Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Gruz (* 1948)

• narozen 9. září 1948 v Praze

• svědek vpádu vojsk Varšavské smlouvy ve vojenských kasárnách v Nitře

• člen Jazzové sekce

• pořádání koncertů komunistickým režimem zakázaných hudebníků v Zábřehu

• jeden ze zakládajících členů Občanského fóra v Zábřehu

• založení Nezávislé kulturní iniciativy v Zábřehu

• otevření prvního hudebního klubu v Zábřehu

Jiří Gruz je tělem i duší muzikant. Celý život se věnoval hudbě a kultuře. Hrál v několika kapelách a organizoval kulturní akce ve městě Zábřeh. Jak sám říká, hudba je jeden z nejsilnějších prostředků ovlivňujících lidstvo a je spojena se svobodným projevem. Právě toho se pamětník nevzdal ani v době komunistické totality. Stal se členem režimem pronásledované Jazzové sekce a svou tvorbou se snažil vyjadřovat své pocity. Těsně před pádem komunismu proto jejich kapela Proměny nesměla účinkovat a plné svobody v tvorbě se Jiří Gruz dočkal až po roce 1989. Následně v Zábřehu s přáteli založil Nezávislou kulturní iniciativu propagující myšlenky svobody a volnosti a ve městě otevřel první hudební klub.

První kytara

Jiří Gruz se narodil 9. září 1948 v Praze, kde v té době rodina bydlela kvůli otcovu zaměstnání. V jeho pěti letech se rodiče vrátili do svého rodného kraje a nastěhovali se do obce Sobotín v podhůří Hrubého Jeseníku. „Jsem šťastný, že jsem dětství prožil ve spojení s přírodou, protože jsem díky tomu svět vnímal citlivěji než ve velkoměstě,“ dodává Jiří Gruz.

V roce 1961 se celá rodina přestěhovala do nepříliš vzdáleného města Zábřeh, kde Jiří Gruz žije dodnes. Jak sám vzpomíná, v jeho rodině byl vždy silně zakořeněný vztah k hudbě a například strýc Leopold Gruz se stal hudebníkem a skladatelem. I pamětník se k hudbě dostal brzy. Jako desetiletý chlapec si vyrobil jednoduchý rozhlasový přijímač zvaný krystalka a po nocích pak pravidelně poslouchal stanici Luxembourg. „Když jsem uslyšel, co se tam hraje, tak jsem byl hluboce zasažen. Když mně o dva roky později ukázal starší kamarád kytaru a první tři akordy, tak už bylo rozhodnuto, protože jsem cítil, že tady by se mohlo odehrávat něco důležitého v mém životě,“ vzpomíná Jiří Gruz, jehož vroucím přáním se stala nová kytara a tu mu také otec domů jednoho dne přinesl.

Pamětník se do hudby plně ponořil. Nejen že ji poslouchal, ale studoval její žánry, a tak ho jako mnoho jiných silně ovlivnila anglická kapela The Beatles. Hrával v parku v místní části Valová na kytaru a společně se dvěma přáteli pak v roce 1964 založili svou první kapelu, která ještě neměla žádný název. „Ze záznamu v magnetofonu jsme opisovali texty v takzvané svahilštině. My jsme tomu říkali valovské nářečí. Když si to dnes čtu, tak ty texty jsou hrozná sranda. Je to samý hatatytlá a šatatytlá a přitom jsme mysleli, že zpíváme anglicky.“

Naučil hrát Boba Frídla

Po základní škole se Jiří Gruz vyučil automechanikem a následně nastoupil do zaměstnání v ČSAO Zábřeh. Právě někdy v té obě s přáteli v textilním podniku Perla otevřeli hudební klub, který sloužil také jako zkušebna. „Budově se říkalo rudý koutek, protože tam dělali politické přednášky. Začali jsme tam dělat koncipovaný pořady nejen o hudbě. Přednášku tam měla například mistryně v letecké akrobacii nebo výtvarník Josef Lubič.“

V roce 1967 se Jiří Gruz stal spoluzakladatelem kapely Rockers, jedné z prvních rockových kapel v kraji, a následně členem kapely Snuffle Rocks. „Všichni jsme měli květované kalhoty, fialový manšestrový sako se zelenými knoflíky, dlouhý vlasy, kvůli čemuž jsme měli všude problémy.“ Doba tehdy těmto aktivitám přála, protože v druhé polovině šedesátých let došlo v naší společnosti k určitému uvolnění. To ovšem neznamenalo, že to šlo jednoduše. Vše, co nemělo spotřební charakter, se dalo sehnat jen s velkými obtížemi, a tak na získání například tak triviální věci jako struny na kytaru jste potřebovali spoustu známostí. Jiří Gruz je naštěstí měl. „Mašinfíra dovezl ze západního Německa hudební časopisy a gramofonové desky a my jsme měli to nejcennější, co jsme potřebovali. V časopisech jsme se dívali na vybavení kapel, což byl nedostižný vzor. My jsme se napojili s kytarou na gramofonový vstup na starém rádiu a to bylo běžné kombo pro muzikanty. Nic tady nebylo. Později se objevily vyřazený zesilovače z ústředen z fabrik. Spravili jsme je a na tom jsme zpívali. Reprobedny jsme si vyráběli sami.“

