Jaroslav Haidler

„Jára byl bezvadný. Protože si to představte. Byla za mnou manželka a klukovi, který je narozen v roce ‘58, mohlo být dvanáct nebo třináct let. Když za mnou přijeli na Bory, musel jsem jen sedět a mít ruce stále na stole. Syn Jára mi nesměl dát ani pusu a žena taky ne. Pak jsem od Járy dostal dopis a tam napsal: ‘Já jsem si vždycky myslel, že mříže jsou jenom v bankách, aby je někdo nevykradl, že ten kriminál je samá mříž, to jsem si vážně nemyslel.‘ Pak se mi ale pomstili na klukovi. Kluk vyhrál krajskou soutěž v ruském jazyce. Ve škole byla velká sláva. Kantorka, ředitelka mu blahopřály. No ale druhý den přišel dopis, kde bylo napsané ‘Jarku, stala se strašná chyba. Špatně se spočítaly hlasy. Ty jsi druhý.‘ První byl syn nějakého komunisty krajského výboru strany.“

„Já se v tom takhle vrtám a teď tam vidím hlášení, kde bylo napsáno ‘Skladník si na vlastní oči vykrmil prase‘. Tak jsem si říkal, kdo to tak mohl napsat, že je to krásný gól. Šel jsem za tím kantorem Dočekalem a říkal jsem: ‘Pane profesore, já dělám teď redaktora.‘ Načež pan profesor se zalekl a řekl ‘Ježišmarja, do čeho si se to dal?‘ Tak jsem se ho zeptal, co mám dělat, a když jsem mu vylíčil, o co jde, požádal jsem ho, aby mi k tomu udělal pérovku. Dal jsem mu to přečíst a on říkal ‘No to je dobrý, to je hezky napsaný.‘ Nakreslil prase, jemuž do zadku vede šlauf a on ten družstevník šlápne na fuk a je to prase. A já jsem ten titulek nazval ‘Kdo šetří, má za tři‘. Teď si to představte, když to vyšlo. Ty noviny byly hned v mžiku prodané, ale najednou se do kanceláře vřítí chlap a říká mi ‘Ty zmetku! Víš, kdo já jsem?‘ A já mu povídám: ‘Nevím‘, a on mi odvětí, že je člen Okresního výboru KSČ, jestli vím, co jsem si tím článkem způsobil, že jsem zneuctil stranu. Řekl jsem mu: ‘Pane OVKSČ, já jsem jenom napsal, to co je pravda.‘“

„Máma řekla, že ona tam večír byla, když ho přivezli, a ráno mi říkala, že to je s tátou zlý. Pozdějc jsem si říkal, i kdyby byla pravda, že jel v tom autě a u Krásnýho lesa narazil na ten strom, přes ten přejezd musel jet pomalu. Ono se říkalo, že táta něco pil, je pravda, že se někdy napil, ale nevěřím tomu, když jel autem, že by pil. A kdyby, jak říkám, do toho stromu vrazil, tak by nemoh bejt tak rozsakrovanej. A přitom autu se nic nestalo. Rozumíte? Autu se nic nestalo a táta byl rozmašírovanej. Bohužel ho ošetřoval ještě tenkrát Němec. A ten se asi bál říct, že byl táta postřelenej, že byl rozstřílenej! Protože, to pak mně říkal pozdějc, když jsem dělal ve fabrice, bejvalej policajt, kterej taky vypad a byl ve výrobě, že to byla velká akce, kterou Vendelín zprasil. (A jak velkou vinu připisujete Vendelínu Žižkovi?) No… to byl ten hlavní aktér všeho, co se tam dělo. (A konfrontoval jste ho s tím v dospělosti?) Ne. Z něho se stalo velký politický zvíře… To nebylo možný. On se sice snažil, on se dokonce stal mým otčímem. (A matka mu věřila, ta neměla žádné podezření?) Já si dokonce myslím, že to spolu táhli. A on byl přitom ženatej. Máma do poslední chvíle byla toho názoru, že to byla nešťastná náhoda, a když jsem jí říkal, že to bylo jinak, tak říkala, to jsou pomluvy, to bys neměl říkat o svým tátovi. Já jsem říkal, tak já to říkat nebudu, já budu mlčet, ale ty si to přeber. No ona si to přebrala po svým, ona byla takříkajíc splachovací. Já jsem byl pyšnej na tátu. Že v sobě našel sílu a že jsem se v něm nezklamal, že to, co mně vyprávěl, že tím žil a že se nenechal režimem pokořit.“

