Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Gertruda Gruberová-Goepfertová (* 1924  †︎ 2014)

• narozena 1924 v Janštýně na Vysočině

• od dětství umělecké sklony - malování, psaná tvorba

• na gymnáziu publikace ve Studentském časopise, Jitru, Práci, Akordu

• po maturitě totálně nasazena

• znala se se spisovateli Janem Čepem a Janem Zahradníčkem

• 1944 svatba

• 1945 nástup na VŠ umělecko-průmyslovou

• ateliéry Františka Tichého, Antonína Strnadela

• po únoru 1948 odjezd na stáž do tiskárny ve Švýcarsku, nevrátila se

• žila s manželem v Paříži, studovala na École nationale supérieure des beaux-arts

• po 3-4 letech odjezd do Mnichova, manžel pracoval ve Svobodné Evropě

• věnovala se malování, psaní

• žije v Rosenheimu v jižním Bavorsku

• zemřela 30. července 2014 na selhání srdce

Umělkyní od dětství

Malířka a spisovatelka Gertruda Gruberová-Goepfertová se narodila roku 1924 v Janštýně na Vysočině. V dětství často měnila bydliště, protože se její otec stěhoval za prací. Ve třech letech odešla do Hudcova na Teplicku, následně do Prahy a nakonec do Kyjova, kde otec pracoval jako správce sklárny. Letní prázdniny trávila na statku u svého dědečka v Kunemilu u Světlé nad Sázavou nebo u tety v Loukově poblíž Lipnice nad Sázavou. „Na to jsme se vždycky těšili. (…) Cesta a pobyt v Kunemile, to bylo osvěžení. Naši, chudáci, nic neměli, taky byl někdy tatínek nezaměstnaný, byli na tom dost bledě, tak jsme se moc neměli, tam jsme se vždycky najedli a taky trochu spravili o těch prázdninách.“ Prázdniny u dědečka ovlivnily její uměleckou tvorbu.

Již od dětství projevovala velký zájem o umění. „Já jsem to myslela vážně už v pěti letech. Takže když se mě někdo ptal: ‚Holčičko, čím bys chtěla být? Jaké zaměstnání bys chtěla mít?‘ Já jsem si myslela, co se tak hloupě ptá, já jsem přece malířka!“ Kromě malování se věnovala také psaní. Na obecné škole již psala krátké články do dětské přílohy Národní politiky, vzpomíná si např. na povídku Rackové na Vltavě. Rodiče dceru v umělecké činnosti podporovali. „V Janštýně se malovalo na sklo. Jezdila tam taky Zdenka Braunerová[1]a můj tatínek se s ní trochu stýkal, protože jí musel dávat ty nádoby, lustry a džbány na kreslení a ona na to malovala. Jednou jí ukázal nějakou mou čmáranici, já nevím, jak to vypadalo, a byl na to celej hrdej, že má holčičku a ta maluje. Ona mu povídala: ‚No jo, pěkný, to z ní možná bude malířka.‘ A on to vzal chudák vážně. Tak od tý doby, když jsem něco takového chtěla dělat, tak mi dával krásné papíry a tužky a koupil mi pěknou krabici Koh-i-noor barevnejch tužek a vůbec jsem byla jako zásobená.“

Válka a publikace ve studentských časopisech

Druhá světová válka se na životě rodiny paní Gertrudy osudově podepsala. Otec musel dojíždět pro materiál do sklárny k Hulínu a během jedné cesty zemřel při železniční nehodě. Matka onemocněla tuberkulózou, léčila se v sanatoriu v Humpolci, kde později zemřela. Gertruda musela po maturitě v roce 1943 nastoupit do totálního nasazení, pracovala ve sklárně.

