Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zdena Grundziová (* 1962)

• narozena 6. ledna 1962 ve Frýdlantě v Čechách

• otec Augustin a Marie Krokovi přišli z východního Slovenska

• do šesti let žila v Levonicích na Lounsku, kde zažila i invazi vojsk Varšavské smlouvy

• roku 1969 se s rodiči přestěhovala do Popovic u Králova Dvora

• ve škole byla aktivní v mnoha zájmových činnostech

• nebyla přijata na učební obor švadlena (domnívá se, že důvodem bylo to, že otec nebyl v KSČ)

• vyučila se lisařkou gramofonových desek

• v sedmnácti letech otěhotněla a po narození syna Roberta se provdala

• s manželem Alexandrem Grundzim mají dvě děti

• od devadesátých let aktivně pracuje pro romskou komunitu v Berouně

• zakladatelka berounského spolku Romano Dživipen

Její rodiče přišli za prací a lepším životem ze Slovenska, Zdena Grundziová už vyrůstala v Čechách. Od dětství se zapojovala do nejrůznějších aktivit a jako dospělá začala v rámci neziskových organizací pracovat pro romskou komunitu v Berouně. 

Zdena Grundziová se narodila 6. ledna 1962 ve Frýdlantě v Čechách a vyrůstala jako nejmladší ze šesti sourozenců. Její rodiče, Augustin a Marie Krokovi, původně žili na východním Slovensku, ve vsi Koprivnica u Bardejova. Její maminka, narozená roku 1922, asi ve dvanácti letech ztratila matku, která zemřela jako těhotná při převozu do nemocnice na voze taženém koňmi. Poté vyrůstala na statku u Slováků, pro které pracovala za byt a stravu, a podle Zdenčiných slov se k ní chovali laskavě: „Měla tam dost jídla, kupovali jí oblečení a měla vlastní pokojíček.“ K jejím povinnostem patřilo například krmení drůbeže, kroucení lnu a tkaní koberečků. Nemohla však chodit do školy. 

Otec Augustin Kroka, narozený roku 1924, se svými sourozenci vyrůstal pouze s matkou. Jeho tatínek odcestoval za prací do Uruguaye, kde si posléze našel novou partnerku. Matka se o děti příliš nestarala a byly do značné míry ponechány samy sobě: „Kolikrát neměly ani co jíst, sbíraly shnilé brambory na poli nebo si vyžebraly mouku a dělaly placky.“ Někdy si jídlo také odpracovaly u místních zemědělců. Tři sourozenci se podle Zdenčiných slov střídali o jediný pár bot a do školy docházeli spíše sporadicky. 

Oba rodiče vzpomínali na pronásledování Romů za druhé světové války. „Němci je honili po poli a oni se schovávali. Tatínkovi spadla bota, jak utíkal, a protože to bylo v zimě, měl omrzlinu prstu. Nějaký Němec na něj namířil a tatínek viděl, jak ten druhý Němec mu samopal strhnul, aby ho nechal být. Stále utíkal a ohlížel se dozadu. Asi měl štěstí.“ Otcův bratr byl vězněn v koncentračním táboře, ale po válce se vrátil. Maminka za války zažila průjezd obrněných vozů, když pásla krávy. Ze strachu se skrčila mezi obilím v pšeničném poli. 

Rodiče se seznámili ve vsi na tanečních zábavách, kam maminku sedláci brali s sebou. Augustin potom často docházel pod Mariino okno. Zdena popisuje, že jednou pro něj ve spíži uřízla kus špeku, ale pak se bála, aby to sedláci nepoznali. „Marie, proč sis o to neřekla? Nemusela jsi krást,“ vyčítala jí později selka. „Když se s tatínkem vzali, dostala od nich peřiny, polštáře, ručníky, cíchy i nějaké peníze,“ dodává pamětnice. 

