Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

RNDr. Naděžda Gutzerová (* 1964)

• narozena 22. listopadu 1964, pochází z Podbořanského Rohozce

• v letech 1979 až 1983 studovala na gymnáziu v Podbořanech

• roku 1983 absolvovala první letní tábor s Brontosaurem ve Zvířeticích

• 1983–1988 studovala systematickou biologii na Přírodovědecké fakultě UK

• s přáteli jezdila na Jizerku do Hnojového domu ke Gustavu Ginzelovi

• pravidelně spoluorganizovala Prázdniny s Brontosaurem v Krušných horách

• roku 1992 absolvovala odbornou stáž ve švédském Abisku, rok poté ještě v USA

• v roce 1998 se přestěhovala za mužem do Chrudimi, vychovali tři děti

• od roku 2001 pracuje na ochraně přírody v evropské soustavě Natura 2000

• v roce 2024 žila v Chrudimi

Tepelné elektrárny uvolňovaly do ovzduší oxid siřičitý, který v reakci s vodní párou vytvořil slabou kyselinu sírovou a v podobě deště skrápěl horské masivy. Naleptané jehličí přišlo o ochrannou voskovou vrstvu, stromy se tím oslabily, hynuly a se svou podlomenou obranyschopností se stávaly snadnou kořistí pro obaleče, kůrovce a jiné škůdce, kteří jejich zkázu dokonali.

Úvod hodný dystopického románu je přepisem slov Naděždy Gutzerové a popisuje situaci v českých horách během 70. a 80. let, kdy došlo vlivem imisí k ekologické kalamitě. Za oběť jí padly tehdejší Krušné a Jizerské hory, Krkonoše a mnohdy také poznamenala zdraví jejich obyvatel.

Obnova zpustošené krajiny ležela na srdci mimo jiné lidem z hnutí Brontosaurus, s kterými botanička Naděžda Gutzerová pravidelně organizovala letní tábory v poničených horách, stejně jako se věnovala palčivým ekologickým tématům té doby. Životnímu prostředí zasvětila celý svůj profesní život.

Za vsí začínal vojenský prostor Hradiště

Naděžda Gutzerová se narodila do česko-německé rodiny 22. listopadu 1964. Výběžky Doupovských hor jako prsty obra vybíhají kolem obce Podbořanský Rohozec, za jehož humny začíná vojenský újezd Hradiště se svými rozlehlými lesy. Odsud pocházela její rodina a zde také vyrůstala.

Pradědeček pamětnice František Böhm, jehož rod žil v obci po staletí, byl německý sociální demokrat. Nesouzněl s nástupem fašismu, ani se zabráním Sudet a obsazením Čech, Moravy a Slezska německými vojsky v letech 1938 a 1939. „Pradědeček byl i ve vězení, s NSDAP si nikdy nezadal a byl zadobře s Čechy, kteří žili ve vesnici. Za války byli jako rodina považováni za nespolehlivé, ale po válce se mu podařilo dosáhnout toho, že nešli do odsunu,” vypráví Naděžda Gutzerová. Důvodem byla podle slov pamětnice i skutečnost, že na venkově byli během války lidé víc „za větrem“, jako rodina nebyli majetní a šlo o smíšené manželství.

Otcův strýc ale nakonec do Německa odešel ilegálně za svou dívkou, která do odsunu musela. V německém Engelnu žila také teta pamětnice Emma. Návštěva u ní v roce 1967 patří k Naděždiným vůbec prvním vzpomínkám, které má. Jako malá se německy neučila, čehož využívali prarodiče, kteří přepínali do němčiny vždy, když mluvili o politice.

