Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ludmila Hájková (* 1929)

• narodila se 13. dubna 1929 v Praze

• vyrůstala v Praze-Holešovicích

• otec Vilém Mráček se po roce 1939 zapojil do odbojové skupiny Obrana národa

• Ludmila pomáhala otci při distribuci protinacistického časopisu V boj

• v září 1940 otce zatklo gestapo a v roce 1942 ho popravili v Berlíně

• Ludmila musela opustit gymnázium

• od čtrnácti let byla totálně nasazená v ČKD ve Vysočanech

• v březnu 1945 zažila americký nálet na Prahu, který poškodil závody ČKD

• účastnila se Pražského povstání

• po válce vystudovala obchodní akademii v Karlíně a poté Vysokou školu ekonomickou

• vstoupila do KSČ

• po roce 1968 se nechala ze strany vyškrtnout

• pracovala jako obchodní referentka v Centrotexu a na Národním výboru hl. m. Prahy

Ludmila Hájková, rozená Mráčková, se narodila 13. dubna 1929 v Praze do rodiny železničáře Viléma Mráčka a jeho ženy Ludmily. Jméno jejího tatínka je vyryto na pamětní desce v hale nádraží Praha-Bubny. „Na věčnou paměť padlým a umučeným železničářům stanice Praha-Bubny v letech 1938–1945.“

Za těmito stručnými slovy se skrývají nejen statečné vlastenecké činy, ale také dramatické rodinné příběhy. Ty ožívají jen díky vzpomínkám potomků. Jeden z nich vypráví Ludmila, dcera Viléma Mráčka. „Tatínek měl krásný rukopis a já jsem vždycky chtěla psát tak krásně jako on. Maminka byla pracovitá a hodně dbala na pořádek a čistotu. Žili jsme hodně skromně, ale nikdy se nestalo, že bych měla na punčoše díru nebo že bych chodila v zapraném oblečení,“ charakterizuje své rodiče pamětnice. Otec pracoval na nedalekém nádraží jako výhybkář a maminka jako dělnice ve „vajíčkárně“ v tehdejší Obchodní společnosti mlékárenských družstev. 

Mráčkovi žili v dělnické čtvrti v Holešovicích, v tehdejší Malé Jateční ulici, (dnes Stupkova). V roce 1928, když se rodiče brali, čtvrť procházela modernizací. Otevíral se nový Libeňský most a Veletržní palác, přibývaly nové byty. „Rodiče si vzali hypotéku na dělnický byt. Byl to ale už moderní byt, lepší než většina starých bytů v centru. Byla tam kuchyň, pokoj, záchod, koupelna i balkonek,“ vzpomíná Ludmila.

Když přišli Němci, všechny jsme plakaly

Do školy šla poprvé v roce 1935, do dívčí obecné školy v Osadní. O čtyři roky později, 15. března 1939, z okna školní budovy sledovala spolu s učitelkou a spolužačkami masu motorizovaných německých vojáků valících se ulicemi. „Byly jsme naprosto vyděšené. Pak jsme viděly, jak se z protějších oken vyrolovaly vlajky s hákovými kříži. Paní učitelka plakala a my taky,“ vzpomíná Ludmila na vstup německých okupantů do Prahy.

Ještě měla v živé paměti obsazování pohraničí, které do Holešovic dolehlo v podobě humanitární akce České srdce, jež pomáhala utečencům, kteří přišli do Prahy ze zabraných území. „I v chudých Holešovicích lidé přispívali oblečením a potřebnými věcmi. Snažili jsme se darovat pěkné věci, ne nějaké hadry. Ve škole se objevily holčičky, hned ten první den. Přišly jen v nočních košilkách, protože Němci je vyhnali v noci. Neměly tedy na sobě nic než ty noční košilky. Tátové pro ně museli sehnat oblečení v Českém srdci. Co měli dělat s dětmi, kam je měli dát… nezbylo než je poslat do školy a postarat se o to nejnutnější pro rodinu,“ vzpomíná Ludmila.

Časopis V boj jsem roznášela i já

Její otec Vilém Mráček se už v roce 1938 zapojil do polovojenské skupiny záložních vojáků Branného sboru čs. motoristů, jehož členové se učili například řídit auto a pracovat s vysílačkou. O auta ale nešlo, mělo jít o přípravu k odbojovým akcím, pokud bude potřeba. Po obsazení republiky Vilém Mráček vstoupil do odbojové skupiny Obrana národa. Ta mimo jiné vydávala vlastní časopis V boj, založený Vojtěchem Preissigem a posléze vedený jeho dcerou Irenou Bernáškovou, později první ženou popravenou nacisty. V časopise se mimo jiné otiskovala jména kolaborantů a konfidentů. Na Vojtěcha Preissiga si Ludmila pamatuje osobně, neboť se s dalšími lidmi účastnil konspiračních schůzek u nich doma.