„Abych vysvětlil, co to byl rentgen. To ještě jsem byl v Průboji a přišel za mnou chlap, že by pro mě něco měl a jestli se nebojim. Já jsem říkal, že bych byl nějakej velkej hrdina, to ne, ale o co kráčí? A on, heleďte, vim o tom, že v budově pošty, ale to byla ta pošta stará v Ústí Na předmostí, to je dvoupatrák, nahoře v tom patře byla místnůstka, kde byla skříň zasazená do dveří, a když se otevřela, vzadu neměla stěnu a tam dávali členové strany, a to byl jenom poštmistr a jeho zástupce nebo předseda strany, dopisy, na kterých měla Státní bezpečnost zájem. Tzn. buď si je vzala přímo, anebo on tam měl takovej forich, to otevřel a přečetl, a když tam nebylo nic, co by je zajímalo, tak to dal zpátky, a když tam byl nějakej kompromitující kontakt, tak si to vzali s sebou, tam si to ofotili a pak to vrátili. Tak jsme tam šli, poštmistr byl z toho celej vyděšenej, co si to dovoluju, ale já tam šel s jedním důstojníkem Veřejný bezpečnosti, s jedním z těch, který se pak ohradili proti tomu, co tenhle ten tvrdil, že to není pravda. Tak to byl policajt, kterej se hlásil, dokonce tam dal i petici, přines ji do redakce, že souhlasí s tím vývojem, který nastolilo Dubčekovo křídlo. To byl jeden důvod, pak ještě Muž s ohněm ve tváři... (Kdo vám tip na rentgen dal?) Buď to byl člověk přímo z pošty, protože jinak to nemoh vědět, možná, že mi tenkrát řek jméno, ale on se taky bál, takže mi neřek pravý jméno, jeho jméno neznám, musel jsem s ním jet až támhle nahoru, jak je to sanatorium, tam mi to sdělil, takovou tajnou věc, že se bál a klepal, když mi to říkal, já jsem přemejšlel, jestli to není nějakej podraz, a šel jsem a popsal jsem i ten mechanismus. A další věc, která byla součástí toho obžalovacího spisu, bylo to, že já, jak jsem vám říkal, jsem měl na starosti ty státní orgány, tak jsem dělal rehabilitace a byl jsem u rehabilitace krajskýho tajemníka sociální demokracie, jmenoval se Veverka, byl z Liberce. To bylo taky strašný, jakým způsobem je tam lámali a mučili, a když to skončilo, tak jsme šli do Bohemky dát si kafe. A já jsem byl nadšenej tim, že ho teda osvobodili, a říkám mu, pane Veverka, tak kdy založíme sociální demokracii? A on říkal, ty ses zbláznil, hochu. Já jsem říkal proč? Dubček říká, že všechno bude, obnova, všechno, ty chyby, který byly, se napravěj… A on mi na to řek: Snad si nemyslíš, že komunisti dovolej, aby tady vznikla sociální demokracie? Ale v tý restauraci seděl chlap a čet Rudý právo, no to tenkrát čet každej blbec, že jo, tak mě to nenapadlo, ale to byl orgán Státní bezpečnosti, kterej tam měl takovejhle nějakej hajzl, tohleto si natočil a oni z toho vydedukovali, že já jsem chtěl založit sociální demokracii!“

„Akorát ten pětačtyřicátej rok, ten jsem prožil naplno. Tenkrát jsem si to ani neuvědomoval, i když částečně taky, ale pak zpětně, jak dokázali naši lidé, poněvadž to byli takoví největší hajzlové v těch Říčanech, který tam potom jak na Němcích, kteří tam byli, tak na těch, který byli ve Vlajce a v těch jejich organizacích, ti museli chodit po náměstí a uklízet, já jsem kolem toho chodil a říkal jsem si, pane jo, to nám neudělá… totéž potom později, když se vyháněli ven, to bylo ještě horší. (Vy jste přece viděl, jak jistý Max Nejedlý, ale jména nesouhlasí v knize, ty jste změnil, včetně svého – tam vystupujete jako Jakub Jonáš – tak jste byl svědkem, jak odpravil německého vojáka.) Samotný Max je komplot několika postav, ale tenkrát tam v těch Říčanech, to byl skutečně důstojník československý armády, kterej se, stejně jako Moravec, dal do služeb Němců a potom, po válce hned, když to tam začalo, tam najednou přiběh a způsobil zastřelení toho Němce, ale to byli starý tátové, to nebyli žádný vojáci, kdyby to byli vojáci, tak budou rádi, že můžou zahodit zbraně a už neválčit, to byla sprostá, prachsprostá vražda. Ale tenhle ten člověk, s tím jsem se pak setkal, ten Max, kterej prochází tou knížkou, tak to už je autentická osoba, která už nežije, protože on byl starší než já, tak už nežije.“

