Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Rudolf Grossmann (* 1924)

• narozen 25. 6. 1924 v Žilině

• židovská rodina, otec obchod s módním zbožím

• navštěvoval židovskou lidovou školu, pak reálku

• 1938 - sestra Aliza (1920–1993) se vystěhovala do Palestiny

• 1939 - Rudolf vyhozen ze školy, učil se elektrotechnikem

• léto 1943 - otec zemřel

• podzim 1943 - Rudolf s matkou se až do konce války skrývali na Slovensku

• květen 1945 - osvobozeni v Nitře, návrat do Žiliny

• podzim 1945 - studium na ČVUT, pozemní stavitelství, po dvou letech odešel

• 1947 - základní vojenská služba v Pardubicích

• únor 1948 - dobrovolník do izraelské armády Hagana

• říjen 1948 – duben 1949 - učil se leteckým mechanikem na Vojenské odborné škole leteckých mechaniků v Liberci

• duben 1949 - vystěhování do Izraele

• 1950 - demobilizován, svatba

• práce technika ve firmě Mekorot, později vlastní firma

• 1956 - jako letecký mechanik ve válce o Sinaj

• 1961–1964 - služebně v Nigérii, později v Nigeru

• 1973 - jako letecký mechanik v Jomkipurové válce

• 1990 - návštěva Slovenska

• žije s manželkou v Kfar Shmaryahu nedaleko Tel Avivu

Ačkoli Rudolf Grossmann pochází ze Slovenska a žije více než pětašedesát let v Izraeli, mluví perfektní češtinou. V Praze dva roky studoval na vysoké škole a několik měsíců se v Liberci učil leteckým mechanikem. Ani jedno studium nestihl dokončit, protože odešel do Izraele, aby bojoval za nezávislost země.

Za války jsem víru ztratil

Narodil se v červnu 1924 v Žilině v židovské rodině. Měl o čtyři roky starší sestru Alizu, rodinu živil obchod s módním zbožím, který provozoval otec. Grossmannovi netrpěli nouzí, počátkem třicátých let otec nechal postavit vilu ve stylu bauhaus, přesto Rudolf vzpomíná, že žili skromně. Rodiče se hlásili k neologickému judaismu, reformnímu směru rozšířenému od 19. století v Uhrách a na Slovensku. V rodině se dodržovaly šabaty i židovské svátky včetně postních dnů. „Do svého bar micva jsem byl velice zbožný, nosil jsem modlitební řemínky tefilin a pod oděvem také rituální třásně cicit. Za války jsem víru ztratil.“ S otcem chodil nejen do synagogy, ale také na výlety do slovenských hor, od mládí získal zálibu v lyžování, která mu vydržela až do nedávné doby.

Rudolf navštěvoval židovskou lidovou školu v Žilině, později přešel na reálku, ale v roce 1939 jej ze školy kvůli židovskému původu vyhodili. Pak se učil elektromechanikem u svého známého a pracoval v elektrodílně. Kvůli udání, že poslouchá zakázané vysílání z Londýna, které se nezakládalo na pravdě, byl asi týden vězněn a vyšetřován, ovšem otci se podařilo zařídit jeho propuštění. Rudolf byl od mládí členem sionistického hnutí Ha-šomer ha-cair, a díky hnutí i finančním možnostem rodiny se otci podařilo zajistit pro dceru Alizu, Rudolfovu sestru, v roce 1939 certifikát k výjezdu do Palestiny. Studovala na Hebrejské univerzitě, později si našla práci a vstoupila do organizace Hagana, předchůdkyně izraelských ozbrojených sil, jejímž hlavním cílem bylo bojovat proti tehdejší britské mandátní vládě.

Budeš leteckým mechanikem

Židovským obyvatelům Slovenska podobně jako v protektorátu hrozily deportace a odvody do sběrných a pracovních táborů. Pamětník přiznává, že o transportech sice věděli, ale domnívali se, že jde skutečně o pracovní povinnost v Polsku, jak zněla oficiální legenda; o vraždění a vyhlazování neměli tušení. O válce a svých zážitcích v tomto období pamětník Rudolf Grossmann odmítá mluvit, respektujme tedy jeho přání i v tomto příběhu. Jen uveďme, že otec zemřel v létě 1943 a po jeho smrti se Rudolf, tehdy devatenáctiletý, s matkou ukrývali a oběma se válku podařilo přežít. Osvobozeni byli v Nitře a v červnu 1945 se vrátili zpět do Žiliny.

