Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vladimír Hahn (* 1946)

• narozen 26. března 1946 v Plzni

• rodina otce Ladislava žila po staletí v Plzni, matka Jarmila vyrostla na statku ve Žluticích na Karlovarsku

• po roce 1948 komunistický režim statek ve Žluticích zabavil

• pamětníkův děda František Diviš zemřel na infarkt, strýc Jaromír emigroval do Spojených států, a když se v roce 1956 vrátil, zavřeli ho na psychiatrii

• otcova rodina přišla po komunistickém puči o koloniál a pražírnu kávy v Plzni, strýc Josef, který obchod provozoval, byl odveden k PTP

• otcově rodině zůstal činžák se třemi byty v Plzni, kde pamětník vyrostl

• pamětníkův otec Ladislav pracoval jako soudce, v 50. letech odmítl podepisovat předem připravené rozsudky a své místo pak už nemohl zastávat

• roku 1968 byl otec rehabilitován

• pamětník pracoval celý život v plzeňské Škodovce

• v roce 1979 ho podnik vyslal do nově postavené indické továrny v Ráňčí

• rok 1989 uvítal jako „velkou satisfakci“

Vladimír Hahn vypráví především o svém otci Ladislavu. Jako soudce krajského soudu v Plzni se odmítl podílet na politických procesech 50. let, podepisovat předem připravené rozsudky. Jeho kariéra trestního soudce tím skončila, v roce 1968 se dočkal rehabilitace. Totalitní režim ale poznamenal také další příbuzné. Rodina pamětníkovy matky přišla o statek ve Žluticích, dědeček František Diviš utrpěl infarkt. Strýc Jaromír, který měl statek převzít, emigroval do Spojených států. Když se v roce 1956 vrátil, ocitl se kvůli podezření, že je špión, zavřený na psychiatrii. Přesto Vladimír Hahn vzkazuje: „Buďte optimisté, každá špatná věc se jednou musí v dobré obrátit.“

Zabavili nám statek a pražírnu kávy

Vladimír Hahn se narodil 26. března 1946 v Plzni. Vyprávění začíná zmínkou, že jeho předci jsou spojeni právě s tímto městem. „Ze strany mého otce jsme Plzeňáci několik set let,“ říká. „Zjistil to můj strýc, který byl bezdětný a měl čas udělat rodokmen.“

Pamětníkův otec Ladislav Hahn měl čtyři bratry. Matka Jarmila vyrostla se třemi sestrami a dvěma bratry, dětství prožila ve Žluticích na Karlovarsku. Její rodiče, František a Marie Divišovi, tu na začátku dvacátých let koupili velký statek od pozemkového úřadu. „Patřil do majetku, který stát po roce 1918 zabavil šlechtě,“ říká Vladimír Hahn. Značnou část peněz na koupi statku si jeho prarodiče museli půjčit.

Jeho děda se živil tím, že stavěl lokomobily. Tato soustava parního kotle a parního stroje mohla sloužit jako tahač (předchůdce dnešních traktorů) nebo jako zdroj energie například pro pohon mlátičky obilí. „Děda dělal u Czernina z Chudenic, lokomobilu mu sestrojil v Žinkovicích a Chocomyšli, kde byl lihovar a cukrovar, a také v cihelně v Malechově, “ vypráví pamětník.

Vladimír Hahn říká, že si život na statku živě pamatuje, i když mu byly jen necelé tři roky, když o něj rodina po komunistickém převratu v roce 1948 přišla. „Dědeček František Diviš dostal infarkt, když přišel přípis, že mu zabavují majetek,“ vypráví. „Bylo mu něco přes šedesát. Představte si, že něco děláte celý život, splácíte dluhy a pak někdo přijde, že vám to zabavují. Ten, komu se to nestalo, si to neumí představit.“

