Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Po návratu z nacistického vězení otec vypadal tak hrozně, že jsem se ho bál
narozen 21. listopadu 1926 ve Zborově
otec tři a půl roku vězněn za poslech zahraničního rozhlasu
hospodářství rodině zabrala německá osídlovací společnost (Deutsche Ansiedlungsgesellschaft)
styk s partyzánskou skupinou Jiskra ze Zborova
zaměstnán jako řidič autobusu v ČSAD
od roku 1951 bydlí v Horních Studénkách
Uprostřed severní části Drozdovské vrchoviny mezi městy Zábřeh a Štíty stojí malá obec Zborov. Přestože se v roce 1930 hlásilo k Němcům jen pět místních obyvatel, stala se na začátku října 1938 součástí říšské župy Sudety (něm. Reichsgau Sudetenland). Už v lednu 1940 za poslech zahraničního rozhlasu nacisté zatkli dvanáct a později dalších sedm místních občanů, mezi nimi i pamětníkova otce, který pak strávil tři a půl roku v nacistických věznicích. Hospodářství následně rodině zkonfiskovali a zabrala ho německá osídlovací společnost (Deutsche Ansiedlungsgesellschaft). O zajištění úrody se jako nejstarší syn musel postarat tehdy sotva patnáctiletý Alois Grůz, který se ke konci války dostal do styku s místní partyzánskou skupinou. Dokonce se s dalšími kamarády účastnil zajištění dodávky zbraní.
Do obce vtrhlo gestapo
Z obce Klášterec lesem strmě stoupá cesta plná serpentin do obce Zborov. Právě tam se jako nejstarší ze tří dětí rodičům Pavlovi a Marii Grůzovým 21. listopadu 1926 narodil Alois Grůz. Rodina bydlela v malém domku a obhospodařovala pět a půl hektaru polností, z nichž měla dva a půl hektaru v pronájmu. Otec ještě po okolí pracoval jako zedník. Od šesti let pamětník navštěvoval místní obecnou školu a odpoledne občas cvičil v katolické sportovní organizaci Orel. Do měšťanské školy pak spolu s dalšími dětmi pěšky docházel do osm kilometrů vzdáleného Šilperku (dnes Štíty, německy Schildberg).
Čistě český Zborov stál v pohraniční oblasti severozápadní Moravy, v níž tehdy převažovalo německé obyvatelstvo. V druhé polovině třicátých let minulého století se výrazně zhoršily vztahy se sousedním nacistickým Německem. Československo pak na obranu státu budovalo pohraniční opevnění a 23. září 1938 byla vyhlášena všeobecná mobilizace. Právě tehdy poblíž cest u Zborova vojáci ženijního pluku vykopali obranná stanoviště, která se stala součástí druhosledové obranné linie. Jeden z vojáků bydlel přímo u rodiny a Alois Grůz vzpomíná, že ho nechal na svém stanovišti za obcí vystřelit z pušky. Jenže 30. září 1938 zástupci čtyř evropských mocností podepsali tzv. mnichovskou dohodu o odstoupení pohraničních oblastí Čech a Moravy nacistickému Německu. Českoslovenští vojáci tedy z obce 6. října bez boje odešli a tři dny poté do Zborova přijela německá motorizovaná jednotka. Obec se tak stala součástí Třetí říše.
Němci chtěli celý kraj germanizovat, a tak uzavřeli všechny české střední školy a v obcích s většinou německých obyvatel i české obecní a měšťanské školy. Masarykovu obecní a měšťanskou školu s československým jazykem vyučovacím v Šilperku zavřeli 9. října 1938, a pamětník tak musel přejít do školy v Rudě nad Moravou. Jenže i tam museli následně ukončit vyučování, a proto povinnou školní docházku dokončil v obecní škole ve Zborově.
