Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Petr Gruša (* 1946)

• narozen 5. prosince 1946 v Praze

• bratranec disidenta a polistopadového politika a diplomata Jiřího Grušy

• studoval na střední všeobecně vzdělávací škole v Botičské ulici

• roku 1966 narukoval ke strážní jednotce ženijního útvaru v Jánské u České Kamenice

• po půl roce převelen na Generální štáb Československé lidové armády, kde prožil i invazi vojsk Varšavské smlouvy

• spoluzakladatel ochotnického divadelního spolku Lampa

• roku 1972 v práci nakopíroval na šest set výtisků knihy s náboženskou tématikou Principiální lidé

• vyslýchán Státní bezpečností, obviněn, ale nakonec neodsouzen

• v roce 2023 žil v Praze

Jen shodou náhod neskončil Petr Gruša během normalizace za mřížemi. Za kopírování publikací s náboženskou tematikou mu hrozilo až deset let vězení. Když za ním přišel jeden známý a poprosil ho, ať v podniku Kancelářské stroje, kde pracoval, knihu nakopíruje, dlouho se nerozmýšlel. Ačkoliv nebyl praktikující věřící, kamarádovi rád pomohl. Ve volných chvílích – s posvěcením svého nadřízeného, kterému slíbil, že je celá akce bezpečná – natiskl na šest set kopií publikace. Dva roky jeho čin zůstal bez povšimnutí. Až po dvou letech mu na dveře zaťukal příslušník Státní bezpečnosti, vyházel mu všechny věci z šuplíků a odvezl ho do Bartolomějské ulice.

Hráli jsme si na silnici, auta skoro nebyla

Petr Gruša se narodil 5. prosince 1946 v Praze Libuši a Oldřichu Grušovým. Jeho matka se narodila v roce 1923 jako Skalická a pocházela z malé vsi u Chotěboře. V Praze pracovala jako modistka ve firme Tonak, která vyráběla klobouky. Ve stejném podniku pracovala i její sestra. Otec Petra Grušy byl o rok starší než jeho žena a pocházel z Luhačovic. Pracoval jako technik v podniku Kancelářské stroje. Dětství prožil Petr Gruša nedaleko Emauzského kláštera na pražském Novém Městě. Na první roky svého života rád vzpomíná. Ulice Prahy padesátých let byly ještě prázdné, auta na nich stála spíše výjimečně. Děti proto mohly venku hrát bez omezení třeba fotbal, jak vypráví Petr Gruša.

Jeho bratrancem z otcovy strany byl Jiří Gruša, básník, prozaik, signatář Charty 77 a polistopadový ministr školství a velvyslanec v Rakousku a Německu. Ten v roce 1980 získal literární stipendium ve Spojených státech amerických. Dostal povolení k odjezdu a po několika měsících strávených v Americe se chtěl vrátit zpátky do Československa. Spisovatel Ludvík Vaculík ho varoval, aby návrat odložil, proto se rozhodl prozatím zůstat v německém Bonnu u svého přítele. Po několika dnech v prosinci 1981 obdržel dopis, ve kterém byl zbaven československého občanství, kvůli čemuž se nemohl vrátit do Československa. Zůstal tedy v Německé spolkové republice, kde získal státní německé občanství.[1]

Se svým bratrancem ovšem mnoho času netrávil. V dětství byl jejich osmiletý věkový rozdíl příliš velký na to, aby si měli co říct a v pozdějších letech už měli každý jiné povinnosti. I přes to ke svému bratranci Petr Gruša celý život vzhlížel. „Kdyby ještě Jirka žil, byl by ideálním kandidátem na prezidenta,“ říká.

Přišli jsme na generální štáb a už tam byl někdo jiný

Po ukončení základní školy v roce 1961 ho přijali na střední všeobecně vzdělávací školu (obdoba dnešního gymnázia) v Botičské ulici v Praze. Kvůli zranění – zlomené noze – nastoupil asi o měsíc později, netrvalo to však dlouho a znepřátelil si několik učitelů, mezi nimiž byla i němčinářka. Ve třetím ročníku ho podle jeho slov nechala propadnout. Nepodařilo se mu ukončit ani matematiku, která mu nešla. Středoškolské vzdělání si proto musel dokončit až při zaměstnání večerním studiem. Po odchodu ze školy nastoupil po vzoru otce do národního podniku Kancelářské stroje ve Štěpánské ulici.