V roce 1967 musel Jiří Gruz nastoupit na povinnou vojenskou službu v Nitře. Měl štěstí, protože ho velitel zařadil do vojenské kapely. Vzpomíná, že když jednou dělal rajony, přistoupil k němu starší voják, že s rajony končí a místo toho mu bude pravidelně hrát na kytaru. Ten starší voják se jmenoval Josef Frídl a Jiří Gruz ho po čase naučil také hrát a společně s dalšími vojáky pak v kasárnách založili kapelu Green Spaeders. Po vojně se Josef Frídl stal pod jménem Bob Frídl známým českým písničkářem.

Kasárny nedali

Na vojně Jiří Gruz prožil další událost, která se mu silně vryla do paměti. V noci z 20. na 21. srpna 1968 se před kasárnami objevila invazní vojska Varšavské smlouvy. Vojáci tehdy zjistili, že v kasárnách není nikdo z velících důstojníků, a velení tak převzal jakýsi svobodník z jižní Moravy. „Urazili jsme zámky od muničních skladů a ozbrojili se. Šli jsme do army a tam snědli, co se dalo, aby nám to nesežrali Rusové. Ostatní věci jsme poschovávali,“ vzpomíná Jiří Gruz a dodává, že v kasárnách byla vyhlášena pohotovost a vojáci nasedli do tankových maket sloužících k výcviku, v nichž se nacházely vysílačky. „Kluci odposlouchávali ruské hovory. Na nádraží měl přijet vlak s municí nebo se zbraněmi a oni ho přes vysílačku poslali jinam. Tu noc jsme nevěděli, co bude. Prožíval jsem to, jako by nastala válka, a říkal jsem si, jestlipak ještě někdy uvidím domov a svou milou.“

Situace byla velmi vážná, invazní jednotka kolem kasáren zakopala děla, desítky helikoptér stály na blízkém kopci Zobor a kasárny neustále objížděly sovětské tanky s kamerami, aby je monitorovaly pro případný útok. „Házeli jsme po nich klacky. Ráno přišel plukovník Žilčaj, hrdina od Dukly, a ten jediný se jim postavil. Rusi jeli s tanky proti bráně a on šel proti nim, roztrhal si košili a řekl, že se tam dostanou jen přes jeho mrtvolu. Vycouvali a za celou dobu okupace se do kasáren nedostali, ale my jsme se museli odzbrojit,“ vzpomíná Jiří Gruz.

V Jazzové sekci

V roce 1969 se Jiří Gruz vrátil z vojny domů a o dva roky později se oženil s Věrou Žandovou, na kterou tak vzpomínal v době ohrožení v Nitře. Opět nastoupil do zaměstnání v ČSAO Zábřeh a s přáteli založil kapelu Allegro Moderato, ve které pak několik let působil.

Tehdy se již ve všech sférách státu rozvíjel tzv. normalizační proces. Veřejná činnost se dostala pod přímou kontrolu úřadů. Hudebníci si museli nechat schvalovat názvy a texty skladeb a až poté mohli požádat o svolení pořádat koncert. Nesmělo se zpívat anglicky, hudebníci museli mít saka a nesměli nosit dlouhé vlasy, což se všemožně obcházelo.

Díky aktivitám Karla Srpa vznikla roku 1971 jako součást oficiálního Svazu hudebníků ČSR Jazzová sekce. Šířila informace o jazzové hudbě a podporovala jazz v Československu. Jiří Gruz se stal jejím členem: „Díky Jazzové sekci jsme měli pořád kontakt se zbytkem světa. Jazzová sekce pro mě byla velikým přínosem. Osobně jsem se v Praze setkal s lidmi, jako je Česťa Huňát, Karel Srp, Jirka Exner. Diskutovali jsme o věcech, které pro mě byly do té doby tabu.“

Jiří Gruz se seznámil se spoustou muzikantů, z nichž velkou část režim netoleroval a jejich hudební činnost zakázal. Vzpomíná, že do Zábřehu jich několik pozvali, aby tam tajně uspořádali koncert. „Třeba Pepu Nose jsme odvezli do rekreačního střediska Bozeňov a v unimobuňce nás bylo osmdesát. Leželi jsme na sobě ve třech patrech, Pepa hrál a my jsme byli spokojení. Věděli, že přijel, ale nenašli nás.“ Několik koncertů v Zábřehu uspořádal také dočasně zakázaný Vladimír Merta. „Často jsme to dělali jako soukromé akce a na ní jsme měli nějakého kumštýře, který nebyl oblíbený režimem. Nebo jsme ohlásili vystoupení jiné kapely a v rámci koncertu na něm tajně vystoupili tito lidé.“

I přes restrikce ze strany režimu vydávala Jazzová sekce velké množství tiskovin, z nichž některé byly přímo zakázány. Přesto se je dařilo tisknout a distribuovat. Jazzová sekce začala být časem vnímána jako antisocialistická organizace, koneckonců o její činnosti informovaly západní rozhlasové stanice jako Hlas Ameriky a Svobodná Evropa. Úřady se snažily její aktivity všemožně potírat. Vyvrcholením perzekuce se stal soudní proces s vedením Jazzové sekce v roce 1986, který skončil vynesením několika nepodmíněných trestů. Například Karla Srpa odsoudili na šestnáct měsíců vězení. Pod kontrolu se dostala i členská základna. V Zábřehu měla Jazzová sekce asi deset členů a Jiří Gruz vzpomíná, že mu tehdy domů chodila rozlepená korespondence. Naštěstí ho ani jednou nepředvolali k výslechu na StB.

