Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslav Hadraba (* 1935)

• narodil se 13. dubna 1935

• celý život prožil v Táboře

• od roku 1941 až do března 1945 byl jeho otec totálně nasazen, před koncem války uprchl a skrýval se až do osvobození

• válku prožil v chudobě, o rodinu se musela postarat jen matka

• zažil nálety na Tábor mezi 24. a 29. dubnem 1945

• po komunistickém převratu v únoru 1948 se názorově rozešel s svým otcem, který hájil komunisty

• vyučil se truhlářem a u řemesla zůstal celý život

• na jeho budoucího tchána přišlo začátkem padesátých let udání, že hrál melodii posměšné písničky na Martu Gottwaldovou

• přestože s tím nesouhlasil, musel na vojně pomáhat, jak sám říká, s „drátováním“ republiky

• 15. června 2022 s manželkou oslavil 65. výročí svatby v G-centru v Táboře

„Netrefili to přímo, ale padlo to do naší čtvrti. Baráčky naproti všechny spadly. Králíci, kachny a všechno, to bylo tlakovou vlnou splácnutý, rozházený po těch zahradách u nás,“ popisuje Jaroslav Hadraba (*1935) následky bombardování táborského nádraží před koncem druhé světové války. Tehdy mu bylo deset let a nálet se bezpochyby stal jeho nejhorším zážitkem z dětství.

Čepice dolů

Na předválečnou dobu si Jaroslav Hadraba příliš nevzpomíná. V paměti mu ale utkvěla mobilizace v roce 1938, kdy jeho otec, František Hadraba, narukoval do Stožce na Šumavě. Ten mu později vyprávěl o ještě nedokončeném opevnění: „Říkal, že u těch bunkrů nebyly vzadu vůbec dveře, ještě to nebylo dodělaný.“

Přibližně půl roku po návratu otce z vojny už vjížděli do Tábora němečtí okupanti. A Jaroslav Hadraba tvrdí, že okamžitě začali skupovat zboží: „Tak si kupovali boty a všechno možný.“ Kromě dospělých se v Táboře ubytovala i jednotka Hitlerjugend, která se často vydávala na pochody městem s pověstnými bubínky. Jejich šik vždycky vedl vlajkonoš. Průvod, jak dodává pamětník, pokaždé doprovázela dvoučlenná hlídka s velitelem: „A když jste stáli u chodníku, tak všem shazovali klobouky a čepice, protože šli s vlajkou vepředu.“

V roce 1941 šel Jaroslav Hadraba do první třídy. Jeho základní školu ale zanedlouho proměnili nacisté na lazaret a sestěhovali ji s reálným gymnáziem. To ale později potkal stejný osud: „Když už měli hodně nemocnejch z fronty, tak nám sebrali všechny školy. Udělali tam krankenhaus. My jsme museli vocaď pryč.“ Učitelům tedy nezbývalo, než hledat provizorní prostory. Vyučovalo se tak i v hospodách.

Hledali ho četníci

Přibližně ve stejnou dobu, kdy začal Jaroslav Hadraba chodit do školy, musel jeho otec odjet jako totálně nasazený do Strigau (dnes polské Strzegomi). Pracoval tam většinou na opravách železničních tratí, ale často musel vyjíždět s ostatními dělníky do různých německých měst odklízet následky bombardování. Z toho, co otec vydělal, se snažil podporovat rodinu, ale peněz mu moc nezbývalo, protože si v Německu musel platit ubytování a stravu. „My jsme měli chleba míchanej s bramborama, dostávali jsme ho na příděl,“ podotýká Jaroslav Hadraba. „Osminku litru mlíka jsme měli na den. To to ještě Němci hlídali, jestli vám z tý konve nenalejou víc. A bylo ještě ředěný vodou.“ A dodává ještě, že si rodina směla koupit kilo masa na týden.

Čtyři roky se otcem vídali jenom o Vánocích. Vždycky přijel do Tábora na dva dny. Někdy na začátku roku 1945 se pokusil utéct s několika kamarády domů. Jak svému synovi později vyprávěl, po čtyřicetikilometrovém pochodu, právě ve chvíli, kdy chtěli nasednout do vlaku, je na nádraží zatkla německá hlídka. Dlouhý pochod si tak museli zopakovat - opačným směrem. „Oni ho tady hledali četníci,“ dodává. A tak se musel skrývat na venkově skoro až do konce války.

