Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslav Grünberg (* 1930  †︎ 2013)

•  politický vězeň narozený 24. prosince 1930 v Praze

•  jeho rod pochází z Německa a má šlechtický původ

•  Československá národně socialistická strana, Církve československá (husitská), skaut

•  otec, matka i bratr byli za války vězněni

•  bratr Arnošt uprchl bezprostředně po únoru 1948 z Československa

•  po únoru 1948 odpor 16. pražské jednoty národně socialistické mládeže proti novému režimu, kolportování letáků, přechovávání hledaných osob a obstarávání falešných legitimací KSČ

•  zatčen StB 28. května 1948

•  odsouzen jako mladistvý Státním soudem v Praze v sedmičlenné skupině Karel Kukal a spol. na tři roky odnětí svobody

•  v přidruženém procesu byl odsouzen i otec, bratr a sestra

•  vězněn v Ústavu pro mladistvé delikventy v Zámrsku, kde se seznámil s budoucí manželkou - členka vězeňské ostrahy

•  1951 předčasně propuštěn, odešel pracovat do dolů v Žacléři

•  práce v dolech – Pomocné technické prapory

•  po propuštění pracoval jako elektrikář a řidič

• zemřel 10. ledna 2013

Jaroslav Grünberg se narodil 24. prosince 1930 v Praze. Otec Miloš Grünberg pracoval jako dělník ve vojenských telegrafních dílnách na letišti ve Kbelích u Prahy. Matka Bedřiška Grünbergová, roz. Katzová, pracovala v tiskárně Melantrich. Kromě syna Jaroslava vychovali ještě dceru Miroslavu a syna Arnošta. Jaroslav Grünberg vychodil v Praze obecnou a měšťanskou školu. Do života i studií mu však v devíti letech vstoupila válka. Otcova rodiny pocházela z německého šlechtického rodu. Proto když začala válka, byl na otce vyvíjen tlak, aby se přihlásil k německé národnosti. Když to opakovaně odmítl, byl spolu se synem Arnoštem uvězněn v koncentračním táboře. Rovněž matka Bedřiška pocházející ze židovské rodiny, byla transportována do Terezína, kde byla vězněna celou válku. Syn Jaroslav zůstal bez rodiny. Na chmelové brigádě nedaleko Žatce se seznámil a spřátelil s Němcem, který ho na nějaký čas ukryl v Krupé, než si pro něho přijeli teta a strýc Katzovi a vzali jej k sobě do Prahy. Přestože se jednalo o Židy, měli prý významné postavení v pražské židovské hierarchii a tudíž nemuseli do ghetta. U Katzových tak mladý Jaroslav přečkal až do konce války.

Otec s bratrem na sklonku války uprchli z tábora a vrátili se do Prahy, kde se bratr Arnošt ještě stačil zapojit do bojů na barikádách, za což byl později vyznamenán od samotného Ludvíka Svobody. Rovněž matka přežila Terezín i tyfovou epidemii na konci války a vrátila se domů.

Léta 1945 až 1948 prožívali Grünbergovi poměrně klidně. Rodiče se vrátili do zaměstnání, sestra Miroslava se vyučila švadlenou a bratr Arnošt, který byl vyučený kuchař, se stal národním správcem hotelu Praha ve Volarech. Jaroslav se začal u ČSD-nádraží Bubny učit elektrotechnikem a jako skautský vedoucí žižkovského oddílu Lípa vedl každoročně i dívčí tábory.

Všichni členové rodiny byli členy Církve československé (husitské) a především díky matce se mladý Jaroslav nepravidelně účastnil i života v této církvi na Žižkově. Přestože, jak sám říká, šel častokrát s bratrem raději hrát fotbal nežli na bohoslužby nebo do církevní mládeže, víra, kterou mu především matka vštěpovala, v něm zanechala svoje kořeny. Mnohem aktivněji se pan Jaroslav po osvobození zapojil do činnosti 16. jednoty národně socialistické mládeže v Praze na Žižkově, kde pracoval jako propagační referent. Rovněž otec byl členem této strany a matka se dokonce stala po Květnové revoluci předsedkyní místní organizace Československé strany národně socialistické v Sudoměřické ulici na Žižkově. I bratr Arnošt se po svém odchodu do Volar zapojil do činnosti v této straně a spoluzakládal ve Volarech její mládež.