Rodina z matčiny strany pocházela z Brd. Když šel dědeček František Podzimek pomáhat v roce 1954 do pohraničí, už tam zůstali. Měl tu statek a jako člen komunistické strany, jediný v celé rodině, také vstoupil do jednotného zemědělského družstva (JZD). Záhy však prošel deziluzí, z JZD vystoupil a chtěl dál hospodařit sám. To si náležitě odpykal. Nastavení dodávek ho přivedlo do dluhů a postupně o vše přišel. Kývl pak na pracovní nabídku Vojenských lesů a statků a přestěhoval se s rodinou do Podbořanského Rohozce, kde dostali byt. Z KSČ byl vyloučen po roce 1968 poté, co odmítl prohlásit sovětskou invazi za bratrskou pomoc.

Příroda jako nejlepší kulisy dětských her

Otec Rudolf Gutzer byl myslivec a vyučený včelař, živil se ale převážně jako řidič u Vojenských lesů a statků ve výcvikovém prostoru Hradiště. Matka Jitka rozená Podzimková pracovala jako učitelka přírodopisu a zeměpisu na základní škole. V roce 1968 se jim narodil ještě syn Martin.

Po škole si s dětmi z vesnice hrála Naděžda Gutzerová venku, v lesích a loukách. Chodili také do vojenského prostoru, kde na jeho okrajích nehrozila přítomnost těžké techniky. O víkendech je bral otec do lesa pozorovat muflony a jinou zvěř, v létě se koupali v rybníce a podnikali výpravy ke zřícenině hradu. Nejvíc ji bavily dobrodružné klukovské hry na indiány a partyzány v přírodě.

Naděždu mrzelo, že musela kvůli práci maminky jezdit do školy jinam: „Bohužel jsem nezažila naši dvojtřídku, kam chodili bratranci a sestřenice, nemuseli dojíždět. Já jsem v sedm ráno stála na zastávce a jela jsem do Podbořan.” Pamětnice a její bratr byli zapsaní do stejné školy, kde učila maminka.

Udělali jsme si v tom totalitním peklíčku svůj svět

V Podbořanech vystudovala také gymnázium, kam nastoupila v roce 1979, v čase doznívající normalizace. Ráda vzpomíná na čas se spolužáky, se kterými podnikali výpravy a hráli divadlo. Svaz socialistické mládeže (SSM) brali jako nutnou součást školního života, která jim poskytovala možnost zaštítit své vlastní akce. Při psaní divadelní her se inspirovali českou literaturou, později si troufli i na muzikály.

Dnes vzpomíná s úsměvem na den, kdy jim ředitelka školy oznámila, že studenti nesmí nosit do školy džíny, protože jsou nezdravé: „Prý jsou rifle moc úzké, my jsme v tom napraní, sedíme celý den ve škole a křivíme si záda. Naštěstí byly tehdy ještě populární manšestráky, tak jsme se naprali do nich.”

Prázdniny s Brontosaurem

Profese a zájmy rodičů, stejně jako život na venkově v blízkosti lesa, podpořily její zájem o studium přírody. Zpočátku tíhla spíš ke zvířatům, která na venkově chovali, navštěvovala také teraristický kroužek. Po střední škole ale Naděžda Gutzerová svůj zájem nasměrovala k botanice a přihlásila se na obor systematické biologie. Výborný prospěch a účast na olympiádách z biologie jí pomohly dostat se na Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy.

Toho léta po maturitě se poprvé setkala s lidmi z hnutí Brontosaurus. O hnutí, které vzniklo v roce 1974 jako reakce na vyhlášení Roku životního prostředí Organizací spojených národů, už věděla, ale nyní se poprvé osobně setkala s podobně zamřenými lidmi. Tábor na hradě Zvířetice u Bakova nad Jizerou vymyslel Václav Petříček, botanik, který tehdy pracoval ve Středisku státní ochrany přírody a památkové péče. Myšlenka studijních táborů pro ochranu přírody organizovaných v rámci SSM dala vzniknout tradici a mnoha vztahům ochránců přírody, které přetrvaly dodnes.

Režim se v 80. letech zelených bál

Na vysoké škole se Naděžda Gutzerová už plně zapojila do činnosti hnutí Brontosaurus. Napříč ročníky a obory pořádali pro širokou veřejnost diskusní pořady na aktuální ekologická témata v pražském klubu na Novotného lávce.