„Tatínek měl na starosti distribuci toho časopisu a k tomu jsem se někdy hodila i já. Pod kabátkem mě vždycky opásali a přes to jsem si vzala takový huberťáček. Takže se mi pod něj vešlo několik čísel časopisu V boj. Roznášela jsem je po všech těch známých a spolehlivých rodinách. V naší ulici bylo hodně rodin, které tatínka znaly osobně. Takže jsem si pod ruku vzala mičudu, jakože jdu vrátit míč, a nenápadně jsem vždycky zazvonila u bytu, oni mě odpásali a vzali si jeden výtisk,“ vypráví Ludmila, která si už tehdy jako desetiletá uvědomovala nebezpečí i zodpovědnost a otcovy instrukce pro ni byly svaté.

Tvého tatínka sebralo gestapo, děvenko

Bylo se čeho obávat. Zatýkání Čechů podezřelých z odbojové činnosti probíhalo od podzimu 1939. Všichni věděli, že mnoho riskují, ale to je neodradilo.

„Odbojové skupiny tvořili železničáři a pošťáci a ti, kteří měli možnost. Pošťáci chodili po celé čtvrti a nebyli nápadní, protože přece roznášeli poštu. Železničáři zase popojížděli po jednotlivých stanicích. Tatínek pracoval jako výhybkář a chodil na hradlo. Já jsem tam za ním strašně ráda chodila. Nosívala jsem mu tam kastrůlek s jídlem,“ vypráví Ludmila. Obavy o jeho bezpečí mívala hlavně maminka, ale sama byla vlastenka a tátovy aktivity tiše podporovala. Zlé sny se ale jednoho zářijového dne roku 1940 naplnily.

„Přišla jsem zase za tatínkem a nesla jsem mu jídlo, ale nebyl tam. Jeho kolegové mi řekli: ‚Děvenko, tvůj tatínek už tady není. Přišlo si pro něho gestapo.‘ Ani nevím, jak jsem se dostala zpátky domů, jak jsem plakala. Moje maminka se od té doby neusmála tři roky. Tři roky chodila v slzách jako tělo bez duše a sousedé na ni dohlíželi, když přecházela přes ulici, aby ji něco nezajelo. Všichni věděli, co se nám stalo a jak je na tom maminka psychicky špatně,“ vypráví pamětnice.

Nikoho neprozradil

Nastaly krušné roky. Štěstí v neštěstí bylo v tom, že tehdy ještě gestapo nelikvidovalo celé rodiny, jako tomu bylo později během heydrichiády, a maminku s Ludmilou nechalo být. Viléma směly obě navštívit poprvé a naposledy půl roku po jeho zatčení v sídle gestapa, v Petschkově paláci, kam ho gestapáci přivezli se zavázanýma očima z Pankráce.

„Najednou se rozrazily dveře a vpadli do místnosti, kde jsme čekaly. Uprostřed tatínek a po obou stranách gestapo. Táta nevěděl, co se děje. Potom nám říkal, že si myslel, že na něj poslali psa, protože mě nenapadlo nic lepšího než na něj vyskočit a pověsit se mu na krk, jakmile jsem ho spatřila. Tak jsem ho, chudinku, vyplašila. Tatínek nebyl skoro k poznání. Zhubl a měl úplně propadlé tváře. Nikdy neměl moc vlasů, měl uprostřed pleš. Bylo vidět, že tam má šrámy, jak ho mlátili do hlavy, do krve. Měl tam některé zaschlé strupy a některé čerstvé...“ vypráví Ludmila.

Návštěva samozřejmě probíhala pod dozorem a nesměli si sdělovat nic, co se týká vyšetřování, podmínek ve vězení a důvodu zatčení. V jednu chvíli, když Ludmila vyprávěla tatínkovi zážitky ze školy a zaclonila dozorcům výhled, podařilo se Vilémovi sdělit své manželce němou artikulací slova: „Nikoho jsem neprozradil.“

„Po válce jsme se s maminkou dozvěděly, jak ho mučili. Řekl nám to jeden vězeň, který byl zatčen kvůli něčemu jinému. Vedli ho v Petschkově paláci do nějaké jiné místnosti na výslech, a asi aby ho postrašili, chtěli, aby viděl, co dělají s těmi ostatními. Tatínka, protože byl ateista, a oni to věděli, prý přibili na zeď jako Krista, a tak ho vyslýchali. Tak ho viděl ten vězeň otevřenými dveřmi. Schválně ho tam zdrželi, aby viděl, čeho jsou schopni. Tatínek přesto nepromluvil. Po válce to bylo uvedeno i v gestapáckých protokolech a naši historici se tím zabývali. Říkalo se, že u Mráčka se zatýkání zastavilo. Neprozradil jediné jméno,“ vypráví pamětnice.