Čeština jako klíč k lepšímu životu

Dva nejstarší sourozenci se rodičům narodili ještě na Slovensku. Potom přesídlili do Frýdlantu v Čechách, kde žil Mariin otec. „Vím, že šli kvůli práci. Aby jejich potomci vyrůstali líp než oni, abychom dostali nějaké vzdělání a měli jsme se líp,“ říká Zdena Grundziová. 

Krátce po jejím narození se přestěhovali do vsi Levonice u Postoloprt na Lounsku. Jejich domek byl součástí budov JZD, kde oba rodiče pracovali. Zejména maminka, která se starala o dobytek, pracovala velmi tvrdě: „Vstávala ve dvě nebo ve tři hodiny ráno, nadojila, opláchla se, nahodila zástěru a zatopila v kamnech, aby pro nás, než vstaneme, přichystala teplou snídani.“ Chovala husy, kachny, králíky, starala se o družstevní krávy i o soukromá prasata družstevníků, která nechávali ve stájích JZD. K jejím povinnostem patřilo také připravovat pokoje pro chmelové brigádníky. Děti musely rodičům hodně pomáhat a o prázdninách si přivydělávaly na sklizni chmele. 

Krokovi byli v Levonicích jediná romská rodina a podle slov Zdeny Grundziové se nesetkávali s žádnými projevy nepřátelství: „Chodila jsem domů k jiným dětem a ony k nám, někdy u nás i jedly. Sousedé nám v začátcích hodně pomáhali.“ Po večerech se Zdena účastnila draní peří se staršími ženami z vesnice a naslouchala jejich vyprávění. 

V rodině se mluvilo spíše česky, čeština byla pro rodiče zárukou toho, že jejich děti získají vzdělání a zapojí se do společnosti: „Jen když se sešla širší rodina, mluvilo se romsky a se Slováky slovensky. Tatínek i maminka dbali na to, abychom všichni uměli česky, abychom se dobře učili a něco z nás bylo.“ V dětství tak pamětnice uměla spíš jen jednotlivá romská slova a více se romštinu naučila až v dospělosti, na sociálně-právní škole. 

Pokud jde o romské tradice, Zdena vzpomíná především na tradiční romská jídla, jako například goja (vepřové střívko plněné okořeněnými brambory, vařené a pečené v troubě), pišo (plněné taštičky) nebo holubky (kapustové listy plněné mletým masem a rýží). 

Co jsi to za cigána? divili se sovětští vojáci

Jako šestiletá, těsně před svým nástupem do školy, zažila Zdena v Levonicích srpen 1968 a příjezd okupačních vojsk Varšavské smlouvy. „Přijeli Rusáci v obrněných autech. My jsme se báli, protože rodiče si vzpomínali na válku. Zavřeli jsme vrata a maminka říkala, ať nechodím ven.“ Sovětští vojáci u nich zaklepali a dožadovali se vodky a špeku. Otec je pohostil a vojáci s ním hovořili poměrně přátelsky: „Ptali se ho, jestli umí hrát na housle. Když řekl, že neumí, divili se: ,Co jsi to za cigána, že neumíš hrát na housle?‘“ 

V těchto dnech tragicky zahynula teta pamětnice, která žila v Králově Dvoře u Berouna. Během práce na poli si odskočila na koleje a sbírala popadané uhlí do plechového kýble. „Lidi na ni křičeli, že jede vlak, ale ona jen mávla rukou. Možná je neslyšela. Vlak ji rozdrtil, prý ji sbírali do pytlů.“ Rodina chtěla jet na její pohřeb, ale vojáci jim neumožnili odcestovat – Zdena se domnívá, že silnice byla zatarasená. 

„Mezi těmi dětmi nemáš co dělat“

Brzy poté, co Zdena nastoupila do první třídy, se Krokovi přestěhovali do Králova Dvora u Berouna. Měli tam příbuzné, starší sourozenci si tam našli práci a přesvědčili rodiče, že rodina by tam měla lepší podmínky. V té době se tam hodně Romů stěhovalo za prací na stavbě sídliště nebo v železárnách. 

