke spolupráci

Ještě za působení na klinice oslovili Stanislava Grofa pracovníci StB. „Začali mě otravovat. Ten jeden se představil jako kapitán a přišel třeba na mou noční službu, kde se ke mně posadil. Přišel třeba i ke mně domů nebo mě zastavoval na ulici. V podstatě mi říkali, že jsem nekomunista a že musím prokázat svůj postoj k režimu. Chtěli, abych jim dával informace o komunistech z výzkumného ústavu, kde byla řada lidí, kteří byli u komunistů, avšak komunisty nebyli. Vstoupili do strany proto, aby mohli pracovat ve výzkumu. Komunisté jim asi nějak nevěřili, a proto chtěli použít mě, abych na ně podával informace. Já jsem tedy za kolegy přišel a řekl jsem jim, že StB chce, abych na ně donášel. Chtěl jsem jít na výbor strany a říct, co se děje. Chtěl jsem se jich ptát, kdo vlastně vládne v Československu, jestli KSČ, nebo StB. Zda snad StB, když chce, abych na komunisty donášel.” Přátelé z ústavu ale návštěvu Stanislavovi rozmluvili, měl by z toho velký problém. Dohodli se, že on se s StB bude naoko bavit, a bude jim podávat předem dohodnuté informace. Oni tak budou mít StB také pod kontrolou.

Emigrace

Stanislav Grof poprvé navštívil USA v roce 1965, kdy tam byl pozván na konferenci. Už tehdy tam díky velmi zajímavým pracovním nabídkám mohl zůstat. Nakonec se rozhodl pro návrat. Věřil, že bude moci vycestovat znovu legálně, což pro něj bylo lepším řešením i kvůli dalšímu kontaktu se zbytkem rodiny. Znovu ho do USA pustili až v roce 1967, i díky hře, kterou hrál s StB, jež si od Stanislava slibovala informace z ciziny.

Rok 1967 tedy strávil legálně v USA jako klinický a vědecký pracovník na Univerzitě Johna Hopkinse v Baltimoru ve státě Maryland. Přijeli za ním dokonce i rodiče a bratr Pavel. „Byla to dost dramatická situace, protože jsme tam chtěli zůstat. Rodiče by na nás ale v USA byli existenčně závislí, a to oni nechtěli. Nechtěli, abychom je podporovali. Oni se tedy vrátili do Československa, bratr pak odešel do Kanady,“ říká pamětník.

Na jaře 1968 se blížil konec legálního pobytu Stanislava Grofa v USA. Snažil se pobyt ještě prodloužit. Po invazi vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna 1968 se měl neprodleně vrátit do vlasti, to už ale neudělal.

Kariéra v USA a zákaz psychedelik

V USA bylo původně na 72 projektů, které vědecky zkoumaly psychoaktivní látky, ovšem od roku 1965 se začínaly v souvislosti s aférami psychologa Timothy Learyho z Harvardské univerzity dostávat mimo zákon. Leary lehkovážně přistupoval k experimentům, jež prováděl se studenty a bezbřeze propagoval užívání psychoaktivních látek, což způsobilo, že kolem roku 1968 zůstal jediný výzkum v Baltimoru, který ještě nezakázali. Právě zde působil Stanislav Grof.

Byl vedoucím výzkumu v Marylandském centru pro psychiatrický výzkum a zároveň působil jako docent na Psychiatrické klinice Henryho Phippse.

V roce 1973, když byl výzkum psychoaktivních látek v Baltimoru ukončen, dostal Stanislav Grof pozvání do Esalenského institutu v Big Suru v Kalifornii, kde zůstal až do roku 1987 jako hostující vědec. Věnoval se psaní, pořádal semináře a přednášky a spolu s manželkou Christinou Grofovou pracoval na rozvoji holotropního dýchání, metody, která umožňuje dostat se do změněných stavů vědomí bez pomoci psychoaktivních látek.

Založil Mezinárodní transpersonální asociaci a spolu s manželkou organizoval mezinárodní transpersonální konference po celém světě, po revoluci 1989 také v České republice. V roce 2007 mu Nadace Dagmar a Václava Havlových udělila prestižní cenu Vize 97.