Pamětníkův strýc Jaromír Diviš, zemědělský inženýr, který měl v hospodaření na statku pokračovat, utekl někdy krátce roce 1948 nejdříve do Švýcarska a pak do Ameriky. „Nelíbilo se mu tam, v roce 1956 se rozhodl vrátit,“ vypráví Vladimír Hahn. „Státní bezpečnost si myslela, že je špión CIA. Neměli ho ale za co zavřít do vězení, tak ho dali do psychiatrické léčebny v pražských Bohnicích. Jezdili jsme tam za ním každý měsíc. Dostával injekce a prášky,“ vzpomíná. Strýce z psychiatrie pustili až po dvou letech. StB ho ale od té doby měla stále v hledáčku. „Rozebrali mu třeba rádio, aby zjistili, jestli to náhodou není vysílačka,“ vzpomíná pamětník. Několikrát ho státní bezpečnost znovu odvezla na psychiatrii v plzeňských Dobřanech. „V roce 1982, když strýc viděl, že pro něj jdou a znovu ho chtějí zavřít, vyskočil z okna a zabil se.“

Otcova rodina měla koloniál a pražírnu kávy v Přemyslově ulici. „Byla to jedna z prvních pražíren kávy v Plzni,“ vypráví pamětník. Prodával tam jeden z otcových bratrů Josef. „Po první světové válce dostal papír, že je navždy zproštěn vojenské služby,“ říká Vladimír Hahn. „Když mu v padesátých letech přišli obchod a dům zabavit, ten papír mu sebrali a poslali ho k pétépákům, ve dvaapadesáti letech šel na vojnu.“ V Pomocném technickém praporu (PTP, útvary Československé lidové armády, které v letech 1950–1954 fungovaly pro internaci a převýchovu takzvaných politicky nespolehlivých osob, podléhajících tehdejšímu brannému zákonu) pak pracoval v uranových dolech.

Dostal se odtud až po sedmadvaceti měsících, díky tomu, že přišel nový velitel. „Povídá strýci, vy už máte být tři měsíce doma, a zadní branou ho odvezl na nádraží,“ vypráví pamětník. „Strýc se až později dozvěděl, že velitel tam vydržel jen týden. Za to, že jako strýce pustil ještě několik lidí, kteří už tam neměli co dělat, ho vyhodili.“ Obchod v Přemyslově ulici našel strýc zapečetěný.

Naopak o malý činžovní dům se třemi byty kousek od koloniálu a pražírny kávy rodina nepřišla. „Otec na to byl šikovný,“ vypráví pamětník. „Když za ním někdy v roce 1949 nebo 1950 přišel soudruh a nesl papír, že chtějí činžák, otec si to prohlédl a říkal: ‚No dobře, vy tady píšete podle vyhlášky. Ale podle jakého zákona?‘ Řekl, ať mu přinesou, podle jakého zákona. Žádnou oporu v zákoně neměli, neměli je ještě udělané. Nakonec jsme ten dům udrželi, nikdo už nepřišel, nikdo nám ho už pak nebral.“

Právě v tomto malém činžáku Vladimír Hahn a jeho o sedm let starší sestra Radmila prožili dětství. Pamatuje si, jak se k nim na čas, po zabavení statku, stěhovala babička Marie ze Žlutic. „Traktory, koně, krávy, býci, prasata, to všechno tam zůstalo,“ říká pamětník. „Babička si směla vzít jen slepice a kachny.“ Dodnes má před očima, jak se rozebraný kurník stěhoval přes plot do malé zahrádky činžáku. A také to, jak se během roku „krásná zahrádka s rododendrony“ změnila v mlat: „Slepice a kachny všechno vyštípaly a udusaly.“

Babičku málem do Plzně k dceři nepustili. „Tvrdili, že je povinna bydlet víc než padesát kilometrů od zabaveného majetku a že Plzeň není dost daleko,“ vypráví Vladimír Hahn. „Otec se do toho vložil a povídá: ‚Jezdím tam na motorce, vím, že je to padesát pět kilometrů.‘ Úředník vzal papír, kde se to psalo, škrtl padesát a napsal šedesát. Takhle se tehdy jednalo s lidmi.“ Babička se ale nakonec do Plzně bez ohledu na to přece jen přestěhovala. Půjčku na koupi komunisty zabaveného statku splácela po celý zbytek života. Václav Hahn si živě pamatuje, že z důchodu, který čítal 193 korun, jí 20 korun měsíčně sráželi.