Od čtrnácti let totálně nasazená

Viléma Mráčka popravili gilotinou 5. listopadu 1942 v Berlíně a rodině zůstal jeho poslední dopis, datovaný v červenci 1942. Úmrtní list sděloval, že „zemřel“.

Matka s dcerou žily těžce a poznaly také, co je to hlad. Potravinové lístky nestačily, na venkově nikoho, kdo by jim mohl přilepšit svými výpěstky, neměly a peníze na zboží z černého trhu také ne. Ludmila navštěvovala gymnázium, ale po popravě tatínka, nepřítele německého zřízení, neměla na studium nárok. Ředitel školy se postaral o to, aby jakmile dokončí povinné základní vzdělání, z gymnázia odešla, a dal ji k dispozici protektorátním úřadům.

„Totálně nasazených byly spousty mladých lidí v Německu. Protože mi ale ještě nebylo osmnáct let, tak jsem musela zůstat v Praze. Vstávala jsem na čtvrtou a jezdila jsem každé ráno do Vysočan do ČKD Kolben-Daněk. Pracovala jsem jednak u strojů a také jako uklízečka a svačinářka. Všechno dohromady. Dělníci si objednávali piva a já jsem je musela nosit v basách, což byla hrozná dřina. Jídla bylo málo, bylo jenom na lístky a bylo ho čím dál méně...“ vypráví Ludmila. V ČKD pracovala až do konce války, tedy i v době, kdy v neděli 25. března 1945 na závody ČKD (za války přejmenované na Böhmisch-Mährische Maschinenfabrik AG) a další továrny a místa v Praze padaly americké bomby, jejichž záměrem bylo zamezit výrobě bojové techniky pro Německo.

Jak Ludmila říká, viděla v tom další zradu a záměr zničit Prahu a české továrny. Zanevřela proto na Američany, stejně jako na Velkou Británii, která podle jejích slov Československo zaprodala. Pamětnice svůj postoj k těmto západním mocnostem už nikdy nezměnila. Továrna ČKD, kde pracovala, byla zcela zničena, pracovat musela na odklízení trosek, přičemž si vážně poranila nohy.

Nahromaděný vztek se proměnil v křik

Úlevu a radost pocítila spolu s maminkou v době Pražského povstání, kterého se aktivně zúčastnila. Byla svědkem prchajících ustrašených německých vojáků a vzpomíná, jak jednoho z nich „odzbrojila“.

„Když se proti mně zjevil, nevím, kde se to ve mně vzalo, ale probudil se ve mně ohromný vztek, za válku, za tátu, za všechny ty roky, že jsem se já, protektorátní vyžle, proti němu vrhla a začala strašně řvát. Tak hlasitě, jako jsem na něj řvala tenkrát, jsem pak už nikdy nezařvala, a to ani u porodu. Takový vztek jsem měla. Utekl a já jsem po něm našla zbraň, kterou jsem vzala a odnesla do Jateční, kde se organizoval Červený kříž a shromažďovaly zbraně,“ vypráví Ludmila. Za války se scházela s tajnými skautkami (měla přezdívku Alim), které se schovávaly pod hlavičkou turistického oddílu. V době Pražského povstání jako skautka ošetřovala raněné.

Nikdy už nebylo tak zle jako za nacismu

Po válce už se pamětnice na gymnázium nevrátila. Brigádně pracovala v účtárně Mlékárenských družstev, kde mamince doporučili, aby dala dceru na obchodní akademii v Karlíně, což učinila. Ludmilu ekonomie bavila, a tak vystudovala i Vysokou školu ekonomickou. V padesátých letech pracovala jako obchodní referentka v Centrotexu a poté na Národním výboru hl. m. Prahy v ekonomickém odboru, kde měla na starosti podniky hl. m. Prahy.

Se zkušeností dělnického dítěte vyrůstajícího ve skromných poměrech byla levicově orientovaná a od svých osmnácti let volila komunisty. Politikou se však hlouběji nezabývala. Byla vyškrtnuta z KSČ v rámci prověrek pro nesouhlas s invazí vojsk Varšavské smlouvy do ČSSR. Vyškrtnutí z KSČ byl trest (byť mírnější než vyloučení), který s sebou nesl i omezení možností být v některých oborech zaměstnán. Pro pamětnici tím skončilo zaměstnání v podniku zahraničního obchodu. Do dělnické profese sice nemusela, ale trest to byl. Totalitní režim v Československu, přestože byl tvrdý a nespravedlivý, podle ní nelze srovnávat s nacismem, jehož cílem bylo český národ a jeho stát navždy zlikvidovat. Navíc jí nacisté vzali tátu. Z tohoto pohledu už tedy nikdy nebylo tak zle a nesvobodně.