Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Roman Gronský (* 1950)

Je dobré se učit od těch, kteří jsou moudří

  • narodil se 15. února 1950 v Olomouci

  • rodina ze strany jeho otce, Lothara Grünwalda, byla židovská a řada jeho příbuzných zemřela v důsledku nacistických zločinů

  • věnoval se studiu cizích jazyků, což výrazně ovlivnilo jeho pozdější život

  • se svým otcem, který působil jako lékař na Kubě, měl možnost se setkat s kubánským revolucionářem Che Guevarou

  • i přes sevření režimu se mu povedlo po roce 1968 několikrát vycestovat studijně i pracovně na Západ

  • absolvoval řadu zahraničních služebních cest včetně cesty do Bagdádu v době irácko-íránského konfliktu

  • po nehodě roce 1975 a amputaci končetiny se začal věnovat plavání a závodnímu lyžování a zúčastnil se několika paralympiád

  • díky členství v Rotary Clubu se setkal a spřátelil například se sirem Nicholasem Wintonem

  • zasadil se o návrat a převoz olomouckého svitku Tóry z Ameriky do původní olomoucké židovské obce

Když Roman Gronský trávil své dětství v Olomouci, ještě netušil, že prožije velmi zajímavý život. Od mládí se učil cizím jazykům, což se stalo odrazovým můstkem pro jeho budoucí životní směr i kariéru. Díky své práci a sportovnímu zaměření mohl i v době minulého režimu několikrát vycestovat na Západ. Setkal se s několika známými osobnostmi, jako například Che Guevarou, Nicholasem Wintonem nebo Eliškou Junkovou. Do jeho života se však zapsalo i několik smutných událostí. Pocházel přes svého otce z židovské rodiny a většina jeho příbuzných, včetně prarodičů, zahynula v koncentračních táborech. Musel se také vyrovnat se ztrátou své první manželky, která zemřela při dopravní nehodě během návratu z jejich svatební cesty.

Složité životní cesty

Roman Gronský se narodil 15. února roku 1950 v Olomouci, kde podle svých slov kromě doby studia strávil celý svůj dosavadní život. Ani jedna větev jeho rodiny však z Olomouce nepocházela. Jeho matka Eliška, jejíž rodné příjmení bylo Kovaříková, pocházela z valašských Vlachovic a dědeček ze strany jeho otce, Lothara Grünwalda, do Olomouce přišel z Vídně. „Babička říkala, že Olomouc je nejkrásnější město rakousko-uherského mocnářství,“ zmiňuje pamětník, když vzpomíná na své prarodiče. „Tatínek chodil tady v Olomouci na německou reálku. Mluvil plynně německy i česky. Následně vystudoval medicínu v Praze a začal pracovat v olomoucké nemocnici.“ Jelikož šlo o židovskou rodinu, s nástupem druhé poloviny třicátých let minulého století ji čekaly těžké časy. „Protože byl Žid, v roce 1938 byl z nemocnice vyhozen. Paradoxem je, že stejný šéflékař, který ho vyhodil, jej po válce zase do zaměstnání vítal s otevřenou náručí,“ líčí pamětník. Když 15. března 1939 nastala nacistická okupace, prarodiče pamětníka o útěku neuvažovali, ale podpořili emigraci dětí, takže včas odjel jeho otec Lothar i jeho dvě sestry. „Táta odjel přes Vídeň do Janova a odtud lodí až do marockého Tangeru. Pak se dostal do Velké Británie, kde působil jako šéflékař československého dělostřeleckého pluku, se kterým se vrátil v roce 1945 do republiky.“