„Jako skupina jsme vznikli přirozeně. Mezi biology bylo na přírodovědě takové zdravé jádro. Nastaly situace, kdy nám něco nedoporučili nebo zakázali. Když jsem byla ve vyšším ročníku, tak jsme měli dozor z celoškolského výboru SSM, který chodil na naše schůze. Sledoval, co děláme, a zřejmě o tom i dále referoval. Jestli neděláme něco protistátního. Mám pocit, že v 80. letech měl režim strach, že se protistátní hnutí formuje právě mezi ekology,” vypráví pamětnice.

Za Gustavem Ginzelem na Hnojový dům

V 80. letech jste potřebovali mít na českých horách známé, abyste se měli kde ubytovat a vyjet na lyže. Většina velkých chat fungovala jako zotavovny podniků.

Naděžda Gutzerová vypráví, jak s přáteli z hnutí Brontosaurus našli v Jizerských horách přímo na Jizerce dveře otevřené u cestovatele, horolezce a již za svého života legendy Gustava Ginzela: „Gustav bral na byt každého. Když jsme se s ním seznámili, pravidelně jsme tam pak v zimě jezdili. Hnojový dům byl téměř nafukovací. Jezdili tam hlavně Němci, jak východní, tak západní. Šlo o dobré místo, kde se tyhle dvě skupiny mohly potkat. Češi tam jezdili minimálně, byli jsme výjimka. Sedávali jsme u menšího stolu, kterému jsme říkali stůl české menšiny.”

Dům vyhřívala kachlová kamna v prostorné světnici v přízemí, kde spal i Gustav Ginzel a kde se všichni scházeli. V noci našli útočiště na palandách v patře, kde si spacáky zatáhli co nejtěsněji kolem obličeje. Ráno u potůčku, který Gustav Ginzel svedl do koryta v boudě, jim zuby trnuly při čištění až na kost.

V Jizerkách jsem zažila šok z prozření

Poprvé přijela Naděžda Gutzerová do Jizerských hor v roce 1983 na exkurzi. „Tehdy jsem ještě viděla stav kolem Velké jizerské louky, kdy už byly lesy zasažené, ale stále tam byly. V roce 1987 už však zmizely, uschly,” líčí.

Stejně jako ona jezdila se svou skupinou litvínovských přátel z Brontosaura do Krušných hor, i v Liberci fungovala v rámci hnutí skupina, která se věnovala záchraně Jizerských hor. Pořádali oblíbené Prázdniny s Brontosaurem, kdy se po čtrnácti dnech střídaly turnusy. Přes den se osm hodin pracovalo v lese a ve volném čase hrály hry.

Státní lesy pomoc hnutí vítaly. Na místech vykácených lesů bylo nutné znovu rychle osázet vzniklé holiny. Táborů se účastnili přátelé, spolužáci, ale i jim dělal reklamu jeden ze zakladatelů hnutí Josef Velek, který pracoval jako redaktor v časopise Mladý svět.

Do Krušných hor jezdila Naděžda Gutzerová každý rok na lyže, vnímala tak postupnou zkázu místních lesů, oči si přivykaly na proměnu krajiny. Když přijela do Jizerských hor s odstupem čtyř let, zažila šok, když na dříve zalesněných místech našla pouze holou krajinu bez života. Tehdy jí došlo, že už i Jizerky jsou zničené.

Brouk vyšel jen jednou

Debaty na Novotného lávce měly ohlas. Připojoval se k nim se zájmem například i Bedřich Moldán, první porevoluční ministr životního prostředí. Probíralo se například téma výstavby lanovky na Sněžku nebo nikdy nerealizované stavby přečerpávací elektrárny na Berounce.

