Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Karel Gruber (* 1928  †︎ 2022)

• narozen 13. října 1928 v Praze

• pochází ze smíšené německo-české rodiny

• roku 1929 mu zemřel otec, poručníkem rodiny se stal otcův bratr

• strýc rodinu přihlásil k německé národnosti

• roku 1942 vstoupil do Hitlerjugend

• studoval na německém gymnáziu

• v letech 1944–1945 absolvoval výcvik v táboře Hitlerjugend na Moravě a v rakouském Döllersheimu

• v období od června 1945 do července 1946 válečným zajatcem

• odstraňoval trosky v plzeňském pivovaru

• fáral na dole Jan v Karviné

• v letech 1946–1950 horníkem na dole Krimich u Tlučné

• v letech 1950–1953 sloužil na vojně u pomocných technických praporů

• nadále se živil jako horník

• po prodělané tuberkulóze pracoval jako řidič

• v 60. letech vyslýchán StB

• zemřel 12. února 2022

Karel se narodil 13. října 1928 v Praze do smíšeného manželství Češky Pavly Gruberové a pražského Němce Karla Grubera. Tatínek pracoval jako poštovní adjunkt. Bohužel zemřel rok po narození syna. Výchovy se ujal a poručníkem byl určen otcův bratr Josef Gruber. Strýc dokázal rodinu hmotně zajistit z platu četníka, později zaměstnance letiště Ruzyně. Žili společně ve vilce poblíž vokovické vozovny v Liboci. Vzdělávat se začal v české obecné škole. Strže a skály Divoké Šárky byly místem jeho her a prvních dobrodružství. Radosti v partě vrstevníků často rád vyměnil za samotu s knihou v romantickém zákoutí zdejší přírody.

Plivali na mě. Už se to nikdy neopakovalo

Události po roce 1938 se v jinak nepolitické rodině Gruberových projevily nutností rozhodnout se, kam vlastně patří. Strýc zvolil silnější stranu. Přihlásil sebe i Karla k německé národnosti. Maminku úřady definovaly jako loajální Češku žijící v německém prostředí. Okupací tak začal Gruberům nový život. Maminka získala zaměstnání ve státní správě. Postupně se propracovala k místu úřednice na ministerstvu pod přímým vedením K. H. Franka.

Karel navštěvoval německou měšťanskou školu. Ve volném čase už neběhal s českými kamarády v Šárce, ale odpovědně posiloval germánského ducha se stejně starými soukmenovci v dětské organizaci Jungvolk. „Když nás prohlásili za Němce, začaly na mne české děti plivat. Strýc to zarazil. Navštívil jejich rodiče a vysvětlil jim, že ví, jaké kroky podniknout, pokud se to bude ještě opakovat. Už se to nikdy neopakovalo,“ vypráví pamětník.

Velitel rozpustil jednotku a nechal nás svému osudu

Zároveň s nástupem na německé gymnázium byl přijat k pražskému oddílu Marine Hitlerjugend. Mladí Hitlerovi námořníci měli základnu na Střeleckém ostrově. Zocelovali se veslováním na osmimístných člunech a zvládali základy námořní signalizace. Kvůli kázeňským přestupkům Karla z oddílu vyloučili, ale mohl přestoupit k Motor Hitlerjugend. U motorizované Hitlerovy mládeže byl prý konečně spokojený. Dostal zde možnost rozvinout svoji zálibu v technice. Naučil se jezdit na motocyklu a s ostatními hochy pečoval o několik strojů.

Pro Němce neradostný vývoj války si vynutil nasazení strýce do bojů na východní frontě, kde byl později zajat. Karla odveleli na podzim 1944 do tábora Wehrertüchtigungslager (WEL) na Moravě. Absolvoval tam vojenský výcvik a zdokonalil se ve střelbě. Začátkem roku 1945 následoval přesun do výcvikového prostoru kolem městečka Döllersheim v Rakousku. Společně s dalšími vrstevníky se zde stal součástí bojové jednotky, která pokračovala ve výcviku a očekávala přesun na frontu. Začátkem května, když se přiblížila Rudá armáda, velitel vyvedl hochy z cvičiště. Rozpustil jednotku a nechal je svému osudu. Karel si sehnal civilní oděv a vyrazil na cestu k domovu.

Zkoušel jsem jíst trávu, ale nešlo to

Původní hranice Československa překročil poblíž Českých Velenic na jihu Čech. „Přišel jsem na četnickou stanici a odevzdal pistoli,“ popsal Karel svůj definitivní konec války. Víc než o pubertálního zajatce se četník zajímal o nově získanou trofej. „Ptal se mne, kde mám pouzdro na zbraň a jestli nemám ještě nějaké zásobníky. Nic z toho jsem už neměl,“ konstatuje pamětník. Vzhledem k věku a všudypřítomnému zmatku byl s trochou jídla a propustkou poslán domů. Když po hladové pouti dorazil do Prahy, našel libocký byt opuštěný. Nevěděl, co dělat. Poslední možné útočiště měl u matčina českého příbuzenstva na Plzeňsku. Povedlo se mu vyměnit zbývající říšské marky za protektorátní koruny a koupil si lístek na vlak do Plzně.

U strýčka nebyl vítaným hostem. Jen s velkým úsilím se doprosil jídla a možnosti přespat do rána. Strýc se třásl strachem, aby přítomnost synovce, bývalého člena Hitlerjugend, k němu nepřitáhla pozornost. Za okupace hrál v hostincích na harmoniku německému vojsku. Těsně po osvobození to stačilo k obvinění z kolaborace a tvrdému trestu. Následující den Karel pokračoval v cestě do Tlučné. Shledal se tam s maminkou, která uprchla před lynčováním z Prahy ke svému otci. V těžké době, kdy rodina neměla potraviny ani pro sebe, byl Karel velkou přítěží. Snažil se pro sebe stravu opatřit prací u okolních sedláků. Po několika dnech matčiny sestry prohlásily, že nechtějí být obviněny z nadržování Němcům a Karla vyhnaly.