Museli nosit žlutou hvězdu

Zbytek pamětníkovy rodiny zůstal v nacisty okupovaném Československu. „Prarodiče zůstali s nejstarší dcerou i vnukem v Olomouci, bydleli v Uhelné ulici nedaleko Dolního náměstí, kde bydlela rodina babiččiny sestry. Od 1. 9. 1941 museli nosit žlutou hvězdu a 4. 7. 1942 museli nastoupit do transportu do Terezína, poté i do Osvětimi a jinam. Shromaždiště olomouckých Židů bylo ve škole na Hálkově ulici, nedaleko hlavního nádraží. Po osudech rodiny jsem pátral. Děda zemřel v Terezíně vysílením již po tříměsíčním pobytu. Babička byla transportována z Terezína po roce a čtvrt do koncentračního tábora Auschwitz-Birkenau, kde byla ještě půl roku v rodinném táboře BIIb,“ vypráví pamětník. Šlo o sekci vyhlazovacího tábora, kde byla většina do té doby přeživších z terezínského transportu v noci z 8. na 9. března 1944 zavražděna. Jednalo se o 3792 českých Židů, kteří sem byli převezeni z terezínského ghetta v září 1943.[1] Dostali do svých materiálů poznámku „zvláštní zacházení za 6 měsíců“, což byl nacistický eufemismus k zavraždění – paradoxně přežili jednotlivci ze zdravotnického personálu, někteří nemocní a děti určené na Mengeleho pokusy.[2] Roman Gronský má doloženo, že mezi těmito oběťmi byla i jeho babička Rosa. Ve svém rodinném archivu opatruje originál jejího korespondenčního lístku z Osvětimi psaný několik dní před jejím zavražděním, který poslala svým nežidovským příbuzným. „Moje židovská část rodiny byla povražděna na různých místech a různými způsoby. Její členové zemřeli v Terezíně, Osvětimi, Buchenwaldu, v Bělorusku, Lotyšsku i v Polsku – od vysílení přes zastřelení po plyn…“

Dýchal jsem Che Guevarovi na krk

Po válce se pamětníkův otec vrátil z Velké Británie do Olomouce. Změnil si ale příjmení. Původně totiž jeho předkové nosili příjmení Grünwald. To už nebylo vhodné, a proto si vybral českou variantu – Gronský. Oženil se a společně s manželkou vychovali dva syny,  pamětníka a jeho o osm let mladšího bratra Libora (*1958). „Absolvoval jsem povinnou školní docházku a střední všeobecně vzdělávací školu, které se dnes říká gympl. Hodně jsem se učil jazyky, otec mě k tomu vedl. Němčinu, angličtinu, ruštinu. Slovenštinu jsem samozřejmě ovládal také,“ vzpomíná pamětník. Díky zaměstnání otce, který pracoval jako lékař, se mohli s bratrem nejednou podívat do zahraničí. „Pracoval jako lékař v NDR, kam jsem za ním jel. Poté pracoval i na Kubě, v Santa Claře. Byl tam s maminkou i s mým bratrem, který tam chodil do školy, a já jsem tam potom přijel na prázdniny.“ Tam se setkal s Che Guevarou, kubánsko-argentinským revolucionářem. Konalo se tam slavnostní otevření fabriky budované Československem na sporáky Mora a ledničky Calex, na které byli pozváni. „Byl tam i Che Guevara, jenž byl v té době ministrem průmyslu. Když viděl mého bratra, který měl tenkrát úplně světlé vlasy, pohladil jej po hlavě a španělsky zvolal: ‚Jaký krásný blonďatý Rus!‘ Bratra to tehdy hodně urazilo… Che Guevara na otevírání potom dlouho řečnil. Seděli jsme nakonec v řadě za ním a dýchal jsem mu na krk,“ vzpomíná pamětník.

Nevracejte se, jsou u vás Rusové!

Když v roce 1968 nastala v komunistickém Československu invaze vojsk Varšavské smlouvy, bylo Romanu Gronskému osmnáct let. Byl to mladý muž plný elánu a touhy poznávat svět. V té době, kdy do naší země vtrhla vojska východního bloku, byl pamětník zrovna s rodiči na cestě z Belgie, kde se setkali se strýcem, který žil v USA. Část jeho rodiny totiž emigrovala a v zahraničí, zejména na Západě, žila. „Vraceli jsme se domů přes Německo směr Rozvadov. Najednou nás zastavil motocyklista, ať si vytáhneme anténu od rádia, že prý nás obsadili Rusové. Cestou nás zastavovali další. Od návratu nás odrazovali – přece se prý nebudeme vracet do okupované země, je u nás ruská armáda, a kdo ví, co se bude dít. Táta se však chtěl vrátit. Už v emigraci žil a prohlásil, že takto už žít nechce. A tak jsme se do Československa vrátili,“ vzpomíná pamětník.

