Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Hajner (* 1949)

• narodil se 8. dubna 1949 v Praze

• po rozvodu rodičů trávil mnoho času v zotavovnách a dětských domovech

• vyučil se soustružníkem v ČKD, kde pak pracoval třináct let

• od patnácti let si vydělával, ve dvaceti letech se oženil a založil rodinu

• byl součástí pražských part, tzv. mánička

• v srpnu 1968 byl svědkem událostí spojených s mimořádným sjezdem KSČ

• utíkal před střelbou sovětských vojáků poblíž Československého rozhlasu při invazi vojsk Varšavské smlouvy

• v roce 1977 ho vyhodili z ČKD, protože v podniku zpochybnil nesouhlas s Chartou 77

• pracoval ve výrobním družstvu Motex, kde se vyráběla měřicí diagnostická technika pro vozidla

• na konci 80. let se účastnil protirežimních demonstrací

• při Palachově týdnu v lednu 1989 byl zadržen VB a předveden k výslechu v Bartolomějské ulici

Start do života měl ztížený složitými rodinnými poměry a pobyty v dětských domovech, kde zažíval šikanu. V dospívání byl častěji než doma s partami venku. Nosil delší vlasy, než se na socialistického mladého člověka slušelo, a s ostatními „máničkami“ se scházel na schodech u Národního muzea. Od svých patnácti let si vydělával a ve dvaceti letech založil rodinu. „Věděl jsem, co znamená být slušný a férový, a chtěl jsem žít tak, abych se mohl sám sobě podívat do očí. A aby moje děti vyrůstaly v úplné rodině,“ říká pamětník. Když ho ale v roce 1977 vyhodili z práce, protože odmítl podepsat nesouhlas s prohlášením Charty 77, měl pocit, že to vůči rodině bylo nezodpovědné...

Dětství v ozdravovnách a dětských domovech

Jiří Hajner se narodil 8. dubna 1949 ve vinohradské porodnici v Praze. Otec byl typograf a sazeč, maminka se starala o domácnost. Rodina byla poměrně dobře situovaná, ale Jiřího dětství nebylo příliš šťastné. V jeho šesti letech se totiž rodiče rozvedli a on zůstal se svým o čtyři roky starším bratrem a s matkou. Rozvod byl pro ni životní tragédií, navíc trpěla astmatem, a protože se musela postarat o rodinu i finančně, nastoupila do kanceláře v ČKD. S otcem se Jiří viděl poprvé po mnoha letech až na vlastní svatbě, ovšem nikoli proto, že by otec nejevil o syna zájem.

Matka péči o dva syny nezvládala, a děti proto trávily hodně času v různých zařízeních. Jak Jiří Hajner říká, zatímco staršího bratra sociální pracovníci posílali do ústavů pro děti se zvýšenou ochrannou péčí, kterým bratr sám říkal „pasťáky“, on trávil čas hlavně v ozdravovnách, takzvaných výkrmnách, protože byl podvyživený. Na dětské domovy v Počátkách, Žirovnici, Protivíně a na dalších místech Jiří nevzpomíná rád a je prý těžké říct, kde to bylo lepší, zda doma, nebo v ústavu. V dětských domovech se potýkal s šikanou, často krutou, s tichým souhlasem zaměstnanců, doma zase mívali s bratrem hlad. „Měli jsme šperhák, kterým jsme otevírali spíž. Matka totiž jídlo zamykala. Ve ‚výkrmnách‘ jsem oproti tomu dostával v osm hodin druhou večeři,“ vypráví pamětník. Jeden pobyt v dětské zotavovně obvykle trval tři měsíce, ale Jiří tam někdy zůstával až půl roku. Strávil v nich zhruba třetinu svého dětství.

Morální vzory

Rodina nežila bez příbuzenských vazeb. Matčin otec, Josef Cvejn, byl vystudovaný kněz, který když se zamiloval, vystoupil z církve a založil rodinu. Miloval literaturu a pro Jiřího byl velkým vzorem. Cvejnovi vlastnili dvě třetiny činžovního domu U České koruny v Nuslích, kde také žili a který jim komunisté později sebrali. Dědeček z otcovy strany byl nemajetný uhlíř a živil jedenáct dětí.

