Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Milan Grulich (* 1935)

• narodil se 17. 5. 1935 v Brně

• rodiče měli restauraci Slavia v Kyjově

• jeho tatínek byl na konci války krátce vězněn

• už od útlého věku toužil vstoupit do armády

• absolvent vojenských škol, naposledy leteckého technického učiliště

• v armádě sloužil v letech 1955-1985

• okupaci v srpnu 1968 prožil na pardubickém letišti, kde dlouho odmítali s okupanty spolupracovat

• v roce 1985 byl z armády vyhozen kvůli bratrovi, který emigroval

Dětství za protektorátu

Milan Grulich se narodil 17. května 1935 v Brně. Už krátce po jeho narození si jeho rodiče – tatínek byl číšník a maminka kuchařka – zařídili v Národním domě v Brně-Židenicích vlastní restauraci, kterou si dlouho přáli. Národní dům ale za protektorátu přešel do správy Národního souručenství, a protože jeho členové po Grulichových chtěli i spolupráci v jejich aktivitách, celá rodina nakonec Národní dům i Brno opustila. V té době ještě nemohli tušit, že na samém konci války, při leteckém náletu na Brno, bude právě Národní dům zasažen bombou a jeho obyvatelé nepřežijí. „Takže tam jsem si vlastně zachránil život tím přestěhováním do Kyjova.“

Od roku 1940 Grulichovi žili v Kyjově, kde si rodiče na náměstí pronajali další restauraci, Slavii. V Kyjově začal Milan také chodit do obecné chlapecké školy, kde se už povinně učil německy – nejpozději od druhé třídy, jak dokládá jeho vysvědčení. Milan si vzpomíná na válku intenzivně. Na špatný margarín, pochodující Hitlerjugend, ukrývání v krytech při přeletech spojeneckých letadel. A také na vyšetřovnu gestapa: „Ten krajní dům Němci obsadili, tam si udělali takovou gestapáckou služebnu. (…) A tam v té služebně, normálně co jsme se dozvěděli, mučili lidi, které zatkli. A aby nebylo slyšet to mučení – úplně se mi o tom špatně mluví –, aby nebylo slyšet to mučení, tak před tím domem měli nastartováno několik aut, takže motory těch aut měly přehlušit nářek těch mučených.“

 

Konec války v Kyjově

Když se ke Kyjovu na konci války přiblížila fronta, museli kyjovští chodit kopat zákopy. Milanův tatínek Antonín byl povolán hned dvakrát, na dva dny v únoru a na dva dny v březnu 1945. 28. dubna bylo ale město osvobozeno. Němci, kteří je opouštěli, měli často naspěch, většina ale ještě naposledy navštívila hotel Slavia – na jeho dvoře byla totiž palírna, kde se pálila slivovice, a skoro všichni si chtěli ještě natočit na cestu. „Tam prostě přijela auta, nákladní, osobní, prostě všecko možné, a Němci do všech nádob, které kde sehnali, si otevřeli ty pípy těch sudů velkých, to byly obrovské sudy, a čepovali si tu slivovici. No, jenže nijak se nezabývali tím, že odendá jednu nádobu a přistrčí druhou, takže ta slivovice v tom okamžiku tekla po zemi, na zem. Takže když Němci potom opouštěli ten sklep, tak tam byla slivovice skoro po kotníky.“ Jak ale Milan poznamenává, po odchodu Němců situace využili i místní a pro slivovici si došli také.

Osvobození přineslo ale pro Grulichovy i jeden nebezpečný moment – Antonín Grulich, Milanův tatínek, byl uvězněn Revolučními gardami. Byl obviněn z toho, že ve své restauraci obsluhoval i Němce. „No to by museli pozavírat všechny restauratéry v protektorátu, protože do všech restaurací chodili Němci! Museli by zavřít všechny obchodníky, kteří prodávali Němcům zboží, potraviny, oblečení nebo všechno. Takže to prostě byla taková neuvážená věc té Revoluční gardy, že udělali tyhle akce.“ Když ale do Kyjova přijela Rudá armáda, sháněli se vojáci po ubytování i po stravě a hotel s restaurací Slavia se jim samozřejmě k tomuto účelu zamlouval, sháněli se proto po někom zodpovědném. „Jenže pan restauratér byl zavřený!“ A tak nakonec, trochu paradoxně na rozkaz kapitána Rudé armády, byl Antonín Grulich propuštěn.

