Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miroslava Hajek (* 1947)

• narodila se 26. března 1947 v Brně do rodiny lékaře

• vyrůstala se starší sestrou Ivanou, obě vystudovaly Střední školu uměleckých řemesel v Brně

• v letech 1965–1969 studovala historii umění na Filozofické fakultě Univerzity J. E. Purkyně v Brně

• obě sestry patřily v 60. letech k tvrdému jádru tzv. brněnské bohémy

• při výroční protiokupační manifestaci v srpnu 1969 byla v Praze svědkem střelby do lidí

• na studijní cestě do Itálie v roce 1969 uposlechly varování, aby se zpět do vlasti nevracely, protože jim hrozí politické pronásledování

• Miroslava v roce 1970 založila v italské Novaře kulturní centrum UXA, které vedla do roku 2000

• působila jako organizátorka a kurátorka výstav nejen v Itálii, pořádala přehlídky uměleckých filmů, realizovala multimediální instalace a koncerty

• sestavila sbírku nejdůležitějších děl Bruno Munariho

• od roku 1990 žije částečně v Praze a italské Novaře

Miroslava od dětství ráda kreslila a malovala, ale malířkou se nakonec nestala. Vystudovala Střední školu uměleckých řemesel v Brně a už tam ji to od malířského plátna začalo více táhnout k teorii umění. Absolvovala čtyři ročníky historie umění na filozofické fakultě, titul už ale obhájit nemohla. V roce 1969 spolu se svou sestrou Ivanou Hájkovou, malířkou, vycestovaly na několik dní do Itálie. Tam je jakýsi člověk varoval, aby se zpět do Československa nevracely, protože po nich jde Státní bezpečnost (StB). V Itálii tedy zůstaly dalších 20 let. „Nevíte, co to je, nedobrovolně zůstat v cizí zemi, se zavazadly na pár dní, když neumíte ani jazyk a nemůžete se vrátit domů,“ říká Miroslava Hajek, která se přes tvrdé začátky svých snů nevzdala. Jako teoretička umění se v Itálii prosadila. Mimochodem, je to země, odkud pocházejí někteří její prapředci.

Tadeáš Hájek z Hájku a italská prababička

Miroslava Hájková se narodila 26. března 1947 v Brně do rodiny lékaře Miroslava Hájka a Alžběty, rozené Bělehrádkové.

V rodině se traduje, že otec pocházel z rodu Tadeáše Hájka z Hájku, významného českého renesančního přírodovědce žijícího v 16. století. „Po smrti dědečka zůstalo v pozůstalosti několik cenných artefaktů z té doby, které se dědily z generace na generaci, ale to všechno zabavila při domovních prohlídkách StB v roce 1969,“ vypráví Miroslava Hajek.

Rodová linie z otcovy strany měla také vazby na Itálii, neboť dědeček Josef Hájek se oženil s Josefou, která měla italské kořeny. Prarodiče Hájkovi pocházeli z Přerova, pak žili v Brně.

„Babička Josefa Hájková byla vzhledem k jejím kořenům ovlivněna italskou kulturou, můj táta měl po ní typické italské rysy, byl to fešák s černými, kudrnatými vlasy a vařil italská jídla, takže když jsme pak byly se sestrou v roce 1968 poprvé v Itálii, uměly jsme jíst špagety,“ vypráví Miroslava Hajek.

Ruská babička a významné osobnosti z rodu Bělehrádkových

Její dědeček z matčiny strany byl Alois Bělehrádek. Ten se oženil s Ruskou, když se za první světové války jako čerstvý maturant dostal až na ruskou frontu, kde padl do zajetí. Po propuštění zůstal ve Vladimiru, kde se živil jako učitel jazyků. Oženil se s Agripinou Šeriševou, která vystudovala matematiku a fyziku v Moskvě. Pocházela ze Suzdalu, její rodinu bolševici připravili o majetky. V roce 1921 se Aloisovi a Agripině v Suzdalu narodila dcera Jelizaveta (později v Čechách Alžběta), maminka pamětnice.