V kanceláři, kde pracoval, se seznámil s o deset let starší ženou, se kterou brzy navázal vztah. V roce 1966 obdržel povolávací rozkaz k nástupu na povinnou základní službu. Protože měl obavy, že odloučení od jeho milované naruší jejich vztah, ve stanoveném datu nenarukoval. „Sice mě nezavřeli, ale přišel mi další povolávací rozkaz. Tentokrát jsem měl nastoupit k jednotce podobné PTP. Byla to strážní jednotka ženijního útvaru v Jánské u České Kamenice, kde jsme hlídali munici a naftu,“ popisuje. U strážní jednotky strávil půl roku. Vzpomíná, že šlo o náročnou vojenskou službu. Několik vojáků spáchalo kvůli panujícím podmínkám sebevraždu. „Dva nebo tři lidi se zabili a několik jich šlo za trest do Sabinova [na Slovensko]. Tam bylo za kouření ve stráži šest měsíců, za usnutí ve stráži asi rok v Sabinově. Prostě drakonické tresty. Takže jsem byl docela rád, že jsem odtamtud vypadl,“ připouští.

Po půl roce ho přemístili do Prahy na Generální štáb Československé lidové armády, a to díky jeho vedoucímu z Kancelářských strojů, který ho doporučil jako technika. Na generálním štábu měl opravovat psací stroje, což ovšem neuměl. „Vzpomněl jsem si na to, že mi táta říkal, že většina poruch se dá vyřešit výměnou pružinky. Předstíral jsem, že vím, co dělám a nějakou dobu mi to procházelo,“ vypráví. Po několika měsících musel svým nadřízeným přiznat, že opravovat stroje neumí. Na generálním štábu si ho ale přesto nechali. Přeřadili ho do rozmnožovny k výrobě kovolistů.

Tam prožil pražské jaro i následnou invazi. „V době toho uvolňování chodila půlka generálního štábu bledá. Po jednadvacátém srpnu chodila bledá druhá polovina,“ popisuje. Když ráno 21. srpna 1968 vstoupil do budovy generálního štábu v Dejvicích, na první pohled viděl, že něco není v pořádku. Chodby se podle jeho slov naplnily stovkami vojáků vojsk Varšavské smlouvy. „Podle mě ten první sled byl plánovaný na odpis. V případě, kdybychom se bránili, tak ať si klidně padnou, a pak přijdou opravdové jednotky. Působilo to takovým dojmem,“ vzpomíná a dodává: „Ti vojáci neměli co jíst. My jsme je proto trápili tím, že jsme si koupili salám a chodili jsme po chodbách a ukusovali jsme a oni na nás hladově vzhlíželi.“ Později se svými přáteli množil protiokupační letáky, které vyhodili z okna nejvyššího patra budovy přímo na hlavy okupačních vojáků. Skoro celý následující týden strávili schovaní ve sklepních prostorách, aby je nikdo nemohl označit za viníky.

Vysypali mi všechny šuplíky a odvezli mě na Barťák

Invaze Petru Grušovi prodloužila vojnu asi o měsíc, který už strávil převážně zavřený v kasárnách. Domů se vrátil v říjnu 1968 a znovu nastoupil do Kancelářských strojů, kde působil v oddělení reprografie. V letech 1971/1972 založil se svým kamarádem Jiřím Langerem ochotnický divadelní soubor Lampa. Láska k divadlu je oba provázela už od gymnaziálních let. Soubor hrál v Nerudově ulici na Malé Straně a jeho dalšími zakládajícími členy byli Jiří Michálek a Karla Staňková.[2] Roku 1972 Petra Grušu oslovil kolega Jan Suchý z dalšího malostranského divadla Dostavník, jestli by nemohl namnožit knihu s náboženskou tématikou Principiální lidé. Petr Gruša souhlasil a s posvěcením svého nadřízeného, kterému slíbil, že bude vše provádět bezpečně a nikdo se o jeho činnosti nedozví, se pustil do práce. Dohromady nakopíroval na šest set kusů této publikace.

