Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Doris Grozdanovičová (* 1926  †︎ 2019)

• narozena 7. dubna 1926 v Jihlavě jako Doris Schimmerlingová

• židovská nenábožensky založená rodina, starší bratr Hanuš (1921)

• od 30. let žila v Brně, studium na gymnáziu, vyloučena

• 1940–1941 studium na židovském gymnáziu v Brně

• 28. ledna 1942 s rodiči a bratrem deportována do ghetta Terezín

• v Terezíně pracovala v zemědělství, později pásla stádo ovcí

• říjen 1944 bratr a otec deportování do Osvětimi, maminka zemřela v Terezíně

• květen 1945 Doris osvobozena v Terezíně

• léto 1945 u rodiny četníka Josefa Urbana v Kostelci nad Orlicí

• od září 1945 žila v Brně s bratrem

• 1946–1950 studium angličtiny a filozofie

• práce redaktorky nakladatelství Československý spisovatel v Praze

• členka Terezínské iniciativy, přednáší studentům, navštěvuje Terezín

• zemřela 21. srpna 2019

Všechno, co ze mne dnes je, je bratrovou zásluhou

Pamětnice se narodila 7. dubna 1926 v Jihlavě jako Doris Schimmerlingová. Když jí bylo šest let, tak se s rodiči a bratrem přestěhovala do Brna, kde prožívala krásné dětství. „Maminka milovaná, tatínek milovaný a bratr obdivovaný. A všechno, co ze mne dnes je, je jeho zásluhou. Vždycky mě motivoval, abych se vzdělávala. Kdybych ho neměla, tak bych asi dost lajdačila.“ 

Schimmerlingovi byli židovská rodina, ale nikdy víru příliš nepraktikovali. Pouze na vysoké svátky chodili na návštěvu k příbuzným, kteří je drželi. To, že pro ně bylo jejich židovství čistě formalitou, jim však bohužel nijak nepomohlo od toho, aby s nimi bylo stejně jako s ostatními Židy zacházeno během druhé světové války tím nejděsivějším způsobem.

Někdy jsem si zakryla hvězdu

Šťastné dětství Doris Schimmerlingové bylo narušeno v roce 1939vyhlášením Protektorátu Čechy a Morava. „Ten den, kdy přijeli Němci, jsme měli psát matematickou kompozici a já byla ráda, že jsme ji nepsali. To jsem samozřejmě vůbec netušila, co to znamená.“ V tercii musela přerušit studium na českém gymnáziu: „Já nepocházím z žádné ortodoxní rodiny, ale najednou jsem jako Židovka nesměla chodit dále do českého gymnázia.“ Měla štěstí, že v Brně se nacházelo jediné židovské gymnázium v celém Protektorátě a Doris ještě necelý rok studovala tam. Ani toto gymnázium se však uzavření nevyhnulo a Doris se do školy mohla vrátit až za mnoho let, po skončení války.

Kromě toho, že ji vyhodili ze školy, celou jejich rodinu vystěhovali z krásného bytu, ve kterém žili, a přestěhovali je do jiného ve špatné brněnské čtvrti. „Bydleli jsme spolu s dalšími dvěma rodinami v jednom bytě a mysleli jsme, že nic horšího nemůže být, což ovšem byla iluze.“ Stále vycházelo víc a víc nařízení, která byla zaměřena proti Židům. Od listopadu 1941 museli Židé povinně nosit Davidovu hvězdou, aby je všichni na první pohled rozeznali od ostatních obyvatel. „Pamatuju si, že někdy jsem si hvězdu zakryla, když jsem potkala svoje kamarády, aby oni z toho neměli nepříjemnosti.“