Chtěl jsem cestovat

Po maturitě se Romanu Gronskému dvakrát povedlo, přes ještě nezataženou železnou oponu, vycestovat do Velké Británie na brigádu, a měl tedy jasnou představu o tom, jak vypadá život v západní kapitalistické zemi. Nastoupil na Vysoké učení technické do Brna se zaměřením na ekonomiku a řízení. Během studií se stal zástupcem IAESTE, což je mezinárodní organizace studentů se strojírenským zaměřením. Díky tomu mohl opět vycestovat na Západ – tentokrát na zahraniční stáž do Norska, kde pobyl tři měsíce. Po tomto pobytu se s kamarádem domů vracel přes Německo do Československa. Uprostřed cesty, zrovna v Heidelbergu, mu vypadla výjezdní doložka a uvědomil si, že do zítřejší půlnoci musí být okamžitě na hranicích ČSSR. Za vydělané peníze ze stáže si tedy koupil ojeté auto a domů dojel ve svém žlutém Fiatu 850 Coupé. Toto auto se mu nakonec stalo osudným. V roce 1975 v něm jeli s novomanželkou ze svatební cesty v Rumunsku, když do nich narazil náklaďák. Manželka byla na místě mrtvá. On přežil, avšak musel podstoupit amputaci nohy. To mu změnilo život.

Neměli jsme ani dresy

„Vyrovnávat se s touto situací bylo nesmírně těžké. Ale odmítl jsem se vzdát. Pomáhal mi i sport. Přesněji řečeno, sport postižených. Po rekonvalescenci a návratu do práce jsem začal plavat. V Olomouci jsem se zúčastnil osm měsíců po amputaci mistrovství republiky v plavání postižených a udělal jsem rekord na 100 metrů volný způsob. Poté jsem objevil za pomoci podobně postiženého kamaráda z Prahy kouzlo závodního lyžování na jedné noze,“ vzpomíná Roman Gronský. V roce 1980 se účastnil plaveckých soutěží Letních paralympijských her v nizozemském Arnhemu. „Jelo nás tam šest sportovců a šest funkcionářů. Neměli jsme ani pořádné dresy. Půjčili nám je po vzpěračích. Vypadalo to hrozně, a já jediný vybojoval medaile.“ V Arnhemu měl možnost navštívit královský zámek a setkat se s královnou matkou Juliánou, matkou tehdejší královny Beatrix. V roce 1984 se pamětník chystal i na zimní paralympiádu v Innsbrucku, avšak na poslední chvíli – doslova večer před odjezdem – mu sdělili, že výprava byla krácena o jednoho člena a že musí zůstat doma. Následně se dozvěděl, že místo něj jel nějaký funkcionář z Prahy. Později se ale i vzhledem k jazykové vybavenosti stal vedoucím českého týmu tělesně postižených lyžařů a vedl TP sportovce na soutěžích v Evropě i na paralympiádách v Tignes/Abertville, Lillehammeru a Naganu.

Taxíky vozily rakve s vojáky

Romanu Gronskému se dařilo relativně dobře i v zaměstnání. Nejprve pracoval v podniku Prefa, ale po čase dal výpověď a v roce 1980 nastoupil do Intersigmy Praha, pracoviště v Olomouci. „Tam jsem měl na starosti servis čerpadel, vývoz a dovoz. Jednou za čtvrt roku jsem vyjížděl na služební cesty do zahraničí. V roce 1983, kdy probíhala irácko-íránská válka, jsem několikrát vyjel na jednání do Bagdádu. Viděl jsem tam taxíky, jak vozily rakve vojáků zabitých ve válce. Také jsme často zažívali střelbu v ulicích Bagdádu. Naštěstí se nám ale nic nestalo. Bagdád za Saddáma byl celkem svobodomyslné město, dalo se tam chodit i na pivo,“ vzpomíná. „V roce 1989 jsem velmi stál o to, abych nastoupil na pozici technického delegáta v Bagdádu. Ale nevyšlo to. Řekli mi, že nikdo, kdo má příbuzné v zahraničí, nesmí na tuto pozici nastoupit. Měl jsem prý počkat, až příbuzní v emigraci zemřou. A tak jsem dal výpověď, protože takové jednání jsem neměl zapotřebí.“  V Archivu bezpečnostních složek se uchoval spis (arch. č. TS-857574 MV), který dokládá, že v osmdesátých letech, kdy Roman Gronský často pracovně vyjížděl do zahraničí, byl soustavně sledován příslušníky StB jako kandidát tajné spolupráce. Tato kandidatura byla zamítnuta, jak z dokumentu vyplývá, z důvodu vzájemných nesympatií. Pamětník se domnívá, že i z důvodu jeho autonehody. O tom, že byl sledován, se dozvěděl až o více než dvacet let později. Dle něj jej napřímo nikdo nikdy nekontaktoval.