Z posledních sil se vydal zpátky do Plzně. Došel na americkou okupační správu a podruhé se vzdal. Odvedli ho do bývalých kasáren 35. pěšího pluku, kde shromažďovali nové zajatce. „Když jsem se po první noci v zajetí probudil, bylo mé tělo pokryto červenými fleky. Spoluvězni mi řekli, že to je od štěnic,“ připomíná si Karel tu chvíli. Mezi štěnicemi nepobyl dlouho. Američtí vojáci zajatce odvedli do Litic. Na louce pod litickým hradem u řeky Radbuzy zahnali Němce do ohrady. Prvním příchozím se dostalo velkorysé nabídky, aby si nalámali větve z okolních křovin. „Postavil jsem si takovou boudu. Měl jsem se kam schovat před deštěm. Ostatní leželi v blátě a pršelo na ně,“ popisuje své nové ubytování. „Jídlo nám dávali obden. Bylo to vždy jen pár kousků chleba. Měli jsme strašný hlad. Zkoušel jsem jíst trávu, ale nešlo to. Ucítil jsem vůni jídla z kuchyně, kde se vařilo pro stráže, a dostal strašlivou křeč do úst,“ vzpomíná si bývalý zajatec.

Z rozbahněné louky Karla osvobodila žádost Národního výboru o pracovní síly k obnově válkou zničeného města. Umístili ho do plzeňského pivovaru, poničeného bombardováním. Odklízel trosky a čistil pivovarské sklepy. Trochu si polepšil, protože už měl opravdovou střechu nad hlavou a neustálý hlad mohl zahánět i ujídáním melasy připravené v kádích. Společnost měl různorodou. Mimo zajatců zde pracovali údajní kolaboranti i obyčejní Němci vyhnaní ze svých domovů. Ženy a muže ubytovali odděleně. Při práci si Karel všiml v ženském oddílu dívky, která se na něj občas usmála. „Roztrhnul jsem si schválně kalhoty a přihlásil se u strážného, že je potřebuji zašít. Povedlo se mi tak dostat na ženské oddělení a setkat se s ní,“ usmívá se.

Na rekonstrukci pivovaru pracoval do konce března 1946. V dubnu Karla společně s dalšími zajatci přesunuli na hlubinný důl Jan do Karviné. Konečně se dočkal normálního zacházení a pravidelné stravy. Vykonával nebezpečné práce při těžbě černého uhlí. Mnohdy musel kopat vleže, bez pažení, uhýbat před padajícími balvany ze stropu. V létě 1946 ho oficiálně propustili ze zajetí. Pracoval dál na stejném místě. Podal si žádost o sloučení rodiny, aby mohl opět žít s maminkou. Matčin bratr souhlasil s jejich ubytováním ve svém bytě v Tlučenské kolonii. Úřady přestěhování schválily.*

Politika mě nezajímala

Karel mohl být zaměstnán pouze jako horník. Začal fárat v kamenouhelném dole Krimich u Tlučné. Bydlel s maminkou v nevytápěné místnosti uprostřed hornické kolonie. Strýc, Karlův poručník přišel ze sovětského zajetí v roce 1947. Příbuzní ho nemohli poznat, jak byl sešlý a celý oteklý. Rodina byla zase pohromadě. Volný čas Karel rozděloval mezi četbu a cvičení v Dělnické tělovýchovné jednotě, kde patřil k nejlepším cvičencům.

Únorové události roku 1948 nijak neprožíval. Myslel si, že jeho status občana druhé kategorie nemohly ovlivnit. V roce 1950 dostal povolávací rozkaz k útvaru PTP (pomocné technické prapory) do Hranic na Moravě. Služba byla na dobu neurčitou. Opět dřel na různých šachtách s kamarády, které nový režim také perzekvoval. Na svůj domovský důl Krimich se mohl vrátit až na jaře 1953. Peníze, které se mu povedlo z dosavadní dřiny ušetřit, zmizely jako mávnutím kouzelného proutku během měnové reformy. Zvýšil si kvalifikaci a stal se strojvedoucím důlního vláčku.

Oženil se a měl s manželkou dvě dcery. Odstěhoval se s nimi do blízkých Vejprnic. V šedesátých letech Karla vyslýchala StB (Státní bezpečnost). Vyšetřování ani jeho důvody si nezapamatoval. Státní policie ho registrovala pod krycím jménem Mašinář. Svazek byl později zničen. Onemocněl tuberkulózou, kterou se mu povedlo po roce překonat. Znamenalo to konec hornické práce. Nějaký čas pracoval na povrchu ve skladu ochranných pomůcek. Později si našel místo řidiče v tlučenské pekárně.

V druhé polovině šedesátých let se rozvedl. Zanedlouho potkal druhou ženu, se kterou měl dva syny. Události let 1968 a 1989 podle svých slov nevnímal, protože ho politika nezajímala. Celá léta nepřerušil kontakt s kolegy ze služby v PTP a účastnil se mnoha srazů bývalých pétépáků. V době natáčení rozhovoru (2019) žil pamětník spokojeným rodinným životem v Plzni. Karel Gruber zemřel 12. února 2022.

* Poznámka autora: Události mezi odchodem z litického tábora a návratem ze zajetí byly doplněny pamětníkem týden po natáčení.