V létě 1945 Rudolf složil maturitu a od října studoval na Českém vysokém učení technickém v Praze obor pozemní stavitelství. Jako sionista sledoval vývoj situace v Palestině a byl rozhodnutý bojovat za vznik nového státu. Vysvětluje: „Věděl jsem, že se bojuje v Izraeli a také to, že se nedostanu ven z Československa dřív, než si odbydu vojnu. Kvůli studiu jsem měl odklad, takže jsem se školou po dvou letech skončil a šel na vojnu.“ Vojnu absolvoval u železniční brigády v Pardubicích. V únoru 1948 se přihlásil jako dobrovolník do Hagany a očekával, že se z náborového střediska brzy někdo ozve. Několik měsíců se nic nedělo, takže sedl na motorku a vypravil se do Prahy zjistit, co se děje. Dodnes se pamětník usmívá, když popisuje své vojenské zařazení: „V Praze sídlil úřad Merkaz he-chaluc, tehdy to bylo neoficiální vyslanectví izraelského pionýrského hnutí. Jakýsi malý Polák se podíval na mé papíry a řekl: ,Budeš pilot.‘ Namítl jsem: ,Nosím brýle a nevidím dobře, piloti musí dobře vidět.‘ On na to: ,Tak budeš tankistou.‘ Říkám mu: ,Podívej se na mě, měřím dva metry, myslíš, že se do tanku dostanu?‘ Nedal se: ,Tak budeš leteckým mechanikem.‘“

Bez vašich letadel bychom tu neseděli

Rudolf Grossmann tedy nastoupil v červnu 1948 do Vojenské odborné školy leteckých mechaniků v Liberci, kde probíhal výcvik odborníků pro izraelskou armádu. Prošel kurzem pozemních specialistů letectva, který absolvovalo 70 vojáků, jejichž příprava probíhala v rámci tajné akce DI (Důvěrné Izrael)[1], spočívající především ve výcviku vojáků a vojenských specialistů židovského státu. Mimo zajištění výcviku dodávalo Československo nově vzniklému státu Izrael zbraně. Význam této dobře známé vojenské pomoci podtrhuje pamětníkova jednoznačná odpověď na otázku, zda československé dodávky letadel a zbraní skutečně Izraeli tak významně pomohly: „Bez těchto letadel bychom tady dnes spolu neseděli,“ odpověděl Rudolf Grossmann při rozhovoru, který proběhl na podzim 2015 v Tel Avivu.

Po ukončení kurzu leteckého mechanika se stejně jako většina vyškolených vojáků a specialistů přesunul Rudolf Grossmann do Izraele, kam přijel v dubnu 1949. „Datum mé mobilizace, které mám uvedeno ve vojenské knížce, předcházelo mému příchodu do země,“ připomíná pamětník. V armádě zůstal až do srpna 1950, kdy byl demobilizován a odešel do civilní profese, na konci téhož roku se oženil.

Každý rok, jak je v Izraeli obvyklé, trávil alespoň měsíc na vojenském cvičení a jako letecký mechanik se účastnil i dvou z dalších válek, které Izrael vedl – sinajského tažení v roce 1956 a Jomkipurské války v říjnu 1973. Do Šestidenní války v roce 1967 nenarukoval kvůli vážnému úrazu páteře, který utrpěl. Rudolf Grossmann pracoval jako kreslič, později jako technik ve společnosti Mekorot, která se zabývá vodními stavbami. Léta 1961–1964 strávil s rodinou pracovně v Nigérii, v následujících letech pobýval i v Nigeru.

Rodné Slovensko navštívil poprvé v roce 1990 a od té doby se do vlasti několikrát vrátil. S manželkou Evou, archeoložkou, vychovali dva syny a žijí v Kfar Shmaryahu nedaleko Tel Avivu. V květnu 2015 přijal Rudolf Grossmann z rukou českého velvyslance v Izraeli ocenění – stříbrnou pamětní medaili Jana Masaryka.

[1]K Akci DI viz http://www.vhu.cz/prubeh-a-podrobnosti-cs-vojenske-pomoci-izraeli-na-konci-40-let/