Zachránil třicet tisíc dětí

Roman Gronský je aktivní rotarián a díky tomu se setkal s řadou dalších zajímavých osobností. Například se sirem Nicholasem Wintonem (1909–2015), kterému osobně předával rotariánské vyznamenání.[3] „Winton se mě jednou ptal, proč se stýkám s tak starými lidmi, jako je on. ‚Protože toho spoustu prožili, jsou moudří a já bych se od nich chtěl ještě něco dozvědět,‘ odpověděl jsem,“ vzpomíná. Dále se několikrát setkal s Hugem Maromem, jedním z tzv. Wintonových dětí.[4] Hugo Marom (1928–2018), původním příjmením Meisl,[5] byl izraelský válečný veterán a pilot. Po vzoru Wintona i on, dle pamětníka, zachránil řadu dětí. „Hugo zachránil třicet tisíc sirotků v Biafře. Nigerijská armáda postupovala tak, že ve vesnici vyvraždila dospělé a děti nechala, aby tam umřely. Hugo se o tom dozvěděl, zorganizoval zapůjčení letadel americké armády, která byla přemalována nabílo s červeným křížem pod patronací švýcarského Červeného kříže, a se soukromými izraelskými posádkami převezl do Dahome asi třicet tisíc sirotků. Spoustu let se o tom nesmělo mluvit, bylo to proti politice tehdejší izraelské vlády. V Česku o tom víme jenom čtyři lidi,“ zmiňuje pamětník.

Návrat olomoucké Tóry

Pamětník se velmi aktivně zajímá o historii své rodiny. Jelikož se mu podařilo nalézt pamětní zápisky svého otce, napsal o jeho složitých životních osudech knihu.[6] Tento příběh se dotýká i olomoucké židovské obce. Roman Gronský zjistil, že v roce 1964 Československo do zahraničí prodalo 1562 svitků Tóry a mezi nimi i dva olomoucké. Dohledal, že skončily v Westminsterské synagoze v Londýně, ve Velké Británii. Zde byla založena nadace, která o ně pečuje, nesmí je prodat, ale může je zapůjčovat. Tak si s šéfem nadace spravujícím tyto svitky i s rabínem domluvil schůzku. Dozvěděl se, že olomoucké svitky jsou zapůjčeny do USA. Jeden byl v New Jersey, druhý poblíž San Franciska. Ukázalo se, že ten svitek z Kalifornie by bylo možné získat zpět, ovšem za jedné podmínky – musí být zrestaurován tak, aby byl znovu košer a mohl být užíván k modlitebním účelům. Takové restaurování ovšem stálo třicet tisíc amerických dolarů. Ale tyto peníze se povedlo po několika jeho jednáních sehnat tak, že se v Kalifornii na to lidé složili. Olomoucký svitek Tóry se tak mohl slavnostně vrátit nejen do své původní země, ale i do původní židovské obce, odkud pocházel. Jako objevitel tohoto svitku je také uveden v nejnovější anglické publikaci vydané v roce 2024 Westminsterskou synagogou.

Roman Gronský se podruhé oženil v roce 1979 a s manželkou vychoval tři dcery, které již mají i své děti. Dne 9. dubna 2024 byl uveden do Síně slávy nejlepších tělesně postižených sportovců – čtyřiačtyřicet let po získání medaile na paralympiádě v Arnhemu. V roce 2024 stále bydlel v Olomouci.

 

[1] Více o této problematice např. zde: https://www.holocaust.cz/zdroje/odborne-a-dalsi-texty/vybrane-texty-ze-sborniku-terezinsky-rodinny-tabor-v-osvetimi-birkenau/terezinsky-rodinny-tabor-v-konecnem-reseni/#remark-3

[2] Informace ze svých výzkumů při autorizaci doplnil Roman Gronský.

[3] Příběh sira Nicholase Wintona byl pro Paměť národa již zpracován. Naleznete jej na této adrese: https://www.pametnaroda.cz/cs/winton-mbe-sir-nicholas-1909

[4] Seznam Wintonových dětí v databázi Paměti národa naleznete zde: https://www.pametnaroda.cz/cs/wintonovy-deti-0

[5] Zpracovaný příběh pamětníka Huga Maroma je taktéž k dispozici v databázi Paměti národa: https://www.pametnaroda.cz/cs/marom-hugo-1928

[6] Knihu s názvem Byl jsem u toho a nežil jsem zbytečně: vzpomínky MUDr. Lothara Grünwalda-Gronského vydalo v roce 2015 Nakladatelství Univerzity Palackého v Olomouci.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of the region - Central Moravia

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Stories of the region - Central Moravia (Andrea Mrkusová)