V králodvorských železárnách nastoupil také Augustin Kroka, zatímco Marie opět začala pracovat v JZD. Rodiče si koupili malý domek ve vsi Popovice u Králova Dvora. 

První třídu musela Zdena v nové škole opakovat, záhy se ale zapojila do široké škály zájmových činností. Chodila cvičit do TJ Sokol, na turistický kroužek, stala se členkou Pionýra a často recitovala: „Škola mě posílala na schůze, kde jsem přednášela takové ty komunistické básničky. Vždycky jsem za to dostala čokoládu nebo takové ty cukrové měsíčky.“ Vztah ke komunistickému režimu doma neřešili, rodiče vzpomínali na strádání za války a se stávajícími poměry byli spíše spokojeni. 

Mezi děvčaty ve třídě byla oblíbená, některá z nich jí pomáhala s učením. Jen jednou ve škole zažila ústrky kvůli svému romskému původu. Dopustil se jich její třídní učitel: „On byl takový přísný. Před odpoledním vyučováním jsem se vídala s romskýma holkama, které chodily do nedaleké zvláštní školy. On tam přišel a arogantním tónem mi řekl, že mezi nimi nemám co dělat. Potom mi to ještě zopakoval ve třídně před dětmi. Byla jsem vystrašená, nerozuměla jsem pořádně, co říká, a místo ,prosím?‘ jsem mu řekla ,co?‘. Na to prohlásil, že jsem vulgární.“ Když se doma svěřila otci, ihned se vypravil do školy za ředitelem, kde Zdena musela celý příběh zopakovat. Druhý den se už třídní učitel choval úplně jinak: „Byl jako mílius. Asi mu ředitel vynadal a řekl mu, že nemá dělat rozdíly mezi dětmi.“ 

Na švadlenu ji nevzali 

O prázdninách jezdili Krokovi na dovolené po Čechách, byli například na Orlíku nebo na Máchově jezeře. Maminka však příliš nesouhlasila s tím, aby Zdena jezdila na delší pobyty mimo domov bez rodičů. Jen jednou, v jedenácti letech, byla na táboře určeném výhradně pro romské dívky: „Bylo to od sociálky a byly tam holky z různých okresů Středočeského kraje. Jezdila tam paní doktorka z gynekologie, kreslila nám, jak to vypadá v bříšku, kde je miminko. Vysvětlovala nám, na co si dát pozor. Měly jsme tam vaničku a učily jsme se koupat panenku. Ptali s nás, v jakém prášku bychom praly pleny. Měly jsme tam i nějakou výtvarku a učily jsme se vyšívat na kanavu. Také nás hodně vedli k hygieně, kontrolovali úklid v pokojích, jestli si dívky čistí zuby a jestli nemají vši.“ 

Na konci základní školy roku 1977 se pamětnice hlásila na učební obor švadlena, ale nebyla přijata. „Z naší třídy jsme se hlásily tři. Ty dvě holky se tam dostaly, ale já ne. Přišel nám dopis, že jsem nebyla vybraná. S rodiči nám to nešlo do hlavy, koumali jsme proč, protože ve škole jsem byla šikovná. Pak jsem zjistila, že to bylo proto, že tatínek nebyl komunista,“ uvádí Zdena Grundziová. 

Šla se tedy učit do Loděnic na lisařku gramofonových desek a po vyučení nastoupila do jejich výroby. Záhy ale otěhotněla – bylo jí necelých sedmnáct let. Až do nástupu na mateřskou potom uklízela v kanceláři ředitele a dělala další lehčí práce. S manželem Alexandrem Grundzim se vzali až po narození syna Roberta a poté, co Zdena dosáhla plnoletosti, 26. ledna 1980. 

Alexandrův otec také pocházel ze Slovenska, ale vyrostl v Teplicích. Do Králova Dvora jezdil na prázdniny. Učil se automechanikem zemědělských strojů, ale z učení odešel a později pracoval u ČSAD. Druhé dítě, dcera Markéta, se manželům narodilo až v devadesátých letech. 