V únoru 1948 se Grünbergovi ocitli v prvních problémech. Syn Arnošt bezprostředně po únoru 1948 ilegálně opustil republiku, čímž se rodina poprvé dostala do hledáčku Státní bezpečnosti. Jaroslav Grünberg se svými přáteli z 16. jednoty národně socialistické mládeže rovněž nezahálel. Hned následující neděli po únorových událostech se sešla skupina mladých národních socialistů pod vedením Karla Kukala, který v té době v jednotě působil jako organizační referent a okresní kulturní referent, na plánované schůzce v restauraci U Olše na Žižkově. Probírala se situace a všichni se společně dohodli, že se pod záminkou volejbalového klubu budou scházet i nadále. Část skupiny pak začala tisknout a vydávat ilegální letáky a časopis. Pan Jaroslav byl v přibližně stejné době kontaktován i některými přáteli uprchlého bratra Arnošta z Volar. Především se jednalo o Jiřího Červenku a Karla Ševčíka. S Červenkou, který ve Volarech pracoval jako národní správce dřevařské firmy, se pan Jaroslav seznámil v roce 1947 při návštěvě bratra. „Asi 14 dní po únorových událostech jsem se sešel s Červenkou v bytě mých rodičů, kde též bydlím. Podotýkám, že moji rodiče se znají s Červenkou z příležitostných návštěv ve Volarech, kde moje matka po celou dobu bratrovi v podniku pomáhala. Červenka nám vypravoval, že přijel z Německa a že situace pro náš odboj je tam dobrá, ale jinak že je tam hlad. Do Německa prý uprchl s Karlem Ševčíkem. Byli tam zajati Američany a dáni do sběrného tábora. Tam jim bylo Američany ponecháno na vůli, aby se buď přidali do politické skupiny, nebo ke generálu Prchalovi. Červenka se však rozhodl, že se připojí k tzv. 3. odboji, založenému československými uprchlíky v Bavorsku. Do Československa Červenka přijel jenom proto, aby zde opatřil pro příslušníky 3. odboje nějaké nutné věci jako jídlo, cigarety a podobně. Asi čtvrtého dne, co u nás Červenka bydlel, dal mým rodičům a mně tři různé ilegální letáky, opatřené kulatým razítkem, s tím, abychom je před volbami vylepovali po domech na zdi. Pro tento účel nám slíbil, že z Německa pošle ještě velké množství těchto letáků. Podle vyprávění Červenky jsem měl za to, že letáky byly rozmnožené v Německu a že on je do Československa dopravil. Můj otec byl napřed proti tomu, aby u nás Červenka přespával, ale potom, když to mělo být jen na několik dnů, se s tím smířil. Letákům rodiče nic neříkali, a když si je přečetli, tak jsem si je vzal k sobě, abych je ukázal Zdence Horčíkové, bývalé úřednici Ústředního sekretariátu národně socialistické strany.“ Tolik jen stručná část z protokolární výpovědi Jaroslava Grünberga z počátku června 1948 o jeho zapojení do protistátní činnosti.

V odpoledních hodinách dne 28. května si pro pana Jaroslava přijela StB a byl převezen do vyšetřovací vazby v Bartolomějské ulici. Přestože byl mladistvý, prošel drastickými výslechy. „No, zatkli nás všechny doma a byli jsme na čtyřce v Bartolomějský. Tam jsme byli vyslýchaný, hrozný, hrozný! To nemá cenu ani o tom povídat, to každý už ví, jaký to tam byly výslechy. A to jsme byli mladiství, to mně bylo šestnáct nebo sedmnáct let a nebrali ohled, rána, rána, rána! Tvrdé je pro výslechy jemný slovo. Můj táta říkal, že ty výslechy byly horší jak za Němců.“ Zatčen byl i otec a sestra, kteří byli nakonec souzeni v jiném přidruženém procesu. Otec byl následně odsouzen na čtyři roky těžkého žaláře, které si odpykával ve Valdicích, sestra na pět let těžkého žaláře a bratr Arnošt v nepřítomnosti rovněž k pěti letům těžkého žaláře.

