Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

plukovník v. v. Josef Haisler (* 1923  †︎ 2021)

• narozen 27. srpna 1923 v Lohenicích u Přelouče

• vystudoval reálné gymnázium a průmyslovku pod patronátem Škody Mladá Boleslav

• v mladoboleslavské Škodovce pracoval jako technik a konstruktér

• roku 1945 vstoupil do KSČ

• od roku 1958 pracoval ve Vojenském výzkumném ústavu v Doksech

• vyvinul speciální model tanku schopný jezdit pod vodou v hloubce sedmi metrů

• v srpnu 1968 otevřeně vystupoval proti okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy

• roku 1970 vyloučen z KSČ a propuštěn ze zaměstnání

• do roku 1989 pracoval v papírnách v Bělé pod Bezdězem

• zemřel 11. září roku 2021

Josef Haisler jako malý chlapec hltal příběhy o legionářích. Později se sám dal do služeb armády jako konstruktér zdokonaleného tanku, který dokázal jezdit pod vodou. Právě tanky, ty sovětské, které k nám přijely v srpnu 1968, ale jeho kariéru v armádě také ukončily.

Narodil se 27. srpna 1923 v Lohenicích u Přelouče ve velmi chudé rodině. Už v dětství naslouchal historkám svého otce, který za první světové války sloužil u dělostřelectva na italské frontě. „Otec dojížděl za prací do mladoboleslavské Škodovky a z Boleslavi přijížděl domů jenom na neděli. Maminka celé dny pracovala u sedláka. Takže já jsem po škole buď šel pást kozy, nebo jsem se toulal. Až do večera jsem si mohl dělat, co mě napadlo. Už na obecné škole jsem uměl vyrobit střelný prach a střílel jsem si z tatínkova revolveru,“ vzpomíná Josef.

Už na obecné škole v nedalekém Výrově se poprvé setkal s legionářskou literaturou, sledoval vojenské přehlídky na výročí 28. října, rád také naslouchal příběhům pana Virta, souseda z Přelouče, který za vojenské zásluhy z první světové války dostal funkci obecního cestáře. Později, když začal chodit na reálné gymnázium v Pardubicích, byli bývalí legionáři dokonce členy profesorského sboru: „Náš francouzštinář, doktor Breyer, a němčinář, profesor Havel, byli držiteli Řádu akademické palmy, L´Officier d´Académie française. Další kantor byl legionářem na východní frontě, v Rusku. Tihle kantoři měli ulehčenou práci, výuku mohli zpestřovat vyprávěním zážitků z války a snadno si získali naši pozornost i respekt.“

 

Bylo nám líto, že u toho válčení nebudeme

Okolo roku 1936 se rodina Haislerových přestěhovala do Mladé Boleslavi, kde otec pracoval. Bydleli ve dvoupokojovém bytě ve čtvrti Dubce, ovšem druhý pokoj v tomto již tak stísněném prostoru obýval další nájemník, komunista Václav Vozáb, u něhož se scházela skupina levicových intelektuálů.

Patnáctiletý Josef Haisler velmi intenzivně vnímal atmosféru těsně před uzavřením mnichovské dohody, kdy v Československu podle jeho slov převládalo odhodlání bránit se Němcům se zbraní v ruce. „My jako čtrnácti, patnáctiletí kluci jsme doslova obléhali mladoboleslavská kasárna. Chtěli jsme něco dělat, byli jsme šťastní, že nás přijali alespoň do civilní protiletecké obrany, že můžeme dělat spojky nebo být v záchranných četách. Litovali jsme, že je nám teprve patnáct a že nebudeme u toho válčení,“ vzpomíná Josef. Situace po mnichovské dohodě se ale vyvinula zcela jinak – namísto k „válčení“ došlo k zabrání Sudet. V mladoboleslavském gymnáziu, kde Josef Haisler v té době studoval, se to projevilo především příchodem mnoha nových vyučujících vystěhovaných z pohraničí.