Protižidovských nařízení byla celá řada, ale Doris dokázala snést nošení hvězdy i zákaz vycházení. Úplně nejvíc ji zničilo jiné nařízení. „Mě úplně nejvíc zasáhlo, že jsem přišla o milovanou kočku. Dodnes, když o tom mluvím, tak brečím. Museli jsme všechno odevzdat, a to včetně domácích zvířat.“ Její kočka přišla k jiným lidem, což bylo pro dospívající děvče naprostou tragédií. „Byly jsme na sobě tak závislé, že ona pak přestala žrát a museli ji utratit.“

Jsem velmi ráda, že jsme nikam neodjeli

Na začátku války se v Brně začali objevovat Němci, kteří utíkali před Hitlerem z Německa. Vyprávěli o tom, jaké jsou v Německu poměry a jak je zacházeno se Židy. „Nevím, jak rodiče, ale já jsem tomu vůbec nevěřila, co se tam děje.“ Každopádně začalo být jasné, že situace v Československu bude pro židovské obyvatele nesnesitelná, a tak rodiče uvažovali o tom, že Doris a jejího bratra pošlou do Anglie k maminčině sestře, která tam včas emigrovala z Vídně.

Odjezd se nakonec neuskutečnil a celá rodina zůstala v Brně. „I když to zní zvláštně, tak já jsem velmi ráda, že jsme nikam neodjeli. Já bych celý život trpěla tím, že bych byla mohla něco pro rodiče udělat, kdybych tu zůstala. Takhle vím, že to nebylo možné, ale určitě bych si to namlouvala, kdybych se třeba zachránila v Anglii s Wintonovými dětmi, o kterých jsme v Brně tehdy nevěděli nic.“

Tam jsem viděla první mrtvolu ve svém životě       

„V Brně byla spousta Němců, kteří se v podstatě přes noc stali hitlerovci a heinleinovci a předtím to byli docela normální lidi.“ Doris nechápala, kde se bere najednou tolik nenávisti a bála se pochodujících nacistů v ulicích. Proto nejdřív brala s úlevou zprávu, že se má celá rodina dostavit k transportu z Brna. Nedovedla si představit, co horšího než život ve špatné čtvrti ji může čekat. „Když je člověk mladý, tak nikdy nemyslí na nejhorší a ani jsme si to neuměli představit.“

Dne 25. ledna 1942 se musela celá rodina Schimmerlingova dostavit na shromaždiště ve škole v brněnských Černých Polích. Zde čekali tři dny v karanténě, než nastoupili do transportu. S sebou si mohli vzít pouze 50 kg zavazadel. „Večer nás auty dopravili na nádraží. Vlakem jsme pak celý den a celou noc jeli do Terezína. Vždycky nás někde odstavili.“ Cesta do Terezína ještě nevypadala tak zlověstně. Z brněnského nádraží odjížděli normálními osobními vlaky s kupé a hlavně jela celá rodina pohromadě i s tetou, strýcem, bratrancem a sestřenicí. Ve vlaku měla Doris i kamarády z Brna, po cestě si s nimi povídala. „Každý transport byl označen písmenem a každý člověk měl číslo. Náš transport byl U a já měla číslo 59. Dnes je mi to velké U stále připomínáno, třeba nápisem Události v televizi nebo německým U-Bahnem. “

Do Terezína tehdy ještě nevedly koleje, takže vlak dojel do nedalekých Bohušovic. Už jen příjezd na nádraží v Bohušovicích ukazoval, že je nečeká nic pěkného. „To bylo strašné, byla hrozná zima a já tam viděla první mrtvolu ve svém životě. Mrtvolu ležící na márách, která měla ceduli s číslem na palci u nohy.“ Z Bohušovic vyrazili všichni na tříkilometrovou cestu do Terezína. Ve městě v tu dobu ještě žilo původní obyvatelstvo a Židé byli ubytováni v kasárnách.  