Po válce otec předsedal očistné komisi

Pamětníkův otec Ladislav Hahn (1904) vystudoval práva na Karlově univerzitě a od konce 20. let pracoval jako soudce v Liberci. „U soudu se mluvilo německy, byli tam skoro samí Němci,“ vypráví pamětník. Jeho otec usiloval o to, aby se mohl vrátit do rodné Plzně, úřady mu to ale nechtěly dovolit. „Argumentoval tím, že se musí starat o rodiče,“ říká Vladimír Hahn. „Úřady byly ale dobře informované. Věděly, že má v Plzni bratry, kteří se o rodiče postarají.“

Když v roce 1933 založil Konrad Henlein (rodák z Vratislavic nad Nisou, které jsou dnes součástí Liberce) politické hnutí Sudetendeutsche Heimatfront, které se o dva roky později přeměnilo na Sudetendeutsche Partei (SdP), a Němci se radikalizovali, začal se Ladislav Hahn v Liberci bát. „Mívali tam české čtvrtky, divadlo, kabaret,“ vypráví pamětník. „Po nástupu Henleina jim sál vypálili.“ Když otec dostal nabídku, aby šel na soud do Žlutic, tehdy okresního města, byl podle pamětníka rád: „Sice šel ze Sudet do Sudet, ale byl šťastný, že zmizel z Liberce.“ Právě tady se seznámil s pamětníkovou matkou Jarmilou: „Byli jedni z mála Čechů ve Žluticích.“

Když v roce 1938 německá vojska zabrala Sudety, měl Ladislav Hahn čtyřiadvacet hodin na to, aby opustil úřad. „Dostal místo v Plzni,“ říká pamětník. „Dělal si legraci: ‚Němci mi pomohli. Patnáct let jsem se nemohl dostat do Plzně a najednou jsem tu do druhého dne.‘“

Na dětství v Plzni vzpomíná pamětník rád. Otci bylo už dvaačtyřicet let, když se Vladimír Hahn narodil. „Rodiče jsem měl skvělé,“ říká a vzpomíná, jak jezdili ke Kameňáku, rybníku na Boleveckém potoce na severním okraji Plzně. „Mami byla jó akorát, vždycky chtěla, abych si na procházku vzal bílé punčocháče,“ vypráví. „Vyřešil jsem to jednoduše, byl tam potůček od dehtářské pece, celý zrzavý. Dělal jsem, že ho chci přeskočit, ale skočil jsem do něj. A bylo po bílých punčocháčích.“

Otec doma často mluvil o tom, co zažívá v soudní praxi. Po válce byl například předsedou očistné komise. Ty byly zřízeny v říjnu 1945 dekretem prezidenta Edvarda Beneše číslo 105 „o očistných komisích pro přezkoumání činnosti veřejných zaměstnanců“. Stíhalo se třeba přihlášení k německé nebo maďarské národnosti, politická spolupráce s Němci nebo Maďary, schvalování, podpora nebo obhajování projevů nacistů, fašistů a českých nebo slovenských zrádců nebo odborná spolupráce s Němci a Maďary či ucházení se o povýšení, vyznamenání, odměny a jiné výhody u německých nebo maďarských úřadů a funkcionářů.

Koho očistná komise uznala vinným, mohl přijít o služební postup, být přeložen na jiné služební místo nebo poslán do výslužby či propuštěn z pracovního poměru. „Můj otec zastával celý život názor, že lepší je viníka zprostit viny než nevinného odsoudit,“ vzpomíná pamětník. „Říkal, že to, že někdo šel na gestapo (tajná policie nacistického Německa) ještě neznamená, že někoho udal. Když jste dostal obsílku, že se na gestapo máte dostavit, tak jste se tam dostavit musel. Kde obvinění nebylo naprosto průkazné, otec řekl, že je to v pořádku. Odsoudil k trestu jen nepatrné množství lidí proti tomu, kolik jich bylo nařčeno.“

Otec odmítl podepisovat politické rozsudky

V 50. letech byl pamětníkův otec Ladislav Hahn předsedou plzeňského krajského soudu. „Otec říkal, že u nich na soudu byl i spis Milady Horákové. V 50. letech přišly soudu spisy od policie a bylo tam zároveň rozhodnutí soudu o popravě nebo zavření na deset patnáct let. Byl tam zpracovaný rozsudek. Otec, když mu to přinesli na stůl, si to prohlédl a říkal: ‚To přece není možné, máme dostat vyšetřování policie a tady je už napsaný rozsudek i s výší trestu. To nemohu podepsat.‘“ Otec podle něj předem připravené rozsudky „odnesl soudruhům na stůl“. Šlo o nově dosazené soudce, jeden přišel z Brna a druhý ze Slovenska. A řekl jim: „Podepište to, jestli na to máte žaludek. Já to podepisovat nebudu.“ Později se dozvěděl, že stejně se zachovali také jeho kolegové prvorepublikoví soudci.