Na gymnáziu maturoval v roce 1941. Vzhledem k tomu, že vysoké školy byly zavřené, nadcházející dva roky studoval ještě střední průmyslovku. Při druhé maturitě v roce 1943 se profesoři obávali, že školu poctí svou přítomností nechvalně proslulý německý školní inspektor Werner, který bazíroval na důkladné znalosti němčiny a německých technologií. Josef Haisler však měl v kapse tajný trumf: důkladně se totiž seznámil s motorem Volkswagenu Brouka, automobilu, na němž se jako konstruktér podílel Ferdinand Porsche a o jeho vývoj se zasadil Adolf Hitler. „Doufali jsme, že ten Werner se na to chytne, že máme nastudovaný ten Führerův vůz,“ říká Josef Haisler. Inspektor ale naštěstí nedorazil.

Jeho prvním zaměstnáním byla práce technika v mladoboleslavské Škodovce. Ovšem pouze na papíře: ve skutečnosti ovšem vykonával různé manuální činnosti v provozu. Při práci na obrážečce na ozubená kola se seznámil s kolegou, který rozmnožoval protiněmecké letáky a byl odsouzen na tři a půl roku v káznici v německém Waldheimu. Přátelil se také s Jaroslavem Podlipným, který vedl skupinu skautů napojených na odbojovou organizaci Obrana národa.

Ve Škodovce pracovala také skupina německých učňů, kteří museli podstupovat vojenský výcvik a postupně byli posíláni na frontu. Jejich zápal pro Německou říši se podle Josefa Haislera lišil případ od případu: „Nejžhavější do toho byli Sudeťáci a někteří kluci z Oberschlesien, Horního Slezska. Někteří se vysloveně těšili, že budou povoláni do armády.“ Jiní se ale naopak přátelili s českými dělníky a ve volném čase dokonce skrývali svůj německý původ, aby s nimi večer mohli vyrazit do kina nebo na pivo.

Josef Haisler se propracoval do zajížděcího oddělení, kde měl testovat nově vyrobená vozidla a připravovat je pro finální kontrolu. Nový ředitel ale rozhodl, že Josef spolu s dalšími mladými techniky má být stažen z praxe a poslán svařovat rameno pojezdového čela tanku. „Proti tomu jsem se vzepřel, řekl jsem, že jsem byl přijat na místo konstruktéra nebo technika a hádal jsem se, že na to jsem dostal stipendium od generálního ředitelství Škodovky,“ konstatuje. Vedení fabriky ho nemohlo propustit, ale převedlo ho na jinou práci: v konstrukčním oddělení v Praze měl projektovat přestavby stávajících budov Škodovky a výstavbu nových. Zde potkal hned několik mimořádně zajímavých kolegů: kromě několika ruských emigrantů, kteří k nám přesídlili krátce po nástupu bolševiků, tu pracoval například Albert Göring, mladší bratr známého nacistického politika Hermanna Göringa. Na rozdíl od staršího bratra pomáhal mnoha lidem, které nacistický režim pronásledoval, včetně Židů.

 

S tankem na dně Máchova jezera

Po válce Josef Haisler nadále pracoval pro Škodovku. Krátce po osvobození se stal členem KSČ: „Kdo ve dvaceti nebyl komunistou, neměl srdce. Kdo jím zůstal ještě v padesáti, nemá mozek,“ parafrázuje známý výrok připisovaný Winstonu Churchillovi. Strana měla vliv i na jeho pracovní zařazení: „Komunisté se snažili obsadit všechny funkce, které pokládali za důležité. Hodně jim šlo o mládež. Proto partaj určila, že ve Škodovce nebudu pracovat jako konstruktér, ale jako zástupce vedoucího učiliště. Tam mě to vůbec nebavilo, ale rozhodnutí strany bylo v té době svaté.“ Když se snažil vrátit na původní pozici technika a konstruktéra, vedlo to k hádce, která skončila jeho odchodem: začal pracovat jako projektant pro nové objekty papíren v Bělé pod Bezdězem. V roce 1956 přesídlil do Jablonce nad Nisou, kde se začal věnovat jachtingu.