Řval, že mě oběsí a pošle do Polska

Ihned po příjezdu byla rodina rozdělena. Doris s maminkou šly do kasáren, kterým se říkalo Hamburské a tatínek s bratrem do kasáren Sudetských. Bratr Hanuš se znal s mužem, který v Terezíně vykonával funkci vedoucího zemědělské sekce, a pravděpodobně ho požádal, aby k sobě vzal Doris. Tím se dostala na práci v zemědělství, nejdříve na poli, v zahradě, pak pásla husy a nakonec ovce. „Na pastvě jsem hodně četla, zatímco se ovečky klidně pásly.“

Jednou si Doris na pastvě četla svou oblíbenou knihu Naděje od André Malrauxe. Zrovna, když četla pasáž o falangistickém důstojníkovi na koni, podívala se nad sebe a tam stál na koni nejvyšší terezínský důstojník SS. Doris se lekla a čekala, že přijde o život za to, že si při práci čte. Důstojník však jen otočil koně a odjel. „Dodnes cítím ten strach a často na to myslím.“

Při pasení ovcí se Doris seznámila i s Evou Roubíčkovou. Té bohušovický železničář Karel Košvanec[1] na pastvě předával balíčky s jídlem. Při jednom návratu z pastvy Evu náhodně kontroloval jeden z četníků a balíček u ní našel. Za to byla Eva pak měsíc zavřená. Pro Doris potom přišel jiný četník a přivedl ji k výslechu na komandanturu. Cestou šla Doris kolem školy, kde byl její bratr, a šla se s ním rozloučit, protože se bála, že už se živá z výslechu nevrátí. Výslech vedl četník, který se jmenoval Hašek. „Řval na mě, že když mu nepovím, kde k tomu Eva přišla, tak mě oběsí a pošle do Polska. Pro mě jako pro šestnáctiletou dívku byla představa, jak oběšená jedu do Polska, tak komická, že jsem se začala smát, a on mě vyhodil. Tím to pro mě skončilo.“

Tato úsměvná historka je však jedna z mála, která se dá o Terezíně vyprávět. Doris a ostatní obyvatelé ghetta žili v neustálém strachu, jelikož jim bylo často zdůrazňováno, že válku nepřežijí a pobyt v Terezíně je jen dočasný. „Nenáviděli jsme ty nacisty a věděli jsme i o atentátu na Heydricha.“ Doris si vzpomíná, že po atentátu na zastupujícího říšského protektora jim Němci v Terezíně ukazovali fotografie kola, na kterém odjel jeden z atentátníků, a zjišťovali, zda nevědí, komu kolo patří.

Když je vám šestnáct, tak si ani neumíte vymyslet nic tak tragického

Už čtrnáct dní po příjezdu do Terezína zemřela Dorisina babička a byla pohřbena v hromadném hrobě. V roce 1944 onemocněla i její maminka a zanedlouho zemřela také. V tu dobu bylo již mrtvých v ghettu tolik, že se těla nepohřbívala, ale pálila v nově postaveném krematoriu. Na konci války byl pak popel vysypán do řeky Ohře. V říjnu roku 1944 bylo z Terezína vypraveno posledních 10 transportů do Osvětimi. Nejdřív jedním transportem odjel bratr a následně i tatínek. Doris si nedovedla představit, že by měla zůstat v Terezíně úplně sama, a snažila se tedy proniknout do transportu s tatínkem. „Stáli tam esesáci a já jednoho prosila, aby mě pustil s tatínkem. On mi to nedovolil a tím mi zachránili život. Namítala jsem, že tady nechci zůstat sama. Jeden z nich mi řekl: ‚Je dobré být sama v Terezíně.‘“

Poslední měsíce války zůstala Doris v terezínském ghettu sama a vůbec netušila, kam její tatínek a bratr odjeli. „Ten strach a hlad jsme měli pořád, ale když je člověku šestnáct, tak nemyslí na to nejhorší. Taky jsme vůbec nevěděli, co je v Osvětimi. Věděli jsme jen s jistotou, že jinde to bude horší, ale že tolik, to nikdo netušil.“