Pak volal svému kolegovi ze studií na Vrchní soud, aby se s ním poradil, co má dělat. Prý mu doporučil, aby se nechal ze zdravotních důvodů přeložit na městský soud. To pamětníkův otec udělal, zakázali mu ale dál dělat trestní právo. „Nejdřív byl v dopravním senátu, potom dělal občanské právo, hlavně rozvody a majetkové spory,“ říká Vladimír Hahn. V roce 1968 byl jeho otec rehabilitovaný a vzali ho zpátky ke krajskému soudu. Pracoval tam až do své smrti v roce 1975.

„Nikdy nezahořkl, občanské právo ho docela bavilo. K nám domů se chodila spousta lidí radit,“ vypráví pamětník. „Razil heslo: nedělej si obrázek o tom, kde je pravda, dokud neslyšíš obě strany. Pokud jde o úsudek, byl hrozně rezervovaný.“

Živé vzpomínky má pamětník na dění kolem měnové reformy v červnu roku 1953. Tehdy mu bylo sedm let a z oken bytu viděl na čtvrtou bránu Škodovky. Mzdy a ceny se tehdy přepočítávaly v poměru 5:1, hotovost nad 300 korun v poměru 50:1, vklady u peněžních ústavů v poměru 5 až 50:1 podle výše vkladu, čím byla vyšší částka, tím nevýhodnější byl přepočet. Ke znehodnocení úspor došlo navzdory tomu, že prezident Antonín Zápotocký večer předtím ubezpečoval lidi v rozhlasovém projevu, že „všechno jsou to fámy, které šíří třídní nepřátelé“.

„Dělníci ve Škodovce si vydělávali kolem osmi korun na hodinu, to bylo hodně peněz,“ říká pamětník. „Měli dost naspořeno a najednou o to měli přijít.“ Vypráví, že zaměstnanci Škodovky chtěli vyrazit na náměstí. Nechtěli je tam pustit, tak vylomili zamčenou bránu. Stál na stoličce, kterou si přisunul k oknu, a zvědavě dramatické dění pozoroval. „Přijeli milicionáři a policie, u nás v ulici postavili dva antony čumákem ke zdi. Byla mezi nimi půlmetrová ulička,“ vypráví. „Lidi, které pochytali, cpali do antonů. Někdo jim utekl a běžel ulicí. Lidé krváceli, měli hlavy rozbité pažbami. Matka mě tahala zpátky, bála se, že se bude střílet. Střelbu si ale nepamatuji.“

Pracoval jsem celý život ve Škodovce

Vladimír Hahn vystudoval strojní průmyslovku, rok chodil na vysokou školu strojní a elektrotechnickou. Kvůli vážnému zranění při dopravní nehodě ale studium přerušil, na vysokou se už nevrátil a nastoupil do plzeňské Škodovky, do závodu na obráběcí stroje. Ve Škodovce pracoval až do důchodu.

Nehodu měl pamětník se starým opelem kadett, který v roce 1945 koupil jeho otec od sudetského Němce ve Žluticích. „Byl to řídící z hospodářské školy a přišel se s otcem poradit. Ptal se, jak to bude s Němci. Otec mu řekl, aby co nejrychleji odešel, jestli má kam,“ vypráví Vladimír Hahn. „Nabídl otci, jestli od něj nechce koupit auto za dva tisíce říšských marek. Stejně pak přestaly platit.“

Když byl pamětník na vysoké, udělal na léta nepoužívaném autě generální opravu a jel ho vyzkoušet. „Chyběl tam kus silnice, auto nemělo vzadu tlumiče, jen listová pera. Kvůli tomu jsem dostal smyk, volant mi prorazil hrudník, baterie se vylila, byl jsem od kyseliny,“ říká. Nejhůř zraněnou měl nohu, spojkový pedál mu ji skoro utrhl. Naštěstí lékařka úspěšně sešila šlachy, cévy i nervy.