„Dostal jsem teda tři a půl roku… ještě to je legrace, mě vám hájil člověk, pak jsem zjistil, že je to agent Státní bezpečnosti, a ten tam byl, jako když tam není. Tři a půl roku mi napálili, jsem si říkal, no do prkenný ohrady, to je teda moc. Pak jsem si to přečet a blesklo mi hlavou – v dubnu 68 nastupuje Svoboda jako prezident a vyhlásil amnestii. Čili já jsem se odvolal na základě toho, že jsem byl nesprávně odsouzenej, a Krajskej soud v Ústí nad Labem mý odvolání uznal a já jsem byl uznán nevinným. Ale krajský tajemník Jaroslav Hein, taky pěkná bestie, tomu se to nelíbilo, tak spolu s okresním prokurátorem, ten bydlel kousek ode mě, podali k Nejvyššímu soudu odvolání a Nejvyšší soud zjistil, že se na měsíce ta amnestie vztahuje, tak mi tři roky odpíchli a já jsem šel sedět jenom půl roku. Aby se vlk nažral a koza zůstala celá. Tak jsem byl na Borech, tam jsem se setkal s Uhlem, to je taky zajímavý, Uhl se ke mně choval dost chladně, pak jsem zjistil proč, protože on věděl, že s ním na cimře je agent Státní bezpečnosti. Zase shodou okolností já jsem toho kluka znal, protože ten kluk za mnou přišel a tvrdil mi, že je ze smíšený rodiny, že utek, že dostal trest smrti a nakonec milost, já jako blbec jsem tohle všechno napsal v dobrý víře a pak jsem se dozvěděl, že tenhle ten Mirek mi hodil špek, aby moh říct, že to není pravda, aby mě diskreditoval. On to byl takovej vykoukánek, protože počítal s tím, že když se ten přelom v 68. povede – já budu za dobrýho, a když ne, tak já to proti němu použiju, že jsem ho schválně špatně informoval nebo že jsem mu tam hodil špek.“

„Moje máma, to je zajímavá postava, protože byla jedna ze dvou prvních absolventek na jablonecký obchodní akademii. Tam vždycky byli kluci a ony byly dvě, nějaká Borůvková a Šlapáková Jindra, první absolventky, ženský, maturovaly v letech 24, 27. Sama byla taky skautka. A proto mě překvapilo, jak je možný, že se po roce pětačtyřicet dokázala tak bezmezně oddat komunistický ideji. To jsem nedokázal... Já si to vysvětluju tak, že to byl člověk, kterej byl tak trošku... že bohužel neměla páteř, tak se nechala ohnout. Vždycky jsem se jí ptal: ‚Mami, jaks tam mohla do tý partaje vlízt?‘ Vždycky mě oslňovala: ‚Ježišmarjá, Sověti nás osvobodili. V sedmačtyřicátym nám tady pomohli s obilím, tady bylo sucho.‘ Nutila mě číst Juldu Fuldu – V zemi, kde zítra znamená včera, já jsem si to přečet a říkal jsem jí: ‚Mami, dyť to jsou strašný krávoviny!‘ Táta byl o hodně starší a byl na ruský frontě za Rakouska a pak mi vyprávěl, jaká je tam bída. A říkal, to přece není možný, aby co tam ukazovali Fučíkovi, byla propaganda. No a takhle jsme se s mámou handrkovali, ale ona mi přece jenom vždycky pomohla, to musim přiznat. Kupodivu, představte si, ještě za protektorátu mě nechala učit rusky. Ta paní se jmenovala Dornomintová, to byla ruská běženkyně a pocházela z tamtěch jejich bojarskejch rodin. Takže jsem docela uměl už na konci války rusky, a když pak přijeli Rusové, byl jsem schopnej s nima komunikovat...“