V bolševickém Rusku mladá rodina nezůstala. Miroslava vypráví, že prarodiče byli zklamaní z tamního vývoje po VŘSR a v roce 1922 vycestovali i s roční dcerou ze sovětského Ruska vlakem, který „vypravil Lenin“. Sovětské Rusko se na podzim 1922 zbavovalo nepohodlných intelektuálů deportacemi, byly vypraveny lodě, někteří byli posláni do odlehlých oblastí Ruska, jiná várka byla poslána vlakem z Moskvy do Rigy či Berlína. Během dvou plaveb německých osobních lodí v září a listopadu 1922 bylo z Petrohradu do Štětína odvezeno více než 160 lidí.

Alois Bělehrádek se s rodinou usadil v Brně, překládal a vystudoval práva. Působil pak jako finanční krajský komisař. Dle vyprávění pamětnice se za války zapojil do odboje, byl vězněn a mučen v Kounicových kolejích. „Po válce mu dali medaili, po únoru 1948 ho odstranili z funkce a šel nuceně do předčasné penze,“ vypráví Miroslava Hajek.

Babička Agripina se se svou původní ruskou rodinou prý už nesetkala, s jedinou výjimkou, kdy ji v době květnového osvobozování Československa v Brně navštívil bratr, který byl ruským důstojníkem, či prý snad dokonce generálem v osvobozenecké armádě.

V rodině se traduje historka, že po únoru 1948 nebo někdy v padesátých letech dědu Bělehrádka zadržela StB a při výslechu mu vytkli, že „nemá dobrý poměr k Sovětskému svazu“.

„Děda se podivil, jestli snad poslouchají, jak se doma hádá s manželkou. Nechápali, jak to souvisí se Sovětským svazem, dokud nezjistili, že jeho žena je Ruska. Tak ho zase rychle pustili,“ vypráví Miroslava Hajek.

Z rodiny Bělehrádkových byli významnými osobnostmi také Aloisův otec František (1867–1935), pedagog, ředitel Ústřední matice školské, a Aloisův bratr Jan (1896–1980), protinacistický odbojář vězněný v Terezíně, po válce rektor Univerzity Karlovy, poslanec Národního shromáždění, který po roce 1948 odešel do exilu.

Otec vyhozen ze strany v roce 1948

Rodiče Miroslavy Hajek se seznámili za války v Brně. Miroslav Hájek, narozený v roce 1918, vystudoval medicínu, pracoval v nemocnici, byl v Komunistické straně Československa. „Jenomže po únoru 1948 místo pozdravu ‚Práci čest‘ schválně, provokativně zahajloval a okamžitě ho ze strany vyhodili. Pak ho poslali na vojnu k Pomocným technickým praporům, kde byl tři roky. Když jsem byla malá, otec tedy jakoby nebyl,“ říká Miroslava. Poté už prý její otec nemohl dělat kariéru, jako internista však působit mohl. Miroslava Hajek vypráví, že byl vyhledávaným diagnostikem, zejména mezi starými lidmi, kterým psal recepty, když nebyli spokojeni s tím, jak jsou léčeni.

Sestry Hájkovy

Miroslava odmalička ráda kreslila a malovala, ale malířkou se nakonec stala její o tři roky starší sestra Ivana. Obě sestry vystudovaly Střední školu uměleckých řemesel v Brně a vytvořily pracovní symbiózu. Miroslava čím dál více inklinovala k teorii umění, Ivana k surrealistické malbě. Miroslava v letech 1965–1969 studovala dějiny umění na Filozofické fakultě Univerzity J. E. Purkyně (dnešní Masarykova univerzita) v Brně.

V polovině šedesátých let byla díla její sestry Ivany Hájkové vybrána na výstavu surrealismu v Západním Berlíně a dostala ocenění. Osobně se však vzhledem k politické situaci v Československu zúčastnit nemohla.