Doplňovací volby do říšského sněmu konané 4. prosince 1938 doprovázelo zastrašování a vyhrožování českým obyvatelům. Voliči mohli na jednotné nacistické kandidátce se jmény Adolfa Hitlera, Konráda Henleina a Karla Hermanna Franka zaškrtnout jen „Ja“ nebo „Nein“. Jako v jedné z mála obcí obyvatelé Zborova z více než jedné čtvrtiny vyslovili nesouhlas. Skupina místních mužů se pak pravidelně scházela k ilegálnímu poslechu zahraničních rozhlasových stanic, což nacisté pod hrozbou smrti zakázali. Dne 18. ledna 1940 na udání do obce přijelo gestapo a zatklo dvanáct a později dalších sedm místních občanů, mezi nimi i starostu Františka Dolečka, u něhož muži rádio poslouchali.
Nacistické věznice otce změnily k nepoznání
Do domu si přišli i pro otce. Stačil se ještě rozloučit se synem Aloisem a pak ho odvezli na gestapo v Šumperku. V červnu 1940 v Berlíně otce odsoudili k patnácti měsícům, přesto nakonec v nacistických věznicích strávil tři a půl roku. Prošel Mírovem, věznicí v Breslau (dnes polské město Vratislav) a pak věznicí někde poblíž francouzských hranic. Trpěl žaludečními vředy a jeho tělo často vypovídalo službu. Každý den ale musel nastoupit k namáhavé práci. Například ve Vratislavi pracoval v koželužně. „Táta vykládal, že kůže prali v chlorovém vápně, aby z toho slezly chlupy a zůstala jen čistá kůže. Říkal, že mu z toho slezly všechny nehty. Neměli totiž žádné rukavice,“ vypráví Alois Grůz.
Krátce po otcově zatčení rodinné hospodářství zabrala německá osídlovací společnost (Deutsche Ansiedlungsgesellschaft). Jedním z jejích úkolů bylo na obsazených územích převzít výrobní prostředky a nalézt vhodné odborníky árijského původu. „Jezdili tam vysloužilí němečtí vojáci, třeba s jednou rukou. Měli všechno sepsané, od kýble až po krávy, a kdyby někdo z nich projevil zájem, tak jsme museli s holýma rukama odejít.“ Naštěstí ale malé hospodářství rodiny Grůzových v české vesnici nikdo z Němců nechtěl, a tak rodina mohla zůstat doma. Pravidelně je ale navštěvoval správce, který kontroloval, zda odevzdávají předepsané dodávky. Jako nejstarší syn se musel o zajištění úrody postarat tehdy patnáctiletý Alois. Chyběla mu na to nejen síla, ale také dostatečná výška. Držadlo pluhu měl až po ramena. „Jednou jsem pracoval s pospěchem na kultivaci půdy, a když se krávy otáčely, tak se mi všechno převrátilo. Nemohl jsem to zvednout, a tak jsem musel krávy odpřáhnout a z kopce to převrátit.“
Většina mužů zatčených ve Zborově za poslech zahraničních rozhlasových stanic se z vězení vrátila v říjnu 1943. Dva z nich, Jan Grund a Jan Jahn, tam zemřeli. Alois Grůz vzpomíná, že po třech a půl letech věznění otec vypadal tak zbídačeně, že ho málem nepoznal. „Přišel domů a měl pětatřicet kilo. Bál jsem se ho a několik dní jsem domů nepřišel. Bydlel jsem u babičky. Bál jsem se ho, jak jsem byl vystresovaný. Lezly z něj kosti.“
V okolí se ukrývali partyzáni
Jako ve většině českých obcí v kraji, i ve Zborově vznikla odbojová skupina spadající do odbojové organizace Národní sdružení československých vlastenců. Místní odbojáři hlavně organizovali sbírky pro rodiny postižené nacistickým režimem a pro potřeby ilegální činnosti. Jenže na jaře roku 1944 gestapo rozkrylo odbojovou organizaci na severní Moravě a spustilo rozsáhlé zatýkání. Během dubna si do obce přijeli pro dvanáct mužů. Zatčení poté prošli věznicemi v Opavě a Malé pevnosti Terezín. Do Zborova se vrátili až v březnu 1945. Domů ale již nepřišel Alois Jurásek a Antonín Kubíček. První jmenovaný zemřel po výslechu gestapa v Šumperku a druhý ve vězení.