Naděžda Gutzerová dál s přáteli přemýšlela, jak šířit osvětu v oblasti ekologie a ochrany přírody: „Tehdy jsme si vymysleli, že budeme vydávat časopis na cyklostylu, ale oficiálně. Jmenoval se BROUK jako Brontosauři Univerzity Karlovy. Vyšlo ale jen jedno číslo. Další nám zakázali, protože na titulní stránce byl článek mého kamaráda z Brontosaura o našem pobytu v Jizerských horách. Nejvíc tam vadila věta: ‚Jmenuje se Gustav Ginzel a jako Gustav i vypadá.‘“ Další číslo už vyjít nesmělo. Komunisté údajně nerozdýchali narážku na tehdejšího prezidenta Gustáva Husáka a nepřispěl ani popis stavu Jizerských hor.

17. listopadu jsme měli lístky do divadla

Po vysoké škole pracovala Naděžda Gutzerová v Okresním muzeu Louny, kde ji zastihla sametová revoluce. V pátek 17. listopadu 1989 měla s přáteli z Brontosaura koupené lístky do Divadla na Vinohradech na představení hry Jana Vedrala Urmefisto. Aby stačila začátek, nakoukla na Albertov, kde se konala ještě povolená část studentského shromáždění, pouze z vrchních schodů na Karlově.

O dalším dění se dozvídala až postupně od přátel, kteří se demonstrace zúčastnili. Druhý den poslouchala Naděžda Gutzerová zprávy. „Bydlela jsem v podnájmu, měla jsem malé rádio z druhé ruky, které špatně chytalo české stanice, ale výborně Svobodnou Evropu. Celé dopoledne jsem poslouchala, co se stalo,“ vzpomíná. Když se ale vrátila v pondělí do práce, nic se nedělo, nikdo o událostech nemluvil a vedení na ně nereagovalo. Novinky získala také od bratra Martina, který s demonstranty došel až k Národnímu divadlu a později patřil ke studentům objíždějícím republiku a šířícím svědectví o zásahu proti vysokoškolákům. V Praze se pak 27. listopadu zúčastnila generální stávky na Václavském náměstí.

V USA jsem viděla, jak se žije demokracie

V roce 1992 vyměnila Naděžda Gutzerová lounské muzeum za neziskovou organizaci Zelený dům Litvínov, kde se s přáteli z Brontosaura pustila do česko-německého projektu Ohře a Bílina – pomoc Labi. V práci zaměřené na osvětu a aktivizaci veřejnosti ve vztahu k životnímu prostředí jí pomohly dvě odborné stáže v zahraničí.

Tři měsíce strávila ve výzkumné stanici Národního parku Abisko za polárním kruhem a o rok později, v roce 1993, absolvovala stáž v USA. Tady prodělala kulturní šok. Na jedné straně viděla inspirativní fungování nevládních organizací, jejich provázanost s komunitami a vzdělávání laické veřejnosti. Ohromilo ji setkání s fungující demokratickou společností. Zároveň ji na straně druhé šokovala míra konzumu, plýtvání a automobilismu.

Aby můj život k něčemu byl a to nejen pro mě

Svého muže Lubomíra Kříže potkala Naděžda Gutzerová v roce 1996. Spojoval je zájem o hory, přírodu a také Rusko. „Rusko je zajímavá země, když se oprostíme od politiky. Jako dítě mě obrovská rozloha a rozmanité plochy ve školním atlase nesmírně přitahovaly. Sovětský svaz nabízel nám biologům možnosti, jak se podívat do vysokých hor nebo za polární kruh, kam bychom se v té době jinak nedostali,” říká. Poprvé byla na biologické stanici moskevské univerzity u Bílého moře v roce 1986. S rodinou se do Ruska pravidelně vracela.

Od roku 1998 žila Naděžda Gutzerová s Lubomírem Křížem v Chrudimi, kde se jim také narodily tři dnes již dospělé děti. Pamětnice pracuje od roku 2001 na ochraně přírody v evropské soustavě Natura 2000. Věnuje se například projektu obnovy polních cest rozoraných po druhé světové válce na okraji Chrudimi. Snaží se propojovat různá témata, vodit lidi ven a přispívat k tomu, aby se všem vedlo po stránce životního prostředí lépe.