Svou sestru Ivanu považuje ze nejlepší českou malířku své generace a mrzí ji, že v Čechách upadla v zapomnění. „Zpětně přemýšlím, jestli v tom hraje roli závist. Vzpomínám, že když se její obrazy v šedesátých letech dostaly na výstavu v Západním Berlíně, někteří lidé to nemohli snést. Dělám často výstavy Čechům a místo, aby byla solidarita a umělci se vzájemně podporovali, tak se snaží druhého srazit. Ta závist je tady v Čechách něco strašného, to nikde jinde tolik není,“ říká Miroslava Hajek.

Brněnská bohéma

Sestry Hájkovy jsou dnes vzpomínány jako součást tvrdého jádra tzv. brněnské bohémy, která se v šedesátých letech setkávala kolem demiurga Jana Nováka. Patřili k nim také Arnošt Goldflam a Pavel Řezníček, Josef Stejskal, později František Juga, ing. Osvald Vašíček, grafik Jiří Havlíček, J. H. Kocman, František Kocourek. Režisér Karel Fuksa se k ní přidal až poté, co o brněnské bohémě natočil dokument.

„Brno je malé město, takže se tam všichni dávají dohromady. Dnes se vypráví o brněnské bohémě, že jsme to byli my čtyři [sestry Hájkovy, Řezníček a Goldflam], kteří založili brněnskou bohému, která ale prakticky neexistovala. My jsme si ze všeho dělali legraci – jak se brněnsky říká – ‚srandu‘,“ vypráví Miroslava Hajek.

Vzpomíná, jak demiurg Jan Novák deklamoval u morového sloupu svou poezii ve stylu socialistického realismu a lidi na něj začali pískat a házet shnilá rajčata. „My jsme z toho měli legraci. On se obrátil a říkal, že vidí, že se kolem něho sešla celá brněnská bohéma. Chodívali jsme do kavárny za Novým divadlem, ale hodně jsme se slízali i u nás doma. Sousedi říkali našim: ‚Vaše holky mají divné nápadníky.‘ Byly jsme tam jediné holky, já a moje sestra,“ vzpomíná Miroslava Hajek. „Naši rodiče byli velice pohostinní. Otec měl zásoby slivovice, kterou mu nosili pacienti, a maminka měla vždycky něco napečeného.“

Vzpomíná na avantgardní performance, které v šedesátých letech v Brně provozovali. „Tehdy performance začaly v celém světě a to znamená, že jsme byli mentálně napřed. Reagovali jsme na politickou situaci, protože komunismus byl pokus zrealizovat utopii. My, kteří jsme zažili komunismus, máme tedy o zkušenost víc, která není snadno pochopitelná pro ty, kteří to nezažili,“ vypráví Miroslava Hajek a vzpomíná například na fotografické performance, na procházky, při nichž navazovali na akční umění Milana Knížáka. „Naše happeningy a performance byly vždy autoironické. Lidé se k nim přidávali, nakonec to byly až stovky lidí. Některé akce ale byly i provokační. Pamatuji na Řezníčka, jak se vymočil na pomník rudoarmějce v Brně a pak kolem něj běhal, až ho zadržela Veřejná bezpečnost.“

Společnost smrtelně nemocných byla další recesistická, provokativní akce, která si dělala legraci z byrokracie. „Měli jsme Ústřední výbor a vyráběli jsme si legitimace, které nám vytiskl kamarád, který pracoval v tiskárně. Bylo tam napsáno, že majitel této legitimace nemá být vracen k životu. Jednou chytli Pepču Stejskala opilého a měl v kapse tu legitimaci. Policajti to nechápali, mysleli, že to byla legitimace pro sebevrahy. Ale my jsme ten spolek měli ještě před invazí.

Srpen 1968: Happening se sovětskými tanky

V době invaze vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 udělala skupina v Brně další happening. „Trunečka, Řezníček, Stejskal a Goldflam se k nám přihnali. Bydleli jsme na Leninově, dnes Kounicové, a tam už byly tanky. Organizovali jsme fiktivní prohlídku těch tanků na prodej a pronájem. To byl happening, který se rozšířil, jsou z toho fotky. Chechtali se nejen Češi, ale i ti Rusové. Zajímavé bylo, že tehdy Brnem projížděl Umberto Eco a pak psal v Itálii, že se Češi z tanků radovali. Vůbec nechápal ten šibeniční smysl pro humor,“ vypráví Miroslava Hajek.