Po skončení vyšetřování byl pan Jaroslav převezen na Pankrác. Hlavní líčení se skupinou Karel Kukal a spol. u Státního soudu v Praze probíhalo 6. a 7. prosince 1948. Tehdy stále ještě mladistvý Jaroslav Grünberg během něj prohlásil, že se cítí nevinen a popřel některé pasáže ze svých předešlých výpovědí. Přesto byl uznán vinným, že: „v době od konce února do června 1948 v Praze společně s Karlem Kukalem, Karlem Tolarem, Jaroslavem Klomínkem, Česlavem Černým, Milošem Maratem, mladistvou Zdenkou Horčíkovou a Jiřím Červenkou se spolčil k úkladům o republiku, aby totiž násilím byla změněna ústava republiky, zejména pokud jde o samostatnost a lidově demokratickou formu státu, násilím byla úplně znemožněna ústavní činnost prezidenta republiky, zákonodárného sboru a vlády, při čemž trestný čin byl spáchán u obžalovaných Karla Kukala, Karla Tolara a u obviněných Zdenky Horčíkové a Jaroslava Grünberga za okolností zvláště přitěžujících.“ Nejvyšší trest z celé sedmičlenné skupiny v trvání sedmi let těžkého žaláře obdržel Karel Kukal; Jaroslav Grünberg byl jako mladistvý odsouzen k trestu tří let vězení. Celá skupina pak byla považována za jednu z odnoží rozsáhlé ilegální skupiny Miloslav Choc a spol.

Do Ústavu pro mladistvé delikventy v Zámrsku byl pan Jaroslav převezen 8. července 1949. „Na ten Zámrsk nás převezli, když ještě nebyl vybudovaný. My jsme ho tam začali budovat. My jsme tam začali dávat mříže, elektriku, všechno. Jsme si to vybudovali sami pro sebe. Žili jsme tam takovým klidnějším životem. Tam byli bachaři, to ani nebyli bachaři, to byli dobrý lidi. Je pravda, že režim tam musel být, ale hodně nám pomohli. Můžu jmenovat: strážmistr Tošovský, Kubiska, Richtr, to byli opravdu chlapi k nezaplacení. Ty se opravdu snažili, aby jsme měli co nejmenší následky. To byli opravdu takový rodinný bachaři. Tam už jsme měli povolený návštěvy a všechno. Tam jezdila i matka za mnou.“ V Zámrsku mohla pana Jaroslava již navštěvovat matka, a jak vyplývá i z jeho vzpomínek, režim a zacházení bylo obstojné. Rovněž mimopracovní aktivity byly rozmanité. Sportovalo se, dělala se lehká atletika, hrál se fotbal. Pan Jaroslav rovněž zpíval ve vězeňské kapele, se kterou hrávali i po zábavách, a někteří z kamarádů se díky tomu seznámili i se svými budoucími manželkami.