„Maminka, aby před příbuzenstvem obhájila, proč jsme pořád pryč, říkala, že zlobíme a že jsme ‚vyvrhelové‘. Prarodičům tohle vysvětlení stačilo, už byli tehdy staří a nemohli do toho moc vidět,“ říká Jiří Hajner. Jeden jeho strýc si ale prý dokázal udělat svůj vlastní úsudek. Pracoval v bance jako vyšší úředník a pro Jiřího se stal dalším důležitým mužským vzorem. „Byl poctivý a spravedlivý. I přes svou vysokou pozici nebyl členem strany, stejně jako nikdo z naší rodiny. Byl pro mě určitým morálním vzorem, chtěl jsem být jako on,“ říká pamětník. I když Jiří vyrostl v nestabilním prostředí, v dospělosti ho to prý negativně neovlivnilo. „Věděl jsem, co znamená být slušný a férový, a celou dobu jsem si říkal, že moje děti budou vyrůstat lépe.“

Od patnácti let si slušně vydělával

Jiří se podle svých slov neučil dobře, a proto byl rád, že ho vzali na soustružníka. Kdyby si ale mohl vybrat povolání, stal by se dřevomodelářem. Už jako dítě byl velice šikovný a v časopisecké soutěži ho ocenili jako nejlepšího mladého technika. „Ty nejlepší pozvali na Pražský hrad a udělali pro nás program. Byl to zážitek.“

Svoji zručnost a pracovitost předvedl i na učňáku, kde na praxi exceloval. Odrazilo se to i na jeho výdělku – měl třikrát vyšší plat než ostatní učni. „Vydělával jsem na tehdejší poměry a možnosti hodně i proto, že jsem nikdy nedostával kapesné a peníze jsem potřeboval. Vzpomínám na pýchu mé matky, když na třídních schůzkách vyšlo najevo, že si vydělávám pět set korun, zatímco ostatní kluci jen osmdesát. Ostatním matkám to přišlo nespravedlivé, ale já jsem opravdu makal,“ doplňuje Jiří Hajner. Z úspor si pak pořídil kvalitní fotoaparát.

Pražské party

V polovině šedesátých let, kdy chodil do učňáku, doma takřka nepobýval a většinu času po práci trávil s partou v Praze. Popisuje, jaké party mladých lidí a kde se scházely. „U rybníčku u hlavního nádraží se scházeli Romové. Dříve se toto slovo nepoužívalo, říkali si cikáni, my jim taky tak a nikoho to nepohoršovalo. Rybníček už je dávno zasypaný. My jsme byli další skupina, scházeli jsme se v tzv. Čáře. Tak jsme říkali průchodu skrz pasáž Luxor k tehdejšímu Divadlu hudby v pasáži ČTK. Bylo to místo rychlého úniku v případě, že by probíhala policejní šťára.“

Pamětník vypráví, jak v kavárně Luxor sedávali a pili džus za tři koruny. Když měli peníze na pivo, chodili do hospody u Staré pošty. Pokud byli bez peněz, zamířili do hotelu Evropa, kde na galerii vysedávali homosexuálové. „Nebyli to turisté, ale Češi. Občas nás na něco pozvali, aniž by po nás něco chtěli. Rádi se ale tímto způsobem chlubili ostatním, že za nimi chodí takoví mladí kluci, jako jsme byli my,“ vysvětluje pamětník.

Další skupina, ke které se Jiří také hlásil, se scházela na schodech u Národního muzea. „Tam vysedávaly tzv. máničky, mladíci, kteří byli často pronásledovaní kvůli svým dlouhým vlasům a dalším vnějškovým atributům. Vzpomínám si, jak náš učňovský mistr zblbnul některé naše spolužáky nějakými ideologickými řečmi a ti mě pak ve sprchách přepadli s nůžkami a ostříhali mě,“ vypráví Jiří Hajner. Dlouhé vlasy se tehdy „neslučovaly se socialistickou morálkou“ a v očích režimu symbolizovaly odpor vůči němu. Proto se nosily zastrčené pod límec, ovšem ani to nepomohlo. Bylo to poznávací znamení, stejně jako oblečení. „Stačilo jít po Václaváku v tričku s americkou vlajkou a policajti ji dotyčnému vystříhali přímo na tom náměstí,“ vypráví pamětník.

Další skupina se prý scházela v pasáži u cukrárny Myšák, odkud se dalo projít do parku. Jiří vzpomíná i na boom nových kapel v šedesátých letech. „Každá kapela ovšem musela mít nějaké krytí, například školy, studentské organizace nebo SSM.“ Nejčastěji chodil do Mánesa na kapelu Juventus na bigbítové pondělky.