Pořád zkoušet nové věci

V osmdesátých letech Zdena opustila práci v Loděnicích a nastoupila jako jeřábnice v králodvorských železárnách. 

Pád komunistického režimu v listopadu 1989 hodnotí zdrženlivě: „My jsme se měli dobře, i když byli komunisti. Práce byla, mohli jsme si vydělat. Byty byly. Myslela jsem si, že se máme dobře. Všechno bylo levné.“ Zpětně si ale uvědomuje, že nová doba přinesla jí i jejím dětem širší možnosti: „Dřív se hodně romských dětí nedostalo tam, kde chtěly být. V dnešní době si můžete udělat školu v jakémkoli věku. Jsou příležitosti, jenom stačí chtít.“ 

Ona sama v devadesátých letech pocítila potřebu zapojit se do nových aktivit a doplňovat si vzdělání. „Pořád jsem chtěla sama sobě dokazovat, co mi jde a co mi nejde, zkoušet nové věci s novými lidmi.“ Odešla z železáren, začala pracovat s postiženými dětmi a udělala si kurz jako lektorka volného času. Poté ještě absolvovala kurz pracovníka v sociálních službách a pracovala v občanské poradně. Začala studovat sociálně právní školu, kterou však musela opustit, protože v té době manžel těžce onemocněl a Zdena musela vydělávat. 

V roce 1994 založila v Králově Dvoře spolek Romano Dživipen, Romský život. Organizuje různé aktivity pro místní děti i dospělé, například cvičení a taneční večery. 

Pro romskou komunitu v Berouně pracuje dodnes: „Vyzkoušela jsem si práci na městském úřadě, v občanské poradně, dělala jsem mentora na probaci, doprovázela klienty s trestní minulostí. Byla jsem v kontaktu se soudci i policisty. Když potřebují něco řešit s místními Romy, obracejí se na mě. Jsem taková teta, která poradí, když si někdo neví rady. Spolupracuji se sociálkou i s paní kurátorkou, dojdu s lidmi na úřad a pomohu jim vyřídit, co potřebují.“ Kromě toho pamětnice pracuje v Praze v rámci projektu, který se snaží zlepšit zdravotní péči o Romy. 

V rámci práce v občanské poradně se účastnila projektu zachycování příběhů romských obětí domácího násilí. „Ty ženy o tom moc nechtěly mluvit, styděly se za to. U Romů je to tak, že ženská trpí, ale kouká na to, aby děti měly jednoho tátu.“ Jedna z žen, které se takto vyzpovídala, byla i obětí nedobrovolné sterilizace po porodu. Zdena Grundziová však uvádí, že nikoho z její rodiny nic takového nepotkalo. 

„Vraťte se, kam patříte!“

„Mám se dobře, práce mě baví. Ráda lidem radím a pomáhám, ráda se seznamuji a učím se. Pořád se někam přihlašuji,“ usmívá se pamětnice. Na otázku, co by chtěla vzkázat svým dětem, odpovídá: „Aby si uvědomily, že v dnešní době jsou možnosti. My jsme tohle nezažili, nemohli jsme se dostat tam, kde jsme teď. A aby si vážily jeden druhého, uctívaly se a měly se rády.“ 

Zdena Grundziová uvádí, že během svého života se s projevy rasismu – s výjimkou onoho incidentu na základní škole – nesetkávala. „Až teď, ve stáří. Nějaký pán ve frontě v obchodě,“ dodává a vypráví historku s rozezleným seniorem, který na ni vyletěl se slovy: „Vraťte se, kam patříte!“ „Kam patřím?“ klade si řečnickou otázku Zdena Grundizová. „Já jsem se narodila v Čechách!“ 

Proto se také při sčítání lidu přihlásila k české národnosti: „Někteří si tam psali romskou národnost. Ale tatínek nám vždycky říkal, jsme v České republice, vy jste se tu narodili. Tak jsme se přihlašovali k české národnosti.“