Zkušenosti z práce v automobilce, znalosti konstruktéra a nově nabyté dovednosti z jachtingu se sečetly v jeho následujícím zaměstnání: v roce 1958 nastoupil do Vojenského výzkumného ústavu v Doksech, kde začal pracovat na přísně tajném projektu tanku, který měl být schopen jezdit pod vodou. Zadání projektu pod krycím názvem Řeka znělo: konstrukčně upravit tank tak, aby byl schopen ujet kilometr v sedmimetrové hloubce pod hladinou. Tank bylo nutné utěsnit a izolovat, zároveň ale posádce přivádět vzduch. „Studoval jsem nejrůznější dýchací přístroje, dokonce jsem i šil potápěčské obleky pro záchrannou jednotku,“ popisuje Josef Haisler. Řadu zkušebních jízd absolvoval s tankem sám: „Nechtěl jsem nějakého dvacetiletého smrada mámě utopit,“ poznamenává konstruktér, který s překvapením zjistil, že velké procento vojáků neumí plavat. Počítalo se s tím, že kdyby pod vodou došlo k jakékoli nehodě, vojáci musejí tank otevřít a nechat ho zaplavit vodou, což pro ně bylo velmi riskantní. Sám Josef Haisler při testech v bazénu jednou upadl do bezvědomí. Úkol byl po zkouškách na dně Máchova jezera vyřešen v září 1959: „Použil jsem úzký šestimetrový komín, který měl nahoře čočku a zrcátko, dole druhou část dalekohledu – jednoduchý periskop, který posádce pod vodou pomáhal vidět nad hladinu,“ vysvětluje Josef.

 

Čekám na správný vítr

Ve výzkumném ústavu v Doksech pracoval nadcházejících deset let, jeho osud ale zvrátil vstup vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968. „Často jsem si bral práci domů. Tu noc jsem usnul s hlavou na psacím stole a jak jsem ve spánku pohnul rukou, omylem jsem zapnul rádio. Uslyšel jsem výzvu, aby lidé probudili rodinu i sousedy a poslouchali zvláštní zpravodajství,“ vypráví dění oné noci. Vyrazil do Vojenského výzkumného ústavu a už cestou uviděl v ulicích ruské tanky i sovětské vojáky, kteří řídili dopravu. Od letiště se ozývala střelba samopalů a palba z velkorážného kulometu, potom se rozburácel tank.

V této atmosféře sepsal Josef Haisler emotivní prohlášení proti vstupu cizích armád, které se později vysílalo v mladoboleslavském rozhlasu. V nadcházejících dnech využil svých kontaktů v papírnách v Bělé pod Bezdězem pro velkou letákovou akci proti okupantům a později se také podílel na vysílání protiinvazivního Rádia Bezděz. „Nevěděli jsme přesně, co riskujeme. Riskoval jsem vyhození z práce, ale mohlo to být i horší. U Rusáků člověk nemohl předem odhadnout, jestli nás nepochytají a nepošlou do gulagu,“ konstatuje. V jeho případě došlo skutečně „pouze“ k tomu, že v roce 1970 ho vyhodili z výzkumného ústavu a následně i z KSČ. Nadcházejících dvacet let pracoval v papírnách v Bělé pod Bezdězem, nejprve v kanceláři, později venku na stavbách. Často spolupracoval i s ruskými vojáky a mnohokrát byl svědkem toho, jak bezohledně s nimi zacházejí jejich nadřízení důstojníci.

Krátce předtím, než v roce 1970 přišel o zaměstnání, ještě stihl odjet na pracovní cestu do Švýcarska. Ze Ženevy tehdy poslal kolegům provokativní pohlednici s plachetnicí, na níž napsal, že „čeká na správný vítr“. Státní bezpečnost si to pochopitelně vyložila jako zprávu, že hodlá emigrovat. Josef Haisler, v srdci velký vlastenec, to ovšem vůbec neměl v úmyslu: „Viděli jste někdy Šumavu z druhé strany? Dokážete si představit dívat se na ni s vědomím, že za ty kopce už nikdy nesmíte? Dokážete se vžít do situace lidí, kteří emigrovali a za ten kopec u Železné Rudy se už nikdy nemohli podívat?“ říká emotivně. „Pro mě to vůbec nepřipadalo v úvahu. Věděl jsem, že to tady bude stát za houby. Nevěděl jsem, co tady z toho udělají Rusáci a ti mizerové pražští. Ale chtěl jsem být u toho, až to jednou bude končit,“ dodává.