1968: mimořádný sjezd KSČ ve Vysočanech

V srpnu 1968 mu bylo devatenáct let a pracoval v ČKD jako soustružník. Vzpomíná na 22. srpen 1968, kdy se konal mimořádný sjezd KSČ v jedné z vysočanských budov ČKD. Sjezd byl zorganizován tajně, v reakci na okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy, a jeho cílem bylo formulovat postoj komunistické strany k nastalé situaci.

„Všichni jsme věděli, co se tam děje. Po celém areálu ČKD byly umístěny šipky s nápisem ‚Sportovní areál‘ či nějakým podobně nesmyslným označením. Všechny směřovaly dozadu, kde z druhé strany tekla Rokytka a za ní se rozprostíraly louky a pole. Kdyby tam tedy vtrhli Sověti, účastníci sjezdu by mohli tímto směrem uprchnout,“ vzpomíná pamětník.
 

1968: při střelbě šlo o život

Pak Jiří Hajner fotil srpnovou okupaci. Jak poznamenává, na prahu dospělosti je člověk nejcitlivější a nejvíce vnímavý k proměnám světa. Bydlel na Floře a byl snad u všeho, co se v těch dramatických dnech v Praze dělo. Fotografoval hořící tanky, převrácené tramvaje na Václavském náměstí nebo požár v domech naproti rozhlasu. Později fotil i na pohřbu Jana Palacha, který se v lednu 1969 upálil na protest proti okupaci. Avšak všechny tyto fotografie jednoho dne zničil, protože se domníval, že už nikoho nebudou zajímat.

Měl i odvahu mluvit se sovětskými vojáky. „Poprvé v životě jsem se bál. Nejdříve stříleli na Muzeum, protože nevěděli, kde přesně jsou. Mysleli si, že Muzeum je rozhlas, a proto bylo Muzeum rozstřílené. V následujících dnech přijeli před rozhlas, a my jsme vylezli na jejich tanky. Oni vylezli ven a koukali, a my jsme s nimi mluvili rusky, jazykem, který jsme se učili ve škole. Na první pohled to byli lidé s neevropskými rysy. Někdo mi později vysvětlil, že to je první úderná síla. Když vypukne konflikt, počítá se s tím, že zahynou. Jde prý o méně kvalitní jednotky. Nebyli to Rusové, ale lidé z různých republik, neevropského typu. Měli na uších sluchátka, pak zalezli do tanků a náhle začali střílet. Utíkali jsme, schovával jsem se v paralelní ulici u rozhlasu, v díře v jednom domě. Byla to ostrá střelba.“

Místo vojny rodina 

Měsíc po okupaci Československa byl Jiří Hajner u odvodu na vojnu. Jak říká, tehdy nebyl zájem odvést co nejvíce vojáků. Jiří měřil 181 centimetrů a vážil 52 kilogramů, měl tedy 29 kilogramů podváhu. „Nejdříve si mysleli, že mě špatně zvážili. Když se ukázalo, že ne, hned na místě mi napsali modrou knížku.“

Jak říká, na prahu své dospělosti byl následkem komplikovaného rodinného zázemí citově vyprahlý. „Toužil jsem po lásce a vztahu, a tak jsem se ve svých dvaceti letech dost rychle oženil a brzy založil rodinu,“ vysvětluje pamětník. Připomíná tehdejší zvyk, kdy se novomanželé cestou z radnice zastavovali na Olšanských hřbitovech a svatební květiny pokládali na hrob Jana Palacha. Hrob byl ve velké pozornosti lidí i Veřejné bezpečnosti, protože se stal místem pietních aktů a shromáždění, což komunistický režim považoval za problematické. (V říjnu 1973 byly ostatky Jana Palacha navzdory přání rodiny exhumovány a zpopelněny. Urnu pak rodina uložila v jeho rodných Všetatech u Mělníka.)
 

Vyhazov z politických důvodů

V roce 1977 Jiřího propustili z politických důvodů z ČKD, protože odmítl podpořit nesouhlas s Chartou 77. „Vždy, když se něco přihodilo, bolševici nás svolali do největší haly ČKD a prezentovali, co se od nás očekává. Měli jsme jednotně vyjádřit nesouhlas a podepsat to. Mluvil o tom ředitel, předseda KSČ, a my jsme poslouchali. Já jsem se nesměle ozval s tím, že bych dokument i podepsal, ale chtěl bych si ho nejdříve přečíst. To je rozzuřilo. Tvrdili, že jim musím věřit, a pokud oni řeknou, že je něco špatné, pak to špatné je.“ Jiří Hajner si nakonec text prohlášení Charty 77 sehnal a tajně ho ukazoval dalším zaměstnancům. Když se to provalilo, dostal výpověď. Tehdy už pracoval v ČKD třináct let, byl členem Vědeckotechnické společnosti a měl na svém kontě více než deset zlepšovacích návrhů.