 

Touha po uniformě

Milan už jako mladičký chlapec toužil po „vojně“. Syny živnostníků ale tehdy v lidové armádě neviděli rádi, proto musel nejdřív jít do učení na univerzálního soustružníka ve Vsetíně. Svého snu se ale nevzdal, a když na vedení jejich školy přišla žádost o sehnání tří chlapců a jedné dívky do vojenské školy, neváhal a chytil příležitost za pačesy. Adepty měl vybrat výbor ČSM, ve kterém byl i Milan: „Tak my jsme si říkali, no co, budeme někoho shánět? A ti moji kamarádi byli taky pro tu vojnu. Tak jsme řekli, nikomu nic neřekneme a půjdeme sami. Akorát jsme to nahlásili tomu vedení školy.“ A tak začala Milanova vojenská kariéra, absolvoval postupně školu důstojnického dorostu v Novém Jičíně, kde odmaturoval, i letecké technické učiliště v Liptovském Mikuláši.

První místo získal na umístěnku v Bechyni, tam se mu ale moc nelíbilo: „Budete se tomu smát, ale tam jsem si říkal, tam se neožením, protože tam byla nouze o děvčata.“ Podal si tak spolu s kamarádem žádost o přemístění do Pardubic, která byla schválena, a od roku 1958 tak v Pardubicích skutečně žije. Na rozdíl od Bechyně měl také větší štěstí na známosti a potkal zde svou budoucí manželku.

 

Okupace na pardubickém letišti

Milan v uniformě prožil i jeden z nejzásadnějších okamžiků naší nedávné historie – okupaci vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Celá armáda se měla řídit rozkazem ministra národní obrany, tedy okupačním – dobově intervenčním – vojskům neklást odpor, nebránit se, v podstatě jen čekat. „Jenže naši chlapi něco dělat chtěli. Jenže co? Co dělat?“ Na pardubickém letišti alespoň v prvních hodinách okupace zavládl pasivní odpor, například polským vojákům, kteří přišli k bráně žádat o vodu, žádnou nedali. Shodou náhod bylo tehdy pardubické letiště nepřístupné pro přistávání letadel – všechna jeho letadla o den dříve odletěla do Čáslavi a na ploše byly připravené stavební stroje, které ji měly urovnávat a podobně. „Takže ten první den, když přistávala letadla na jiných letištích, tak na pardubickém nic nepřistálo.“

Druhý den se už ale na letišti přistávat začalo. Jeden ruský podplukovník si došel na letištní věž, odkud chtěl řídit přistání svých dalších letadel, a především požadoval, aby na věži hned přestali rušit radiový provoz. „Tak my jsme mu prostě řekli zaprvé, že žádný provoz se odtud z řídící věže neruší. Totiž, ten radiový provoz rušen byl, ale ne z té řídící věže, ale tam z dílen technického oddělení, kde naši spolupracovníci z radiodílen ten provoz rušili.“ Předání řídící věže do rukou okupační armády se vojáci bránili, odvolávali se na to, že poslouchají rozkazy pouze svého vrchního velitele, prezidenta Svobody. Přestože ruský podplukovník vyhrožoval i střelbou na věž z obrněného transportéru, Pardubičtí ji nedali a přistávání letadel tak musel nakonec řídit vysílačkou ze svého letounu, který na místě přistál jako první.

Později ale přišly další rozkazy, a prvotní odpor byl zlomen. „Takže nakonec se jim ta voda musela dát, jejich velitelé byli ubytováni na posádkové svobodárně, tanky odjely, příkop se začal zasypávat, my jsme odevzdali pistole, no a byl konec. Nastala normalizace.“

 

Závěrem

Z armády byl nakonec Milan donucen odejít při posledních čistkách v roce 1985, kdy mu soudruzi spočítali, že jeho bratr v roce 1969 emigroval do Kanady. Žádost o odchod do civilu si ale podal sám, aby nepřišel o různé náležitosti, které odcházejícím vojákům patřily. Dalších pět let potom pracoval jako mistr na odborném učilišti v Pardubicích a od roku 1990 je v důchodu.