Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Antonie Hájková (* 1935)

• narodila se 9. března 1935 v Jenči u Prahy

• otec byl během druhé světové války totálně nasazený

• po válce dva roky chodila do skautského oddílu

• vyučila se švadlenou

• absolventka oděvní průmyslovky v Prostějově

• působila jako učitelka

Antonie Hájková, rozená Farářová, se narodila v březnu 1935 v Jenči u Prahy. Její tatínek byl obchodním příručím, prodával linoleum a koberce. O práci ale přišel za hospodářské krize a rodina Farářova, která navíc měla doma malé miminko, trpěla velkou nouzí. Díky příbuzným se mu ale naštěstí podařilo získat místo u dráhy, které se ukázalo jako dobrá volba: „A jezdil potom na mašině až do důchodu.“ Maminka celý život pracovala v zemědělství. Kromě Toničky měli Farářovi ještě jednu dceru, o deset let mladší.

Otci při narození zemřela matka, o něco později i matka nevlastní. Od mládí tak měl už třetí matku – a právě u ní v letech druhé světové války Farářovi bydleli, protože byla nouze o byty. Dva roky tam navíc Antonie s maminkou žily samy, protože tatínek byl totálně nasazený v Říši. Soužití s tatínkovou nevlastní matkou, které říkali „babka“, vskutku nebylo ideální, jak se ukázalo například při náletech: „Všude v těch domech se dělaly kryty a tady měli taky kryt. A ti do krytu šli a nás tam nepustili.“ Přímo Jeneč naštěstí nikdy cílem náletu nebyla, takže se jim nic nestalo, ale prožili si chvíle velkého strachu. A to i na konci války, tehdy už spojeném s příchodem Rudé armády. Tu sice nejdříve všichni šťastně vítali, ale brzy se museli potýkat s násilným chováním vojáků k místním i rabováním v jejich domech. „To bylo takové... tam na ně něco říct, tak ho zastřelili.“ 

 

Malá skautka

V rodné Jenči Antonie absolvovala obecnou školu, na měšťanku po válce chodila do Hostivic. S láskou vzpomíná na třídní učitelku, která se svým žákům hodně věnovala, jezdila s nimi na výlety a organizovala i cvičení v sokolovnách v Jenči a Hostivicích. „To byla taková naše druhá máma.“ Aspoň trochu se tak dětem snažila vynahradit zrušený Sokol i Skaut. Přeci jen to ale bylo jiné: „Ale skauting to nenahradilo.“

Malá Antonie totiž v poválečné době prožila jako skautka dva šťastné roky, na které moc ráda vzpomíná. Brzy ale skautské oddíly začlenili do Svazu československé mládeže a posléze je úplně zakázali. Antonie absolvovala nedělní výlety i pro malou holku velmi dobrodružný tábor: „V noci jsme museli hlídat, tak si pamatuju, že jsem se třásla jako osika strachy.“ Zrušení Skautu potom velmi oplakala, nechápala, proč jí někdo bere to hezké, co prožívala. Na památku si aspoň schovávala časopis Junák, měla dokonce tři ročníky svázané, aby si v nich mohla kdykoliv číst.

 

Ze švadlenky učitelkou

Antoniiným snem bylo stát se učitelkou, ale rodiče jí vybrali povolání švadleny. V Klatovech se tak vyučila švadlenou - prádlařkou. „Tam jsme se vyučili, ale velice špatně, protože nás učily většinou manželky různých tajemníků, které toho většinou samy moc neuměly.“ Jediná učitelka, která prý za něco stála, svým kolegyním nevyhovovala politicky, a proto moc neučila. Své dovednosti tak Antonie zlepšila až na oděvní průmyslovce v Prostějově. Na ni nastoupila z fabriky, kde ji po vyučení zaměstnali.

V Prostějově se jí moc líbilo, byť musela své spolužáky, samé dámské a pánské krejčové, hodně dohánět. Ze školy se vrátila šít do fabriky, ale brzy se pootevřela dvířka jejímu snu – učení. Nejdříve vypomáhala jen na pár hodin týdně jako externistka, nakonec se stala učitelkou na plný úvazek: „Až jsem se tam prostě ocitla nastálo, dodělala jsem si nástavbu pedagogické fakulty při práci.“ Učila odborné předměty – technologii, střihy, materiály. Nakonec se vypracovala až na zástupkyni ředitele, kterou zůstala až do odchodu do důchodu. „Tahle práce se mi opravdu líbila, byla jsem šťastná, že to takhle dopadlo.“

 

To byly samé schůze

Okupaci vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968 prožila Antonie už v Praze, žila v té době ve Veleslavíně a vzpomíná si, jak pozorovala tanky přijíždějící po Evropské (tehdy Leninově) třídě. „Byli jsme příšerně překvapení, udivení, čekali jsme, co bude dál.“ Nešla ale jako mnozí ostatní do ulic, k davovým akcím má odpor. Jako učitelka totiž musela povinně s žáky chodit na Evropskou vítat zahraniční návštěvy, což nesnášela, a ten pocit v ní přetrval. Názor na režim v ní jistě formoval i tatínkův mladší bratr, který byl za komunismu zavřený – není přesně jasné, za co, ale rozhodně mu přitížil původ, byl totiž z „rodiny živnostníka“. Režim má spojený s povinnými nesmyslnými schůzemi, neustálým nucením do něčeho, co člověk nechtěl dělat. Současnost tak považuje za nejklidnější období svého života. „Důležité je, že tady je svoboda projevu. Že si člověk může tak nějak jít, kam chce.“

Antonie se dvakrát vdala. První muž, který jí bohužel brzy zemřel, byl výborný automechanik, druhý působil jako inženýr na ministerstvu stavebnictví. Neměli vlastní děti, ale adoptovali holčičku. Dcerka měla těžké začátky, odmalička byla v dětském domově, kam se několikrát z různých rodin zase vrátila, dokud nezůstala u Hájkových. Antonie se smíchem vzpomíná, že sice strašně zlobila, ale nakonec spolu všechno zvládli a mají dnes hezký vztah.

Přestože byla Antonie skautkou formálně jen dva roky, zůstala jí v srdci po celý život. Stále hluboce ctí skautské zásady pro život a s radostí sleduje, že do Skautu chodí její vnoučata, když jí samotné byla tato možnost kvůli režimu odepřena. Na otázku, zda by se do Skautu chtěla vrátit, odpovídá zcela jednoznačně: „No jéje, já kdybych byla mladá, tak vůbec neuvažuju! Tak nejdu, ale letím!“