Zeptal se mě, jestli bych nechtěla jít k nim

Doris se transporty na východ vyhnuly a až do konce války zůstala v Terezíně. „To si člověk neumí představit - na jedné straně obrovské štěstí, že je konec té strašné války, a na druhé straně to zoufalství, že nevím, kam jít.“ Doris tehdy potkalo velké štěstí, když se s ní dal do řeči Josef Urban, jeden z českých četníků, a ptal se jí, kam má po válce namířeno. Doris mu po pravdě odpověděla, že se nemá kam a ke komu vrátit. „On se mě ptal, jestli bych nechtěla jít k nim, že měl dceru, která by byla stará jako já a zemřela před třemi lety na zápal mozkových blan. A já jsem řekla ano, ale moc jsem mu nevěřila.“

Onen četník však skutečně splnil, co slíbil, a pro Doris jednoho dne přijel džíp, v němž byli osvobození vězni z Malé pevnosti, a odvezl ji do Kostelce nad Orlicí. Začátky v novém domově nebyly snadné. Doris přijela sama k četníkově manželce, která se na manželův nápad vzít k sobě úplně cizí děvče netvářila vůbec nadšeně. Časem si však s rodinou vytvořila hezký vztah a Doris skutečně našla novou rodinu. „Když je člověk tak dlouho zavřený a pak je najednou svobodný, tak je to velmi těžké. V Terezíně byl třeba esesák, který úplně neslyšně jezdil na kole a vždy k někomu dojel a zmlátil ho. Já jsem se po válce ještě hrozně dlouho bála každého kola.“

Největší štěstí mého života

V novém domově v Kostelci nad Orlicí se Doris stýskalo po rodině, o kterou tak nespravedlivě přišla. „Po válce se vraceli někteří moji kamarádi a vyprávěli o strašných věcech, které se děly v Osvětimi, takže jsem vůbec nedoufala, že by to bratr přežil.“ Bylo tomu ale skutečně tak a po válce se snažil zjistit, kam se Doris z Terezína dostala. Nakonec se dopátral, že jeho sestra žije v Kostelci a dojel za ní. „Ta radost a štěstí se nedají popsat.“

S bratrem se potom Doris vrátila do Brna, kde získali byt po vyhnaných Němcích. Setkali se i se služebnou, kterou měli před válkou a kterou Doris velmi milovala. Služebná jim po celou válku hlídala majetek. Jedině nábytek před válkou uschovali ve skladu, ten však byl během války vybombardován. Doris byla ale hlavně šťastná, že je opět se svým bratrem, a majetek ji příliš nezajímal. „To bylo největší štěstí mého života, že se vrátil, a že jsme byli oba sourozenci na světě.“

I když po setkání s bratrem Doris Kostelec nad Orlicí opustila, tak s Josefem Urbanem a jeho rodinou styky nepřerušila. Četník, který se jí v Terezíně ujal, jí byl na svatbě za svědka a její syn u něj trávil prázdniny. Určitě hrála její zkušenost s tímto člověkem roli i v její výpovědi po válce, kdy musela u soudu popisovat chování českých četníků v Terezíně. „Většina z nich se chovala slušně. Jen někteří z nich byli jako esesáci.“

S komunistickou stranou jsem oslavila stříbrnou svatbu

Hned po osvobození vstoupila Doris v Kostelci nad Orlicí do komunistické strany. „Netušili jsme vůbec, co se dělo v Sovětském svazu. Pro mě byl Stalin Bůh, protože nás Rusové v Terezíně osvobodili, a nenapadlo mě nic jiného, než do strany vstoupit.“ Z komunistické strany vystoupila přesně po 25 letech v roce 1970, kdy odmítla podepsat, že okupace v srpnu 1968 byla přátelskou pomocí Sovětského svazu. „S komunistickou stranou jsem oslavila stříbrnou svatbu...“