Téměř dva roky se nic nedělo a vypadalo to, že jeho čin projde bez povšimnutí režimu. Zvrat nastal v roce 1973, kdy do podniku v Rytířské ulici vtrhla Státní bezpečnost (StB). „Tajný mi vysypal mi všechny šuplíky ze stolu do pytle. Sebrali mě a odvezli mě na Barťák. Tam jsem byl asi osmačtyřicet hodin,“ popisuje. V sídle StB v Bartolomějské ulici, tzv. Barťáku, prošel výslechem. „Byla to úplná klasika – jeden zlej a jeden hodnej. Snažili se ze mě něco dostat. Nastoupili na mě, jak to mám s vírou. ‚Vždyť to, kvůli čemu jsme vás sebrali, je náboženského charakteru a vy že jste nevěřící?‘“ Protože vedoucímu slíbil, že je akce bezpečná, nemohl prozradit, že knihu kopíroval s jeho vědomím. Tvrdil tedy, že se tajně v práci nechal zamknout a přes víkend vše okopíroval. „To by se samozřejmě nedalo stihnout, ale asi mi to uvěřili, i když jim muselo být jasné, že je to nesmysl,“ říká. Jeho slova potvrzuje protokol o výslechu ve vyšetřovacím spisu s archivním číslem V-21604 MV.[3] Po dvou dnech Petra Grušu propustili. I nadále ale zůstal pod dohledem StB. Navíc musel skončit na své pozici a odešel pracovat do podnikového skladu, kde nebyl tolik na očích.

Z vyšetřovacího spisu s archivním číslem V-21604 MV vyplývá obvinění StB: „V měsíci srpnu 1972  obviněnému Janu Suchému úmyslně poskytl pomoc v maření výkonu státního dozoru nad církví, když vytiskl 400 kusů publikací Principy stvoření s náboženskou tematikou a sloužící k činnosti sekty Principiální lidé.“  Dále se uvádí: „Jeho jednání vykazuje známky trestného činu pomoci k trestnému činu maření výkonu státního dozoru nad církví.“  Podle spisu si Petr Gruša podal stížnost, protože se necítí být vinen. Z dokumentu také vyplývá, že během výslechu si stál za tím, že publikaci namnožil pouze kvůli finančnímu zisku, který mu Jan Suchý za pomoc slíbil. Tvrdil, že si nebyl vědom, že tiskoviny budou použity k účelům, které by byly nezákonné.[4] Peru Grušovi hrozily až dva roky vězení a peněžitý trest. Stíhání  bylo nakonec zastaveno, a to díky amnestii prezidenta Ludvíka Svobody z 8. května 1975, a tak se skupinou Kružliak a spol. nebyl vůbec odsouzen.[5]

Petr Gruša se se štěstím vyhnul vězení. Roku 1976 se oženil a pokračoval ve svém dosavadním zaměstnání. Už ale nemohl pracovat v oddělení reprografie, proto ze skladu odešel k výpočetní technice. Nadále se angažoval v souboru Lampa a hrál inscenaci Vánoce na Velikonočním ostrově, kterou napsal už roku 1975. Osmdesátá léta prožil bez větších problémů a dočkal se svobody. Po sametové revoluci z práce odešel a začal se svým bývalým kolegou podnikat. V roce 2023 žil v Praze.

 

 

 

[1] Jiří Gruša. Online. In: Wikipedia: the free encyclopedia. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2023. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Ji%C5%99%C3%AD_Gru%C5%A1a. [cit. 2023-11-16].

[2] Soubory: Lampa. Online. Databáze českého amatérského divadla. Dostupné z: https://www.amaterskedivadlo.cz/main.php?data=soubor&id=1050. [cit. 2023-11-17].

[3] Výňatek z vyšetřovacího spisu s archivním číslem V-21604 MV. Dokument dostupný v sekci Dodatečné materiály

[4] Tamtéž

[5] Tamtéž