I pan Jaroslav potkal zcela netradičně v Zámrsku svoji osudovou lásku. Zamiloval se totiž do jedné z příslušnic vězeňské stráže. „S manželkou jsem se seznámil v Zámrsku, kde mě hlídala. Ona byla krátkou dobu u vězeňské stráže a zásluhou primáře-vězně ze Zámrsku jsme se u něho mohli s manželkou scházet v ordinaci. My jsme si nějak padli s manželkou do oka. Děvčata nás hlídala, protože byla na zácviku, ale byli tam i bachaři, dobrý, Moraváci. Pak manželka a další byli převeleni do Lnářů. V Zámrsku jsme byli takový vzorový kriminál pro mladiství a oni se na nás zacvičovali. To byl osud, že jsme se do sebe zakoukali. Oni něco dělali ve skleníku a já tam šel něco opravit a tak jsem to tak opravoval, až jsme se tam sčuchli trošičku. A právě Tošovský a Kubiska říkali, že jestli se to dozví někdo v Praze, tak nás všechny zavřou.“ Asi po půl roce byla paní Růženka převelena do Lnář, ale vztah s Jaroslavem pokračoval. Za pomoci bachařů si tajně dopisovali a po Jaroslavově propuštění se konala i svatba. Po problémech mohla paní Růženka odejít od vězeňské stráže a našla si civilní zaměstnání jako prodavačka. Svatba se konala v katolickém kostele v Praze na Žižkově. „Žádali jsme, to už jsem byl jako PTP, že se chceme brát. Manželka měla kvůli tomu trable. Pak ji pustili od vězeňský stráže a nakonec jsme se vzali. Svatbu jsme měli v kostele v Praze na Žižkově - Prokopovo náměstí. A to tam tenkrát byli i bachaři, bachaři z Moravy. Ten brněnský náčelník říkal: ‚Tobě jdu, Růženko, na svatbu, i kdyby mě to mělo stát vyhazov.‘Taky tam byla komunistka Sirůčková, náčelnice bachařek.“

Dne 22. února 1951 byl z rozhodnutí komise při Krajském soudu v Pardubicích pan Jaroslav ze Zámrsku podmínečně propuštěn. Propuštění však předcházel závazek, že zůstane pracovat v hornictví. Odešel proto do hornické výuky ve výchovném ústavu v Žacléři. Z výchovného ústavu byl po propuštění okamžitě povolán k Pomocným technickým praporům do Mimoně, odkud jej asi po dvou měsících převeleli do dolů na Ostravsko, kde strávil téměř tři roky života.

Po definitivním propuštění a odpykání si vojenské služby u PTP začal pan Jaroslav pracovat jako elektrikář v Neratovicích. Později si udělal řidičský průkaz a jezdil jako řidič až do důchodu a bez nehody, jak sám zdůraznil, u ČSAD. S manželkou nejprve bydleli v jedné místnosti, až časem se jim díky jednomu z přátel podařilo na Žižkově sehnat byt. Zde se také narodily dcery Jaroslava a Marie. Rodina žila celkem běžným životem, jen dcerám bylo zapovězeno studium. Nejvýraznějším a také nejbolestivějším okamžikem tohoto životního období byla brzká smrt otce. Léta v nacistických a komunistických lágrech se nedala vymazat a následky na zdraví se fatálně projevily.

Rok 1968 se nijak významněji nezapsal do života pana Grünberga a jeho rodiny. Prožíval toto období jako vlastenec, ale již tehdy pociťoval jisté upozaďování politických vězňů z 50. let. Stejný pocit pak sdílel i po roce 1989.

V 80. letech se rodina pustila do stavby domu. Díky hajnému Krejčímu, se kterým se pan Jaroslav znal z let skautských táborů, když zajížděli do Bělčic, sehnal pan Jaroslav laciný pozemek ve vesničce Koupě. Za významné pomoci místního předsedy KSČ Pavla Káry se podařilo dům postavit a po odchodu do důchodu se do něho manželé Grünbergovi natrvalo přestěhovali. V listopadu 1990 byl pan Jaroslav Grünberg společně s dalšími šesti členy skupiny Karel Kukal a spol. Městským soudem v Praze plně rehabilitován.

Dle vlastních slov prožil pan Jaroslav především díky své manželce krásný život. Žel v současné době rodina překonává těžké období, neboť paní Růženka před časem vážně onemocněla. Pana Jaroslava Grünberga trápí i mnohé neduhy současné společnosti, přesto nezapomene ráno poděkovat za každý nový den. Kriminál jej totiž naučil vážit si života a potvrdil mu i pravdivost rčení, že v nouzi poznáš přítele.