První rockový klub v Zábřehu

Po rozpadu kapely Allegro Moderato se Jiří Gruz nějaký čas věnoval vlastní tvorbě a pak se stal členem kapely Proměny. Právě když se jim začínalo dařit a měli koncerty po celé republice včetně Prahy, předvolali si je v roce 1988 ke komisi na okresním výboru KSČ. Obvinili je, že mají protistátní texty neslučující se se socialistickou morálkou, a kapele zakázali účinkovat. „Pro muzikanta je strašná rána, když mu vezmou svobodu v muzice. Otřese to s ním a dlouho se z toho vzpamatovává,“ dodává pamětník.

Komisi zvláště vadil text písně Mašinka pomalé záhuby:

Morálka, etika v bažinách krade si

bratrství, láska zápasí s nebesy

to mě teď straší za hrůzná srovnání

jak vládla krása, jak ruce bez dlaní

Kdo to jen vymyslel všechny ty nepravdy

je to jak sci fiction Josefa Nesvadby

proč Třetí říše, proč Třetí kultura

proč také Písmo, proč ne „in natura“

Pramálo radosti všechno je naruby

to je ta mašinka pomalé záhuby

proč nejsou zrcadla hojná jak kvítí

pro vlastní kontrolu zrání a hnití

Dřevěné paňáci, dřevěné mozky

překrásnou zahradu mění nám v trosky

z prachu a sutiny rodí se další

v takové hustotě už mě to plaší.

Naštěstí o rok později komunistický režim padl. Krátce předtím ještě Jiří Gruz podepsal petici Několik vět vybízející ke změně vlády. 17. listopadu 1989 vyvolal brutální zásah proti demonstraci na Národní třídě události vedoucí ke zhroucení vlády jedné strany. Asi o dva dny později měl do Zábřehu přijet student Palackého univerzity v Olomouci, aby lidi ve městě informoval o zásahu na Národní třídě, protože oficiální sdělovací prostředky o tom mlčely. „Na náměstí jsem dovezl aparaturu a ozvučil a připravil mikrofony. Chodily nám různé výzvy a tištěné materiály, které jsem lepil po městě. Za mnou byl vždycky nějaký stín,“ vypráví Jiří Gruz. Student ale nakonec nedorazil, přesto se shromáždění na náměstí konalo. „Lidi se sešli. Chvíli jsme přešlapovali a nevěděli co. Jeden pán odnaproti donesl malé schůdky, které jsme postavili ke kašně. Mezi námi byl člověk, který byl uhlazený a patřil spíš do lepší společnosti. Šlo o Miroslava Macka, kterého jsme vysadili na schůdky a on začal mluvit. Stal se pak místním mluvčím Občanského fóra, ve kterém nás zpočátku bylo kolem patnácti,“ vzpomíná Jiří Gruz, jeden ze zakládajících členů OF v Zábřehu.

Jiří Gruz pak s přáteli ve městě založil Nezávislou kulturní iniciativu a pořádali koncerty a kulturní akce, jež měly propagovat myšlenky svobody a volnosti. „Oficiální struktury se rozpadly a vůbec nic se nedělo. Suplovali jsme kulturní činnost oficiálních institucí.“

S přáteli také v Zábřehu založil první hudební klub. „Po sesazení místních pohlavárů na národním výboru jsem šel za novým vedením a řekl jsem jim, ať mi dají klíče od prázdné městské budovy na Valové. Ani se mě neptali, jestli budu platit elektriku, a bez řečí mi je dali. Dva roky jsme tam působili, než se dům v restituci vrátil původnímu majiteli. Vlastními prostředky s patnácti nadšenci jsme to opravili. Prodávali jsme tam gramodesky, knihy, časopisy a pořádali přednášky a koncerty.“

Dnes je Jiří Gruz již v penzi, ale stále se schází s přáteli, aby si v pronajatém protiatomovém krytu pro radost zahráli. „Zůstat tím, čím jsem vždy byl. Neměnit se situacemi, které v životě přijdou, abych z nich jen těžil. Opřít se o něco, co je trvalejší, o neměnné hodnoty, které tvoří princip lidského snažení a života. Dřív jsem si také myslel, že nejvíc je muzika, ale pak jsem si uvědomil, že na prvním místě je rodina a pak teprve to ostatní, protože bez rodiny bych neznamenal nic,“ dodává na závěr své životní motto Jiří Gruz.