Během studia na kyjovském gymnáziu však pokračovala ve své umělecké tvorbě. Na gymnáziu se spolupodílela na tvorbě almanachu AKS – Almanachu kyjovských studentů. Psala také do různých časopisů. „Psala jsem do studentských časopisů a lidi mi psali. Ti, kteří byli činní v tom Kyjově, tam jich taky pár bylo, ti se samozřejmě ke mně taky přihlásili.“ Její tvorba vzbuzovala pozornost mezi dalšími mladými umělci tehdejší doby. Dopisovala si např. s Vítězslavem Kocourkem,[2] Ladislavem Fikarem[3] a Josefem Hiršalem.[4]

Publikovala v periodikách, jakými byly Studentský časopis, Jitro, Práce nebo brněnský Akord. Šéfredaktorem Akordu byl známý katolický spisovatel Jan Zahradníček[5]. Paní Gertruda vzpomíná na to, jak se dostala k publikování v časopise Akord. „Do Kyjova přijel Jan Čep[6]navštívit našeho pana profesora náboženství. Ten pan profesor náboženství mu ukázal nějaký moje příspěvky v těch časopisech a Janu Čepovi se to moc líbilo a chtěl ,tu holku‘ vidět. Tak ten velebný pán mě k nim pozval a tím jsme se seznámili a s tím Janem Čepem nastalo skutečně veliký přátelství a jsme si psávali a on mě tomu Zahradníčkovi do Brna doporučil. Tak jsem to tam poslala a on to otiskl.“ Paní Gertruda se spřátelila s Janem Čepem i Janem Zahradníčkem. Přes Jana Čepa se seznámila s doktorem Leo Gruberem, za nějž se v listopadu 1944 provdala. Leo Gruber byl o jedenáct let starší a manželé si vykali.

Každý si mohl udělat obrázek o tom, co přijde

Společenské a politické změny, ke kterým docházelo v letech 1945 až 1948, paní Gertruda nevítala. Je přesvědčena, že ke konci války si každý člověk mohl podle dostupných informací vytvořit obrázek o tom, jak se události budou vyvíjet. „Jednou jsme spolu šli všichni, s tím Zahradníčkem, Vodičkou a Čepem, někam tam na Hradisko, na takovej kopec a dívali jsme se a trochu jsme mluvili, co bude dál. Zahradníček, chudák, říkal, že bude zle. A my jsme si to mysleli taky, bohužel, protože jsme četli různý komunistický autory – Averčenka[7], Zoščenka[8], ono to bylo sice trochu k smíchu, ale spíše k pláči, tito autoři. Potom existoval Kravčenko, to byl hroznej spis, co se tam dělo. Nejen to, to se ze všeho dalo usoudit, byly známé ruské procesy a vůbec ty vraždy, a tak jsme si mysleli: Teď postupujou Rusové a bude zle!“

V roce 1945 nastoupila paní Gertruda ke studiu na Vysoké škole umělecko-průmyslové v Praze k prof. Františku Tichému[9]. V jeho ateliéru však většina studentů inklinovala ke komunismu. „Kluci blbli komunisticky a chodili do komunistického vyučováni. Vždycky před polednem sbalili kufry a šli. Někteří byli dokonce agresivní. Já jsem chodila někdy ráno předtím do kostela a oni mě atakovali. Já jsem se s tím netajila, ale oni se taky netajili svou nelibostí k mýmu přesvědčení. Potom jsem se taky nepřihlásila do svazu mládeže. Chodili do ateliérů a říkali: ,Přihlaste se!‘ A já jsem se nepřihlásila. Ale ne z nějakého protestu, já jsem si myslela, já do žádných spolků nelezu, já nejsem členem žádný politický strany, nechodila jsem do Sokola ani do Orla, do ničeho. Neměla jsem spolky v oblibě, tak se nebudu přihlašovat do nějakého svazu mládeže.“ Ze svého ročníku byla pravděpodobně jediná, kdo vstup do Československého svazu mládeže odmítl.

