Karel Hádek

„Začalo to vlastně oslavou výročí Rudé armády. Udělali v Semilech nějakou oslavu v kině a my jsme tam svolali demonstraci. Nic organizovaného, bylo to po okupaci, mám za to, že leden 1969. Lidé se docela sešli. Tak se tam třeba vylepovalo heslo: Centrum pro výzkum studeného plamene a plíživé kontrarevoluce. Estébáci nás tam natáčeli, tak se skandovalo: ‚Schovej si tu kameru, sic ti do ní naseru.‘ Podařilo se mi dostat [Ludvíka] Vaculíka dovnitř, aby z toho mohl udělat reportáž, což jsem byl velice rád, protože to bylo výhradně pro zvané. Estébáci a policajti na mě měli vztek, a tak se jednou zorganizovali vevnitř v kině, vypochodovali ven a začali mě mordovat. Je zajímavá věc, v životě bych nevěřil, že když člověku jde o život, jakou je schopen vyvinout sílu. Na mě šli tři nebo čtyři policajti, a já s nimi cvičil jako s panenkami. Až se jich na mě potom sesypalo pět nebo šest, zalehli mě na zem a dávali mně pokouřit. Normálně do očí, do nosu mi stříkali pepřák, což je něco šíleného, když vás přitom drží, přesto i přitom měli problém mě udržet. Zachránili mě Rusáci. Přiběhla celá marškumpanie, křičeli a začali ode mě trhat ty policajty... Odtáhli mě dovnitř do kina a potom mi udělali koridor, abych mohl odejít, spíš odpotácet se, jak jsem byl zbitý a zkopaný. Takže otřes mozku, dvojité vidění a nějaké takové ty srandy. Chvilku jsem si pobyl ve špitále. No a bylo z toho trestní stíhání na policii, pochopitelně to bylo zastavené, zatímco na mě přišlo také, takže jsem dostal osm měsíců za výtržnictví.“

„Nechal jsem natisknout nějaké letáky, což pak mělo i soudní dohru. Jeli jsme s Arne Vaňkem na motorce, já jsem řídil, on rozhazoval letáky v ruské koloně, která stála u Jilemnice u řeky Jizery. Měli jsme jediné štěstí, že tam byla zatáčka, protože jak jsme okolo nich projížděli, tak on mezi ně hodil letáky, ty se rozletěly, my zmizeli za zatáčkou a jen jsme slyšeli, jak se natahuje samopal a tatatata, střelba.“

„Pionýr, Pionýr, do Pionýra, to jsou takové věci, že člověk v šesti letech nic neví. Když tam jdou všichni, tak by asi byl smutný, kdyby ho tam nevzali. Já si přesně nevzpomínám, jak to s tím Pionýrem bylo, jen si vzpomínám, že jsem u pionýrů byl. A zas to řeknu humorně – byl jsem za to při dvou příležitostech šíleně vděčný. A to, když umřel Stalin, protože se v Semilech za něho dělala tryzna a Lidové milice tam otevíraly vepřové konzervy... mazaly nám sádlo a vepřové z těch konzerv na chleba. Tak jsem si říkal, že by ten Stalin mohl umírat častěji... Za chvíli nato zaklepal bačkorama Klíma [Klement Gottwald], takže se otevíraly další konzervy. Jinak byl ten Pionýr v podstatě nezajímavý.“

„Sloužil jsem v Liberci u chemiků. To byla taková zajímavá doba, kdy se to všechno rozkládalo, takže tam člověk s lampasákama vydupával různým způsobem. Nějakým způsobem to člověka utvářelo. Ti lampasáci, to byli psychopati, kteří věřili tomu, co říkali. Museli mít nějaký změněný genetický kód, když to řeknu humorně, protože normální člověk by tomu věřit nemohl. Občas jsem tam slyšel hesla, to bylo něco šíleného. Tam asi vznikaly ty první rozpory mezi tím, jak člověk vnímal svět, a mezi tím, co mu vtloukají do hlavy. Je těžké posoudit, jestli tam nastala nějaká zlomová situace. Tam byla hlavně jedna věc, když se o těchhle věcech začalo mluvit, diktatura. Člověk v podstatě nic nesmí, musí to dělat s komunistama, musí to dělat s SSM, nebo já nevím co. Prostě vždycky musí být vedený jako dítě, rukou, která mu ukazuje cestu. A to se asi mladému člověku nelíbí, když mu někdo říká: ‚Ty seš blbej, ty nevíš, co chceš. Ty nevíš, co je pro tvoje dobro, my ti to ukážeme. Je to rudá knížka.‘“