První cesta do Itálie

Miroslava Hajek byla ještě studentkou historie umění, když v roce 1968 dostala pozvánku do Itálie na mezinárodní umělecké setkání s názvem Městečko a umělecká avantgarda. Konalo se ve městě Fiumalbo (Modena) v Itálii a pořádal jej Claudio Parmiggiani (nar. 1943). Tehdy sestry Hájkovy už mohly vycestovat, a tak se poprvé podívaly na Západ, do Itálie, mimochodem rodiště jejich prapředků.

„Mě to hodně ovlivnilo, protože setkávání uměleckých avantgard jsou velice důležitá. Tam se opravdu něco posouvalo. Lidi to zajímalo, protože lidé už nebyli tak odtržení od toho, co je umění nebo kultura. Byl to pro mě i sestru neobyčejný zážitek,“ vypráví Miroslava Hajek.

Střelba na výročí okupace 1969

V srpnu 1969 se sestry Hájkovy opět chystaly do Itálie. V době, kdy probíhaly výroční masové protiokupační demonstrace, byly zrovna v Praze vyřídit si doklady. Miroslava tvrdí, že byla svědkem střelby do lidí, když se snažily projít kordonem mužů v uniformách. V Praze na Václavském náměstí se 20. srpna 1969 shromáždilo na 5 000 lidí, 21. srpna byla účast ještě vyšší. Krizový štáb dal pokyn k nasazení tankového pluku na náměstí Republiky, Tylově náměstí a náměstí Míru. Zásahy měly na starosti bezpečnostní složky, především uniformovaná Veřejná bezpečnost (VB), které podléhaly jednotkám Lidových milicí a československé armády. Nejbrutálnější roli sehrály Lidové milice a s největší pravděpodobností mají na svědomí smrt pěti demonstrantů, kteří byli zastřeleni. Dle externích zdrojů někteří zemřeli střelou odraženou, ale také střelami zezadu do hlavy, na útěku.

“Bylo to strašné. Viděly jsme to se sestrou. Lidi se vraceli na protest pěšky domů z práce, bylo to ve dvě odpoledne a šly jsme na Hlavní nádraží. Ivana šla proti těm chlapům. Já jsem se dívala, oni byli určitě zdrogovaní. Sestra řekla, zda by nás pustili, že potřebujeme na vlak. Oni ji pustili a já hned za ní, a tak jsme prošly. Ale pořád tam ještě stříleli. Já jsem se ohlídla, sestra také, viděly jsme krev. Určitě se nikdy nedovíme, kolik lidí tam zabili.“

Druhá cesta do Itálie. Domů už se nevracejte!

Nedlouho po tomto zážitku odjely do Itálie, tentokrát na uměleckou akci, kterou uspořádal italský umělec Bruno Munari. Akce se jmenovala Jedenáct dní kolektivního umění. „Bylo pro nás velice zajímavé se toho zúčastnit, protože tam bylo hodně inspirativních lidí. Všichni, kdo tam byli, se pak proslavili,“ říká Miroslava Hajek.

Akce trvala několik dní, ale sestry si chtěly pobyt legálně prodloužit, protože v Novaře dostaly nabídku na roční soukromé stipendium. Šlo o obchodní výměnu, kdy za stipendijní peníze měly odevzdávat svá umělecká díla.

Jenomže jejich pobyt v Itálii se neplánovaně a nechtěně prodloužil na dalších 20 let.

„Chtěly jsme si prodloužit doložky na konzulátu v Římě. Vyšel tam za mnou jeden pán a řekl mi, abychom se zpátky do Československa nevracely, nebo že špatně dopadneme. Nevím, kdo to byl a jak se jmenoval. Ale opravdu by to s námi špatně dopadlo. Zavřeli by nás a tehdejší vězení nebyla procházka,“ vypráví Miroslava Hajek, která dodnes neví, proč se neměly vracet, kdo je varoval a za co měly být pronásledovány.