Podle paní Gertrudy spolužáci inklinovali ke komunismu z neznalosti. Později se od levicových myšlenek odklonili. „První rána byla výstava sovětského umění, to koukali. To bylo v Praze v Mánesu, to bylo děsné. To byly mazanice a to představovalo to sovětské umění. Ty kluci, chudáci, přišli jak zmoklí, nevěděli, co mají říkat, že se jim tam představilo Rusko, jejich oblíbená zem, to pro ně byla rána, to byla první rána, kterou dostali. Tehdy je to ještě bohužel neobrátilo docela.“

Avšak kvůli tomu, že většina spolužáků v Tichého ateliéru smýšlela komunisticky, přestoupila paní Gertruda do ateliéru k prof. Antonínu Strnadelovi[10]. „Tam to vypadalo úplně jinak, ta atmosféra, tam to bylo rozdělený, tam bylo pár komunistů, ale ti takhle neřvali. Potom tam bylo pár velice sympatických lidí, jako Kolíbal,[11]Šindler[12],a s těma jsem se kamarádila.“ Ke konci ročníku studenti dělali návrhy na obrázky na krabičky od zápalek. Za svůj návrh dostala paní Gertruda odměnu od ministerstva průmyslu.

Přes letní stáž do emigrace

Manžel naléhal, aby po únorovém převratu v roce 1948 oba odešli do zahraničí. Navrhoval, aby si paní Gertruda zažádala o letní stáž v zahraničí a on by za ní později přijel. Paní Gertruda se tedy vydala na ministerstvo průmyslu, aby si stáž vyřídila. Na ministerstvu potkala úředníka, který jí dříve předal odměnu, a díky němu získala stipendium do tiskárny Orell Füssli ve švýcarském Curychu. Do ciziny se jí však nechtělo. „Mně se nechtělo ven. On říkal: ‚Když to potom bude zlé, tak tam zůstanete a já přijdu taky.‘ Já jsem si od něj vymínila, že když nebude zle, tak se vrátím.“ Manželé měli dokonce domluvené heslo, podle kterého by paní Gertruda poznala, jestli se má do Československa vrátit, nebo zůstat natrvalo na Západě.

Nakonec odjela. „Tak jsem vyjela s poloprázdným kufrem, aby si celníci nemysleli: , Aha, ta se chce zdejchnout.‘ Tak jsem tam měla pár krámů. Tehdy jsem kreslila návrh na betlém, to jsem tam měla s sebou návrhy na betlémy. Jela jsem do té tiskárny a zůstala jsem tam. Když mi uplynulo povolení pro pobyt ve Švýcarech, který neprodloužili ani o hodinu, tak jsem odjela do Paříže, páč jsem slyšela, že tam dávají povolení k pobytu vysokoškolským studentům, tak jsem si řekla: Já se tam přihlásím na akademii a tím dostanu povolení k pobytu a můj manžel tam může přijet za mnou. Tak se stalo.“

Příchod do Paříže

V Paříži vyhledala paní Gertruda uměleckou akademii (École nationale supérieure des beaux-arts). „Dozvěděla jsem se, že cizinci se tam můžou představit v ateliéru u profesora a ten je vezme bez zkoušky. Francouz musí udělat zkoušku.“ Přišla do akademie, kde chvíli čekala před ateliéry. „Najednou někdo šel, elegantní pán, tak jsem za ním vtrhla do toho ateliéru. Říkala jsem, že bych chtěla být jeho žákyní, a ten už byl totálně mrzutej, protože to znal. Takový holky, který se tam derou, Američanky bohatý a tak. Hned jak jsme otevřeli dveře: ‚Tady otevřete desky!‘ Za dveřmi. Tak jsem je otevřela, on se začal dívat: ‚No, listujte ještě.‘ A tak řekl: ‚Jo, já vás beru!‘ a podepsal mi nějaký lejstro. Já jsem s tím utíkala do toho sekretariátu, že jsem přijata u nějakého pána, a oni říkali: ‚Jo, to jste u pana ředitele.‘“ Na akademii byla celkem tři roky. Studium bylo zakončeno potvrzením, že na akademii studovala, ale závěrečné zkoušky, protože byla cizinka, neskládala.