Díky nehodě pak pamětník dostal takzvanou modrou knížku, průkaz, že je osvobozen od vojenské povinnosti. Přispělo k tomu i to, že na vojnu právě nastupoval silný populační ročník 1948 a kasárna pro něj byla malá.

V roce 1968 bylo Vladimíru Hahnovi dvaadvacet let a už pracoval ve Škodovce. „Během pražského jara otec schovával skoro všechny noviny, které vycházely. Všichni jsme věřili, že se to tu změní,“ říká. Po invazi vojsk se spolu s kolegy z práce snažil mluvit s vojáky v tancích. „Nevěděli nic, ani že překročili hranice,“ vypráví. „Až tady zjistili, že jsou v Plzni a byli vyděšeni, že obsadili Československo.“

Normalizace pak pro pamětníka i pro jeho otce znamenala „hrozné zklamání“. Řada jeho bývalých spolužáků emigrovala do Holandska, Německa, Kanady. Sám si prý ale neuměl představit, že by žil v jiné zemi. V roce 1968 se oženil a narodila se mu jediná dcera Šárka.

Ve Škodovce dělal nejdříve technologa, pak pomáhal zavádět automatizovanou výrobu a pracoval s prvním počítačem, který tehdy ještě potřeboval děrné štítky a zabíral tři místnosti. Pamětník vzpomíná, že to byl bulharský počítač SM 4-20. Jeho šéf novou práci původně podmiňoval tím, že Vladimír Hahn vstoupí do komunistické strany: „Řekl mi: ‚Potřebuji, abys to dělal. Ale budeš muset vstoupit do strany.‘“ Když za ním šéf přišel už poněkolikáté, řekl mu, ať si poslechne, co zažila jeho rodina a pochopí, že do strany vstoupit nemůže. Po čase potom podle pamětníka „přes stranické orgány prošlo“, že může práci dělat i bez členství.

V roce 1979 vyslal podnik Vladimíra Hahna do Indie, kde se postavila nová továrna v Ráňčí. Spolupráce s touto zemí trvala od 60. let, v továrně vzniklo oddělení, které se jmenovalo Indie. Indové byli podle pamětníka nejen ve Škodovce, ale také ve strojírnách TOS Holoubkov a TOS Čelákovice, vybrali si stroje, na které pak dostali dokumentaci a měli je vyrábět. Odborníci z Československa měli následně odjet do Indie pomoci jim výrobu zavádět.

„Nikomu se tam nechtělo,“ říká pamětník. „Hodně jsme spolupracovali s cizinou, lidé od nás jezdili do Finska, Švédska i do Ameriky, to byl lepší job než Indie.“ Pak ale přijela na státní návštěvu indická premiérka Indíra Ghándíová a stěžovala si, že výroba u nich stále nejede. „Byl jsem mezi pěti lidmi, které na kádrovém oddělení vybrali, že do Indie pojedou,“ vypráví pamětník. „Nakonec jsme tam jeli dva.“

„Rok 1989, to byla velká satisfakce,“ říká Vladimír Hahn. V zádodě patřil k zakladatelům Občanského fóra. Přesto zpočátku lidem radil, aby byli opatrní Říká, že ho k tomu vedla zkušenost z roku 1968. „Když se šlo na ulici, nevědělo se, jestli se to povede nebo nepovede a budou nebo nebudou následovat sankce,“ vysvětluje své tehdejší pocity. Lidem proto radil: „Kdo chcete na náměstí, vezměte si píchačku a od vedoucího si nechte podepsat, že máte z osobních důvodů volno. Všichni si to sice naděláte, ale nikdo vám nebude moci vyčítat, že jste udělali něco, co se nemá. Nikdo neví, jak to dopadne.“

V důchodu se Vladimír Hahn věnuje péči o sad, který má na jihovýchodě Plzně v Božkově, a jezdí na Železnou Rudu, kde koupil byt. Lidem vzkazuje, aby byli optimisté, protože „každá špatná věc se jednou musí v dobré obrátit“.