Vzhledem ke kádrovým materiálům ho ale nechtěli vzít v žádném státním podniku. Brzy poté následoval rozvod. Pamětník měl pocit, že se nezachoval zodpovědně vůči svým dětem, když přišel o práci a rodina přišla o příjem, ale nedokázal se tehdy zachovat jinak. Jako soustružník si zvyšoval kvalifikaci, například na strojích CNC, a uplatnil se nakonec ve výrobním družstvu Motex, kde se vyráběla měřicí diagnostická technika pro vozidla.
 

Palachův týden

Na konci osmdesátých let se pravidelně účastnil různých dílčích demonstrací a také tzv. Palachova týdne, série demonstrací, které začaly 15. ledna 1989. Šlo o zásadní projevy nesouhlasu s normalizačními procesy, které následovaly po srpnové okupaci 1968.
Během té doby zažil na jedné z menších demonstrací policejní zátah na Václavském náměstí. Sebrali ho a prošel si výslechem v Bartolomějské.

„Na Václaváku u mléčného baru nám dávali papírové sáčky, které jsme nafukovali a bouchali je. Nebylo to jako ve Francii, kde se při demonstracích podpalovala auta. U nás bylo protestem bouchání nafouknutých papírových sáčků. To stačilo, aby nás sebrali,“ vypráví Jiří Hajner. Nechytili ho ale jakožto demonstranta. Jen mu chtěli zkontrolovat občanský průkaz. „Když jsem ho vytahoval, viděli, že mám v náprsní kapse ty papírové sáčky. Takže kvůli nim mě naložili s ostatními. Antony by na tolik lidí nestačily, takže nás nahnali do přistavených autobusů. U řidiče seděl ozbrojený policista, který hlídal štos našich občanek a mířil na nás zbraní. V Bartolomějské nás přivítala ulička policistů. Tou jsme museli projít a tehdy jsem dostal poprvé pendrekem. Kdo šel rovně, toho pendrekem ohnuli, kdo byl ohnutý, toho pendrekem narovnali,“ líčí Jiří Hajner. V chodbě zadržení strávili celou noc, než se postupně dostávali k výslechu. „Ptali se mě na moje názory, na kamarády, proč jsem šel na demonstraci a co jsem tam dělal. V podstatě o nic závažného nešlo. Propustili nás v pět hodin, abychom se dostali do práce,“ vzpomíná pamětník.

Rok 1989 a nové poměry

V listopadu 1989 byl Jiří stále zaměstnán ve výrobním družstvu. Ve velké euforii z kýžené změny poměrů vytvořili družstevníci akční výbor a odvolali předsedu, který byl v KSČ. Jiří Hajner přiznává, že to bylo unáhlené. „Předseda byl komunista, ale nebyl to špatný člověk. Právně však nebylo odvolání v pořádku a ukázalo se jako neplatné,“ popisuje pamětník. Spolu s dalšími dvěma kolegy, kteří hlasovali pro jeho odvolání, pak dostal od předsedy družstva výpověď. „On byl ten, kdo mě přijímal, pak jsme ho zvolili do čela a krátce po 17. listopadu jsme ho odvolali. Logicky jsem musel pryč. To je život.“

Jiří Hajner byl zkušený a technicky schopný. V devadesátých letech pracoval v Baumaxu, poté v OBI a časem začal externě, občasně spolupracovat i s Českou televizí, s pořadem Receptář.

Jiří Hajner byl dvakrát ženatý, se svojí druhou ženou žije dodnes (2023) a je otcem čtyř dětí. „Celé dětství jsem si říkal, že nebudu opakovat příběh svých rodičů, to se mi ale úplně nepovedlo, když jsem se po deseti letech rozvedl. Na druhou stranu jsem se ale snažil žít tak, abych se sám sobě mohl podívat do očí, a to se mi snad podařilo.“

S polistopadovým vývojem ale pamětník spokojený není. „Je hrozné, když po celoživotním odporu vůči komunistickému režimu chápu ženy, které vychovávají děti a říkají, že za komunistů nebylo zase tak špatně. Stát tehdy na děti poskytoval spoustu věcí za hubičku nebo zadarmo. Od rovnátek po dětské tábory. Dnes to mají rodiče mnohem těžší,“ uzavírá své vyprávění Jiří Hajner.