Ve Zborově také vznikl partyzánský oddíl Jiskra, vedený Františkem Fabiánkem. V únoru 1945 se rozšířil o osm sovětských zajatců. Němci zajatce evakuovali z východních oblastí před postupující frontou. Zborovem tehdy procházely tisíce vyhladovělých a téměř bosých a nahých sovětských vojáků. Několika z nich se podařilo uprchnout. „Ženský navařily zemský jablka, upekly buchty a vykoupil se všechen chleba. Házely to pak mezi pochodující,“ vzpomíná Alois Grůz.
Poblíž obce v postřelmůvkovském katastru měli partyzáni vykopaný úkryt. Od března 1945 se skupina zúčastnila několika sabotážních akcí a těsně před osvobozením také bojů s německými vojáky. Aktivně v ní působili také synové Františka Fabiánka, sedmnáctiletý František a šestnáctiletý Zdeněk. Starali se zejména o zajištění zbraní. Jednou s nimi do Bludova pro zbraně šel i Alois Grůz. „Jak se jede od lázní do kapličky v Bludově, tak tam stála vilka. Tam měli skladiště zbraní a odtamtud jsme je odnášeli. Jako kluci žhaví pro všechno. Tehdy už ustupovala německá vojska a u Loučení, jak je křižovatka na Zábřeh, do Klášterce a do Šumperka, tak tam byl vyhozený most. My jsme tam šli. Vzpomínám na to, že nás Němci mohli postřílet, vždyť jsme měli zbraně a byli jsme civilisté. Pořád jezdili Němci, ale žádnej si nás nevšímal. Na krku jsem měl asi tři samopaly,“ vypráví pamětník.
Tato zásobovací akce se udála na samém konci války. Most u Loučení, o němž vykládá pamětník, Němci vyhodili do povětří 5. května 1945. Zborovští partyzáni proto následně hlídali mosty od Klášterce po Zborov. Došlo k několika přestřelkám. Právě tehdy zahynul zborovský mladík Hynek Tempír, který se lesní cestou vracel z Klášterce. Neslyšel totiž výzvu německých vojáků, aby zastavil. „On byl hluchoněmý. Zastřelili ho zbytečně,“ dodává Alois Grůz. O tři dny později Zborov osvobodili sovětští vojáci.
Řidičem autobusu
Otec dostal po válce jakožto politický vězeň trafiku v Šumperku, kam se také celá rodina přestěhovala. Později ale komunisté trafiku znárodnili. Otec tam však dál pracoval jako zaměstnanec. Alois Grůz v Šumperku krátce pracoval jako pomocný dělník v autodílně a v autosprávě ČSD, v roce 1948 přejmenované na ČSAD. Nejprve jezdil s nákladním automobilem a později až do penze řídil autobus.
V roce 1951 se oženil s Marií Minářovou, k jejíž rodině se přestěhoval do Horních Studének. Tchán Adolf Minář a tchyně Marie Minářová se také za války zapojili do odboje. Tchán převáděl muže hledané gestapem k partyzánům do Písařova a tchyně ukrývala dva uprchlé sovětské zajatce. S manželkou měl Alois Grůz tři děti – Pavla, Marii a Ludmilu. V roce 2017 žil stále v Horních Studénkách.
BARTOŠ, J., Odboj proti nacistickým okupantům na severozápadní Moravě. Šumperk, 1986.
SokA Šumperk, Kronika Zborova.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century
Příbeh pamětníka v rámci projektu Stories of 20th Century (Vít Lucuk)