Nálety

„Strašnou krvavou lázní byl postižen vlak s německými uprchlíky, sestavený z uzavřených nákladních vozů a stojící blízko mostu u Jeronýmovy ulice. Několik vagonů bylo bombami zapáleno a mnoho uprchlíků, hlavně žen a dětí, uhořelo. Strašný křik a nářek se z těchto míst ozýval.“ Takhle zachytila kronika města Tábora následky jednoho ze spojeneckých náletů mezi 24. a 29. dubnem 1945. Jaroslav Hadraba, který tehdy bydlel na Blanickém předměstí blízko nádraží, k tomu vysvětluje: „My jsme jim říkali ´národní hosti´, to byli Němci, kteří byli třeba v Polsku, tak odtud utíkali, tak je vozili v těch vagónech a oni je napadli letadlama. Tak pamatuju, že nosili mrtvé, bez rukou, bez nohou.“ Uprchlíci se snažili dostat k Písku, kde byla demarkační čára, aby padli do amerického zajetí.

Kolik přesně bylo náletů na důležitý železniční uzel trati Praha – České Budějovice, není úplně jisté. Některé prameny uvádějí dva, jiné až osm, ale Jaroslav Hadraba si pamatuje tři. Právě ten poslední, 29. dubna, byl podle něj nejhorší: „Na trati stál pancéřový vlak. A oni na ně vystřelili z těch protiletadlových děl. A osm se jich vrátilo .., a ono se to tam netrefilo přímo, ale padlo to tam do naší čtvrti.“ Naštěstí pro město nálety prováděli hloubkaři. Jejich letadla tak mohla nést jen lehčí pumy. Bomby podle pamětníka tak zničily přímo tři domy. Některé historické prameny ale uvádějí čtyři, jiné dvanáct a drážní kronika píše o dvaceti domech. Údaje se různí možná i kvůli tomu, že velké škody také napáchala tlaková vlna, která rozbíjela okna a shazovala střechy. To postihlo i dům, kde bydlel Jaroslav Hadraba, který mohl při náletu přijít o život: „Já jsem nedoběhl takovou malou chodbičkou, tam byly čtyři schody, a vedle tý chodbičky byly dveře do sklepa. Už jsem se tam nedostal. Já vím, že mě to hodilo na schody a tam jsem zůstal ležet. Z té bomby jsme tam měli takhle vysokou střepinu, tu si vzal nějaký zámečník, říkal, že to je pěkná ocel, že z toho bude dělat klíče…“  Vyvázl jen s pár odřeninami a modřinami. Menší štěstí měli dva drážní zaměstnanci – průvodčí Limburský a telegrafista Uhlíř. Byli zabiti střepinou před nádražím, jejich dalších dvanáct kolegů bylo zraněno. Další škody na domech vznikly i tím, že spojenečtí stíhači ostřelovali ze vzduchu prchající Němce i v ulicích Blanického předměstí. A právě v době náletů se pamětníkův otec vrátil domů ze svého úkrytu na venkově.

Němci opustili Tábor v noci z osmého na devátého května ještě před příjezdem Rudé armády. Ta do města dorazila až 10. května. „Přijeli Rusové a měli raneček na zádech a v něm kus černýho chleba a kus špeku. U nás spali, vyndali si peřiny z postelí, dali si to na podlahu a v tom spali. A chtěli, jestli nemáme brambory, že by si udělali brambory se špekem.“

Od soukromníka k učilišti

Tři relativně klidné roky prožil ještě ve škole. V únoru 1948 přišel komunistický puč. „Mně osobně se to nelíbilo... Znám historii, i to co dělali...“  Převrat se pamětníka dotkl i osobně. Přestože byl otec František Hadraba komunista, nedostal se jeho syn Jaroslav na lesnickou školu. Prý kdyby vstoupil do Československého svazu mládeže a víc se angažoval pro stranu, tak mohl uspět. Možnost studovat mu definitivně uzavřela věta, kterou pronesl v kanceláři okresního tajemníka KSČ: „Ti, co nejsou ve straně, jsou špatný lidi?“ Nastoupil tedy do učení, tehdy ještě v soukromém truhlářství Schwarz v 70 kilometrů vzdáleném Lišově. „Ale pak jim to vzali a bylo z toho učiliště. Tak jsem poslední dva roky musel chodit do toho učiliště,“ dodává Jaroslav Hadraba. Brzy po vyučení nastoupil do zakázkové výroby nábytku v Táboře, kde zůstal až do důchodu.