V Československu byly obě sestry odsouzeny v nepřítomnosti za nelegální opuštění hranic a zřejmě nejvíce to odnesla maminka, která těžce nesla jak ztrátu obou dcer, tak domovní prohlídky a zabavování rodinných památek. „Do procesu zapojili naši maminku a na dva roky ji zavřeli do psychiatrické léčebny. Nevím, co jí píchali, ale už se nikdy pořádně neuzdravila,“ vysvětluje pamětnice, která pak dlouho trpěla vůči matce pocity viny, přestože sama byla obětí totalitní zvůle.

Těžké začátky v Itálii a založení kulturního centra

V Itálii zažívala těžké začátky. Pracovala ve fabrice, učila se italsky, pracovala jako modelka. V roce 1970 v Novaře založila uměleckou galerii, která se později přerodila v kulturní centrum UXA, jež vedla do roku 2000. „Měla jsem od počátku velkou podporu ze strany umělců. Dělala jsem výstavy zadarmo, dávali mi díla – někdy i jen proto, aby je se mnou mohli zkonzultovat. Umělci potřebují někdy teoretika, který dokáže zprostředkovat jejich umění publiku.

Žádala o politický azyl, ale jak sama říká, Italové azyl nedávali a po dvou letech sestry Hájkovy chtěli vrátit zpátky. Nakonec azyl přece jen dostaly.

V kulturním centru, které založila, se promítaly například experimentální filmy, provozovala se experimentální hudba, konaly se přednášky, výstavy.

Kontakt s Československem

Matka požádala u prezidenta pro své dcery o milost, které bylo vyhověno, a tak po pěti letech mohla Miroslava navštívit Československo. Tehdy již měla malého syna. Vzpomíná na první příjezd a hraniční přechod, kdy ji čeští celníci chtěli ponížit. „Drželi mě tam nesmyslně a nutili mě, abych se svlékla donaha. Ale mě ponížit nemohli, já jsem se neměla za co stydět.“

Přesto to pro ni byl zážitek tak nechutný, že pak už do Československa nejezdila a svého syna posílala každý rok k prarodičům letadlem samotného. „V Itálii jsem ho posadila do letadla a v Praze si ho na letišti vyzvedli rodiče,“ popisuje.

Do Prahy pak zavítala až v roce 1990, kdy byla pozvána spolu s dalšími azylanty a disidenty na Hrad.

Rozhodla se, že bude žít v Itálii i v České republice, kde má zázemí ve svém pražském bytě. Většinou zdejší pobyt spojuje s pracovními záležitostmi, jako je organizování výstav. Snaží se zprostředkovávat české umění v Itálii, což prý není snadný úkol, protože české umění není v Itálii známé a o to více tam musí české umělce prosazovat. „Francie je vůči českému umění otevřenější a vstřícnější,“ říká. Na samostatných a společných výstavách v Itálii představila řadu českých a slovenských umělců, pořádala přehlídky uměleckých filmů, zvlášť ji zaujala abstraktní filmová tvorba, realizovala projekty představující umění jako prostředí, multimediální instalace a koncerty. Sestavila sbírku nejdůležitějších děl Bruno Munariho, která je základem souboru uměleckých děl dokumentujících souvislosti evropského umění a myšlení.

Jako kurátorka je známá i mimo Itálii, organizovala výstavy například také v Indii, Irsku, Německu, Francii či Rakousku.

Miroslava Hajek byla později rehabilitována, ale ke spisům, které chtěla vidět, se nikdy nedostala. „Soudkyně mi řekla, že jsou prázdné. Zajímavé také bylo, že mě rehabilitovala soudkyně, která mě předtím odsoudila. Co proti nám kdo měl a proč jsme se neměly se sestrou vracet domů, se tedy už nedovím,“ říká Miroslava. Nezodpovězenou otázkou tedy také je, zda se vůbec varování, jehož se jim v roce 1969 v Itálii dostalo, tj. aby se do Čech nevracely, jinak že je zavřou, zakládalo na pravdě. Sestra Miroslavy Hajek, Ivana, žije v Itálii a do Čech už se vracet nechce.