V Brně musela Doris dohnat během jediného roku čtyři zameškané roky gymnázia. Po maturitě studovala na Masarykově univerzitě v Brně filozofii a angličtinu. V roce 1947 získala stipendium na tři měsíce do Dánska. „To byla nejhezčí doba mého studia. Jezdili jsme stopem po celé Skandinávii. Tehdy to bylo naprosto běžné, dnes už to není tolik bezpečné. V Norsku jsem na Holmenkollenu slavila své 21. narozeniny.“

V roce 1950 absolvovala a přestěhovala se do Prahy. Začala pracovat na ministerstvu zahraničí v tiskovém oddělení, kde překládala anglický a německý tisk. „Pak byla 50. léta, procesy, protižidovské nálady a popravy. Byla to velice špatná doba. Musela jsem odejít z ministerstva a v roce 1951 nastoupit do průmyslu. Šla jsem do tiskárny, do korektorny.“ Tam pracovala asi dva roky, ale práce ji moc netěšila. Naštěstí se jí podařilo získat místo redaktorky v nakladatelství Československý spisovatel. Tam se potkala i s tak významnými autory, jako byli František Kožík, Vladimír Neff nebo Eduard Petiška.

Hitler by se z mé rodiny skutečně zbláznil

V roce 1959 se Doris Grozdanovičové narodil syn. Když mu byly tři roky, tak se rozvedla, a od té doby se o dítě starala sama. „Byla jsem mu matkou, otcem, babičkou i dědečkem.“ Jezdívali za tetou, která před válkou emigrovala do Anglie. Po studiích se syn rozhodl zůstat v Anglii. Doris úřadům tvrdila, že si jen prodloužil pobyt. Každý den ho chodila čekat na nádraží, aby to vypadalo, že se má brzy vrátit. „Upřímně jsem plakala, protože jsem myslela, že ho už nikdy neuvidím.“ Teta v Anglii ji přemlouvala, aby také zůstala, ale Doris nedokázala opustit Československo, které bylo celý život jejím domovem.

Po revoluci v roce 1989 se syn vrátil do Československa a od té doby žije střídavě v Anglii a v Praze. „Vždycky říkám, že Hitler by se zbláznil, kdyby už nebyl blázen. Můj položidovský syn si totiž vzal Indku a já mám dva krásné poloindické vnuky.“ Ač se o svých hrozných zážitcích z války Doris nebojí mluvit, tak svému synovi o holocaustu nikdy nevyprávěla. O všem, co její rodina prožila, se dověděl od jejího bratra.

Mám mezi Němci spoustu přátel

I po tom, čím si za války prošla a kolik jí toho holocaust vzal, Doris nezanevřela na celý německý národ. „Můj vztah k Němcům je naprosto jednoznačný. Nenávidím pachatele, nikdy bych si s nimi nesedla k jednomu stolu, ale normální Němce mám ráda. Mám tam spoustu přátel a ráda tam jezdím. Znám se například i s Heydrichovým synem. Tvrdím, že děti nemohou za své rodiče a on je slušný člověk.“

Doris je Židovkou, ale čistě formálně. V Boha nevěří a tvrdí, že pokud by měla víru před válkou, tak v Terezíně by ji jistě ztratila. „Věřím v dobro, nechci dělat nic zlého, ale nepotřebuji k tomu vyšší moc.“ Tato víra v dobro z ní při setkání na první pohled vyzařuje. Stále se obklopuje přáteli, na kterých jí vždy záleželo nejvíc. „I ve svém vysokém věku si nedovedu představit život bez přátel.“

Doris Grozdanovičová je členkou sdružení Terezínská iniciativa, které pořádá besedy a setkávání s přeživšími. Jedním ze spoluzakladatelů Terezínské iniciativy byl i její milovaný bratr Hanuš Schimmerling. Mimo jiné činnosti vydává Terezínská iniciativa i časopis, který Doris rediguje.

[1] Karel Košvanec získal za pomoc Židům v ghettu v roce 2013 in memoriam titul Spravedlivý mezi národy. Má pamětní desku na nádraží v Bohušovicích