Dráty kolem republiky

Povolávací rozkaz dostal v roce 1954. K ženistům u pohraniční stráže. „My jsme drátovali republiku, a když byl Závod míru, tak se musel drátěný zátaras odstranit, nasázely se tam smrčky, aby mohli projíždět, aby nebylo vidět zadrátovanou republiku,“ podotýká pamětník. Dráty totiž zasahovaly i do části hranice s NDR. Celé dva roky vojny tak díky své profesi stavěl tzv. jesličky, kterými se protahoval ostnatý drát, a také strážní věže od šumavského Stožce až po Horu sv. Šebestiána. „Normálně tam dávali protipěchotní miny, do těch zátarasů. Jenže zjistili, že když do toho spadlo něco, tak to explodovalo,“ vzpomíná Jaroslav Hadraba s tím, že kvůli planým poplachům nakonec miny armáda odstranila a vyměnila je za dráty s elektrickým proudem. Dopadlo to podobně. Vojenské hlídky často zjistily, že oním „narušitelem“, kterého chtěly dopadnout, byla lesní zvěř.

 „Drátování republiky“ bylo sice proti pamětníkově přesvědčení, ale těžko proti tomu mohl něco dělat. Byl voják a musel plnit rozkaz. Služba na hranicích, kde se teprve budovaly zátarasy, nabízela možnost emigrace. O té ale neuvažoval. Na útvaru slyšel o jednom úspěšném pokusu o útěk. A také to, že otce uprchlého vojáka kvůli tomu uvěznili. Jinak ale emigrovat tak úplně snadné nebylo. Stavební čety totiž hlídali pohraničníci se samopaly.

„Prdelatá Marta“ a zákaz navštěvovat matku

Během prvních let po komunistickém převratu narůstaly spory pamětníka s otcem – přesvědčeným komunistou. Jaroslav Hadraba citlivě vnímal, co znamená nový režim, zvlášť když perzekuce zasáhly i část rodiny: „Strejda (Josef Krejčí – bratr matky pamětníka) byl pokrývač. Jeho zavřeli, protože ho udal kolega, že si nechal nějaký zásoby. Čtrnáct let byl v Jáchymově. A když nesplnili normu, říkal, tak dostali ´viks´. Rozvrátili rodinu, všechno.“ Ani kvůli tomu ale otec své názory nezměnil. Naopak vůči synovi přitvrdil: „Já jsem musel odevzdat klíče a všechno, abych nechodil navštěvovat maminku.“ To už bylo v době (1957), kdy se Jaroslav Hadraba oženil: „My jsme si museli s manželkou všechno (zařizovat) sami. Od svatby jsme si platili všechno. Pro komunistickej režim jsme ani já ani ona nehorovali.“ A pamětník připomíná ještě jednu událost, která je spojovala a která zároveň ilustruje atmosféru začátku padesátých let. Její otec Tomáš Setka málem skončil ve vězení kvůli parodické písničce týkající se proporcí Marty Gottwaldové: „Máme Prahu stověžatou a v ní Martu prdelatou. To složili a on to hrál na harmoniku..., ještě, že to nezpíval.“ Někdo z osazenstva hospody ho udal. Měl ale štěstí. Místo za mříže musel jít, jako vyučený zedník, budovat přehradní nádrž Lipno. Ta se v právě roce 1952 začínala stavět. Jeho dceru (manželku pamětníka, shodou okolností také Martu) ale kvůli tomu nevzali na zdravotní školu, kterou chtěla studovat: „Řekli Setkovy dcery, žádná do školy nepůjde.“ 

Přelomové roky

Později se přece jen vztahy Jaroslava Hadraby s otcem uklidnily. Začali se znovu vídat. Ale přesto si 21. srpna 1968 neodpustil poznámku: „To jsem přišel k rodičům, já říkám: ´Tati, máme tady okupanty.´ To se mu nelíbilo. Já povídám: ´To nejsou ti, co sem přijeli v pětačtyřicátým, jak jim házeli lidi na tanky šeříky‘.“  Okupační vojska viděl pamětník zřejmě jako jeden z prvních v Táboře. Pomáhal totiž manželce se zásobováním jejího novinového stánku u nádraží. A noviny se rozvážely během noci: „Asi kolem čtvrtý hodiny přijel první transportér (21. srpna).“

Změny po listopadu 1989 Jaroslav Hadraba přivítal. Vzpomíná si hlavně na to, jak někteří komunisté měli strach, že se jim lidé budou mstít. To se nestalo, i když podle něj mělo: „Někdo si to zasloužil, opravdu.“ Jeho život i tak zůstával pořád stejný, přestože firmu na zakázkovou výrobu nábytku koupil zahraniční majitel. Ten propustil hlavně nadbytečné úředníky: „Tam bylo třicet úředníků a on měl tu samou fabriku v Německu a tam bylo zaměstnaných pět úředníků.“

V roce 1995 odešel Jaroslav Hadraba do důchodu. O několik let později se přestěhoval s manželkou do táborského domova seniorů. 15. června 2022 oslavili 65 let od sňatku, tedy tzv. kamennou svatbu: „Říkám, hodně toho špatnýho bylo, ale dalo se všechno přežít.“