V Paříží se paní Gertruda stýkala s Janem Čepem, který po únorovém převratu také emigroval. Přes jeho známého, předsedu svazu francouzských katolických spisovatelů, udržovala telefonický kontakt s manželem. Manžel do Paříže později také dorazil. Z Československa se dostal nelegálním přechodem hranic za pomoci Zdeňka Rotrekla.[13] Jak přesně hranice přešel, však nikdy neřekl.

V Paříži žili manželé Gruberovi tři nebo čtyři roky. Pan Gruber byl účetním ve velkoobchodu s cukrem, ze začátku ale pracoval jako dělník v továrně na barvy. „Jenomže plat vůbec nestačil. My jsme bydleli ve studentským domově, měli jsme pokoj pro študenty. Potom se narodily děti a to vůbec nestačilo na to, abysme si opatřili normální byt. To bylo třeba zaplatit kauci a drahou činži v Paříži. To bylo samý vegetování. Hledal práci a dostal v Rádiu Svobodná Evropa v Mnichově, znal Tigrida, dostal práci, a tak jsme se stěhovali do Mnichova.“

Život v Německu

Manžel „ dělal zprávy, překládal, páč uměl řeči, z angličtiny a eventuelně jiných, ale z angličtiny a němčiny hlavně. Překládal, sestavoval zprávy. Nakonec se stal vedoucím toho oddělení, ale velice později.“

Paní Gertruda omezila malování, protože se musela starat o děti. Později začala kreslit kamarády svých dětí. „V té době, kdy jsem nemohla vůbec nic dělat, tak jsem dělala alespoň linoryty, vánočenky a obálky na český exilový knížky. Protože to se mohlo přerušit kdykoliv a zase začít, ale opravdový systematický malování bylo přerušený.“ Později začala psát do novin o německých vesnicích. „My jsme jezdívali k jezerům blízko Rosenheimu. Tam jsme jezdívali na prázdniny, bydleli u sedláka a chodili se celé prázdniny koupat, a když pršelo, tak jsme chodili na procházky okolo toho jezera. Tam jsem náhodou u toho jezera potkala ženu redaktora Süddeutsche Zeitung. S tou jsme se tam bavili a ona mě pozvala taky na výstavu do zdejšího zámku, tam se pořádaly koncerty a v létě tam byla výstava a to se jmenovalo Schloss Amerang. Na tu výstavu přijel redaktor zdejších novin a viděl tam všelijaké mé kresby a byl celej nadšenej a říkal, že by takový kresby potřeboval do novin. Tak jsem mu pár těch kreseb poslala a potom jsem mu poslala z jedný vesnice pár těch kreseb a popsala jsem mu, co to je, co to bylo v tý vesnici, a on: ‚Vy umíte taky psát, tak tohle budeme dělat pravidelně!‘ A pokřtil to ‚Dorfskizzenblätter‘, jako ‚Listy z vesnic‘, a tím to začalo každý měsíc vycházet. Já jsem potom jezdila do různejch vsí, popisovala a kreslila a vyšly z toho dvě knížky.“ Touto činností se paní Gertruda zabývá i dnes.

Na doporučení manžela se podepisovala pod svou tvorbu jen jako Gertruda Gruber, bez přípony -ová. „Ty moje knížky jsou podepsaný Gertruda Gruber.“ Později si ke svému jménu připojila Goepfertová. „Na výstavách mám tyhle tři jména, tří G.“

Poprvé se do Československa vrátila až po listopadu 1989. „Pamatuju se na dojmy z Kyjova, to bylo tristní, jak to vypadalo doma. Ty vybouraný krámy a smutný ulice a fasády zničený. Lidi takoví smutní, skleslí.“ V současné době žije paní Gertruda v Rosenheimu v jižním Bavorsku.